V následujícím článku nám jedna ze zakládajících členek 269 ČR popovídá o svých aktivistických začátcích, myšlenkách a činnosti 269 v České republice.
O práva zvířat jsem se začala poprvé zajímat ve třinácti letech. Tenkrát jsem náhodou viděla dokument o velkochovech, jatkách a porážkách zvířat. Stále si pamatuji, jak jsem stála před televizí jako opařená a nemohla věřit vlastním očím. Jak to, že mi o tomhle nikdy nikdo neřekl? To se vážně děje? Tohle děláme zvířatům, než se dostanou na náš talíř? Celou noc jsem probrečela a druhý den oznámila rodičům, že nejím maso. Jejich reakce nebyla pozitivní a snažili se mě do masa všemožně nutit. Já ale neměla na výběr. Jen při představě kousku masa v ústech se mi zvedal žaludek. Jak bych mohla zapomenout, co jsem viděla? Začala jsem se o tzv. hospodářská zvířata zajímat víc, pročítala různé články a informace, které tenkrát byly k sehnání.
Tehdy jsem věřila, že je nutné zlepšit podmínky chovaných zvířat, aby byly zachovány alespoň jejich základní potřeby. A tak jsem šla studovat zemědělství s vírou, že v tomto oboru můžu něco změnit. To jsem ovšem netušila, jak nadšeně lidé zvířata zotročují a jsou na to dokonce hrdí. Na škole jsem byla snad jediný vegetarián. Návštěvy jatek a pitvy byly brány jako přirozená součást studia a výtěžnost, efektivita a profit byly základní hodnoty, které se studentům vtloukaly do naivních hlav. Mohu říci, že jediné, co mi škola dala, bylo utvrzení se v závěru, že takhle je to špatně.
Po studiu „profesionálního otrokářství“ (jak to dnes vidím) jsem hodně cestovala a nabírala zkušenosti. V USA jsem strávila dva měsíce na stáži ve Farm Sanctuary – záchranné farmě pro hospodářská zvířata, která si během svého života prošla doslova peklem. Být veganem tam bylo samozřejmostí. Když člověk tráví den co den se zachráněnými zvířaty, tak se s nimi velmi sblíží a začne s nimi komunikovat. Začne si uvědomovat, jak citlivá jsou a jak nemorální je využívat zvířata pro jakékoli účely. Až tam mi došlo, že vegetariánství je sice založeno na soucitu se zvířaty chovanými na maso, ale úplně zapomíná na zvířata zotročovaná kvůli jiným produktům, které se z nich vyrábí.
Potkala jsem tam například úžasného kozla jménem Chilli. Měl velké břicho a jen jedno oko, ale stále se „usmíval“ a dováděl. Byl zachráněn z velkofarmy, kde množili kozy na maso a mléko. Měl úžasnou povahu a byl velice chytrý. Když jsem denně chodívala krmit stádo koz, vždycky ke mně přišel jako první a chtěl, abych ho drbala. Na ostatní kozy a kozly žárlil a chtěl mě mít jen pro sebe! Nikdy nezapomenu na to pouto, které se mezi námi za ty dva měsíce vytvořilo, a když jsem z farmy odjížděla, loučení nebylo snadné.
Teď se konečně i u nás v Čechách rozjíždí projekt podobné záchranné farmy. Bude se jmenovat Statek Naděje a jeho posláním bude ukazovat lidem, že i krávy, prasata, slepice, husy nebo králíci mají své příběhy, dokáží cítit strach, osamělost, radost, vděk a nejsou lidem nijak podřízená. Hlavně pro děti to bude skvělá příležitost, jak se setkat s takovými zvířaty doslova naživo.
V Americe jsem pak přes půl roku pracovala pro organizaci PETA. Byla to skvělá zkušenost v mnoha ohledech. Viděla jsem, jak funguje velká profesionální organizace se svými klady i zápory, účastnila se nejrůznějších aktivit, demonstrací a kampaní a potkala spoustu úžasných lidí, kteří zasvětili své životy ochraně zvířat.
V České republice jsem pak nějakou dobu byla členem týmu, který připravuje Veggie Parade – každoroční oslavu veganství a vegetariánství. Osobně jsem ale začala vnímat, že potřebuji změnit přístup. Propagovat pozitivní stránky veganství a tofu už mi nepřipadalo dostatečně efektivní a v porovnání s každodenními hrůzami ve velkochovech jsem měla potřebu dělat něco víc razantního. Něco, co by lidem otevíralo oči a přimělo je se zamyslet nad dopadem jejich chování vůči zvířatům. S kamarádkou jsme se rozhodly zapojit i Českou republiku do hnutí 269life a na podzim roku 2012 zorganizovaly v centru Prahy první demonstraci 269. S ostatními účastníky jsme stáli s obrázky z kampaně 269 na Václavském náměstí a ukazovali jsme, jak blízko k sobě má otrokářství, holokaust a chov zvířat. Pak jsme se přesunuli do nedalekého klubu, kde jsme si nechali vytetovat číslo 269. K uspořádání tetování nás inspirovala podobná akce v Izraeli. Líbilo se nám, že šlo konečně o něco přímočarého, bez obalu a servítek, a viděli jsme v tom určitý potenciál.
Od té doby se uskutečnilo už více akcí, včetně vypalování čísla 269, symbolického prodeje otroků, propichování tváří háky kvůli prodeji kaprů, protikožešinové demonstrace, demonstrace proti cirkusům, demonstrace v kápích Ku Klux Klanu proti rasové a druhové nadřazenosti, zkrvavená lidská těla v balících… a neustále připravujeme další akce. Každý den se nám hlásí noví lidé, kteří se chtějí aktivně zapojit do boje za osvobození zvířat a naprosto souzní s myšlenkou hnutí 269. Plně si uvědomují, že všichni jsme v podstatě stejní a že si lidé pocit nadřazenosti ve své sebestřednosti pouze odnepaměti mylně představují. Ať už se jednalo o jinou rasu, pohlaví, víru nebo zvířata.
Nebojíme se poukazovat na podobnost s holokaustem a otrokářstvím. Je to totiž naprosto stejný vzorec. Vždy jde o nadřazenost. Někdo určité skupině odepře základní práva a jedná s nimi jako s věcmi. A je zajímavé, že lidé, kteří si sami holokaustem (nebo podobným hrůzným zážitkem) prošli, se tím příměrem necítí dotčeni. Chápou totiž, co je utrpení, a ví, že všichni trpí stejně. Bez ohledu na rasu nebo druh.
Dotčeni se cítí jen ti lidé, kteří jsou silně přesvědčeni o nadřazenosti lidského druhu. Není tomu ale tak dávno, co byla celá řada lidí přesvědčena o tom, že Afričané a Afroameričané jsou méněcenní a že Židé ani nejsou lidé.
Někteří lidé se mě ptají, proč prostě neřekneme, že zvířata trpí a jsou ve velkém zabíjena v kravínech a drůbežárnách. Proč jít ještě dál a nazývat tohle zabíjení vražnou a přirovnávat chovy k holokaustu?
Přece proto, že tady o holokaust jde! Počty zvířat, která jsou každý den vražděna a týrána, mluví sama za sebe. Právě teď probíhá za zavřenými dveřmi největší holokaust v dějinách této planety, a to jen kvůli lidské chamtivosti a aroganci. Lidé jsou už od škol učeni, že zvířata jsou tu pro nás, aby nám sloužila, a že jiný význam nemají. Ale kdo s tímto názorem přišel? Proč tomu tak pevně věříme? Za vším tímto přesvědčením je pohodlnost lidí, kteří nechtějí vidět krutou realitu a obrovský byznys, na kterém je zotročování zvířat postaveno. Stejně tak jako na zotročování lidí těmi, kteří mají moc a peníze. Ničíme si planetu pod nohama, jako bychom nebyli součástí přírody. Vše se nám to vrací v podobě nemocí, civilizačních chorob a konfliktů, které sami vytváříme. Plně se ztotožňuji s citátem indiánského kmene Cree: „Až bude pokácený poslední strom, až bude poslední řeka otrávená, až bude chycena poslední ryba, tehdy poznáme, že peníze se nedají jíst.“
Co se týče mého rozhodnutí nechat si vytetovat číslo 269: ani minutu jsem neváhala. Toto číslo pro mě symbolizuje svobodu, život a empatii. Vzhledem k tomu, co tento symbol znázorňuje, jsem byla okamžitě rozhodnutá, i když tetování jako takové mě nikdy nezajímalo. Tohle je mé jediné tetování, ale je pro mě velmi důležité a má pro mě jasný smysl.
Vyjadřuje soucit a myšlenku, že být někým zredukován na řádové číslo je naprostou neúctou k životu. Znamená to být v situaci, kdy váš život má jen takovou cenu, za kterou vás může váš majitel prodat, a kdy vaše potřeby a pocity jsou naprosto ignorovány. Váš život má takovou hodnotu, kterou určí ten, který má nad vámi moc. Tento sadistický a sebestředný způsob myšlení a chování by už měl opravdu patřit minulosti.
Jsem přesvědčena o tom, že hnutí 269 je novým symbolem pro veganství a osvobození zvířat.
Věřím, že bude mít na lidi obrovský vliv, a vidím, že prohlubuje pouto mezi odhodlanými aktivisty, kteří se nebojí jít do ulic a otevřeně vyjádřit svůj nesouhlas s otrokářstvím a diskriminací.
Proto v tomto hnutí vidím veliký potenciál. Společně můžeme dosáhnout opravdu radikálních změn pro zvířata i pro nás. Všichni jsme 269!
Petra Šindelářová