Reportáže byla vydána v roce 2012 v časopisu Sedmá generace. Napsali ji aktivisté pod pseudonymy Tomáš Zelený a Eliška Bystrouška.
Leave it in the Ground (Nechte to pod zemí!) je název radikální britské environmentální kampaně proti povrchové těžbě uhlí. Podobnými slovy lze shrnout i naše pocity z letní návštěvy Klimacampu v Rýnském uhelném revíru.
Ani letos nás nepřekvapilo, že jsme na mezinárodním aktivistickém kempu tvořili osamělý český ostrůvek. Potenciální čeští radikální eko-aktivisté asi dávají přednost sledování aktivistických filmů nebo nekonkrétním siláckým řečem v záři internetových obrazovek. Možná proto se žádné konkrétní environmentální boje a přímé akce v Čechách a na Moravě nedějí. Nic naplat, nikoho z našich kamarádů přemlouvat nebo ukecávat nemělo smysl a jeli jsme jen dva. S neustále opakovanou mantrou „V Německu mě ještě nezatkli, takže tohle je dobrá příležitost“ jsme po několika dnech dostopovali do vesničky Manheim nedaleko Kolína nad Rýnem, dějiště jednoho ze čtyř letošních německých akčních klimatických kempů.
Ač se ve Velké Británii letos klimatický kemp opět nekonal, na evropském kontinentě se jich odehrálo několik, například v Belgii, Zürichu, Mnichově či Lipsku. Další dva již tradiční proběhly u velkých německých uhelných revírů: u lužického v Chotěbuzi pod názvem Lausitzer Klima- und Energiecamp a týden před ním námi navštívený Klimacamp im Rhainland v rýnském uhelném revíru. Oba posledně jmenované se snaží posílit odpor místních komunit proti povrchovým uhelným dolům, které zde stále ukrajují osídlenou krajinu. Oproti Velké Británii je hnutí za klimatickou spravedlnost (a radikálně ekologické hnutí obecně) v Německu stále v plenkách a podobná akce přilákala stovky, a nikoliv tisíce účastníků. Přesto naši západní sousedé uchopili tuto globální tematiku za správný lokální konec provazu.
Likvidace jako likvidace
Na území dnešního velkolomu Hambach, jednoho ze tří obřích dolů rýnské hnědouhelné pánve, se dříve rozkládaly desítky hektarů lesa a sedm vesnic. Jednou z dalších pohřbených vesnic by měl v horizontu dvou let být tisícový až dvoutisícový Manheim. V jeho okolí lze na obzoru napočítat šest uhelných elektráren, které dokreslují apokalyptickou krajinu připomínající severočeské Mostecko. Uhelný revír v Porýní je největším zdrojem oxidu uhličitého v celé Evropě a energetická společnost RWE zde uhlí nejen těží, ale i spaluje. Přilehlým elektrárnám vévodí Niederaußem, ročně vypouštějící 27 milionů tun oxidu uhličitého, tedy 52 tun za jedinou minutu — což jsou pro srovnání celoroční emise dvou obyvatel Bangladéše.
Zrychlující se, byť v poslední době mediálně odcloněné klimatické změny, do velké míry způsobované právě emisemi oxidu uhličitého, ohrožují lokální komunity v zemích, jako je právě zemědělsky založený Bangladéš. Nedostatek jídla a vlnu migrace v důsledku změn klimatu lze ovšem očekávat i na mnohých pacifických ostrovech nebo tam, kde většina lidí závisí na každoročně vypěstovaných potravinách.
Klimatické kempy vycházejí z přesvědčení, že likvidace místní komunity v západní Evropě kvůli těžbě uhlí se v podstatě rovná likvidaci místních komunit po celém světě. Právě to vytváří silné propojení globálního s lokálním, o čemž jsme se přesvědčili hned při našem příjezdu do nedalekého Buiru, kde nám místní paní po zjištění, že jsme „ekoteroristé“, ochotně nabízí, že nás na Klimacamp doveze autem. Aktivisty, kteří přijeli provádět přímé akce, podporuje většina zdejších lidí nejen verbálně.
Připoutejte se, prosím
Do kempu, umístěného v ovocném sadu na kraji úhledného Manheimu, dorážíme plni očekávání v úterý večer. Nejprve navštěvujeme uvítací stan, kde sbíráme první informace o způsobu organizace a anglickou verzi příručky, následně stavíme stan a zjišťujeme aktuální program. Dostihuje nás nemilá zpráva, že během úterý proběhl — z taktických důvodů předčasně — akční den, který byl pro nás hlavním lákadlem, protože jsme proti příčinám klimatických změn chtěli udělat něco fyzicky. Připoutaný člověk na kolejích (viz rámeček) dokázal zastavit provoz na dráze z dolu do elektráren, zatímco dav asi dvou set lidí z kempu jeho blokádu podporoval. Policie uvolnila průjezd uhelným transportům až po deseti hodinách a zatkla jednoho aktivistu.
Ve středu ráno se však dozvídáme, že provoz na dráze opět stojí a na místě vzdáleném 2—3 kilometry od kempu jsou připoutáni další lidé. Hromadná akce podporující blokádu se sice podruhé nekoná, kemp ale postupně opouštějí malé skupinky ve snaze podpořit připoutané. S jednou z nich se vydáváme na místo činu v přesvědčení, že se dostaneme až k nim. Po pár hodinách se však prolustrovaní od policie vracíme s vyfasovaným zákazem vstupu do „zakázané oblasti“ pod hrozbou zatčení. Akčně nepřipravení, se zákazem a neznalí německých zákonů se vzdáváme příležitosti nechat se zbytečně zatknout a musíme chtě nechtě uznat, že i přítomná samba kapela byla úspěšnější než my…
Středeční blokáda vyústila v zatčení pěti aktivistů, z nichž jeden, německé národnosti, je brzo propuštěn. Čtyři zahraniční blokádníci jsou však (protiprávně) bez možnosti konzultace s právníkem drženi v cele i další den a policie tvrdí, že pokud nezaplatí kauci tisíc eur za osobu, bude je zadržovat až do soudu. Předčasně tedy opouštíme primitivistickou diskusi Deep Green Resistence o aktivním americkém ekohnutí a doplňujeme dvě desítky protestujících mířících do Kolína udělat menší haló před příslušnou policejní stanicí. Po cestě ovšem zjišťujeme, že policie mezitím uvězněné propustila, takže se vracíme zpět do kempu.
V pátek a sobotu následuje klimatický festival — přímé akce a workshopy vystřídaly kapely, DJs a žonglování. V neděli se postupně účastníci vytrácejí (někteří do zmíněného klimatického kempu v Chotěbuzi) a my se přesouváme do dva kilometry vzdáleného protestního kempu v lese Hambach, který jeden z nás navštívil již v květnu.
Čtyři pilíře
Německé klimatické kempy se netají svou inspirací britskými Climate Campy, pořádanými od roku 2006, a podobně jako ony zdůrazňují čtyři základní pilíře: networking, přímá akce, vzdělávání a udržitelný způsob života. Přestože byl rýnský kemp těm britským v mnohém podobný, nelze si nevšimnout drobných rozdílů.
Networking neboli propojování jednotlivců a skupin se stejným zájmem je jednou ze základních podmínek růstu a vývoje jakéhokoliv hnutí. Manheimský sociální prostor se zhruba dvěma sty účastníků pochopitelně vykazoval jinou dynamiku než desetkrát lidnatější anonymnější britský Climate Camp v Kingsnorthu. Vše bylo komornější, lépe organizačně propracované a zdálo se nám, že také méně autonomně fungující. Navíc se do příprav kempu zapojili lidé z nevládního sektoru, například Mladí Přátelé Země a další spolky, což kontrastuje s britským přístupem, nedbajícím tolik o ideologie, předsudky, identitu a symboliky. V Británii nemají ani takovou potřebu šířit „osvětové brožurky“ a samolepky, jak jsme viděli v Německu a jak by to jistě dopadlo i v Česku. Přesto Němci v něčem Čechy předběhli: za jeden provaz v přímé akci táhli eko-anarchisti i nevládkáři. Toho lze samozřejmě dosáhnout pouze otevřeností, diskusí a nehierarchickým rozhodováním na základě dosaženého konsensu. A jelikož všichni účastníci kempu nemluvili německy, řada debat či vysílání kempového rozhlasu byla překládána do angličtiny. Stačilo při začátku zvednout ruku s příslušným znamením rukou ve tvaru „L“ a za chvíli přispěchal někdo ochotný simultánně překládat. Do rozhodování se tudíž měli možnost zapojit i cizinci.
Přímá akce neboli snaha fyzicky se zapojit je hlavním důvodem, proč protestní environmentální kempy vznikly — alespoň pokud za první podobný kemp považujeme Dongas v roce 1992 nedaleko legendárního Twyford Down. Tento britský kemp se stal útočištěm pro lidi, kteří přijeli blokovat výstavbu dálnice. Od té doby se sice kempová kultura hodně proměnila a nabalila další aktivity, přesto zůstala přímá akce podstatným prvkem manheimského kempu. Blokáda kolejí již druhý rok po sobě láká pozornost médií, zastavit velkolom Hambach však nedokáže, to by asi — mimo jiné — vyžadovalo řádově jiné počty účastníků. Většina lidí přijela pouze podpořit blokující skupinku na kolejích během společné akce, ovšem plejády mnoha malých autonomních akčních skupinek se nekonaly.
Vzdělávání formou workshopů probíhalo ve třech stanech nazvaných podle klimaticky postižených rozvojových zemí (Tuvalu, Namibie, Maledivy), případně formou exkurze po okolí (lesní squat Hambach, podrobněji dále) nebo večerního promítání filmů (například Když se kácí les). Tematicky se workshopy týkaly environmentálního hnutí: GMO v Německu, hnutí Stuttgart 21, klimatická spravedlnost a tak podobně. Některé byly zaměřené prakticky: výroba sojového mléka, výroba peněženek z tetrapaku nebo divadelní workshop a následné natáčení mobilizačního videa na protesty u příležitosti nadcházejícího summitu OSN o klimatických změnách v Kataru. Neznalost němčiny nám ovšem podstatně snížila možnost výběru, protože v angličtině proběhla jenom část workshopů.
Udržitelný způsob života nebo spíše snaha o alternativu s malým dopadem na životní prostředí — život v kempu bychom totiž jako doslova trvale udržitelný nazvat rozhodně nemohli. Ač jeho obyvatelé používali bicykly (cyklojízdu jsme pozdním příjezdem bohužel prošvihli), kompostovatelné toalety a solární panely, pořád potřebovali pohonné hmoty do agregátu zásobujícího pódium během festivalu, využívali teplou sprchu na vesnickém fotbalovém hřišti a internetové centrum s konvenčními notebooky. Navíc jsme měli trochu pochybnosti o třídění odpadu, protože kamarádi tam ještě zvládli něco nadumpsterovat.
Striktně veganská strava je na podobných akcích již pravidlem. V kempové příručce ovšem překvapivě stojí, že nikoli z důvodu práva mimolidských bytostí na život, ale vzhledem k ochraně klimatu — což je v případě různých rostlinných mlék balených v tetrapaku, která darovali sponzoři spolu s hromadou biopomazánek a dalších dobrot, poněkud sporné. Jídlo pro celý kemp připravovala a podávala holandská aktivistická kuchyně Rampenplan, kterou mohou pamětníci znát z pražských protestů proti Mezinárodnímu měnovému fondu a Světové bance v roce 2000 nebo dokonce z ekologického kempu Ecotopia v Libkovicích z raných 90. let. Její více než třicetileté zkušenosti z podobných akcí jsou znát. Nejen proto, že během dopoledne dokážou vyrobit z mouky plnou vanu seitanu na oběd pro dvě stě lidí, ale i proto, že jídlo bylo naprosto boží.
Ideální prostor pro seberealizaci
Jestliže nám život na Klimacampu jako „trvale udržitelný“ nepřišel, daleko lépe jsme v tomto směru vnímali squatový kemp v lese Hambach, vybavený podobně jako většina squatů pouze tím, co se vykontí nebo vyrobí. Jediný rozdíl spočívá v tom, že zde je vše rozprostřeno v lese a vybavení a infrastrukturu doplňují přírodní materiály. Po dvou měsících od naší poslední návštěvy se v Hambachu hodně věcí změnilo. Přibyla trampolína, několik platforem na stromech a spojnice z lan mezi nimi, vyrostly základy nové několikapatrové kuchyně a narostl počet obyvatel. Kdo je zvědavý, jak to v kempu funguje a vypadá, ať se sám přijede podívat, jak se místní připravují na vystěhování. Prozradím jen, že společný prostor (kuchyně, okolí táborového ohně) je veganský a bez drog (včetně alkoholu), v ne-veganské kuchyni jsme našli označené to, co není z dumpsteru. Z mnoha hledisek ideální prostor pro seberealizaci.
Druhý den se objevují — k našemu příjemnému překvapení — dva naši čeští kamarádi. Prošvihli ovšem úžasný nedělní akustický koncert u táborového ohně. Nazítří nás německý kolega provádí těžebními prostory, byť hrozí střet s bezpečnostní službou, neustále hlídkující v terénních vozech. Přes paseku docházíme až na samotnou hranu dolu. Uprostřed 500 metrů hlubokého kráteru spatřujeme umělý kopec převyšující okraj dolu, obří rypadla ukrajující další a další půdu a dopravní pásy přemísťující tuny zeminy. Máme zase o čem přemýšlet.
Několik úžasných dní pak zevlujeme, skáčeme na trampolíně, lezeme po velké síti zavěšené mezi stromy, opravujeme místní kola, Eliška se učí základy lezení a prochází si stromové domečky, Petr se zase podíval do podzemního tunelu a naši kamarádi vypleli zahrádku. Lidé z nedaleké vesnice mezitím několikrát přivážejí materiál na stavbu kuchyně nebo nějaké dobroty. Místní si zkrátka své ekoteroristy vykrmují, hýčkají a všelijak je podporují. Byť to zní v českém kontextu mimózně, ve zdejším kraji nejsou za strašáky dredatí blázni, co lezou po stromech a zahrabávají se do země, ale energetický gigant RWE.
Jestli místní klimatický kemp uspěje a uhlí v okolí Manheimu zůstane pod zemí, bude záležet i na tom, zda vystěhování kempu, hrozící od října do března, přiláká stovky až tisíce dalších odpůrců těžby. Těžko říct, co se do jara stane, za sebe však při odchodu dodáváme: kéž by.
BOX – Blokády železničních tratí
Blokády železničních tratí jsou v repertoáru environmentálních přímých akcí německou specialitou a v případě místního porýnského klimatického kempu již tradicí. Protože jsme nestihli navštívit na toto téma zaměřený workshop, nechali jsme si aspoň tuto taktiku stručně vysvětlit od zkušeného kolegy, který loni na šestnáct hodin zdržel nedaleko francouzsko-německých hranic transport jaderného paliva. Vyměřenou sankcí mu byla pokuta 800 eur, kterou si nechal proměnit na osmdesát dní o vězeňské stravě. Samotné připoutání se ke kolejím probíhá pomocí zabetonovaných trubek. Stačí v kolejišti vyhloubit metr až dva velkou díru v době, kdy na trati nic nejede. Zapuštění trubek (s přepážkami pro karabiny na koncích) do betonu a luxusní poměr písku a cementu 1:1 v kombinaci s nějakými kovovými překvapeními zajistí nedobytné připoutání. Následuje zamaskování šutry v kolejišti a minimálně měsíční čekání, až beton pořádně zatvrdne. Pak je potřeba v plánovaný okamžik zastavit vlak. To provedou lidé čekající na obou koncích trati (v bezpečné vzdálenosti) pomocí mezinárodního značení pro zastavení vlaku. Až vlak zastaví, dostává člověk u trubek signál, že se může připoutat. Následně je informován personál vlaku, železniční společnost a policie o překážce na trati. Případná podpora dalších lidí na místě jistě připoutané osoby potěší…
BOX – Tunely proti vyklízení
Jedná se o taktiku vyvinutou v 90. letech minulého století ve Velké Británii. Jejím smyslem je podobně jako u lezení na stromy prodloužit okupaci lesa, squatu či ulice na co nejdelší dobu. Rekordem jsou údajně čtyři týdny, což daleko přesahuje možnosti stromových domečků. V Německu se tato taktika poprvé použila roku 2009 v protestním kempu proti letišti ve Frankfurtu. Pokud chcete zůstat v podzemí, potřebujete „pouze“ hodně odhodlání, přívod vzduchu, zásoby jídla a vody a důmyslný systém komor a chodbiček.