Vymezení sociální ekologie vůdči hlubinné ekologii z pera Janet Biehl. Z anglického originálu Theses on Social Ecology and Deep Ecology přeložil Arnošt Novák.
Již od léta roku 1987, kdy propukla debata mezi zastánci sociální ekologie a ekologie hlubinné, se různí jednotlivci zavázali, že se pokusí usmířit tyto dva proudy a dospět k jakési vyšší syntéze. Nicméně sociální a hlubinná ekologie jsou z několika zásadních důvodů nesouměřitelný. Hlubinní ekologové se mezi sebou v postojích různí v takové míře že to dělá samotnou hlubinnou ekologii rozporuplnou a amorfní. Přesto, na základě prací jejích hlavních teoretiků, lze vymezit základní body, v kterých se hlubinná ekologie rozchází s ekologií sociální.
I.
Sociální ekologie tvrdí, že idea ovládání přírody je výsledkem ovládání člověka člověkem, spíše než naopak. Takže příčiny ekologických krizí jsou v prvé řadě ve své povaze sociální. Za tím, že se v historii objevily hierarchie, třídy, státy a konečně i tržní ekonomika a samotný kapitalismus, stojí společenské síly, které –jak ideologicky, tak i materiálně- vyvolaly současné plenění biosféry.
Naproti tomu hlubinná ekologie nachází původ ekologické krize v systémech víry, ať již jde o náboženské nebo filosofické. Hlubinní ekologové identifikují stará náboženství blízkého východu počínaje mezopotámským a konče křesťanstvím spolu s vědeckým světovým názorem za pěstounský přístup, který se snaží „ovládat přírodu“. Tyto kořeny se rozpoznají „kladením hlubších otázek“ jak to formuluje Arne Naess, takže sociální příčiny ekologické krize jsou tak nějak odsunuty do „stínu“.
II.
Sociální ekologie nahlíží na přírodní svět jako na proces – a ne ledajaký proces, ale jako na rozvoj směrem k narůstající komplexnosti a subjektivitě. Tento rozvoj nebyl na počátku předurčen a nemuselo k němu nutně dojít, ale zpětně není možné přehlédnout tuto narůstající komplexnost evoluce přírody a rozvoj narůstající subjektivity. Biologické evoluční procesy (první příroda) pokračoval s objevením se lidských bytostí a byl negován sociálními a kulturními evolučními procesy (druhou přírodou). Na rozdíl od sociobiologie, která redukuje sociální na biologické, sociální ekologie zdůrazňuje přechod mezi první a druhou přírodou: druhá příroda se vynořila z první. Přesto je hranice mezi lidskou a ne-lidskou přírodou skutečná a artikulovaná.
Naproti tomu hlubinná ekologie vidí první přírodu abstraktně, jako „kosmickou jedinečnost“, která nese nápadné podobnosti s nadpřirozenými koncepty asijských náboženství. V konkrétních termínech, hlubinná ekologie vidí první přírodu jako „divočinu“, jako koncept, který podle definice znamená, že příroda je v podstatě oddělena od lidských bytostí a tudíž „divoká“. Oba pojmy jsou důležité pro jejich statický a anticivilizační charakter. (Hlubinní ekologové někdy strategicky vyzdvihují evoluci velkých zvířat, jako odůvodnění pro rozšíření divočiny.) Hlubinní ekologové zdůrazňují nestupňovatelné, neevoluční kontinuitu mezi lidskou a ne-lidskou přírodou, až do naprostého popření hranic mezi přizpůsobivou animalitou a inovačním lidstvem.
III.
Sociální ekologie se snaží znovu sjednotit lidský sociální rozvoj s biologickým rozvojem a lidská společenství s eko-komunitami, a vytvořit tak racionální a ekologickou společnost. Pouhá biologická přítomnost lidských bytostí ve velkém počtu nedeterminuje typ společnosti, kterou zformují. I velké množství lidských bytostí je schopno uspořádat společnost podle myšlenek, které nejsou nejen destrukcí první přírodu, ale dokonce ji i pozvedávají. Citlivá kombinace ekotechnik a existujících technologií rozvážně užitých ustavuje základnu pro hojnost, poskytující lidem volný čas na spravování svých sociálních, politických a ekonomických záležitostí podle racionálních myšlenek a pomoci rozvíjet a obnovit ekologickou komplexnost první přírody.
Naproti tomu hlubinná ekologie se nesnaží integrovat lidské bytosti s první přírodou. Pokládá pouhou biologickou přítomnost jakéhokoli většího počtu lidských bytostí za opravdu škodlivé pro první přírodu a někdy pokládá dokonce i základní lidskou potravu za škodlivou. Takže hlubinná ekologie usiluje o záchranu a rozšíření divočiny a o vyloučení lidí z rozsáhlých ploch země a pralesa. „Zemědělství“, píše George Sessions, „které ničí tropické pralesy nelze považovat za dlouhodobý pokrok pro chudé. Kritické přelidnění v zemích Třetího světa vyžaduje, aby většina chudých žila v blízké budoucnosti ve městech.“
Prvořadou důležitostí pro hlubinnou ekologii je radikální a potencionálně nemilosrdné snížení velikosti lidské populace – vlastně, redukce populace jak to bylo označeno na „lakmusovém testu“ hlubinné ekologie. Ve snaze maximalizovat divočinu a minimalizovat lidskou populaci, berou někteří hlubinní ekologové dokonce i zemědělství jako takové s nelibostí, což jsou názory, které oprávněně vyvolávají obvinění, že hlubinná ekologie je misantropická.
IV.
Sociální ekologie jasně trvá na tom, že lidské bytosti jsou potenciálně nejpokročilejšími živými formami, které přírodní evoluce vyprodukovala, s ohledem na inteligenci, morální schopnost a obratnost – které lidem umožňují svévolně ničit první přírodu. Ve skutečnosti v racionální společnosti by lidské bytosti mohly být učiněni přírodou, která si uvědomuje své vlastní já. Očividně je schopnost lidí intervenovat do přírodního světa součástí jejich evoluční povahy; to co není determinováno je, ať už tato intervence bude ekologicky příznivá nebo nepřátelská, problém, který se vyřeší tím typem společnosti, která ho vytváří.
Naproti tomu hlubinná ekologie považuje zaměřenost na lidi nebo antropocentrismus za neblahý rys současných systémů, který plodí ekologickou krizi. Namísto toho hlubinná ekologie podporuje biocentrismus nebo „ekocentrismus“, který přisuzuje stejnou vnitřní morální hodnotu lidským a ne-lidským životním formám a dokonce i ekosystémům. Považuje různé zvláštní schopnosti jednotlivých tvorů za „dovednosti“ stejné hodnoty jako jsou lidské schopnosti. Při rozhodování o tom, zda by lidské bytosti měli být zapojeni v potenciálně ekologicky škodlivých projektech, hlubinná ekologie obhajuje „životní potřeby“ živých forem oproti „neživotním potřebám“ lidí. Nicméně jaká potřeba je životní, to není definováno. Dovoláváním se „etiky země“ Alda Leopolda, se hlubinná ekologie staví proti lidským intervencím do první přírody a často se zdá, že lidskou intervenci považuje z podstaty za destruktivní. A to natolik, že lidi vybízí, aby změnili ve světle ekologické krize své chování, a mlčky tak uznává, že chování lidských bytostí je rozhodující. Tudíž hlubinná ekologie je ze své podstaty rozporuplná.
V.
Sociální ekologie, zatímco silně zdůrazňuje potřebu ekologické citlivosti, přímo etické komplementarity, tvrdí také, že pojmenovávání ekologické krize vyžaduje zapojení do sociálních a politických aktivit, aby se konfrontovaly a nakonec i eliminovaly její objektivní sociální příčiny: kapitalismus, společenská hierarchie a národní stát. Politická dimenze sociální ekologie, libertinský municipalismus, je programem pro ustavení přímé, osobní demokracie a jejich konfederování do duální moci, která by ty síly současného systému konfrontovala. Sociální ekologie se tak řadí do osvícenské a revoluční tradice.
Naproti tomu hlubinná ekologie převážně zdůrazňuje subjektivní faktory. Čerpá ze subjektivismu Lynna Whita Jr., vyzývá lidi, aby si osvojili quasi-mystické „ekologické vědomí“ pomocí kterého se budou cítit součástí přírodního světa, jako „já v Já“. Hlubinní ekologové přistupují k tomuto vědomí prostřednictvím vysoce personalistické filosofie či „ekosofie“, která čerpá svůj eklektický mix z různých alternativních světových názorů: domorodých Američanů, Buddhistů, Taoistů, paganů a „Pleistocénu“. Bez ohledu na to zda jsou takové názory správně pochopeny a v některých případech i pro současné lidi vůbec pochopitelné, sdílejí společný rys, kterým je vštěpování ponoření se do většího „jednoho“, které jako celek má větší hodnotu než jednotlivá lidská bytost. Praxe hlubinné ekologie je kvietistická, zdůrazňující spíše kontemplaci, než intervenci k dosažení stavu uvědomění si údajné absence hranic mezi lidským vědomím a „kosmickou jednotou“. Někteří hlubinní ekologové jednoznačně vyřazují morální imperativy z tohoto „ekologického vědomí“. Ačkoli někteří hlubinní ekologové prohlašují, že k dosažení „ekologického vědomí“ si budou vypomáhat politickou aktivitou, hlubinná ekologie jako taková často vyjadřuje averzi vůči politickému jednání jako takovému, označuje ho za antropocentrismus, s výjimkou základního konzervativních a otřepaných liberálních pokusů zamezit destrukci divočiny. Nicméně účast v politických hnutích je natolik hodnotou, pokud může přispět k osobní transformaci. Mnohem častěji hlubinná ekologie lidi nabádá, aby změnili svůj životní styl a snížili svoji spotřebu.
VI.
Sociální ekologie tvrdí, že jedním z charakteristických lidských rysů jejich schopnost uvažovat na vysokém stupni obecnosti, jim dává schopnost potenciálně porozumět přírodním procesům a potenciálně organizovat společnost podle ekologických a racionálních linií. I když sociální ekologie kritizuje všudypřítomná tvrzení o racionalismu „prostředky-cíle“, který historicky zinstrumentalizoval lidský a ne-lidský fenomén, podporuje dialektické rozvažování, které je vhodné pro pochopení evolučních procesů – lidského, sociálního a přírodního. V samotné sociální ekologii se ztělesňuje tato věrnost racionalitě tím, že udržuje a demonstruje souvislost v sociálním myšlení.
Naproti tomu hlubinná ekologie znevažuje a často i démonizuje rozum jako endemické k antropocentrickým názorům, které způsobily ekologickou krizi. Jinak hlubinná ekologie upřednostňuje intuici jakožto rovnocenou či dokonce vyšší formu poznání. Prostřednictvím intuice, tvrdí hlubinní ekologové, lze pochopit a uspokojit kontinuitu mezi lidským já a „kosmickou jednotou“. Nicméně stejně jako tento intuitivní postoj, je hlubinná ekologie vystavena nebezpečím, které představují dřívější antiracionální a intuitivní světové názory, které, přeneseny do politické sféry, vyprodukovaly antihumanistické a dokonce i genocidní hnutí. Hlubinná ekologie, tím jak je tak amorfní, se stává přístupnou k tomu, aby ji použila jakákoli společenská hierarchie a závisí to jen na tom, jak jsou potřeby definovány. Takže není náhodou, že někteří hlubinně ekologičtí teoretici jsou nadšenými přívrženci „pozdní“ práce Heideggera, jehož základní předpoklady jsou společensky a intelektuálně reakční.
Janet Biehl