Ještě dříve než začalo RWE s ničením lesa, jeho názvem byl Bürgewald, což byl společný les spravovaný místními samosprávami. RWE změnilo název na Hambacher Forst mimo jiné proto, aby zakrylo fakt, že se jedná o velmi starý a důležitý les, který je jedním z nejstarších v Německu. V němčině význam slova Forst odkazuje k uměle vysazenému lesu určenému k těžbě, zatímco slovo Wald náleží k samovolně rostoucím divokým ekosystémům. Následné řádky pojednávají ve zkratce o historii tohoto lesa.
Před dvanácti tisíci lety, kdy docházelo ke konci poslední doby ledové ve střední Evropě a ledová pokrývka ustupovala, začala střední a západní Evropa pomalu zelenat a přerostla v hustě zalesněnou krajinu – zejména bukovými lesy, které v následujích staletích přetrvávali. Pouze v některých oblastech se utvořili jiné ekosystémy: konkrétně vřesoviště a mokřiny, které se nacházejí podél pobřeží a na území Alp. Současné území hambachského lesa bylo jedním z vyjímek, kde se rozvíjel les plný dubů a habrů. Po mnoho tisíc let se les rozvíjel a vzkvétal. Nakonec bylo území velmi řídce osídleno, hlavně díky tomu, že zůstalo chladné a bahnité.
První zmínky o tomto území jsou zaznamenány již v osmém století. V tomto období patřil les Karlu Velikému. Arnold von Arnoldsweiler pracoval na jeho dvoře jako pěvec. Znal dobře chudé poměry, ve kterých žili místní, a tak jednoho dne, když zrovna doprovázel Karla na lov, ho požádal, aby mu věnoval tolik lesa, kolik bude moci objet, zatímco bude Karel obědvat. Karel souhlasil a Arnold tedy vyrazil. Ještě předtím se však domluvil s místními vesnicemi, aby mu poskytli ty nejsilnější a hlavně odpočaté koně a díky jejich pomoci byl schopen objet mnohem větší kus lesa a vrátit se zpátky na oběd.
Karel se nijak nevzpíral Arnoldově vychytralosti a dal mu prsten na důkaz toho, že mu od té chvíle les patřil. Arnold věnoval Bürgewald okolním vesnicím a nazval ho “lesem Boha”. Lidé z okolí měli povolen vstup do lesa, aby si nasbírali dříví, houby a ořechy, které leželi na zemi. Na podzim sem mohli zavést svá prasata, aby je nakrmili spadanými žaludy. Co však bylo zakázano, bylo kácení lesa. Díky tomu byl oslavován jako svatý v padesáti okolních vesnicích.
Freska znázorňující Arnolda hrajícího zvířatům v lese.
Od té doby byl les součástí Commons (společného majetku), což byl systém obvyklý napříč celou Evropou. Vesnice byly obklopeny pastvinami, lesy a jezery, které však nikomu nepatřili, nebyli soukromé. Byli pod dohledem a opatrovnictvím místní komunity, která se pravidelně scházela, aby společně rozhodovala o tom, kdo zde může pást svá zvířata, kolik ryb může být vyloveno z jezera a kde mohou být pokáceny stromy ke stavbě nových domů. Po mnohá staletí si tak lidé zajišťovali udržitelný vztah s přírodou. Až přechod ke kapitalismu obehnal tato území ploty, zprivatizoval je a obyvatelé tak byli donuceni k práci za mzdu.
Mapa Bürgewaldu z roku 1902.
Během uplynulých staletí žili lidé většinou v dobrém vztahu s okolními lesy. Od šestnáctého století dále byli přijaty předpisy, které nastavili udržitelné hospodaření s lesy. Skrze pravidelná setkání okolních komunit se společně rozhodovalo o využití dřeva a dalších zdrojů pocházejících z lesa. Během osmnáctého století byl les rozdělen na části, které byli věnovány místním komunitám. Důsledkem čehož byla každá komunita zodpovědná za přilehlý kus lesa a tím byla také lokálně a udržitelně zásobována. 
Když docházelo v sedmdesátých letech dvacátého století k reformě územních vlastnictví, místní komunity nevěděli jaká část lesa jim bude následně patřit a tak přispěchala RWE (tehdy pod názvem Rheinbraun) a dokázala je přesvědčit, aby se za drobný úplatek vzdali těchto lesů ještě před rozhodnutím o přerozdělení území. Les byl rozprodán za směšnou částku v řádech desítek feniků za akr. Národní energetická soběstačnost byla jedním z argumentů, které vedli k tomu, že místní samosprávy prakticky odevzdali spravované lesy. Během stejného roku, 1978, začali první odlesňovací práce a nyní, čtyřicet let poté, zůstala pouhá desetina původního území lesa. Lom Hambach, cynicky a ironicky pojmenovaný po tomto starodávném lese, který zničil a nadále ničí, je aktuálně největším producentem CO2 na jednom území v Evropě. Starodávná realita symbiózy a koexistence byla nahrazena ziskem a destrukcí.
A co nám nabízí budoucnost? To je nejisté, ale co je už teď jasné, je to, že hnutí odporu roste a konec kapitalismu přijde dříve než jej většina lidí očekává. Jedinou otázkou zůstává, kolik druhů zvířat, přírodních území a komunit dovolíme kapitalismu, aby stáhnul s sebou do svého vlastního toxického hrobu?