Úryvek z knihy ENDGAME Derricka Jensena.
Když bílý muž zabije indiána ve férovém boji, nazývá to čestným, ale když indián zabije bílého muže ve férovém boji, nazývá to vraždou. Když bílá armáda bojuje s Indiány a vyhraje, nazývá se to velkým vítězstvím, ale v případě, když ztrácí, je to nazýváno masakrem a jsou povolány větší armády. Pokud indián prchá před těmito armádami, když se snaží vrátit zjistí, že bílí muži žijí, kde bydlí. Pokud se Indián snaží bojovat s takovými armádami, je zabit a půda je stejně tak zabrána. Když je zabit indián je to velká ztráta, která zanechává mezeru v řadách našeho lidu a smutek v našich srdcích, když jsou zabiti tři nebo čtyři bílí muži, další přijde na jeho místo, a nemá to žádného konce. Bílý muž se snaží dobít přírodu, přehnout ji k vlastnímu chtíči a využít ji marnotratně, až dokud není všechno pryč a pak se jednoduše přesune dál, odpad zanechá a vyhledává nová místa k zabrání. Celá bílá rasa je monstrum, které je pořád hladový a co konzumuje je krajina.
Chiksika
Jako dlouhodobý environmentální aktivista, a jako bytost žijící na samém konci rozpadající se civilizace, jsem se důvěrně seznámil s krajinou ztráty a zvykl jsem si na každodenní zátěž zoufalství. Procházel jsem holoruby, které se táhnou po obou stranách hor a kde se rozděluje povodí od povodí, a seděl jsem mlčky u prázdných řek, které před dvěma generacemi byly bičované do bíla nespočetnými lososy připlouvajícími se domů třít a zemřít.
Před několika lety jsem se začal cítit apokalypticky, ale váhal jsem použít toto slovo. Z části kvůli těm komiksům plných šíleného smíchu, které jsem viděl, kde nosili tabule “Konec je blízko”, a z části kvůli síle tohoto slova. Nechtěl jsem ho používat zlehka.
A poté se mne kamarádka a aktivistka zeptala: “Co tě přivede k tomu, aby jsi mluvil o apokalypse? Smrt lososů? Globální oteplování? Ozónová díra? Vyhynutí 90 procent velkých ryb v oceánech, přeměna jezera v San Diegu na mrtvou zónu, stejně jako Mexického zálivu? Budete to konec velkých korálových útesů? Vymření dvou set druhů za den? Čtyři set? Šesti set? Ukaž konkrétní bod Derricku, který tě dovede k tomu používat toto slovo?
Myslíte si, že naše kultura přistoupí na dobrovolnou transformaci ke zdravému a udržitelnému způsobu života?
Posledních pár let jsem se ptal na tuto otázku lidí, na jednáních a shromážděních, v knihovnách, v autobusech, v letadlech, v obchodu s potravinami, železářství. Všude. Odpovědi se pohybují od vysokých čísel k směšným. Nikdo neodpovídá kladně. Jeden chlap v jednom rozhovoru zvedl ruku, a když se všichni na něj podívali, dal ruku dolů, a poté rozpačitě řekl: “Ach, dobrovolně? Ne, samozřejmě, že ne?” Moje další otázka: když toto pochopíme—že tato kultura sama od sebe nepřestane ničit přírodní svět, likvidovat domorodé obyvatele, vykořisťovat chudé a zabíjet ty, kteří vzdorují—posuneme naše strategie a taktiky? Odpověď? Nikdo neví, protože jsme skutečně nikdy o tom nemluvili: jsme příliš zaneprázdněni/é předstíráním, že tato kultura projde kouzelnou transformací.
Právě jsem se vrátil domů z rozhovoru s novou kamarádkou, jinou dlouholetou aktivistou. Vyprávěla mi o kampani, na níž se podílela několik let ve snaze pokusit se zastavit postřiky Agent Orange, silný defoliantem a teratogenem, prováděně vládou a nadnárodní dřevařskými korporacemi v lesích Oregonu. Kdykoliv se aktivisti/tky dozvěděli, že dojde k postřikům, shromáždili se s nadějí, že jejich přítomnost zastaví otrávení. Ale pokaždé, přesně jako hodinky, se objevily vrtulníky a pokaždé, přesně jako hodinky, se z vrtulníků snesl na údolí a na protestující aktivisty/tky Agent Orange. Kampaň neuspěla.
“Ale”, řekla, “Povím tě co se stalo.” Skupina veteránů z Vietnamu žila v těchto horách a poslala zprávu předsednictvu úřadu pro pozemkovou správu a Weyerhaeuser, Boise Cascade a ostatním dřevařským společnostem, v níž uvedla: “Známe jména pilotů vašich vrtulníků a známe jejich adresy.”
“Víš, co se stalo pak?” Zeptala se.
Myslím, že ano”, odpověděl jsem.
“Přesně tak”, řekla. “Postřiky byly zastaveny!”