Ya Basta! Aneb Jak to vypadá u Zapatistů po 20 letech revoluce |

Od zvláštních zpravodajů z cest po Mexiku; foto: Talking Tree

Samotný příjezd do města San Cristobal de las Casas byl zážitkem, na který se nedá zapomenou. Cesta autobusem z Palenque do San Cristobalu se táhla klikatými serpentinami v nekonečném stoupání. Město leží ve výšce 2.200 m. n. m. a celý stát Chiapas je zasazen do hornaté krajiny částečně zarostlé Lakandonskou džunglí. Prvních pár hodin jsem se bavila panoramaty z okna autobusu, ale po neustálém kličkování můj žaludek vyhlásil protest a já urputně doufala, že za každou zatáčkou a kopcem se objeví ono vysněné město, město, jež se stalo onoho osudného rána 1. 1. 1994 symbolem zapatistických povstalců a prvním dějištěm jejich revoluce.

11-199x300
JSTE NA ÚZEMÍ ZAPATISTICKÝCH POVSTALCŮ

Zde rozhoduje lid a vláda poslouchá

(Roberto Barrios)

Bylo 5. srpna 2013 a přijeli jsme do chiapaského San Cristobalu. Za necelý týden na to, 9. srpna, měly proběhnout v nedalekých autonomních oblastech mexických Zapatistů slavnosti 10 let fungování tzv. Caracoles. Jedná se o správní střediska, kde Zapatisté vládnou pod tzv. Výbory dobrých vlád, které vznikly z dříve obsazených autonomních oblastí známých jako Aguascalientes. To vše na nás ale teprve čekalo.

San Cristobal žije tématikou Zapatistů po celý rok. Hned před nádražím jsou grafity EZLN (Ejército Zapatista de Liberación Nacional – Zapatova armáda národního osvobození). Město je velmi krásné, staré domy v koloniálním stylu, každý zbarvený jinou barvou, obklopeny spletí malých uliček. V obchůdcích (ne ve všech, ale v mnohých) naleznete pohlednice, nálepky, panenky, originální malby, potisknutá trička a jiné upomínkové předměty se zapatistickou tématikou. Častým námětem je zakuklená tvář Subcomandanta Marcose s dýmkou v ruce a s hrudí obepnutou náboji nebo dokumentární obrázky s vypjatými záběry ze zapatistického povstání nebo situace z každodenního života v komunitách. V centru města najdete také restauraci Tierra Adentro, kde na zdech visí fotografie ze života Zapatistů, jako například fotbalista zahalený šátkem nebo malba Panenky Marie, jež je ověnčená dvěma pásy nábojnic.

21-199x300

V podvečer si můžete zajít do malého alternativního kina, kde týdně opakují filmy se zapatistickou nebo antineoliberální tématikou. Večer pak stojí za navštívení alternativní kulturní centrum jménem Paliacate, což je výraz pro šátek, který je jedním ze symbolů zapatistického hnutí. Lidé kolem tohoto klubu pořádají koncerty, výstavy, přednášky nebo pravidelné cyklojízdy.

V ulicích San Cristobalu jsme se seznámili s majitelem kavárny Café del Nomada, který se brzy stal našim přítelem. Při rozhovorech o sociálních poměrech v Mexiku jsme se dostali k tématu Zapatistů neboť i on se zajímal o dění ve hnutí. A právě on nám pověděl o nadcházejících oslavách desetiletého výročí Caracolů a možnosti navštívení těchto správních center.

I když by se mohlo zdát, že Zapatisté jsou životadárnou tepnou San Cristobalu a každý musí vědět, kdo Zapatisté jsou, kde a jak žijí, ne vždy tomu tak bylo. Při odjezdu z hostelu jsem se loučila s mladou Mexičankou, která tam denně vypomáhala. Když se mě ptala, kam odjíždíme, řekla jsem ji, že do Caracolu Oventik na zapatistickou oslavu. Dívala se na mě udiveně a snažila se mi vysvětlit, že „caracol“ znamená „šnek“, tedy malé zvíře a že se asi pletu. Slovo „Zapatisté“ ji taky nic neříkalo.

S ještě zajímavější situací jsem se setkala před budovou městské radnice. Jedno odpoledne jsem se před ní šla posadit. Chvíli jsem se na ni dívala a přemýšlela, co se tady asi toho rána 1. 1. 1994 dělo. Představovala si Subcomandanta Marcose, jak čte svou proklamaci z balkónu a křičí „Ya Basta!“ – Už dost! Obcházela jsem budovu, abych viděla, kde byl asi vyhořelý archív a k tomu udělala pár fotek. Jak jsem se tam tak poflakovala, přišel za mnou muž středního věku. Dal se semnou do řeči a když došlo na Zapatisty, započal vášnivě vyprávět, jak to všechno bylo. Z jeho vyprávění jsem pochytila jen málo, moc jsem mu nerozuměla. Ale vtipkoval, že zná Subcomandanta Marcose, že ví, kde žije. Taky že má „něco moc dobrého“ přímo od Zapatistů a přitom dělal posunky, jako když potahujete jointa. Že prý je to přímo to nejlepší co můžu ve městě sehnat a že je to prý tak dobré, že to kouří i sám Subcomandante Marcos. Jen pro vysvětlení méně znalému čtenáři, Zapatisté ve svých autonomních oblastech zakazují konzumaci alkoholu a jiných drog. Na pěstování marihuany se nepodílejí. Tento pouliční obchodník jen zneužil příběh Zapatistů ke svému obchodu, který se samozřejmě neuskutečnil. S obdobným chováním kolem hnutí jsme se setkali také v Palenque, odkud jsme se vydali do druhé zapatistické vesnice Roberto Barrios. Když jsme se ptali na nádraží na cestu k Zapatistům, lidé buď kroutili hlavou, nebo se potutelně usmívali a dodávali, zda je to ta komunita, kde všichni kouří trávu.

Vzhůru do Lakandonské džungle

Jak už jsem naznačila, během dvou srpnových dnů, jsme měli příležitost navštívit oslavy desetiletého výročí zapatistických center autonomní vlády a to v Oventicu a Roberto Barrios.

Dostat se ze San Cristobalu do Caracolu Oventic není nijak těžké. Autobus odjížděl z „běžného“ autobusového nádraží a společně s námi do minibusu nastoupilo také pár cizinců, jedoucí do Oventicu se stejným záměrem. Cesta byla opět klikatá a stoupali jsme vzhůru, nicméně asi v polovině cesty jsme vjeli do hustých mračen, z nichž se na nás sesypal silný déšť, který už nás po celý den neopustil.

Minibus nám zastavil přímo před branou Oventicu. Zakuklení muži postávali na hlídce. Brána byla vyzdobena barevnými květinami poskládanými do tvarů nápisů EZLN a pěticípé hvězdy.

3-300x199

Na druhé straně silnice stál malý kiosek. Jelikož nás hned nepustili dovnitř a déšť neustával, šli jsme se schovat do obchůdku. V něm jsme našli obdobný sortiment jako ve městě, vše s tématikou EZLN a podobně. Jen ceny byly o něco vyšší než ve městě. Ale člověk si říká, proč ne, tihle lidé tyhle věci opravdu vyrobili, nikde je nekoupili a je to jeden z jejich příjmů. A tak jsme ze solidarity nakoupili čerstvou kávu a tradiční výrobky.

Po nějaké chvíli nás pustili dovnitř. Ale jen do první budovy, budovy s restaurací a dalším obchůdkem. Sortiment obchůdku byl rozmanitější, daly se koupit i knihy od Subcomandanta Marcose, CD, zapatistická káva atd. Při nákupu se zákazník navíc účastnil hry. Ta spočívala v losování si dárku a tak jsem dostala ještě kazetu s hudebními zapatistickými nahrávkami. Nicméně čekání pokračovalo. Každý z účastníků se musel zaregistrovat a byl zařazen do skupiny s průvodcem. Volně se pohybovat po areálu nebo fotit bylo zakázáno. Když jsme se asi po hodině dostali k registraci, v kukle zahalený postarší muž hýřil vtipem. S papírovými deskami v ruce nás požádal o jméno, odkud přijíždíme a proč, vše si zapisoval a komentoval to slovy „říkají o nás, že neumíme číst a psát, jak můžete vidět, není to pravda“.

Konečně jsme se dostali k průvodkyni. Mladší dívka s tváří zahalenou šátkem se představila jako Maria. To byla první a poslední slova, která nám řekla. Když si nás tiše spočítala, posunky nám naznačila, že můžeme vyjít. Společně jsme sestupovali po panelové cestě dolů do centra vesnice, kde bylo velké pódium a před ním basketbalové hřiště. Kolem byly domky pomalované tvářemi známých revolucionářů (Emiliano Zapata, Che Guevara, Subcomandante Marcos) nebo zapatistickými ženami, muži a dětmi v šátcích či kuklách, hlásající boj za demokracii, svobodu a spravedlnost.

41-300x199

Asi v polovině cesty dolů naše průvodkyně zastavila u jednoho domu. Všichni jsme byli v očekávání, co se bude dít, kam nás to zavede se podívat. Ale nic se nedělo. Žena zaklepala, ze dveří vystrčil hlavu zakuklený muž, něco si prohodili mezi sebou a muž zavřel dveře. Žena se bez jakéhokoli vysvětlení postavila pod střechu a čekala dál. Nikdo nechápal, co to znamená. Po dalším čekání a pozorování jak s námi naše průvodkyně nesměle komunikuje nebo spíše nekomunikuje, jsem pochopila, že stejně tak jako my, ostatní ženy, nejsme všechny podobné Nataši Kandičové nebo Malalaj Júsufzaiové, tak ani všechny Zapatistky nejsou vůdčí jako comandantka Ramona nebo majorka Anna Marie a jiné. A tak se po nějakém tom čekání v tichu naší průvodkyně skupina rozmělnila a každý se vydal dolů do centra dění sám. Nikdo už nás pak ani nehlídal ani nehledal.

X-300x199

Protože stále hustě pršelo, mačkala se asi stovka lidí pod střechou kolem hrající punkové kapely. Odvážné zapatistické ženy, některé v tradičních krojích, hrály před pódiem na hřišti basketbal.

5-300x199

Za spletí betonových i dřevěných domů barevně pomalovaných, hráli na druhém hřišti zase muži fotbal. Volná prostranství byla využita návštěvníky převážně z okolních zapatistických vesnic. Vyrostly zde přístřešky z plachet, pod kterými si rozdělávali oheň kvůli nepřízni počasí a taky aby si připravili něco k snědku. V některých domech byly jídelny, v jiných se prodávaly rukodělné výrobky nebo káva. Místní škola se pro tento víkend stala ubytovnou pro festivalové návštěvníky a sympatizanty z celého světa.

Program oslav se skládal z projevů představitelů zapatistické dobré vlády a z koncertů anarchistických skupin. V Oventiku nebo v Roberto Barrios, který jsme navštívili den poté, se sešli příznivci z Mexika, ze Spojených států, Španělska, Francie aj.

Druhý Caracol, Roberto Barrios, se nachází nedaleko světoznámého mayského města Palenque a atmosféra oslav probíhala poměrně obdobně. I tady jsme si museli projít registrací, byl zde omezeným pohyb a přísný zákaz fotografování. Nesnadnost popovídat si s někým od zapatistů jsme vnímali i tady. Vzhledem k tomu, že jsme dojeli na místo až druhý den, tedy až po hlavních oslavách, setkali jsme se zde, v porovnání s účastníky v Caracolu Oventik, pouze s minimem cizinců. Dva z nich byli z Baskicka a říkali, že se Zapatisty sympatizují i spolupracují. Být téměř jedinými cizinci v zapatistické vesnici byl opravdu zvláštní pocit. Vzájemné odměřené pozorování bylo poměrně citelné. Nicméně nedali jsme se ihned odradit. Dali jsme si kafe za 5 pesos (asi 7,5 Kč) a čerstvé ovoce a chvíli se dívali, jak místní muži hrají fotbal na rozbláceném hřišti. Na rozdíl od deštivého počasí v Caracolu Oventic byl v Roberto Barrios slunný mexický den a tak jsme neodolali možnosti vykoupat se v nedalekých vodopádech. Jejich pohádková krása nám vyrazila dech a možná jsem i na chvíli Zapatistům záviděla, že mohou žít právě tady.

6-300x199

Proč Zapatisté slaví?

Oslavy měly pro Zapatisty velký význam a v historii jejich počínání se srpnové oslavy považují za velký zlom v jejich působení. Pro Zapatisty běží 20. rok jejich boje za svá práva, za svou půdu, za lepší přístup ke vzdělání a zdravotnictví, za svou důstojnost, za spravedlnost. Loni v létě 2013 oslavili 10 let působení svých správních center tzv. Výborů dobrých vlád (Juntas de Bueno Gobierno), které vznikly v zapatistických oblastech. Do roku 2003 se nazývaly „Aguascalientes“ a byly pouze vojensky chráněnými vesnicemi, kde zapatisté žili. Od roku 2003 začaly vznikat tzv. Výbory dobré vlády, které jsou protikladem mexické „špatné“ vlády. Zapatisté pochopili, že vládnout se musí ze spod a nejen z vrchu, skrze armádu. Pochopili, že zákony musí přicházet hlavně od jejich vlastních lidí, od lidí, kteří na své půdě hospodaří, a kteří se každý denně potýkají s danými problémy. A tak právě před 10 lety začala nová etapa Zapatistů, kteří sice v roce 1994 bojovali za autonomii, ale nevěděli přesně jak na ni, až se po 10 letech pustili do své vlastní praxe. Ustanovily své Caracoly s Výbory dobré vlády. Pod správu každého Caracolu spadá několik vesnic. Jejich zástupci jsou v každé vesnici. Jsou zvoleni na dobu neurčitou a jejich úkolem je koordinovat a spravovat vesnici tak, jak si to přejí její samotní obyvatelé. Mají-li obyvatelé pocit, že zástupce neprosazuje jejich zájmy dostatečně, může být kdykoliv sesazen a nahrazen někým jiným. Představitelé Výboru dobré vlády na vesnické úrovni představují své požadavky představitelům Výborů dobré vlády na úrovni Caracolů a ti zase na úrovni vyšší, celo-zapatistické. Pokud se nějaké rozhodnutí týče všech Caracolů, je závazné pro všechny. Takovým příkladem může být třeba Revoluční ženský zákon (Ley Revolucionaria de Mujeres).

7-300x199

Nicméně, každý Caracol má svá specifika, některému se v něčem daří více, některému méně a i toho si Zapatisté brzy všimli a společně se tedy začali potkávat, diskutovat o svých problémech a hledat společná řešení.

Při tomto srpnovém výročí se pouze neslavilo, ale započala se také nová etapa zapatistického hnutí, která rekapituluje 10tiletou praxi a zpřístupňuje ji všem příznivcům. Všech pět Caracoles (La Realidad, Oventik, La Garrucha, Morelia a Roberto Barrios) bylo poprvé otevřeno a kdokoliv měl zájem, mohl se do zapatistických míst přijet podívat.

Nejdůležitější však bylo zahájení „Malé zapatistické školy“. Po ukončení víkendových oslav se kdokoliv, kdo se dopředu zaregistroval, mohl účastnit týdenního semináře a podrobně se seznámit se zapatistickou filozofií a starostmi i radostmi zapatistického života. Osobně jsme se semináře nezúčastnili, ale nejdůležitějšími výstupy semináře jsou čtyři publikace (Parte del Gobierno Autónomo I y II, Participación de Mujeres a Resistencia Autónoma) veřejně dostupné na internetu, které shrnují nejen současnou situaci “dobrého vládnutí“, ale také konkrétní popisy problémů, s kterými Zapatisté ve svých oblastech pod vedením „dobré vlády“ potýkali a potýkají.

V těchto publikacích Zapatisté nepopisují jen své úspěch, ale také poprvé pro veřejnost odhalili i mnohé problémy, s kterými se během své praxe samovlády museli vyrovnat. Upřímně se přiznávají např. k případům korupce ve svých družstvech. Otevřeně popisují situaci z roku 2007, kdy ukončili činnost družstva Mut Vitz coffee cooperative, a kdy mnoho jejich odběratelů se bez vysvětlení ocitlo bez kávy. Popisují, jak zjistili, že zaměstnanci zpronevěřují peníze, jak byli potrestáni a těžkou prací na poli museli odpracovat aspoň část zpronevěřených peněz. Také otevřeně popisují svůj boj s vnitřními zrádci, kteří se stýkali s představiteli mexické vlády a tajně informovali o dění v zapatistických vesnicích i EZLN. Zapatisté připouštějí, že jejich boj za rovnoprávnost žen je teprve na začátku a silně machistická mexická společnost stále nenašla úplné porozumění pro rovnoprávné postavení žen. Ani ženy nenašly v sobě dost odvahy projevovat svůj názor veřejně. Doznávají, že jejich školy nejsou nejlepší, že v nich učí lidé, rolníci, kteří sice umí zacházet s jejich půdou, ale nemají vyšší vzdělání.

Nicméně školu a zdravotní zařízení se jim podařilo postavit skoro v každé komunitě. Učitelé, porodní asistentky a lidé mající znalosti o léčivých bylinách dohlíží na rozvoj a zdraví v každé vesnici a jejich vědění se neustále předává dalším generacím. Základem zapatistické vesnice je také komunitní práce. Lidé dostali díky vyvlastnění půdu, kterou společně obhospodařují. Dnes jsou schopni si vypěstovat dostatek jídla. Jak sami říkají „nemáme přebytky, ale hlady netrpíme. Kromě soli, oleje, mýdla a cukru jsme schopni si vypěstovat téměř cokoliv“. Součástí kolektivní organizace práce jsou družstva, která produkují a prodávají kávu. Zisky z těchto družstev jsou rozděleny předem domluveným poměrem, a co zbude, je dáno do společného fondu. Kolektivní organizace práce je vůbec jedním z hlavních motorů autonomie. Kolektivně se rozhoduje, kolektivně se pracuje, kolektivně se využívá volný čas. Nic z toho, co se Zapatistům podařilo vybudovat, by nebylo možné bez kolektivního zapojení všech: mužů, žen, mladých i starších generací.

I přes doznání se k mnohým chybám a vnitřním problémům, jejich snaha „za lepší svět“ nepohasíná. Zapatisté už po 20 let prosazují své právo na důstojný život ve svobodě. Na základě těchto vizí hledají lepší modely vládnutí postavené více na spravedlnosti a rovnosti než na upřednostňování ryze soukromých zájmů. Podrobují legitimitu státní zvůle a zvůle nadnárodních korporací přímé konfrontaci. Dosáhli politických změn i větší samosprávy. Jejich zkušenosti a současné fungování nám poskytují alternativu k neudržitelnému neoliberálnímu systému.

8-300x199

V létě 2013 se podle časopisu La Jornada účastnilo „Malé zapatistické školy“ 1281 účastníků z celého světa. Hned po Vánocích 25. – 30. prosince 2013 proběhlo v San Cristobalu de las Casas kolo zapatistické školy. 1. ledna 2014 zachvátily všechny Caracoly další oslavy, protentokráte oslavy 20tiletého výročí zapatistického povstání. Ve dnech 3. – 7. ledna 2014 se zapatističtí příznivci vrátili k diskusím. Za sebe mohu Zapatistům vřele pogratulovat a popřát jim vše nejlepší do dalších let, ve kterých se budeme moci z jejich zkušeností mnohému naučit.

Zdroje: