„Ti, kdo znemožňují revoluci mírumilovnou, učiní násilnou revoluci nevyhnutelnou.”
John F. Kennedy
Otázka ilegality
Užívání ilegálních taktik a násilí jako nástroje změny ve společnosti je kontroverzní téma, které vzbuzuje množství různorodých reakcí jak u veřejnosti, tak také v rámci samotných sociálních hnutí, která mnohdy nejsou názorově sjednocená. Podobně je tomu také u environmentálního hnutí, v jehož případě se mainstreamová a radikální odnož na základě neshod v otázce ospravedlnitelnosti zejména ničení majetku jako taktiky odsuzují prostřednictvím médií, ale také se naopak na základě shody skrytě podporují, což znamená, že mainstreamová organizace se veřejně radikálních aktivit nezastane (nicméně jednotlivé osoby, aktivní v těchto organizacích za sebe podporu mnohdy vyjádří), anebo se v médiích podporují otevřeně a někdy i spolupracují (jako v případě ALF a PETA). V rámci pouze radikální odnože environmentálního hnutí potom existuje mnohem silnější názorová shoda, která je pochopitelně dána tím, že pro příslušnost k rad. env. hnutí jsou ilegální aktivity, jako je osvobozování zvířat a destrukce majetku, charakteristické.
Ilegální činnost není typická pouze pro současné rad. env. hnutí, nýbrž byla v historii užívána například při protestu amerických kolonistů proti Británii v roce 1773 během Bostonského pití čaje, ale také sociálními hnutími, jako bylo hnutí za volební právo žen na přelomu 19. a 20. století ve Velké Británii či afroamerické hnutí za občanská práva v 50. a 60. letech 20. století v USA. Jeho prominentní postava, dr. Martin Luther King Jr., ve svém dopise z birminghamského vězení1) k tomuto podotkl, že „zákony mají nastolovat spravedlnost, a pokud tak nečiní, stávají se nebezpečnou překážkou společenskému pokroku”. Na obhajobu ilegálních taktik upozorňují Paul Watson a dr. M. L. King, že i Adolf Hitler byl do čela nacistického Německa zvolen legální, demokratickou cestou, zatímco opozice byla nelegální. Uvnitř rad. env. hnutí je tedy užití ilegálních taktik přijímáno a ospravedlňováno poukazem na to, že není důvod, aby se rad. env. hnutí drželo v mezích zákona, když nakonec ani americká vláda, ani korporace se těchto mezí nedrží, je-li kompromitována jejich vlastní moc. Také proto jsou ilegální, avšak nenásilné taktiky v environmentálním hnutí jako takovém méně problematické než taktiky násilné, které otevřeně přijímá již pouze jeho radikální odnož. Filosof a aktivista Steve Best otevřeně uznává morální obhajitelnost ničení majetku a tvrdí, že skutečnost, že za zločin považujeme rozbití okna obchodu s kožešinami, zatímco zlomení vazu norkům je legální, vypovídá o naší společnosti.
Ilegální aktivity jsou proto v rad. env. hnutí považovány za nezbytnou součást masivní společenské změny, která je v USA potřebná.2) A jelikož zákony „nechrání lidi, ale systém”, potom je ospravedlnitelné porušovat pravidla tohoto systému a pokud možno se též vyhnout trestu. Rovněž řiditelka organizace PETA Ingrid Newkirk argumentuje, že společnost je pomalá a musí být „k budoucnosti dotlačena”. Podle mluvčího ELF Craiga Rosebraugha již ani ekotáž není dostačující taktikou3) a hnutí by podle něj mělo jak strategicky přehodnotit cíle (cílit na větší terče), tak i vyvíjet nové taktiky, které by pomohly dosáhnout změn v samotné struktuře společnosti. Watson k tomu nakonec uvádí, že rad. env. hnutí vyvíjí nápaditější formy odporu tím více, čím je potlačovanější.
Otázka násilí a ne/ospravedlnitelnosti destrukce majetku
Je pochopitelně otázkou, co je v kontextu rad. env. aktivismu považováno za násilí. Rosebraugh politické násilí definuje jako „aktivity, zraňující osoby pro politické účely”. Z toho plyne, že uvnitř rad. env. hnutí se pojem násilí vztahuje k ublížení na zdraví či ohrožení života, ačkoli mimo rad. env. hnutí je za násilnou taktiku běžně považována také sabotáž, tedy ničení majetku. Zde vyvstává množství otázek: je ničení majetku násilím? Záleží na tom, kdo onen majetek vlastní? Záleží na úmyslu, se kterým byl majetek zničen? Zevnitř rad. env. hnutí směrem k veřejnosti je proto patrný apel na uvědomění si, že na otázku násilí a jeho ospravedlnitelnosti je třeba pohlížet v potřebném kontextu.
Co se týče užití násilí sociálními hnutími, existují dle Rosebraugha dva směry: podle prvního je násilí přirozenou reakcí na nepříznivou situaci a je tedy považováno za defenzivní čin; podle druhého je násilí přímo nezbytné pro dosažení změny ve společnosti, a je tak obhajováno jakožto ofenzivní taktika. V rámci rad. env. hnutí lze nalézt zastánce obou těchto směrů, přičemž ten druhý je menšinový, zatímco většina akceptuje pouze ničení majetku (a tedy ne politické násilí, jak ho definuje Rosebraugh, tedy ublížení na zdraví), které je považováno za sebeobranu. Derrick Jensen k tomu dodává, že ničení majetku sice určitým subjektům škodu způsobuje, nicméně „právo na obranu má přednost před právem na útok”4). Je-li ničení majetku rad. env. hnutím sebeobranou, pasivní tolerance destrukce přírody může být vnímána jako pro- násilný postoj. Zůstávat u nenásilných taktik tedy znamená umožnit destrukci přírody, násilí a nespravedlnost. Podle Watsona tak konkrétně Sea Shepherd Conservation Society svými aktivitami pouze střeží dodržování mezinárodního zákona, který zakazuje lov velryb, protože oficiálně na dodržování tohoto zákona žádný orgán nedohlíží.
V první řadě lze tedy říci, že v rámci rad. env. hnutí existuje shoda na tom, že diverzita taktik5) je potřebná, protože jen nenásilné taktiky nestačí; mnozí dále trvají na tom, že pro jakékoli hnutí směřující ke společenské země platí totéž. Americký aktivista a akademik Ward Churchill argumentuje například tím, že i hnutí za nezávislost Indie v dobách Mahátmy Gándhího, stejně jako hnutí za občanská práva v dobách dr. Kinga mělo prospěch z násilných protestů, ačkoli oni sami se jich osobně neúčastnili. Politický protest, občanská neposlušnost a ničení majetku tak podle mnohých patří k sobě, a jsou neoddělitelnou součástí historických bojů za svobodu a nezávislost v USA. Podle dr. Kinga by měl navíc občanský aktivismus svou kauzu dokonce „dramatizovat”, aby nemohla být „dále ignorována”, na což navazuje americký komunitní organizátor a spisovatel Saul Alinsky, podle nějž prostředkem k takové dramatizaci může být uvěznění osoby aktivní v hnutí, ačkoli příliš dlouhé věznění pochopitelně může mít kontraproduktivní důsledky.6) Rovněž mluvčí ELF Leslie Pickering dokládá, že je to právě ilegální, dramatická povaha rad. env. aktivismu, co má tu moc upoutat pozornost lidí k problému destrukce přírody.
Je tedy ničení majetku ospravedlnitelnou taktikou? V odpovědi na tuto otázku se rad. env. hnutí shoduje.7) nicméně k souhlasnému názoru dochází různými způsoby. Jak vyplývá z jejich komuniké, hnutí ALF a ELF se zavazují k ochraně života, a proto odmítají násilí ve smyslu ublížení na zdraví; ničení majetku však za násilí nepovažují, stejně jako politolog zabývající se teorií nenásilného občanského protestu Gene Sharp.
Podle jiných (např. Watson a Newkirk) sice ničení majetku násilím je, avšak považují jej, stejně jako ALF a ELF, za ospravedlnitelné. Watson argumentuje principem, že život má prioritu před majetkem, proto je-li pro obranu života nutné zničit majetek, je to obhajitelné. Podle Churchilla přitom jakákoli společenská transformace užití v podobném smyslu násilných taktik přímo vyžaduje. Trvá však na tom, že principem osvobození a revoluce je v konečném důsledku „touha po nenásilném a spolupracujícím světě”. Také Nelson Mandela zastával myšlenku, že ozbrojený boj je v sociálním hnutí někdy nezbytný, zejména selhaly-li ostatní taktiky.8) Ačkoli je znám pro svou taktiku nenásilného odporu, ani Gándhí nezavrhoval násilí úplně – obhajitelné mu připadalo v případě sebeobrany či obrany nevinných; bylo-li by jedinou volbou násilí nebo zbabělost, volil by násilí. Gándhí rovněž obdivoval asertivitu a kuráž sufražetek a uznal, že k dosažení spravedlnosti je někdy třeba demonstrace síly. Podle filozofa Toma Regana je užití násilí sociálními hnutími morálně obhajitelné za tří podmínek: za prvé, násilí je užito k obraně nevinných; za druhé, možnost použití nenásilných taktik byla vyčerpána (s ohledem na čas a okolnosti); a za třetí, užité násilí je přiměřené, tj. není ho užito více, než je nutno. V souladu s postojem rad. env. hnutí tak dodává, že celkově vzato je možné užít ‘násilí’ vůči objektu a zároveň se vyvarovat zranění živé bytosti.
V rámci rad. env. hnutí tak obecně panuje názor, že striktní pacifismus je „sebezničující” postoj. Churchill stejně jako Rosebraugh se v tomto ohledu odvolávají na absenci výraznější židovské opozice za druhé světové války, kterou nepřičítají ani tak striktnímu pacifismu, jako ji spíše považují za příklad extrémních důsledků situace, v níž je pouze v malé míře přítomen násilný odpor. Podle Gándhího měli přesto židé vzdorovat nenásilně. Derrick Jensen zde doplňuje, že pochopitelně existuje rozdíl mezi tím, když se někdo rozhodne neužívat násilí, a pacifismem, který je dodržován dogmaticky jako kult,9) a lidé, kteří tento postoj zastávají, se jej snaží vnutit všem ostatním. Pacifisty proto považuje za „fundamentalisty”, kteří se snaží „vymýtit” diverzitu přístupů k otázce ochrany přírody a odmítá názor, že násilí plodí jen další násilí, protože podle něj může násilí plodit také podřízenost, materiální bohatství, ale i zastavení jiného násilí.
Přesuneme-li se mimo rad. env. hnutí, Mahátma Gándhí10) a dr. King byli ještě jiného názoru, a to že ničení majetku násilím je a je neospravedlnitelné. V podobném duchu se vyjadřuje také mainstreamová environmentální aktivistka Marti Kheel, která radikálním aktivitám vytýká heroičnost na úkor uznání hodnoty každodenních projevů odvahy. Ospravedlňovat ničení majetku jako prostředku k vznešenějšímu cíli je podle ní podobné jako ospravedlňovat vivisekci, se kterou ani ona, ani samotné zvířeckoprávní hnutí nesouhlasí. Ničení majetku Kheel považuje za konfrontační taktiku, kterou přirovnává k chirurgickým zákrokům neléčícím příčinu, ale jen potlačujícím příznaky, zatímco vyzdvihuje například nenásilné aktivity hnutí Chipko v Indii či koncept otevřených záchran, což jsou akce, při kterých jsou jednak přímo osvobozena zvířata, ale zároveň jsou natočena na kameru, takže slouží i k informačním účelům, a jdou tedy ke kořeni problému. Kheel tak výslovně vybízí k soucitnému aktivismu. Nenásilnou přímou akci schvaloval rovněž dr. King, podle nějž je jejím cílem vytvořit ve společnosti takové napětí, které nevyhnutelně povede ke změně. Dr. King tak byl znám pro nekompromisní mobilizaci lidu k nenásilnému protestu nazývanou „militantní nenásilnou přímou akcí,“ přičemž násilná opozice byla pro hnutí za občanská práva zdrojem zlepšování vlastních nenásilných taktik. Dr. King se nechal inspirovat Gándhím, jelikož podle obou byly cíle a prostředky neoddělitelné; proto je-li cílem mír, nemělo by se k jeho dosažení užívat násilných taktik. Rovněž mírový aktivista David Cortright na adresu sabotáží dodává, že „k pokroku nevede zkratka” a nabádá ELF k přijetí metody nenásilného protestu, jelikož podle jeho názoru jednotlivé teroristické11) incidenty systematické ničení přírody nezastaví. Sám však uznává, že v 60. letech 20. století nenásilné metody protestu prošly těžkou zkouškou doby, kdy během bojů za občanská práva v USA hrály násilné taktiky a ozbrojená obrana velkou roli. To, že nenásilí samo vede ke společenské změně, je mýtus.
Tomu by však oponoval Ed Mead,12) který na základě vlastní zkušenosti naopak považuje nenásilné taktiky v současné době za jediný možný způsob politického protestu. Ofenzivní taktiky (nikoli ozbrojená sebeobrana, která je podle něj jiným případem a kterou obhajuje své aktivity rad. env. hnutí) podle něj mohou boji za spravedlnost momentálně více uškodit, než pomoci. K užití násilných taktik ve jménu ochrany přírody se skepticky vyjadřuje také aktivista Eugene Hargrove, který kritizuje Abbeyho Gang obrancov Zeme. Ponaučením, plynoucím z tohoto fiktivního příběhu podle něj není rozšíření morální zodpovědnosti vůči přírodě; podle Hargrova zde příroda dostává dokonce přednost a tento postoj nazývá „přírodním šovinismem”. Nesouhlasí ani s ničením majetku, protože má podle něj velký potenciál degradovat úspěchy environmentálního hnutí, které je podle něj velmi úspěšné, a to když navíc existují „legální a morální alternativy”. Na to by mohl zakladatel EF! Dave Foreman namítnout, že strach z užití veškerých dostupných taktik ke zpomalení destrukce přírody je mnohem nebezpečnější anti-environmentální zbraní. Foreman totiž věřil, že právě ekonomické sabotáže jsou tou nejefektivnější taktikou k záchraně diverzity v přírodě. Osoby aktivní v hnutí ALF k tomu dodávají, že používají-li při osvobozování zvířat extrémní taktiky, je to pouze proto, že hrůzy, které jsou na zvířatech páchány, jsou také extrémní 13).
Jak je vidět, diskuse o (ne)ospravedlnitelnosti užití násilných a ilegálních taktik vyžaduje v první řadě ujasnění terminologických východisek, ale ani poté není limitována na zcela jasné rozdělení pohledů radikálně environmentálního hnutí a jeho opozice. Je navíc pochopitelně polem mnoha dalších otázek, které postupně vyvstávají. Zřejmé však je, že mimořádné důležitosti v této debatě nabývají nejen okolnosti každého jednotlivého případu, ale také historie.
Redakcí modifikovaný text je publikován se svolením autorky.
Poznámky:
1) Dopis ze 16. dubna 1963, adresovaný „nejen duchovním, ale i všem běžným lidem”.
2) Postoje ELF a ALF zachycuje mimo jiné i dokumentární film Testify! Eco Defense and the Politics of Violence (S. Gamboa, M. Becker) z roku 2007.
3) ELF považuje za reformistické hnutí, ačkoli si podle něj současný stav vyžaduje spíše revoluci – terčem útoků by měla být samotná americká vláda.
4) To demonstruje na příkladu ženy, která se fyzickým útokem na muže ubrání znásilnění, kdy podle něj násilí spáchané mužem a násilí spáchané ženou nelze srovnávat.
5) Od vzdělávání veřejnosti. protestů, pochodů, bojkotů a stávek, přes politický lobbying a občanskou neposlušnost až po ekotáže. Rosebraugh poukazuje na to, že pouhé debaty jsou ve skutečnosti luxusem, který si mohou dopřát jen ti, kdo nejsou bezprostředně ohroženi na životě; ostatní se musí bránit „všemi dostupnými prostředky.” Podobně podle Kinga byla v době bojů za občanská práva „umírněnost luxusem, který si mohli dovolit jen privilegovaní.”
6) Jako například přesměrování energie v hnutí na podporu vězněných, místo jejího investování do aktivit.
7) Mimo rad. env. hnutí obhajuje taktiku ničení majetku rovněž Dave Foreman, avšak pouze jako jednotlivec, pochopitelně nikoli za organizaci Earth First!; jakožto editoři Earth First! Journalu se k tomuto tématu vyjadřuje neutrálně.
8) Beze zmínky o přehodnocení taktik volal ke konci svého života po restrukturalizaci společnosti a radikální proměně také dr. King, a to zejména co se týče americké válečné politiky, ekonomické nerovnosti a rasismu; za příliš mírné označuje hnutí za občanská práva s odstupem času také Rosebraugh právě proto, že nevyzvalo vládu k fundamentální změně ve společnosti.
9) Podobnou kritiku pacifismu vyjádřil i George Orwell, který jej připodobnil k formě nacionalismu. Měl za to, že mnohým lidem se daří držet „pacifistické propagandy” jen díky tomu, že někdo jiný užívá násilí jejich jménem.
10) Gándhí svou filosofii označoval termínem satyagraha, což lze přeložit jako nenásilné směřování k pravdě.
11) Z čehož vyplývá, že aktivity ELF považuje podobně jako vláda USA za terorismus.
12) Ed Mead strávil 18 let (1975-1993) ve vězení za své zapojení do skupiny George Jackson Brigade (pojmenované po příslušníkovi již zmíněných Black Panthers), která v polovině 70. let ve státě Washington prováděla loupežná přepadení bank a instalovala výbušniny ve vládních budovách, soudech, supermarketech či budovách společností, obviněných z rasistických praktik, a to za účelem svržení vlády, boje proti kapitalismu a nastolení komunistického systému. Ve vězení se Mead později angažoval ve skupině Men Against Sexism, která rovněž násilnými taktikami a výhrůžkami násilím usilovala o zastavení znásilňování ve věznicích.
13) ALF odmítá násilí, tedy zranění osoby, protože podle nich cíle neospravedlňují prostředky. Na druhou stranu, požár by se dle některých v samotném hnutí neměl považovat za pouhé ničení majetku, jelikož může ohrozit životy drobných živočichů v okolí, a měl by být tedy klasifikován spíše jako taktika život potenciálně ohrožující.