Vzpomínky na svobodu – 2. RADIKÁLNÍ ENVIRONMENTÁLNÍ HNUTÍ V AMERICE

V 80. letech 20. století se v do té doby slabých environmentalistických a zvířeckoprávních hnutích v Americe událo mnoho nového. Tato hnutí se zabývala především peticemi, psaním dopisů, bojkoty, lobováním, kampaněmi zaměřenými na veřejné mínění a v krajních případech protesty a občanskou neposlušností. Éra Reaganovy politiky dovolila jen málo vítězství v boji za ochranu divoké přírody a zvířat i přes fakt, že v otázce zvířecích práv přišlo do Washingtonu D.C. více pošty než k jakémukoli jinému tématu, včetně války ve Vietnamu. Zemi znásilňující zákony zavedené ministerstvem vnitra pod vedením Jamese Wattse byly jedněmi z katalyzátorů, kvůli kterým zesílily Earth First! (Země především!) a slogan No Compromise In Defense of Mother Earth! (Žádné kompromisy při ochraně Matky Země!). Poprvé za téměř sto let se zrodil organizovaný odpor ve jménu divoké přírody a živočichů. Když rozvinuli obrovskou „trhlinu“ v přehradní hrázi v Glen Canyonu, hrázi, která zkrotila divokou řeku Colorado, aktivisté Earth First! se prohlásili za bojovníky environmentálního hnutí současnosti. Jednou z prvních akcí hnutí Earth First! bylo vztyčení pomníku Victoria, náčelníka mimbesských Apačů, který ve svém boji za osvobození své země a svého lidu útočil na důlní provozy a těžařské tábory. I když to bylo na moderním Západě kontroverzní, mělo to nejlepší teprve přijít. Jednou z nejúspěšnějších taktik převzatých z boje původních obyvatel byly ekotáže (=eko-sabotáže), o nichž Earth First! otevřeně mluvili a jež obhajovali, což je ničení strojů a zařízení používaných k poskvrnění země a jejích nedotčených míst. Obchodníci se dřevem měli v kládách zatlučeny dlouhé hřebíky, které odrazovaly dřevařské závody od jejich zpracovávání. Buldozery jako i jiná těžká technika byly terčem mechanických sabotáží. Na cestách do kriticky ohrožených oblastí byly umisťovány hřeby, které měly propíchat pneumatiky vozidel narušitelů. Napříč Západem začaly padat billboardy a zeměměřičské kolíky s jejich jasně oranžovou páskou byly na stavebních plochách vytrhávány ze země.

     Poté, co selhaly legitimní protestní akce na ochranu přírody, náhle se už aktivisté necítili tak bezmocnými, když se kolem začaly valit buldozery a řvát motorové pily.

     Ekotéři začali chodit po kraji a nechávali za sebou spálenou a poškozenou důlní a dřevařskou techniku a pokácené stromy prošpikované hřebíky. Zisky z ničení přírody se snižovaly, protože těžaři dřeva, developeři a silničáři museli počítat s možnou sabotáží. Znamenalo to zesílení ostrahy a vyšší pojistky, což se promítlo na profitech plenitelů země. “Eco-Defense: A Field Guide To Monkeywrenching” (Eko-obrana: příručka pro ekotáž) od Davea Foremana se stala biblí každého bojovníka za zemi znechuceného neefektivitou legitimních protestů a sloužila jako manuál pro budoucí sabotéry. Na Západě, kde byli Earth First! a ekotáže nejrozšířenější, si začali jiní aktivisté, kteří sdíleli mnohé z postojů Earth First!, všímat, jak by se tyto taktiky daly využít k osvobozování a ochraně zvířat. Frustrace z neefektivnosti totiž byla společná pro obě hnutí. Bojovníci za Zemi se začali probouzet z dlouhého spánku.