Silvestr 2013. Den jako každý jiný. A co jako? Tož je to příležitost setkat se s přáteli. Dlouho jsem uvažoval nad tím, koho navštívit, ke komu se přidat. A pak jsem se dozvěděl, že jedna má blízká přítelkyně jede i se svým mladším bratrem do Finska na seveřanské setkání s názvem TING a já intuitivně vnímal, že je dobrý nápad, jet tam s nimi. No počkat, jenže já nevěděl, co to ten Ting je! Tak jsem si našel na appropedia.org o Tingu článek a přečetl si první větu: Ting je shromáždění, které mělo umožnit eko-aktivistům a anarchistům setkat se a mluvit o možnostech přímé akce. Zbytek článku jsem ani nečetl, jen jsem si všiml informace, že tam nejsou tolerovány drogy (včetně alkoholu a nikotinu, což jsem uvítal. Na konci jsem pak zaregistroval odkaz na „The Rainbow Family of Living Light“. což jsou lidé, kteří po celém světě pořádají festivaly, protkané permakulturní životní filosofií, respektem vzájemným a k přírodě, odmítáním násilí, drog a komerce. Eko-aktivistické Rainbow? Tak to teda jedu!
Po dlouhé cestě nás přivítal tradiční nápis WELCOME HOME, neboli „vítej doma“ a vše tomu také nasvědčovalo – vřelé přijetí přítomnými lidmi, všudypřítomná pozitivní energie – ano, byli jsme opět doma! Prvních několik dní jsem se aklimatizoval znovu-nalézáním vlastní přirozenosti, odhazováním dalších střípků svých masek a pootevíráním svého vnímání. V pozadí své mysli jsem však hledal odpověď na to, kdepak jsou ti „anarchisté“ a kam se schovali ti „eko-aktivisté“? Nebo to jsou právě tihle hipíci? Není chvílema všechno to „love, magic and sharing“ tak trochu lhaní si do kapsy?
Musel jsem jim všem o tom něco říct, o tom, co si myslím, o tom, co jsem očekával. A kdy jindy to říct všem asi dvěma stovkám sester a bratrů? Kdy jindy než během talking circlu? Talking circle je sezení, které se koná každý den po společné večeři, kdy mezi lidmi v kruhu koluje „mluvící dřevo“ a dává možnost každému sdělit cokoli ze svých pocitů, nápadů a návrhů, které jsou případně dále diskutovány. Zásadní je tolerance názorů ostatních, mluví jen kdo zrovna má „mluvící klacek“ nebo komu tato osoba umožnila komentovat. U závažnějších témat je patrná snaha o dosažení konsenzu, tedy aby výsledné rozhodnutí bylo přijato všemi zúčastněnými. Krom toho jsou během talking circlu oznamována konání workshopů (nebo menších talking circlů, soustředěných na konkrétnější téma). Takový workshop může svobodně a spontánně pořádat kdokoli, kdo se chce podělit s ostatními o cokoliv, co umí. Na Tingu se workshopy převážně týkaly sebe- poznání a rozvoje, spirituálních zážitků, umění, ale i praktických dovedností.
Nevšiml jsem si však, že by se za dobu, co jsem tam byl, vyskytlo mezi tématy workshopů cokoliv ryze aktivistického. A tak jsem se jednoho dne rozhodl během talking circlu* přijmout „mluvící klacek“ a povědět všem svůj příběh o rozhodnutí jet do Finska kvůli Tingu až z Moravy: „Vlastně jsem očekával něco úplně jiného. Že si budeme navzájem sdělovat zkušenosti, třeba jak dobře partyzánsky zahradničit, a že spolu třeba něco vymyslíme,“ a to už jsem přidal pořádně na hlase, „že třeba spolu naplánujem, jak PODPÁLÍME VŠECHNA AUTA!“ a smířlivě dodal, ať je to chápáno s nadsázkou: „Nebo taky ne…“ Do mého proslovu vešlo tolik entuziasmu, kolik jsem opravdu nečekal, a mnoho bratrů a sester mi souhlasně přitakalo: „Ahou!“ a když jsem domluvil, jeden muž z druhého konce místnosti mou řeč hlasitě okomentoval: „Na tebe tady čekáme už pětatřicet let!“ Díky souhlasným reakcím jsem tedy navrhl, aby se všichni lidé se zájemem o jakoukoli formu aktivismu sešli a podělili se o své zkušenosti. A právě v ten večer ohlásilo několik lidí své workshopy respektive diskuzní kruhy – „O permakultuře“, „Proti těžbě uhlí“, „O organizaci našich plánů“. Vše se konalo další den a původně jsem chtěl své téma „O Aktivismu“ spojit s tématem těžby uhlí. Nakonec jsem ale dal prostor ostatním, jelikož jsem si uvědomil, že téma aktuálního a zároveň místního problému těžebních ambicí (nejen) uhelných koncernů bude pro Skandinávce přínosnější, než povídání o tom, co se děje v Česku. A další dny už na workshopy nebylo moc prostoru, jelikož jsme společně všichni začali vyklízet a uklízet prostory bývalé lesnické univerzity, kde jsme bydleli, jelikož bylo třeba připravit se na odchod. Mezitím jsem ale diskutoval s mnoha zajímavými lidmi. Mezi ně patřil i zřejmě nejstarší bratr, který nechyběl ani na vůbec prvním Tingu (konalo se v r.1979). Ptal jsem se ho, co si myslí o tom, že se Ting posunul během tak krátké doby, od setkání nabitého politickým a environmentálním aktivismem spíše k seberozvoji pozitívních vlastností a jejich hlubokého sdílení s druhými? Odpověděl, že je anarchista, ne žádná konzerva, že ten posun vítá a nepotřebuje, aby Ting byl stále stejný… a oči mu při tom jiskřily. A já jsem si opět uvědomil, že pokud chceme změnit svět, musíme nejdřív změnit sebe. Uvědomil jsem si, že ten obrat k větší introspekci, spiritualitě a k silnějšímu a plnějšímu propojení a vzájemnému pochopení u nás všech, co jsme se stali součástí Tingu, že to je ta cesta, vytvoření stabilní komunity lidí, kteří žijí jinak a lépe, vytváří ostrůvky pozitivní deviace a tyto myšlenky šíří. To je to podhoubí, možnáže underground, z něhož mohou klíčit nejen revoluční postoje a aktivistické činy, ale i další lidé. Je to základ pro evoluci, bez níž se neobejde žádná revoluce, má-li mít smysl. Možná totiž musíme najít kompletně jinou cestu, nezatíženou prohnilostí současnosti. Zdá se mi totiž, že je mnohem zásadnější budovat, než se podílet na boření obřího kolosu, jenž se tak jako tak pomalu hroutí pod vahou vlastní nesmyslnosti. A je jedno, jestli nás při tom budování polepí nálepkama eko-teroristických anarchistů, hipísáckých zahrádkářů, pseudointelektuálů nebo pankáčů, když my sami budeme vědět, kdo jsme.
Když jsem nakonec odjížděl z Tingu, v hlavě mi rejdilo několik nezodpovězených otázek: Byla to náhoda, že zrovna v ten večer, kdy ze mne vyplanul proud aktivistického entuziasmu, ohlásilo několik lidí workshopy s aktivismem související? Inspiroval jsem někoho? Nerozplizne se naše všudypřítomné kouzlo a všeobjímající láska v duhovém oparu, spoléhajícím na to, že osud přinese změnu k lepšímu, aniž bychom od samé lásky hnuli prstem? Nenecháme si narůst růžové, duhové nebo snad jiné brýle? Možná ano, možná ne. Kam se posune Ting dále? A kam se posune celá společnost, jíž jsme součástí? … je to na nás!
Šašek