Na obranu radikální přímé akce – Reflexe občanské neposlušnosti, sabotáže a nenásilí

Tento článek zkoumá politickou praxi „přímé akce“. Používám jak akademické, tak i osobní prameny, abych ilustrovala, jak se v akademickém a masmediálním diskurzu upřednostňují určité interpretace přímé akce. Tyto interpretace zpochybňuji a předkládám takové pojetí přímé akce, které umožňuje její jasnější pochopení. Zkoumám ideje násilí a nenásilí a zpochybňuji uznávaná pojetí legitimity určitých taktik a podmínek přímé akce. Argumentuji pro radikálnější koncept přímé akce, který ospravedlňuje sabotáže a staví se proti myšlence, že aktivisté jsou povinni akceptovat právní důsledky své neposlušnosti. Přímou akci umísťuji do prostředí nových sociálních hnutí a používám příklady přímé akce z enviromentálního hnutí, abych ukázala napětí mezi přímou akcí a anarchistickými principy.

Úvod

„Přímá akce“ měla v posledních dvaceti letech silný vliv na politickou oblast. Na jedné rovině, demokratizace řady zemí, prostřednictvím občanského odporu, jak se tomu stalo třeba ve východní Evropě, na Filipínách a Jižní Africe, dokázala, že takovýto odpor může vést k národní politické revoluci.[1] Na rovině druhé se ukazuje, že přímé akce takových skupin jako jsou Greenpeace, Chipko Andolan či Earth First!, mohou přitáhnout pozornost na určité problémy, v těchto případech environmentální či související s rozvojem ve třetím světě, a že je možné je pomocí taktiky přímé akce zpochybnit a (do určité míry) i změnit.[2] V rámci anarchismu má přímá akce dlouhou tradici. Za posledních třicet let se anarchisté zapojili do mnoha tzv. nových sociálních hnutích  jako jsou feministická, environmentalistická, mírová hnutí či hnutí za osvobození zvířat. Přímá akce, která se v těchto hnutích rozvíjela, měla nepochybně anarchistický nádech a decentralistické, nehierarchické struktury a rozhodování pomocí přímé demokracie bylo součástí mnoha kampaní, která tato hnutí vedla.

Přímou akci si osvojila především ta nová sociální hnutí, která zpochybňovala ideje  a institucionalizované normy státu a společnosti a požadovala účast na politickém procesu. Stát si tyto normy někdy drakonickým způsobem znovu zpátky vynucoval: například v roce 1994 se zavedením Criminal Justice Act v Británii tvrdě omezil legální protest.

Nová sociální hnutí používají součást strategie přímé akce ilegální taktiky. Například se hodně používá občanská neposlušnost. Ačkoli anarchisté teoreticky nemají díky svému odmítnutí státu žádný zvláštní problém s ilegalitou taktik, jsou nuceni ospravedlňovat své porušování zákonů. Zatímco přesvědčovat lidi o hodnotách anarchistických zásad je pro anarchisty nezbytné, ospravedlňovat při tom porušování zákonů může často vést anarchisty k tomu, že se snaží zastávat komplexní ideje v rámci názorového prostoru Sound Bite City (pozn. překladatele: sound bites jsou krátké televizní, mediální repliky – tj. vměstnání složitého problému do 10s klipu).  Z taktických důvodů je často mnohem lepší ospravedlňovat určité konkrétní jednání v současném politickém kontextu, než obhajovat rozklad celé teoretické opory moderního světa.

Tím mám na mysli, že ospravedlňovat porušování zákonů není samo o sobě snadnou záležitostí. Aktivisté to často nejsou schopni jasně a srozumitelně vyargumentovat. Mnoha lidem není jasné, proč je porušování zákonů ospravedlnitelné, a to dokonce i pro „dobré“ cíle. Navzdory tomu, jsem přesvědčena, že k ospravedlnění porušování zákonů se  musí zaujmout radikální postoj, který je v souladu s anarchistickou politickou tradicí. Na to se zaměřím v druhé části tohoto článku a použiji k tomu jako konkrétní příklad environmentální hnutí.

Budování přímé akce        

V mnoha oblastech společenského a politického života se pojetí přímé akce napadá. Akademici, stát, masmédia, aktivisté i veřejnost – všichni tvarují a manipulují s pojetím, charakterem a legitimitou přímé akce. Za přímou akci se označují jak teroristické útoky, tak i psaní dopisů, ale zařazení takových extrémů politické aktivity do jednoho termínu samozřejmě není návodem, jak dosáhnout přesnosti při popisu takového fenoménu, ať již pro jeho obhajobě či odmítnutí. Tudíž je nutné si vyjasnit, co je to přímá akce a porozumět jaké politické aktivity formují podstatu této ideje.

Podstatou přímé akce podle mne je, že osoba nebo skupina lidí jedná tak, aby dosáhla určitého sociálního nebo politického cíle, aniž by toto jednání  spoléhalo  na jakékoli zprostředkování skrze formální procesy a struktury státu a ekonomických vztahů. Takže o pracujících, kteří neoficiálně stávkují, o lidech bez domova, kteří squatují prázdnou nemovitost, o aktivistech, kteří provádějí akty občanské neposlušnosti a o lidech, kteří organizují družstvo lze říci, že provádějí přímé akce. Takové pojetí nevylučuje skutečnost, že součástí některých přímých akcí může být i násilí. Tudíž je tak důležité rozlišovat mezi přímou akcí a nenásilnou přímou akcí (NVDA – nonviolent direct action).  To jsou témata, kterými se budu dále zabývat.

Abychom vybrousili charakteristiku přímé akce, je důležité rozlišit mezi dvěmi hlavními typy: protestní a neprotestní přímou akcí. Družstva jsou příkladem neprotestní přímé akce a občanská neposlušnost příkladem té protestní. Kromě toho je nezbytné v kategorii protestních přímých akcí rozlišovat mezi těmi protesty, které jsou legální a těmi, jako například blokády silnic, které jsou ilegální. V této kapitole se zaměřím na ilegální přímé akce.

Násilí a přímá akce   

V diskusi o přímé akci a jejím významu pro anarchismus se nedoceňuje důležitost zkoumání předpokladů týkajících se násilí a nenásilí. Bohužel nemám zde dostatek prostoru, abych se tím detailně zabývala. Nicméně nastíním určitá tvrzení, která jsou pro jakoukoli další debatu důležitá.

Tvrzení, že násilí spočívá v užití fyzické síly je neobhajitelné, jak ukázali Galtung a Harris.[3] Namísto toho se zdá, že nejužitečnější pro popis aktů násilí je kritérium poškození, ať již zapříčiněné záměrně, z nedbalosti či z bezohlednosti. Ublížení nemusí být jen fyzické, ale může být také psychické a existují také rozumné argumenty, že násilí může být také strukturální.[4] Z historie je patrné, že toho největšího přímého násilí se dopouštějí zavedené autority a nikoli ti, kdo usilují o revoluční cíle. Ačkoli jsou anarchisté často považováni za ty nejhorší pachatele politického násilí, důkazy tento názor nepodporují. Jak tvrdí Marshall:

Anarchisté ve skutečnosti přispěli mnohem méně k celkovému souhrnu lidského násilí, než nacionalisté, monarchisté, republikáni, fašisté či konzervativci, nemluvě o mafii nebo organizovaném zločinu. Nikdy, na rozdíl od vlád,  nezorganizovali genocidu ani masové zabíjení, jakým je válka. Nikdy chladnokrevně neuvažovali o úplném zničení země, jako jaderní vědci, generálové či prezidenti. Nikdy nepřijali politiku promyšleného teroru u moci, jako Robespierre, Stalin či Pol Pot.[5]

Akademici a přímá akce: případ zprostředkujícího porozumění

Akademické práce o přímé akci jsou silně ovlivněny a z větší části také zaměřeny na kampaně občanské neposlušnosti, ke kterým došlo během 20. století zejména v Evropě a ve Spojených státech, jako byly kampaň proti jadernému zbrojení v 60. a 80. letech či boje za občanská práva ve Spojených státech. Výjimkou je pozornost věnovaná kampaním satyagraha v Indii, inspirované Gándhím.

Existuje konflikt mezi těmi, kdo přímou akci provádějí a těmi, kteří o ní teoretizují, který pramení z rozepře o přesnou definici toho, co je a co není v aktivitách přímé akce násilím.  V následující diskusi se zabývám individuální a kolektivní volbou, osobním a institucionalizovaným násilím, násilím proti lidem nebo majetku, násilím jako obranou nebo útokem, apod.

Především se tu chci zaměřit na „ekotáž“[6], která je určitou taktikou přímé akce. Definovala bych „ekotáž“ jako:

Čin, který vědomě překračuje zákon; jeho cílem je zastavit, zmařit či zpomalit proces  nebo jednání, které podle aktérů škodí nebo ničí životní prostředí; je to akt protestu;  a  poškozuje nebo ničí majetek těch, na které se protest zaměřuje.

Ekotáž zahrnuje takové činy jako jsou zatloukání hřebů do kmene stromů, poškozování strojů či ničení zeměměřičských značek.[7] Nicméně dosud neexistuje žádný důkaz, že by takovými aktivitami bylo způsobeno nějaké úmyslné ublížení a to i navzdory mylným názorům některých prominentních autorů v této oblasti.[8] Incident, který vytvořil hlavní část rétoriky definující ekotáž jako úmyslné ublížení se odehrál v roce 1987 v Cloverdale v Kalifornii, kde jednoho dřevorubec zranil letící odštěpek řetězu z pily, který se roztrhl, když narazil na  zatlučeny hřeb v kmeni. Foreman (1991), který jako jediný poskytuje úplný popis události, tvrdí, že nikdy nebyl předložen žádný důkaz, že by do toho byl zapleten nějaký Earth First! aktivista nebo jiný environmentalista; hlavní podezřelý místního šerifa byl republikán, který vlastnil půdu naproti místu, kde se těžilo dřevo; strom do kterého byl zatlučen hřeb nebyla stará původní sekvoje, ale vysazená (environmentalisté obvykle vedou kampaň proti kácení původních lesů); hřeby byly do stromu zatlučeny až poté, co byl poražen (přitom důvodem, proč se to dělá, je zabránit kácení); dodatečně se ukázalo, že celý incident byl záležitostí bezpečnosti práce a nikoli ekotáže.[9]

Nicméně v některých kruzích se klade ekotáž na roveň terorismu. Každá slušná kritická analýza konceptu terorismu ukazuje, že v terorismu jde především o to, aby se prostřednictvím zabíjení, mrzačení a zraňování lidí vyvolal strach. Taková jednání se tudíž očividně liší od aktivit eko-sabotérů, kteří pouze poškozují majetek. Klást úmyslně rovnítko mezi tyto dva typy aktivit je falešné a podkopává tak rozvážnou debatu na toto téma.[10] Jak prohlašuje environmentální aktivista Mark Roselle: „použít slovo terorismus pro ekotáž je totální znehodnocení skutečného významu toho, co vůbec terorismu je a co dělají lidi, když jsou skutečně zoufalí“.[11] A s ohledem na vášnivou diskusi o zatloukání hřebů do stromů, která proběhla ve Spojených státech, pokračuje v argumentaci, že pokud by byli eko-sabotéři teroristy, tak by zatloukali hřeby do lidí, kteří jsou zodpovědní za ničení životního prostředí a nikoli do stromů.

Překroucení ekotáže na terorismus v akademických textech jen prozrazuje víru v absolutní posvátnost majetku, podobnou té, která prostupuje legálními institucemi státu. Nicméně hodnotové systémy nejsou absolutní. Namísto toho se o jednání (jako je ničení majetku pro politické cíle)  musí uvažovat s ohledem na jejich bezprostřední a širší kontext. Později budu argumentovat, že v některých případech je sabotáž legitimní taktika.

Odpověď státu

Víra v soudní systém v Británii jakožto čestného arbitra spravedlnosti byla v několika posledních letech podkopána. Přispělo k tomu odhalení řady  pokoutných metod, které policie a prokuratura použily ke zničení efektivity a legitimity protestů a k nepříznivému ovlivnění morálky protestů. Některé z těchto metod, které stát použil proti lidem angažovaným v environmentální přímé akci zahrnovaly: zatčení bez vznesení obvinění; triviální případy se dostaly až k soudu, který je okamžitě smetl ze stolu[12]; uvalení neobyčejně restriktivní podmínky propuštění[13]; a ignorování ilegálního jednání lidí, kteří se nepodílejí na protestech. Kromě toho lidé z jiných protestních skupin dostali vysoké rozsudky v nepoměru s obviněními.[14]

Je skutečně obtížné z těch prvních tří metod (zatčení bez obvinění, triviální případy u soudu a restriktivní podmínky propuštění) nevyvodit, že se jedná o cynickou snahu zastrašit, obtěžovat a z dalšího protestu vyloučit  zatčené a/nebo obviněné. Tyto příklady ukazují, že všichni si nejsou před zákonem rovni, a tudíž v něm nelze mít oporu, ani v něm hledat ochranu. A příklad restriktivních podmínek propuštění je projevem snahy vytvořit zastrašující atmosféru založenou na výjimečné tvrdosti potenciálních důsledků. To vše ilustruje skutečnost, že protestující se považují za vinné především proto, že překročili spíše politický než právního řád, a že trestně právní kroky lze proti nim legitimně zneužít mimo jakýkoli formální proces spravedlnosti.

Některé akademické názory na roli policie v environmentálním protestu jsou naivní.[15] Navazují na ortodoxní představu, že policie je neutrálním pozorovatelem, který tu je od toho, aby nestranně prosazoval zákon. Důkazy z mé vlastní zkušenosti a ze zkušeností těch, kteří tuto problematiku studují, ukazují, že tato ortodoxní představa je zjednodušená a nepravdivá:

U příležitosti 50. výročí vzniku Světové banky, které se slavilo na jejím zasedání v roce 1994 v Madridu se dala dohromady široká aliance aktivistů. Jednou z mnoha akcí byla demonstrace s transparenty podél cesty, která vedla ke konferenčnímu centru, kde se mělo konat výroční zasedání Světové banky. Já jsem byal s lidmi, kteří drželi velice dlouhý transparent s nápisem: „Padesát let stačilo!“ Tento transparent byl natažen napříč cestou, aby zablokoval průjezd do konferenčního centra. Na předem dohodnutý signál, jsme se dali do pochodu a zablokovali druhou část vozovky. Španělská policie rychle zareagovala: velký počet policistů v zásahových kombinézách byl asi jen padesát metrů od nás. Byli překvapeni a rychle běželi k místu, kde jsme cestu blokovali. Jejich taktika byla velice bezprostřední a násilná. Policista, který běžel ke mně, se mne pokusil udeřit loktem do obličeje, naštěstí jsem ho viděla a včas jsem uhnula stranou. Pak mě srazil na chodník a zároveň mě kopal do holení, které byly nejviditelnější částí mého těla za transparentem. Upřeně jsem se dívala na toho policistu a požadovala po něm, aby se mi přitom, jak mě bije, díval do očí. Nevím, zda věděl co říkám, protože jsem mluvila anglicky, ale přitom, když mě bil, jsem mu to stále opakovala. Po celou dobu se mi do očí nepodíval. Přestože jsem měla velice poraněné nohy, cítila jsem že mám navrch. Ostatní utrpěli podobným, ničím nevyprovokovaným násilím. Reakce na něj se lišily, vesměs šlo o výkřiky rozhořčení, ale nikdo se fyzicky nebránil. Když jsme byli zatlačeni zpět na chodník a policie opět dostala situaci pod kontrolu, policista který mě kopal, se na mně podíval a já jsem mu opět zopakovala, aby se mi podíval do očí. Řekl něco španělsky, ale nebyla v tom žádná síla. Během jedné, dvou minut dostal rozkaz, aby se vrátil do auta. Nikdy se nedozvím jaký vliv na něj měla moje reakce na jeho násilí. Ale za to vím, že tenkrát ten kdo byl tím silným, nebyl ten, kdo třímal v ruce obušek.

Odpověď médií

Interpretace pojetí přímé akce je v prvé řadě zprostředkovávána diskurzem masmédií. Názory politiků, policie, soudů, aktivistů a někdy dokonce i široké veřejnosti se objevují v novinách, televizi a rádiu. Nicméně masmédia nejsou pouhými hlasateli zpráv, ale také je očividně interpretují, upravují, editují a konstruují diskurz, který může být právě tak politickým jednáním, jako akce a slova, o kterých podávají zprávy.[16]

Masmédia konstruují pojetí přímé akce různými způsoby. Například John Vidal v Guardianu je, prostřednictvím svých investigativních reportáží o přímých akcích, otevřeně podporuje, jako tomu bylo třeba v případě kampaně proti silničnímu obchvatu v Newbury. Jiní novináři, jako třeba Greg Swift z Daily Mail, se snaží odmítat argumenty těch, kteří jsou zapojeni do přímých akcí při protestech proti výstavbě dálnic tím, že je charakterizují jako „parazity na podpoře v nezaměstnanosti“, kteří jsou neustále opilí a zfetovaní a popisují „špínu“ protestních kampů. Další novináři, jako například John Harlow ze Sunday Times zase podávají nepodložené zprávy o „teroristických“ aktivitách.[17] Harlowův  článek ( z 3. července 1994) je obzvláště odporný, když tvrdí, že „extremisté“ infiltrovali „opravdové“ environmentální hnutí a jsou odhodlaní použít jakékoli metody, včetně ubližování lidem, aby dosáhli svých cílů.

Ačkoli v institucionalizovaných médiích existuje tendence zobrazovat Earth First! a jiné skupiny přímé akce negativně, nemusí to tak být nutně vždy. Mimo jiné také díky pokrytí masmédii dosáhla tato témata v posledních letech takové vysoké publicity. Je také pravda, že v některých případech může být dobrá jakákoli publicita. Například Gallupův průzkum z roku 1995 ukázal, že za období mezi lety 1984 a 1995 se o 70 procent zvýšil počet lidí, kteří schvalují blokády dopravy.

Kromě toho, to jak médií „hlavního proudu“ zkreslovala informace, také podnítilo mnohé lidi k tomu, aby se zapojili do jiné formy přímé akce a sami začali vytvářet „undergroundové“ bulletiny, noviny, časopisy a videa.[18]  Takové publikace samozřejmě mají svoji vlastní agendu a některé mají i svůj vlastní senzacechtivý styl reportáží, jako třeba v případě novin Class War, ale většinou poskytují alternativní zdroj informací o kampaních přímé akce a o myšlenkách, které kontrastují se stanovisky povětšinou pravicového tisku.

Formy protestu

Pro mnohé kampaně jsou společné tři typy přímých akcí, které v současné době environmentální hnutí používá: „přinést svědectví“, „obstrukce“ a „masové hnutí“.[19]

Přinést svědectví: symbolismus, média a evidentní nespravedlnosti

Přinést svědectví je forma přímé akce, která má dlouhou historii už jako součást kvakerské tradice. Má v sobě silný spirituální prvek, který klade velký důraz na to, všímat si nespravedlnosti, kdekoli k ní dochází. Skupiny jako třeba Greenpeace to využívají, aby dramatizovaly účinky svých akcí. Jak prohlašuje Wapner:

Když Greenpeace konfrontuje na volném moři velrybářské lodě nebo když blokuje železniční trať, po které se převáží toxický materiál nebo ucpává průmyslové výpusti, svědčí to o tom, že věří v ekologickou nespravedlnost. Greenpeace se snaží vytvořit obraz ekologického týrání, které je možný dostat prostřednictvím médií k pokud možno, co nejširšímu publiku. Myšlenka spočívá v tom, pozvat veřejnost, aby se stala svědkem, umožnit lidem po celém světě, aby se dozvěděli o ekologických nebezpečích a snažit se v nich vyvolat pocit pobouření.[20]

Pozitivní reakce na takovéto akty, kdy Greenpeace „přináší svědectví“, byla značná a problémům, na které upozornilo, se dostává rozsáhlé mediální pozornosti a i určité odezvy ze strany vlády a průmyslu. Kromě toho, velká publicita těchto akcí a zřetelná podpora étosu nenásilí zvyšuje ve veřejném mínění přijatelnost přímé akce.[21]

Nicméně taktiku přinášet svědectví, jakkoli má své politické využití, je z hlediska anarchistů omezená, vzhledem ke skutečnosti, že až příliš spoléhá na to, že masmédia efektivně sdělí poselství, ke kterému jedinec nebo malá skupina aktivistů přiláká pozornost. Je docela dobře možné, že reportáž z akce nemusí být ve prospěch cílů takovéto skupiny.[22] Kromě toho upozorňovat širokou veřejnost na (předpokládané) samozřejmé špatnosti prostřednictvím taktiky přinášet svědectví může být sice nezbytnou součástí kampaně za změnu, ale aby byla skutečně efektivní, musí být součástí většího celku. Problémem je, že některé organizace, které praktikují tuto taktiku, se spoléhají na malou skupinu „elitních“ aktivistů, kteří mají „být svědky“ nespravedlnosti za všechny ostatní.

Obstrukce: buldozery, domy ve stromech a D-locks

Obstrukce, podobně jako přinášení svědectví, má úctyhodnou tradici. Podstatou myšlenky tohoto typu přímé akce je překazit nebo bránit jednání nebo procesu, který je předmětem akce. Použitá taktika může zahrnovat různé podoby občanské neposlušnosti, jakými jsou blokády nebo obsazování stavenišť. V environmentálním hnutí zahrnovaly takovéto typy přímé akce právě akce Earth First! proti kácení starých lesů ve Spojených státech nebo v Británii akce proti výstavbě dálnic.[23]

Protesty proti výstavbě dálnic v 90. letech ve Velké Británii přinesly také série stále vynalézavějších taktik používaných skupinami Earth Fisrt!. Zahrnovaly připoutávání se k těžkým strojům pomocí silných D-locks zámků na kolo, zabetonovávání se do místností budov určených k demolici, budování domů ve stromech, které stály v cestě předpokládané stavbě silnice a sezení před a v buldozerech. Tyto formy přímé akce pravděpodobně přispěly ke změně veřejného mínění a díky tomu i ke zrušení řady stavebních projektů. Opět je tu riziko, že takové aktivity může provádět jen „elitní“ skupina aktivistů a že ostatní, méně okouzlující aktivity by mohly být v očích aktivistů a širší veřejnosti, znehodnoceny.

Přímá akce masového hnutí: lidé, moc a participace

Přímá akce v předchozích dvou příkladech je přímou akcí relativně malého počtu lidí. Naproti tomu masové hnutí v tom ideálním případě zahrnuje takové množství lidí, že zákon, politika nebo aktivita proti kterému se protestuje je zvrácena nebo zastavena vahou počtu lidí. Takové kampaně jako bylo Hnutí za občanská práva ve Spojených státech, Gándhího kampaň za národní osvobození v Indii a anti-Poll Tax kampaň (pozn. pře. Kampaň proti zavedení daně z hlavy) v Británii jsou příkladem masových hnutí, které použily přímou akci především jako prostředek k politické a sociální změně.

Masová hnutí přímé akce v environmentální oblasti se zatím vyskytla jen v zemích, kde to bylo spíše otázkou bezprostředního přežití, než otázkou dlouhodobého etického nebo politického přesvědčení. Například Chipko a Narmada Bachao Andolans v Indii nebo Aliance pralesních lidí v Amazonii, které vedly kampaně proti odlesňování a výstavbě přehrad, používaly nenásilnou přímou akci navzdory tomu, že samy čelily rozsáhlé represi a násilí.[24] Těmto kampaním se podařilo vyvolat nějaké změny jak v environmentální politice jednotlivých států, tak i nadnárodních finančních organizací, jakými jsou Světová banka a Mezinárodní měnový fond.

Nenásilí

V současné debatě o nenásilí a násilí, která probíhá ve skupinách používajících přímou akci, rétorický zápas mezi „fluffies“(změkčilými) a „spikies“ (ostrými) odráží debaty, které se odehrály ve většině hnutích za sociální změnu tohoto století. Debata o nejefektivnějším a nejetičtějším prostředku k dosažení určitého cíle, vychází z široké palety zdrojů: Mahatmou Gandhím a Martinem Lutherem Kingem počínaje a marxismem a anarchismem konče. Nicméně koncept nenásilí, podobně jako koncept násilí, je v akademické literatuře často nepochopen. Podobně je tomu i v rétorice masmédií a argumentech aktivistů. Vliv Gandhího myšlenek je v debatách o nenásilích asi nejmarkantnější a tak se krátce zaměřím na teorii nenásilí.

Gandhí udělal pro teorii nenásilí pravděpodobně více, než kdokoli jiný, a na jeho jednání a díla se často odkazuje, jako na určité měřítko tohoto konceptu. Jeho koncept nenásilného jednání či satyagrahy se často překrucuje a staví se na roveň pasivní rezistenci, přitom je Gandhího koncept mnohem propracovanější.[25] Satyagraha má tři hlavní prvky: ahimsa (nenásilí); hledání pravdy; a sebetrýznění. Bondurant (1967) podává detailní popis souhry těchto prvků v Gandhího celkovém konceptu politického jednání.[26] Abych ilustrovala komplexitu Gandhího myšlenek a neodmyslitelné napětí mezi nimi při pohledu na jeho názory na násilí a nenásilí:

Zatímco (pro Gándhího) bylo veškeré násilí „špatné a musí se z teoretického hlediska odsoudit“, bylo důležité rozlišovat jeho různé formy a kontexty. Defensivní násilí bylo morálně vyšší než ofensivní… Spontánní násilí bylo morálně vyšší, než násilí předem promyšlené… Násilí dlouhou dobu utlačovaných skupin postrádajících možnost společného, soustředěného jednání bylo mnohem „pochopitelnější“, než násilí těch, kteří mají příležitost participovat na politickém životě a vyvíjet organizační úsilí… Pro Gandhího bylo nenásilí nekonečně morálně vyšší, než násilí, ale to zase bylo nekonečně výš než zbabělost… Gándhí také tvrdil, že násilí mělo alespoň zastrašující efekt a pravděpodobně tak redukovalo výskyt většího násilí, kdežto zbabělci jen krmí nenasytný apetit násilníků. Tam, kde byla „jedině volba mezi zbabělostí a násilím“, doporučoval Gándhí násilí.[27]

Akceptuji takovou interpretaci ahimsy, která tvrdí, že není pouze negativním stavem – neškodit, ale je to pozitivní stav lásky, konání dobra a to dokonce i vůči tomu, kdo koná zlo. Ale neznamená to přitom pomáhat tomu, kdo koná zlo, aby v tomto konání pokračoval, ani tolerovat je pasivním přijetím. Oproti tomu láska, aktivní stav ahimsy, vyžaduje, abyste se postavili proti tomu, kdo koná zlo tím, že se od něj distancujete (sic), dokonce i když ho to může urazit nebo fyzicky zranit.[28]

Násilí ve výše zmíněném případě není absolutní a je zřejmé, že se, na rozdíl od jiných zdrojů jako třeba liberální právní věda, k různým typům a k různé míře násilí přistupuje a mělo by přistupovat odlišně. Podobné příklady přijatelnosti ospravedlnitelného násilí se vyskytují v případě sebeobrany a když se spáchá během „spravedlivé“ války. Gándhího pohled na násilí se příliš neliší od běžně rozšířeného názoru, že v určitých situacích může být někdy násilí nezbytné.

Nicméně pravděpodobně ten nejvýznamnější rozdíl mezi Gándhího názorem na násilí a názorem většiny lidí je v tom, že rozvinul a používal koncept nenásilí, který se radikálně lišil od předchozích koncepcí. Gándhího nenásilí požadovalo odvahu, bylo aktivním nikoli pasivním konceptem a znamenalo, že člověk by měl do nenásilného činu vložit celou svoji mysl, tělo a duši. Takový postoj vyžaduje zapojení spousty lidí, ale použití nenásilí,  by v ideálním případě a po důkladném tréninku, mohlo vést k pozitivní sociální změně.

Nicméně Gándhího názor na nenásilí, ač radikální, nebyl absolutní. S nenásilím je třeba smířit jiné hodnoty, jako třeba spravedlnost, pravdu či odvahu. To odhaluje vnitřní rozpory Gándhího myšlení. Nicméně je třeba si uvědomit, že on nebyl filosof, ale sociální aktivista, který přijal mnohé anarchistické principy a praktiky.[29] Ačkoli některé Gándhího myšlenky ohledně nenásilí jsou problematické, jako například pojetí „já“ a „dobrovolného utrpení“ (které komentuji dále), a že nenásilí neznamená, že nikdo nikomu neublíží, mnohé jeho myšlenky a myšlenky jemu podobných jsou cennými pokusy vytvořit radikální přímou akci pro současné boje.

Nenásilí  má překvapivý dopad na ty, kteří se setkají s jeho silou. Vylíčím zde zkušenost, kterou jsem získala, když jsem byla zapojena v kampani proti rozšíření dálnice M65 v Lancashire, v roce 1994. Jednou z taktik, které se používaly proti  dřevorubcům, aby se jim zabránilo v kácení stromů, je fyzická intervence mezi dřevorubce a strom. Měl být pokácen  Cinder Path Wood, malý ale krásný lesík. Nicméně díky přítomnosti protestujících musela skupina dřevorubců použít překvapivou taktiku, aby se pokusila dosáhnout svého cíle, tedy pokácení stromů. Jednoho rána byli protestující na M65 neočekávaně překvapeni příjezdem pracovní čety s řetězovými pilami a museli si pospíšit, aby zasáhli. Hlavní část pracovníků zůstala sedět v dodávce, ale jeden dřevorubec se odmítl nechat zastrašovat přítomností protestujících, vzal řetězovou pilu a vydal se směrem k lesu. Když začal připravovat svoji pilu k práci rozběhla jsem se tam, abych mu v tom zabránila. Postavila jsem se mezi něj a strom a řekla něco ve smyslu: „Tam nepůjdete!“, zatímco jsem stála asi metr od něj. Co udělal on, to mě šokovalo: strčil již nastartovanou a běžící motorovou pilu (motor běžel, ale řetěz ještě stál) jen pár centimetrů od mých nohou. Stáli jsme tam navzájem proti sobě. Zopakovala jsem své prohlášení. Po chvíli dal pilu pryč a odešel. Tím co se stalo, jsem byla vystresovaná a ostatní protestující se mě ptali, zda jsem v pořádku a co jsem mu řekla. Neublížil mi fyzicky, ale vyhrožoval mi vážným ublížením. Zatímco moje násilí – ve slovech a činech – zafungovalo. O několik týdnů později jsem s tímto dřevorubcem mluvila. Opustil své místo a často přicházel do tábora protestujících na kus řeči. Zeptal se mě, jak jsem tam mohla před jeho hrozbou násilím tak vzdorovitě stát, ale přitom vypadat tak zdánlivě klidně. Odpověděla jsem mu, že sama ani nevím, snad jen že jsem věřila tomu, co jsme dělali a že jsem neměla nic proti němu osobně. Zdálo se, že ho ta zkušenost ovlivnila.

Přetransformování přímé akce

Protestní přímá akce se v posledních dvaceti letech vyvinula  a modernizovala mnoha způsoby. Tradiční metody protestu, jako jsou protestní pochody, shromáždění  a pikety, se nadále používají někdy i s velkým úspěchem, ale jen díky široké paletě nových, nápaditých a působivých taktik, se sociální témata a témata životního prostředí udržela v pozornosti veřejnosti. Tématika životního prostředí se ve Velké Británii  stala vysoce exponovanou a to jak lokálně, tak i celostátně právě díky průkopnickým taktikám takových skupin jako jsou Earth Fisrt!; Reclaim the Streets (kteří obsazují ulice a navrací jejich prostor do užívání lidem); Citizen´s Recovery of Indigenous People´s Stolen Property Organization (která odstraňuje z obchodů výrobky ze dřeva pocházejícího z deštných pralesů, aniž by za ne platila a nosí je na policii, aby zpochybnila jejich legální status); a Critical Mass (které při mobilních „street parties“ na kolech navracejí silnice cyklistům).

Z akcí těchto skupin je evidentní, že strategie a taktika přímé akce je formou politického jednání, která se neustále vyvíjejí. Sharpova studie (1973) o nenásilných akcích jich uvádí téměř 200 typů. Nicméně z radikální perspektivy je důležité rozlišovat mezi protestem a odporem. Protest je ve většině případech aktem nesouhlasu namířeného na specifický problém a obsahuje implicitní uznání vnější autority, vůči které se protestuje. Naproti tomu odpor je otevřenější koncept, který s sebou nese principiální opozici proti zavedené autoritě.

Občanská neposlušnost

Taktika občanské neposlušnosti může být pro anarchisty teoreticky problematická, protože vyžaduje uznání legitimity státu. Nicméně člověk může vykonat akt občanské neposlušnosti (a ospravedlnit se při něm), i když si udržuje dlouhodobý cíl odstranění státu. Tvrdit něco jiného, musela by se buď popřít Gandhího účast v aktech občanské neposlušnosti anebo popřít že by byl revolucionář; obě tvrzení jsou stejně nesmyslná.

Anarchistická perspektiva občanské neposlušnosti přesahuje tu, která pouze vyzývá mocné, aby pozitivně reagovali na cíle přímé akce. Anarchisté jsou přesvědčeni, že politický aktivismus přesahuje instrumentalismus státu a zavedených postupů, a že cílem přímé akce má být vytvoření organizačních a sociálních struktur, které mohou a budou existovat mimo stát.

S tradicí občanské neposlušnosti úzce souvisí princip přijetí   přiměřeného trestu za „zločin“, obzvláště v souvislosti s ilegálními aktivitami. V následující části budu diskutovat tento princip a některé komplikace, které s tím z hlediska anarchistů souvisí.

Odporování trestu

Často se tvrdí, že „být ochoten přijmout trest“ za přestoupení zákona při občanské neposlušnosti (či sabotáži) je významnou součástí argumentace ve prospěch legitimity takových ilegálních politických akcí. Tento koncept se týká závazků, které občané mají vůči státu. Buttle a další ukázali, že takové závazky nejsou absolutní a tudíž nemůže být absolutním závazkem přijmout legální důsledky ilegálních činů.[30] Navzdory tomu si myslím, že anarchisté mají závazky k občanské společnosti. Jedním z těchto závazků je ospravedlnit se jak těm, kteří jsou přímo zasaženi přímou akcí, tak i širší veřejné aréně. Je nutné argumentačně vysvětlit, že jejich přímé akce nejsou zaměřeny na podkopání občanské společnosti, ale že jde o to dosáhnout nějakých zlepšeních  na úrovni spravedlnosti či morálního statusu samotné společnosti. Tudíž je důležité, aby anarchisté, stejně jako všichni ti, kdo takovýmto způsobem porušují zákony, ospravedlnili své ilegální akce a  jasného vyjádřili svůj úmyslu.

Mnozí autoři a aktivisté tvrdí, že cílem občanské neposlušnosti, ať již se obrací na lidský smysl pro spravedlnost či morální přesvědčení nebo má za cíl vyburcovat veřejné mínění, vyžaduje aby byl člověk ochoten přijmout trest. Gandhí založil svoji argumentaci ve prospěch tohoto postoje na tom, že dobrovolně zvolené utrpení může „otevřít oči“ lidem a oni uvidí křivdu.

Přijetí trestu je určitě jeden způsob dobrovolného utrpení (spíše ten nejviditelnější), ale zdá se mi, že není tím jediným a dokonce ani tím nejdůležitějším. Často se ignoruje dobrovolné utrpení, které s sebou nese samotná účast v aktu občanské neposlušnosti, které ale může být srovnatelné s utrpení při přijetí trestu „aby se lidem otevřeli oči“, a které formuje základy pro dosažení cílů občanské neposlušnosti.

Gandhího pojetí dobrovolného utrpení kritizovala také feministická perspektiva. Koncept dobrovolného utrpení předpokládá:

že jeho hodnota spočívá v tom, že se o něj usiluje – to má za následek mimořádný, šokující a viditelný dopad. Nicméně ženy zřídkakdy usilují  o fyzické a emotivní utrpení, protože to je již částí jejich existence. Kromě toho neměli bychom se mít na pozoru před muži, kteří nám říkají že utrpení je dobrá věc? Byl by Gandhí přijat Brity nebo Martin Luther King bílými? Ne, jde o to, že jsme to jedině my sami, kdo může rozhodnout kolik jsme připraveni snést, v tom kterém případě.[31]

Dobrovolné utrpení, tak není něčím, o co se musí nezbytně při dosahování cílů občanské neposlušnosti usilovat. Někdy ale může být užitečnou taktikou.

Výše zmíněné cíle občanské neposlušnosti nejsou jedinými cíly, o které by se mělo v takových akcích usilovat.  Ne-spolupráce a fyzická obstrukce jsou strategiemi, které by mohly znemožnit zavádění zákona a politiky státu.[32]  Příkladem ne-spolupráce je odmítnutí platit Poll Tax (daň z hlavy) a příkladem taktiky fyzické obstrukce jsou současné protesty proti výstavbě dálnic. Takové cíle jsou radikálnější, než jiné již zmiňované, a jak tvrdí Buttle:

Úspěch nebo selhání těchto strategií nezávisí na přijetí trestu a ve skutečnosti by taková strategie mohla špatně dopadnout, pokud by aktéři občanské neposlušnosti připustili, aby byli zatčeni a tak odstraněni z místa obstrukce.[33]

Odporování trestu může být také motivováno skutečností, že soudní jednání může být, a také je, buď státem nebo jeho agenty využíván pro politické cíle.[34] Takže pokud existuje důkaz, že se člověku nedostane nebo pravděpodobně nedostane spravedlivého soudního procesu, dokonce i když souhlasí s tím, že se podrobí trestu z jiných důvodů, může být z politických důvodů nezbytné odporovat a vyhýbat se trestu. Jak tvrdí Schochet,

Trest se nutně nemusí považovat jenom za aplikaci sankce a právního důsledku porušení zákona, ale lze na něj také nahlížet jako na zákon nebo politiku samu o sobě, které jsou neospravedlnitelné a mohou nebo by měly být porušeny ze stejných důvodů, z kterých byl porušen zákon, který předcházel sankci. Takže odpor se stává dalším příkladem občanské neposlušnosti.[35]

Sabotáž

Poškození nebo zničení majetku má v moderní společnosti, která je   obzvláště posedlá majetkem a vlastněním, přísné morální stigma. Myšlenka posvátnosti vlastnických práv, která se v moderní konzumní společnosti rozvinula, vede k tomu, že je přijatelné použít násilí vůči lidem při ochraně majetku. Sabotáži jako určitému útoku na majetek se dostává podobného, ne-li většího morálního odsouzení, než „kriminální“ krádeži nebo vandalství.

V historií se objevují případy, kdy se sabotáže používala v určitém kulturním nebo sociálním kontextu a pro specifické politické nebo ekonomické cíle:  luddistické ničení strojů, které na počátku 19. století ohrožovaly tradiční živobytí, je snad ten nejznámější a často také nejvíce nepochopený příklad. Podobně, mnohé kampaně za politické a ekonomické změny ve společnosti zahrnovaly prvky sabotážní činnosti.[36] Jak hnutí za osvobození zvířat, tak i environmentální hnutí by mohly vypovídat o vývoji sabotáže jako prostředku k dosažení určitých cílů hnutí. Logika této strategie spočívá v tom, že sabotáž způsobí firmám, které vykořisťují zvířata a devastují životní prostředí takové finanční ztráty, které podkopají schopnost těchto firem nadále pokračovat ve jejich destruktivních aktivitách. Pokud jsou vykořisťování a devastace příliš drahé, tak ti kteří je provádějí budou přinuceni s nimi skončit.

Existuje řada důkazů, které potvrzují určitou účinnost taková strategie. Například, koncem 80. let Animal Liberation Front (ALF) v Británii  způsobila škody v ceně 6 miliónů liber za rok a ekotáže ve Spojených státech stály firmy celkem 20 – 25 miliónů dolarů za rok.[37] Má se za to, že v ideálním případě peníze použité na zaplacení škod, na zdokonalení bezpečnosti a na zaplacení vyšších pojistek jsou peníze, které nejdou na vykořisťování zvířat a na devastaci životního prostředí.

Lidé ospravedlňují sabotáž různými způsoby: považuje se za derivát myšlenky sebeobrany; provádí se v souladu s „vyšším morálním zákonem“; a proto, že cíle ospravedlňují prostředky, a že z takových činů plynou dobré důsledky. V diskusi, o které se zmiňuji dále, se podrobněji podívám na sabotáž v environmentálním hnutí (ekotáž).

„Sebe“obrana

V radikální, environmentální literatuře jsou běžné názory, které ospravedlňují ilegální aktivity myšlenkou rozšířeného citu pro sebeobranu. Dobře to vyjádřil Manes:

Jestliže naše Já patří k významnějšímu Já, které zahrnuje celou biologickou komunitu, v které přebýváme, pak útok na stromy, na vlky, řeky, je útokem na nás všechny. Obrana místa se stává formou sebeobrany, která by ve většině etických a právních systémech měla být dostatečnou oporou pro zatloukání hřebů do stromu nebo probodávání pneumatik.[38]

Rétorická síla tohoto postoje při ospravedlňování  sabotáže je nejspíš jejím nejlepším prvkem. Téměř každý by souhlasil, že bránit se proti útoku ohrožujícímu život je ospravedlnitelné, i kdyby to znamenalo ublížení útočníkovi. Nicméně kvůli tomu, že jde o obranu ne-lidské třetí strany, jakou jsou lesy nebo řeky, je tu řada teoretických problémů, protože ničení strojů nebo zatloukání hřebů do stromů není obrana stejného druhu jako běžná sebeobrana.

Vyšší zákony?

Mnozí aktivisté v radikálně environmentálním hnutí používají pojetí „vyššího morálního zákona“ nebo „vyšších ekologických zákonů“, aby ukotvili své ospravedlnění občanské neposlušnosti či ekotáže. Teorie vyššího zákona jsou buď teologické nebo naturalistické etické systémy, ale já se zde budu zabývat jen těmi neteologickými teoriemi vyššího zákona. Existuje řada vážných námitek, které se často vznášejí vůči teoriím vyššího zákona obecně: za prvé, prokazatelnost toho, co to jsou vůbec vyšší zákony je vždy závislá na částečných lidských znalostech a rozumu; za druhé, neexistuje žádný nezaujatý arbitr, který by rozhodnul při mezi vyššími zákony a jinými hodnotami či zákony. Každé  použití teorie vyššího zákona musí s těmito námitkami počítat. Pár lidí v environmentálním hnutí s tím počítá a spoléhá přitom na fakt, že vyšší zákony jsou evidentní. Ačkoli v myšlence vyšších zákonů je určitá rétorická síla, je důležité založit takové názory na pevnější vysvětlující teorii.

Ačkoli status souboru srozumitelných ekologických zákonů, které by ustavily teorii vyššího zákona je problematický, List (1993) tvrdí, že vědecké ekologické vědění lze spíše využít při dokazování funkce, než jako konečný zákon, na jehož základě by se daly formovat etické principy.[39]

V souladu s dalšími principy jako jsou „vlastní hodnota ne-lidské přírody“ nebo „závazek nezapříčiňovat utrpení ne-lidským živočichům“, může vědecké ekologické porozumění formovat náležitý vyšší ekologický „zákon“, který pak lze v určitých situacích použít k ospravedlnění ilegálních činů.

Ospravedlňují cíle prostředky?

V aktivistickém diskurzu se běžně prohlašuje, že bez ilegálních akcí, které by napravovaly environmentální krizi, dojde nevyhnutelně ke špatné následkům. Akademci, jako Cohen (1971) v případě občanské neposlušnosti nebo Martin (1990) v případě ekotáže, také použili teorii důslednosti k tomu, aby na ní založili svoji argumentaci ospravedlňující ilegální akce.

Podle Cohena a Martina to jestli se aktivistům podaří ospravedlnit, závisí na tom, zda jsou jejich cíle shodné s cíli širší veřejnosti, a je nutné pečlivě hodnotit střetávající se faktory, které se objevují kvůli kontroverzní povaze použitých prostředků.[40] S ohledem na environmentální hnutí je zřejmé, že existuje veřejností sdílený pocit starosti o ochranu divočiny, o zamezení znečišťování a o využívání zdrojů. Takže podle Martina mohou tyto sdílené cíle zformovat základy k ospravedlnění ekotáže, pokud jiné prostředky selhaly. Ačkoli jsou Cohenovy  a Martinovy argumenty užitečné při formování radikálnější obrany ilegální akce, oba dva si neuvědomují, že aktivisté se někdy zapojují do neposlušnosti právě proto, aby zpochybnili zavedené pojetí spravedlnosti a morálky, stejně jako zavedené prostředky, kterými se těchto cílů dosahuje. Takže zpochybnění tradičního morálního pojetí toho, co je hodnotné a co by se mělo tak i respektovat, jak to vyjadřuje například filosofie „hlubinné ekologie“, může zformovat opodstatněné důvody, proč se aktivisté domnívají, že jsou ilegální akce nezbytné.

Závěr

V tomto článku jsem se snažila ukázat některé problémy v diskurzu a praxi přímé akce a možný vztah mezi touto formou politického jednání a anarchismem. Ukázala jsem, že spor mezi různými aktéry ve společnosti o legitimitu přímé akce mlží diskusi o typu tohoto politického jednání. Navzdory nepřesnému používání tohoto termínu jsem se snažila dokázat, že je možné stanovit jádro pojmu. Tím, že jsem zpochybňovala zažité představy o násilí a nenásilí, protestu a odporu, tak jsem se pokoušela charakterizovat přímou akci jako určitou formu politického jednání, která je v řadě situací ospravedlnitelná.

Moje obrana radikální přímé akce byla nutně neúplná a předpokládala, že ilegální politická akce je ospravedlnitelná. Nicméně do této diskuse chci ještě doplnit upozornění, aby to snad nevypadalo, jak bylo nedávno v jedněch novinách uvedeno, že v hnutí, jakým je třeba hnutí na ochranu přírody, „je všechno možné“.[41]  Nemyslím si, že to je udržitelná pozice a z většiny strategií a taktik používaných jednotlivými hnutími, která jsem zmiňovala je evidentní, že jedním z centrálních přesvědčení je étos nenásilí vůči lidem.

Přesto je důležité nefetišizovat ideu nenásilí a uvědomit si, že násilí, které je limitované a opatrně nasměrované na zdroj nespravedlnosti může být in extremis ospravedlnitelné. Nicméně v naprosté většině situací je jakékoli plánované použití násilí  kontraproduktivní, protože stát má jak materiální výhodu při použití násilí, aby se s takovou taktikou vypořádal, tak má i propagandistickou výhodu v zápasech o legitimitu. Jak stroze říká Wells, „jakmile se objeví otázka ospravedlnění násilí, bude mít skupina, která má politickou moc, vždy náskok před revolucionáři“.[42]

Mobilizace dostatečného počtu lidí odhodlaných (a vytrénovaných) k nenásilné přímé akci je pravděpodobně nutnou podmínkou fundamentálních změn v těch oblastech společnosti, které jsou předmětem skupin, o kterých jsem se zmiňovala.[43] Nicméně je nepravděpodobné, že by došlo k širokému rozšíření NVDA v takovém časovém rozpětí, které by bylo relevantní pro krizi životního prostředí. Tento pocit naléhavosti (ke kterému došlo také v kontextu jiných sociálních změn, jako bylo hnutí sufražetek nebo hnutí za občanský práva) je výzvou pro stoupence přímé akce a anarchismu. Jestliže čas je tím rozhodujícím, pak budou pragmatické úvahy čím dál tím více převažovat nad těmi, které jsou v souladu se strategickými principy  společenské změny.