Proč je odsuzování útoků na kožešinové farmy krátkozraké

consumer-feedback-150x150Následující text je pouze osobním názorem jednoho z redaktorů webu GreenAction S útokem samotným nemá nikdo z redakce nic společného a názory různých členů redakce se mohou diametrálně lišit.

V nedávné době proběhl již druhý významnější útok na kožešinové farmy v České republice. Po dlouhých letech je to první akce, která rezonovala jak v Evropě tak za oceánem. Podobně jako se to stávalo v minulosti v zahraničí, vyvolala přímá akce kritickou reakci z tábora umírněných a radikálních aktivistů. První text Marka Voršilky dle mě zopakoval celou řadu již dříve vyvrácených odsudků. S autorem nemohu souhlasit ani v jediném bodě a celkově je dle mě text kontraproduktivní a takticky naivní. S vyzněním druhého textu anonymního autora souhlasím, leč si myslím, že v některých částech nebyl argumentačně dostatečně přesvědčivý a precizní.

Marek Voršilka v úvodu svého textu tvrdí, že norci v drtivé většině na svobodě zemřou a ti, kteří nezemřou následkem vypuštění napáchají ekologické škody. Opakuje vyvrácené mediální lži. V případě prvního útoku na kožešinovou farmu v Dolní Cerekvi v listopadu 2013 byla většina norků pochytána zpět a s odstupem bylo zjištěno, že k žádné ekologické katastrofě, jak bylo médii předjímáno, nakonec nedošlo.1) Bilance druhého útoku nebude pravděpodobně odlišná. Účelem těchto tvrzení je odradit případné pachatele a poškodit čin v očích veřejnosti. Nikdo se ve skutečnosti moc nezabýval reálnými ekologickými škodami nebo statistikou toho, jak zvířata dopadla. Namísto opakování předsudků dle svých sympatií nebo antipatií k akci by bylo záhodno to hodnotit nezaujatě a v konkrétním ekologickém kontextu.2)

Jádrem článku Marka Voršilky bylo odsouzení této akce především z taktického hlediska. Texty těch aktivistů a akademiků, kteří se v podobném sporu v minulosti hlásili do stejného tábora, lze podle použité argumentace roztřídit na principiální nebo pragmatické odsouzení násilí.3) Text Marka Voršilky náleží rozhodně do kategorie pragmatického odsouzení násilí. Zjednodušeně tvrdí, že použití násilí4) je v tomto případě neefektivní a nevede k dosažení cíle – uzavření kožešinových farem v ČR. Tomu se věnuje ve třech bodech:

1) Útoky vážně komplikují investigace? V tomto bodě je pro mě argumentace Marka Voršilky nepřesvědčivá. Autor se odvolává na země, kde se to „opravdu stalo,“ ale nedokumentuje žádný skutečný případ, kde ke ztížení investigací na kožešinových farmách došlo kvůli útokům. Pokud se někdo blíže zabývá současným boomem útoků na kožešinové farmy v USA může si zjistit, že přes vzrůstající bezpečnostní opatření za posledních několik desítek let, jsou tyto farmy stále proniknutelné. Stejně tak majitel kožešinové farmy z Dolní Cerekve v listopadu 2013 sliboval lepší zabezpečení farmy. Evidentně mu to nepomohlo. Skutečné zhodnocení tohoto bodu by měli zodpovědět především lidé, kteří podobné investigace provádějí (v ČR naposledy v roce 2012) a mezi které nepatřím. Logicky se přikláním k autorovi druhého textu, který tvrdí, že samotné investigace mohou také vést k většímu zabezpečení farem.

2) Útoky obrací naruby veřejné mínění? V tomto bodě nesouhlasím ani s jedním autorem. Marek Voršilka tvrdí, že negativní obraz může dopomoci majitelům farem s kožešinovými zvířaty k veřejným sympatiím. Anonymní autor druhého textu zase tvrdí, že sympatie získají aktivisté překračující zákon, protože bojují proti majitelům kožešinových farem. Ani jeden z nich nemá úplně pravdu a nedotýkají se jádra problému.

Drtivá většina běžných lidí se o kožešinové farmy moc nezajímá, i přestože podle statistik s nimi většina nesouhlasí. Podle hesla „negativní reklama je také reklama“ si myslím, že jakákoliv medializace problému je přínosná. Pochybuji, že pouze na základě guerillové akce několika jednotlivců budou lidé schvalovat to, co se na kožešinových farmách děje. Většina lidí  pravděpodobně odsoudí kožešinovou farmu i přímou akci proti ní.5) Tito kritici obojího pak mohou doplňovat tábor lidí, kteří proti kožešinovým farmám upřednostňují umírněnější prostředky. To je pro problematiku stále pozitivní. Pouze již vyhraněná menšina bude hájit jen jednu stranu – buď majitele farmy nebo radikální aktivisty. Podle mého názoru je konstruktivním přístupem umírněného křídla hnutí za osvobození zvířat především využití mediálního pokrytí k šíření informací a záběrů z kožešinových farem.Namísto plýtvání energie k odsuzování akce je možné se od akce distancovat bez kritiky (tu média vždy rády použijí) a zopakovat, jaké praktiky jsou na farmách používány.6) Jednoduše předpokládám, že čím více a čím častěji bude problematika medializována, tím více lidí se nakonec bude o problém kožešinových farem zajímat. Jako největší riziko dosažení společného cíle – uzavření kožešinových farem – považují především to, pokud se téma kožešinových farem neobjeví v médiích vůbec nebo jen zřídka.

3) Útoky jsou cestou k represivním monstrakcím? Výsledky ALF akcí7) označuje Marek Voršilka jako „krátkodobé,“ což podle něj dokládá to, že stát použije represivní prostředky proti hnutí za práva zvířat. Příkladem je podle něj praktická likvidace hnutí v Rakousku před několika lety. Rozhodě má pravdu v tom, že stát může použít represivní prostředky a zničit aktivistické politické hnutí, ovšem souhlasím více s druhým autorem, že represivní monstrakce souvisí s efektivitou takového hnutí nikoliv s mírou radikality akcí. Tudíž jakýkoliv uspokojivý výsledek hnutí třeba formou občanské neposlušnosti nutně protireakci státu nebo jiných subjektů vyvolá, také Dr. Martin Luter King nebo jiní striktně nenásilní (ale radikální) aktivisté byli cílem  programu COINTELPRO, kterým chtěla FBI neutralizovat hnutí šedesátých a sedmdesátých let. Pouze impotentní a neschopné hnutí bude zadobře s ochránci zavedených pořádků a nebude vyvolávat žádnou represivní reakci.

Jako další příklady jsou vedle Rakouských aktivistů za práva zvířat uvedeni ALF aktivisté v USA a ve Velké Británii, jmenovitě Debbie Vincent, která podle prokuratury sama žádné útoky nepodnikala. Tím ovšem nelze prokázat generalizující tvrzení, že represí jsou „zvlášť ohroženi aktivisté, jejichž činnost je zcela legální, ale nepohodlná.“ Ano represí jsou ohroženi i aktivisté, kteří útoky nepodnikají, ale jsou to především aktivisté, kteří  nějakým způsobem poskytují strategické zázemí v podobě zveřejňování informací o cílech útoků (případ Debbie Vincent) či ideologické obhajoby (aktivisté v Rakousku). Je potřeba mít v tomto rozlišovací schopnost. Do jednoho pytle s radikálními aktivisty se rozhodně nenahází zastánci striktně legálních metod, jak by se mohlo ze zjednodušující argumentace zdát. Tudíž mohu ujistit Marka Voršilku i další umírněné aktivisty, že oni rozhodně nebudou ti „nepohodlní,“ daleko spíše jimi budou autoři textů, jako je ten můj. To zda možné oběti, kteří se za svůj názor dokáží postavit,8) zbytek hnutí podpoří nebo si řekne: „měli držet klapačku,“ vypoví o mnohém.

Nejsilnějším argumentem pisatele druhého textu spatřuji v tvrzení, že „výsledku dosáhne jen a pouze silné hnutí, které je složené z různých skupin využívajících různých taktik.“ A právě diverzita taktik je nejefektivnější způsob dosažení cíle politickým hnutím. Stejnou taktiku používá policie (hodný a zlý policista) nebo mafie (úplatek nebo vydírání politika). Není důvod si myslet, že taktika „hodného“ a „zlého“ aktivisty bude v hnutí za osvobození zvířat neúspěšná. Pokud budou aktivisté sledovat stejný cíl a paralelně využívat různé taktiky, hnutí jako celek bude mít větší dopad. Diverzita taktik slavila úspěchy v minulosti. Dnes adorovaný Gándhí je se svou ahimsou (nenásilím) příkladem úspěšného politického konfliktu, kde právě násilí sehrálo nepřehlédnutelnou roli. Britská správa Indie se v době praktické neudržitelnosti této kolonie obávala konkurenčních teroristických a násilných skupin, které mohly britský vliv v Indii výrazně oslabit, proto bylo pro britskou správu výhodné předat Indii do rukou právě Gándhímu, který zaručil nenásilné jednání s Brity. V tomto „vítězství nenásilí“ hrálo násilí svou roli a ukázalo, že nenásilná část hnutí může z násilí skrytě profitovat. Politické násilí sehrálo významnou úlohu také v dalších sociálních bojích jako například boj za zrušení otroctví nebo černošské hnutí v 70. letech v USA.9)

Ideální  taktika státu proti aktivistickým hnutím je cukr a bič. Trestat neposlušné a odměňovat poslušné, proto si myslím, že právě díky násilným aktivitám a přímým akcím může legální a spořádaná část hnutí nabýt politické účinnosti. Radikální aktivisté rozhodně riskují nejvíce: nemohou získat osobní politický vliv (pouze prosadit myšlenku, za kterou bojují) a mohou ztratit nejvíc – svobodu. Doporučení anonymního autora „jak dál“ určené Markovi Voršilkovi bylo možná impertinentní, ale rozhodně vedoucí ke konstruktivnímu přístupu. Marek Voršilka by se měl skutečně věnovat tomu, co umí a podle toho, co je ochoten riskovat. Neměl by odsuzovat jiné aktivisty s jiným přístupem k věci. Nemyslím si, že jeho záměrem bylo hnutí oslabovat, a jako krátkozrakou vnímám především jeho reakci.

Adam S.

Poznámky

1) Například také MVČR ve své zprávě o extremismu za rok 2013 lhalo, když psalo, že většina zvířat po této akci zemřela. Další taktickou mediální lží bylo, když o prvním útoku média napsala, že škoda dosáhla stovek tisíc (vystrašení pachatelů?) a při dalším útoku, kdy bylo jasné, že cílem bylo napáchat co největší škody, zase tvrdila, že škody jsou minimální v řádech desítek tisíc.

2) http://greenaction.cz/teorie/jsou-vypusteni-norci-katastrofou-nebo-spasou.html

3) Blíže se celé toto téma diskutuje v antologii Terrorists or Freedom Fighters (editoři S. Best a A. J. Nocella II) ISBN-13: 978-1590560549.

4) Přestože existuje několik definic násilí, v tomto textu se uchýlím k definici, která je v rozporu s definicí v pojetí samotných ALF. V textu mezi násilí zahrnuji také ničení majetku. Stejnou definici násilí používá Paul Watson (kapitán Sea Sheperd) ve své eseji ALF and ELF: Terrorism Is as Terrorism Does, kde otevřeně obhajuje používání politického násilí jako efektivního prostředku.

5) Podobná je reakce mnoha lidí na současné squaterské hnutí v Praze. Většina lidí odsuzuje jak squatery tak spekulace s pozemky či chátrání domů, ale samotná medializace tématu je prospěšná, protože přivolává společenskou debatu nad problémem nevyužitých domů.

6) Radikální aktivisté, jak správně podotkl anonymní pisatel druhého textu, mají pouze omezené prostředky vysvětlit své činy veřejnosti, proto je navržená strategie o to potřebnější. Navíc umírněné křídlo nemá prakticky žádné prostředky, jak aktivity radikálů ovlivnit. Nic lepšího k dosažení cíle – uzavření kožešinových farem – než konstruktivní využití mediálního prostoru jim proto ani nezbývá.

7) Je třeba upřesnit, že prohlášení k poslednímu diskutovanému útoku byl podepsán akronymem „ARM“, což dle mě poukazuje na skupinu Animal Rights Militia, kterou bychom neměli zaměňovat s ALF, od kterých se liší v některých teoretických východiscích. Pokud budeme chtít pochopit motivace aktivistů nelze se spokojit pouze s označením „ALF akce.“

8) Ke cti některých aktivistů ALF, odsouzených na dlouhé roky ve vězení, je třeba říci, že před soudem hrdě prohlásili, že litují, že nestihly způsobit více škody subjektům profitujícím z utrpení zvířat. Jmenovitě to je Walter Bond, který i z vězení pokračuje v šíření radikálních myšlenek.

9) Někteří Černí panteři skončili jako opěvované hvězdy liberální demokracie, což je příklad (veganky) Angely Davis, jiní ve vězení či politickém azylu, což je příklad Assaty Shakur, kterou vláda USA nedávno přidala na „most wanted terrorists list“ téměř 40 let od doby, kdy uprchla z vězení.

This entry was posted in Novinky and tagged , . Bookmark the permalink.