Druhový rasismus v druhové ochraně

Často slýcháváme, že dnes stojíme na počátku šestého masového vymírání živočišných a rostlinných druhů, což dokládají bezprecedentním a nevratným mizením některých druhů rostlin a živočichů. Bohužel dnes nemáme přesné odhady o tom, kolik druhů vymírá. Většina podobných odhadů se opírá o vymírání v tropických deštných pralesech. Tyto odhady se provádějí pomocí výpočtů založených na závislosti počtu druhů na ploše pralesa, jejichž odhady jsou spíše aritmetickým cvičením než nástrojem, který by mohl vypovídat o tom, kolik druhů skutečně vinou zmenšování plochy tropických deštných lesů zmizí. Nepatrnou změnou vstupních parametrů v rámci odhadovaného rozsahu se může odhadovaná rychlost vymírání měnit několikanásobně. Například jiný počet původního počtu druhů a rychlost úbytku plochy tropických deštných pralesů může vést k výsledku buď 100 vymřelých druhů denně nebo k výsledku 6 vymřelých druhů za den.

I když nelze říci kolik druhů živočichů vymírá, přesto mizí některé druhy přímo před očima. Například v ČR vymizelo 9 druhů mihulí a ryb a 18 druhů denních motýlů a celkově ve středoevropských zemích střední velikosti vymřelo 1500 – 3000 druhů hmyzu (což je 5 – 10%). Větší ztrátu, než vymizeni určitého druhu z našeho území, lze vnímat vymření druhu celosvětově. Takto jsme od roku 1600 do roku 1995 doložili vymření 85 druhů savců (2,1%), 113 druhů ptáků (1,3%), 21 druhů plazů (0,3%), 23 druhů ryb (0,1%) a 2 druhy obojživelníků (0,05%). I když například obojživelníci vymírají relativně nejméně, jsou naopak nejohroženější třídou obratlovců, což dokládá zařazení 31% druhů obojživelníků na červený seznam jako ohrožené vyhubením. Tyto varovná čísla nám jsou imperativem k ochraně přírody a druhů před zničením a vyhubením.

Důsledkem ohrožení a mizení druhů živočichů je tvoření červených seznamů ohrožených druhů, které jsou pravidelně aktualizovány. Na základě těchto seznamů je i tvořen seznam zvláště chráněných druhů živočichů uvedených v příloze vyhlášky 395/1992 Sb. a je jim přiřazen status ohroženého, silně ohroženého a kriticky ohroženého druhu. Pro některé druhy však nejsou legislativní nástroje považovány za dostatečné a jsou doplněny o další typy opatření, včetně například namnožení druhu v zajetí a jeho opětovného vypuštění do přírody.

Pro tyto druhy se připravují záchranné programy, o kterých se na www stánkách Agentury ochrany přírody a krajiny dočteme: „Záchranné programy jsou chápány jako dočasné projekty, jejichž smyslem je kombinací různých typů opatření dosáhnout zvýšení populace dotčeného druhu nad úroveň ohrožení vyhynutím.“

Ohrožené druhy lze chápat jako ty šťastné, jako privilegované a ty zasluhující si naši ochranu a péči, ale co druhy ostatní? I na ně pamatuje zákon o ochraně přírody a krajiny (114/1992 Sb.) a praví: „Všechny druhy rostlin a živočichů jsou chráněny před zničením, poškozováním, sběrem či odchytem, který vede nebo by mohl vést k ohrožení těchto druhů na bytí nebo k jejich degeneraci, k narušení rozmnožovacích schopností druhů, zániku populace druhů nebo zničení ekosystému, jehož jsou součástí.“

Ovšem neplatí to úplně a pro všechny, jelikož jsou druhy nežádoucí ba přímo škodlivé a ty se snaží člověk na určitém území vyhubit a zbavit se jich. To jsou druhy neprivilegované, které dokonce mohou ohrozit druhy privilegované a proto se jich snaží zbavit. O jakých druzích to mluvíme? Jedná se většinou o druhy invazní nebo zavlečené, nebo i ty druhy, které byly dříve privilegované a v důsledku jejich většímu rozšíření se staly duhy neprivilegovanými. Mezi neprivilegovanými druhy jsou u nás třeba norek americký, o kterém se můžeme dočíst: „lze doporučit, aby výskyt druhu byl intenzivně omezován kdekoli na našem území povolenými metodami lovu.“ Takto se například zdůvodňuje druhová ochrana privilegovaných původních druhů šelem jako je vydra říční, hranostaj nebo u nás vymizelý norek evropský. Zatím tento způsob lovu není nijak rozšířený a je omezen pouze na mysliveckou stráž, která jako jediná má právo toto vykonávat.

Norek americký ovšem není sám, podobně je doporučován odstřel a hubení i jiných neprivilegovaných druhů jako je například nutrie, psík mývalovitý, mýval severní a mnohé další druhy. Běžně se dnes v knihách na ochranu přírody můžeme o těchto druzích dočíst: „neexistuje žádný reálný důvod pro podporu výskytu druhu ve volné přírodě, a proto je potřeba posílit legislativní mechanismy umožňující jeho tlumení (např. zrušit omezení lovu pouze na funkcionáře honiteb).“ O úspěchu podobných opatření proti rozšíření invazních druhů lze pochybovat, jelikož úspěšnost invazí se budou řídit především vlastnostmi jednotlivých druhů a prostředím, které budou osidlovat.

Podobně to je v případě bobra evropského při jehož ochraně se setkáváme s přístupem, který požaduje hubit jeho konkurenčně úspěšnějšího kolegu bobra kanadského. Dnes na našem území nebyl výskyt bobra kanadského hlášen, ale je přemnožen v některých částech Finska, kde začaly již řízené odstřely podobné genocidě. Tento druhový rasismus je logicky neopodstatněný, protože tito dva bobři se liší jen velmi nepatrně a lze je bezpečně odlišit pouze na základě genetické analýzy.

Navíc nelze chápat naše vnímání stavu přírody jako statické a neměnné i v případě bobra evropského, který je na seznamu kriticky ohrožených druhů se čím dál častěji mluví o řízeném odstřelu z míst, kde by mohl překážet lidským aktivitám. Tento relativismus lze vidět i u jiných zvířecích druhů, které byly dříve vnímány jako druhy neprivilegované. Například u zavlečené ondatry pižmové se dříve mluvilo o potřebě odstřelu a vymícení z důvodu jejího neblahého vlivu na jiné druhy. Dnes se například dočteme: „v součastné době se ondatra již plně začlenila do mokřadních ekosystémů střední Evropy a dokonce ji lze přiznat i některé pozitivní rysy.“

Co z toho plyne pro ochranu přírody? Neznamená to, že máme přestat chránit přírodu a druhy před jejich vymřením. Chránit přírodu je nezpochybnitelné, jelikož naše příroda je před vzrůstajícím tlakem antropogenních činností příliš zranitelná. Problémem je, že jednotkou ochrany přírody se stal druh namísto žijící cítící bytosti. Tento fakt spolu se subjektivním pocitem lidí, který druh je žádoucí a který nežádoucí, vede k druhovému rasismu v ochraně druhů. Nositelem ochrany přírody by se měla stát živá cítící bytost a ne druh. K tomuto přesvědčení dospěla hlubinná ekologie a environmentální etika založená na hodnotě přirozeného světa. K podobnému závěru nás vede i makroekologický pohled, že nejlepší ochrana přírody je nezasahování do spontánních procesů a je potřeba chránit zejména ekosystémové procesy. Pro všechny privilegované i neprivilegované cítící bytosti je určen následující text:

„Ó sílo, která nás všechny unášíš

v nekonečném víření

požehnej nám

dej nám vysvobození

A všem bytostem

odcházejícím

všem bytostem v bolesti žijícím na Zemi

Posíláme lásku

Kéž naši lásku pocítí“

 Adam S.