Radek Kubala / publikováno na A2larm.cz
Prolomení těžebních limitů na severu Čech je také výsledkem českého ekologického appeasementu.
Po více než deset let trvající debatě současná vláda Bohuslava Sobotky rozhodla o osudu limitů těžby hnědého uhlí na severu Čech. Česká vláda tak těsně před veledůležitou pařížskou klimatickou konferencí dala najevo, že před kvalitou života obyvatel severních Čech, hledáním udržitelných řešení rozvoje či snižováním nadprůměrného podílu České republiky na emisích oxidu uhličitého upřednostňuje zisk energetických společností. Zdánlivý kompromis mezi zájmy odborů, energetických společností a ekologických organizací je pro ekologické hnutí další z řady malých proher, které vyplývají z jejich obranné a separátní politiky.
Od instituce k hnutí
Vláda v pondělí rozhodla o prolomení limitů těžby hnědého uhlí na dole Bílina a zachování stávajících limitů na dole ČSA. Toto rozhodnutí je mimo jiné výsledkem snahy rozličných ekologických organizací sdružených v platformě Limity jsme my, která cílenou agendou dokázala odvrátit nejhorší možné dopady vládního rozhodnutí. Za ty je obecně považováno zbourání Horního Jiřetína a přiblížení těžby uhlí do těsné blízkosti obytných domů. Nad možnosti kampaně zůstala záchrana limitů na dole Bílina. Je to mimo jiné i proto, že se u nás ekologickým organizacím dlouhodobě nedaří vyvést diskurz české energetiky z bludného kruhu „jádro nebo uhlí“.
Ekologické organizace v Česku ustrnuly na představě, že stačí přinášet do veřejné debaty poučené studie o udržitelné budoucnosti, efektivním využívání energie a ekologických alternativách, přičemž k jejich prosazení bude stačit síla argumentu a kvalitní politický lobbing. Tato strategie však selhává tváří v tvář energetickým korporacím, které mají nejen v oblasti politického lobbingu mnohem větší možnosti. Zkušenosti ze zahraničí ukazují, že ekologickou agendu se daří prosadit hlavně tam, kde jsou ekologické organizace pevně ukotveny v občanské společnosti a nebojí se přímých akcí, zkrátka tam, kde se od institucionalizovaných forem práce posunuly k hnutí odporu.
V pasti reaktivity
Nejlepší inspiraci pro ekologická hnutí po celém světě je bezpochyby Německo. Německý energetický obrat je vítězstvím ekologického hnutí, které se nebojí hledat podporu v širších koalicích, dokáže oslovit masy a v krajním případě se odváží sáhnout k aktu občanské neposlušnosti. Ve Francii zase cílenou kampaní dokázaly ekologické organizace odradit banky od dalšího investování do megalomanského fosilního projektu Carmichael v Austrálii. V Chorvatsku se díky masivní občanské podpoře daří odvracet těžbu ropy na Jadranu. Největší ukázkou síly nebojácné aktivistické kampaně je bez pochyby celosvětová kampaň Greenpeace, díky které se podařilo odradit Shell od těžby v Arktidě. Všechny tyto úspěchy ukazují, že ekologické organizace jsou úspěšné pouze tam, kde se nebojí cíleně, sebevědomě a samy od sebe vytvářet situace sporu.
Případ severočeských limitů hnědého uhlí je jen další ukázkou pasti reaktivity, do které se ekologické hnutí svým ústupem z aktivistických pozic do oblasti politického lobbingu dostalo. Ekologické organizace se neustále ve svých kauzách ocitají pod náporem uhelného nebo jaderného průmyslu, protože jim chybí odvaha ho konfrontovat dříve, než jsou jím konfrontovány samy. Namísto extenzivní politiky tak neustále pouze snižují negativní dopady fosilního průmyslu.
Zůstává otázka, zda ekologické hnutí v České republice chce pouze reagovat na výzvy státu a energetických společností, nebo zda se pokusí budovat kritické pole pro kompletní proměnu české energetiky, včetně vlastnictví zdrojů energie. Bez systematického a dlouhodobého získávání podpory veřejnosti, vytváření širších koalic (například s odbory, sociálním hnutím nebo katolickými církvemi ovlivněnými učením současného papeže Františka) a bez rozšíření vlastní agendy o otázky sociálních a mocenských vztahů ve společnosti bude ekologické hnutí nadále tahat za kratší konec provazu. V takovém případě se v příštích letech může problematika limitů opět vrátit.