Etické otazníky v jaderné energetice

Nedávná havárie jaderné elektrárny v japonské Fukušimě znovu otevírá otázky týkající se jaderné energetiky. Přestože porucha stále trvá a stav se evidentně nezlepšuje, zprávy o jaderné havárii již zevšedněly nebo je zastínily významnější události a neplní již denně titulní stránky novin. Na celé události bylo zajímavých několik věcí. Zaprvé to, že v počátečním týdnu událost zaskočila Japonce natolik, že neměli pro podobnou situaci žádný nouzový plán a nevěděli, jak si s havárií poradit. Prakticky nevěděli, co mají udělat.Ukázalo se, že vždy mohou nastat situace, které jsou nepředpokládatelné, a na které nejsou žádní odborníci připraveni. Druhým zajímavým poznatkem bylo to, že úřady ani energetická společnost TEPCO nepodávaly občanům včasně správné infromace o celé situaci. Otázkou je, jak moc pravdivě o problémech informují v současnosti. Je pravděpodobné, že mnoho nepříjemných informací nechtějí vydávat nebo je podávají zkresleně. Fukušima ale není ten hlavní důvod, proč lze odsoudit jadernou energetiku. Pouze nám ilustruje jak jsou lidé technologicky nepřipravení a současně společensky nevyspělí na používání podobných technologií. Otázkou je, zda lze vůbec dospět k technologické dokonalosti a společenské vyspělosti natolik, že bude možné eticky souhlasit s jadernou energetikou. Zatím je to spíše nadějný optimismus, který zde úspěšně propagují zastánci energetického průmyslu.

Je současná technologie dořešená?

Základním problémem jaderné energetiky je její technologická nedořešenost a nedokonalost. Při procesu výroby energie z jádra vzniká  celá řada různých odpadů s různou mírou záření. Od málo nebezpečných objemných hald z těžby a zpracování uranové rudy až po vysoce radioaktivní vyhořelé palivo obsahující izotopy uranu a plutonia. Právě vyhořelé palivo z jaderného štěpení představuje odpad, který si ponechá svou nebezpečnost po několik tisíc let. Produkujeme odpad, který tady bude déle než je současná historie dnešní lidské civilizace. Stačí si vzpomenout, jak se svět změnil za posledních sto let a představme si, že produkujeme vysoce toxický odpad, který to časově mnohonásobně přesáhne, kvůli tomu, že někdo dnes chce mít zdroj energie pro pohodlný život. Vyrábíme odpad, který mají skladovat a řešit lidé, kteří budou žít velmi daleko v budoucnosti. Pokládáme to za značně sobecké a neracionální chování. Můžeme se zamyslet, jak bychom si asi připadali v případě, že bychom se narodili od dnešního dne za 200 let – v době, kdy s největší pravděpodobností budou světové zásoby uranu již několik desítek let vyčerpány a poslední jaderné elektrárny budou dávno odstaveny. Lidé, kteří se narodí, již nebudou mít výhodu levného zdroje energie z jaderného štěpení, ale zbyde jim pouze vysoce toxický odpad, který budou muset bezpečně a nákladně skladovat. K jejich smůle nebudou moci zodpovědné osoby za jejich stav hnát k zodpovědnosti, ti budou již dávno mrtví. S tím bychom měli počítat při současném stavu technologie, kterou lze z tohoto důvodu považovat za zásadním způsobem nedokonalou. Za současného stavu technologie nelze vyrábět energii bez toho, aniž bychom zásadním způsobem poškodili následující generace lidí.
Velmi častým argumentem zastánců jaderné energetiky je právě zvážení budoucího vývoje této technologie. Argumentují možností recyklace vyhořelého jaderného paliva a jeho využití jako cenné suroviny v budoucnosti následujícími generacemi. Přestože nemusíme sdílet tento technologický optimismus je potřeba ho potenciálně připustit. Ano, v budoucnu je možné, že budeme moci současné vyhořelé jaderné palivo použít jako cennou surovinu. Přesto je to pouze jeden z možných scénářů, pořád by tady byla možnost, že k tomuto vývoji nedojde. A co pokud k tomu nedojde? Můžeme takto riskovat? Připustil by někdo risk havárie při vystřelení rakety s vyhořelým jaderným palivem do kosmu? Nikdo neví, jak by podobné vystřelení rakety dopadlo a zda by její havárie v atmosféře Země nezamořilo část naší planety. Přestože se technologicky jedná o minimální riziko, málokdo by podobný experiment riskoval. Důvodem je, že je toto riziko v krátkém časovém úseku, které se dotýká nás osobně. Riziko, které se týká budoucích generací v podobě hromadění vyhořelého jaderného paliva nás již tolik nezajímá.
Rozhodně je zajímavé shrnout i pokroky ve vývoji. Protože k částečné „recyklaci“ paliva již dochází. Přesto se jedná o experimenty, při kterých se záření odpadu pouze o něco sníží a nedochází k jejich úplné likvidaci nebo snížení na málo nebezpečné odpady. Tudíž množivé reaktory možná vzbuzují optimismus do budoucna, ale faktem zatím je jejich současná komerční neefektivita. Využívání jaderné energie by mělo být podřízeno dořešení technologického řešení a jakékoliv použití by mělo být posuzováno z hlediska současného stavu energie. Jednou z podmínek využití jaderné energie ke komerčním účelům masové výroby energie by mělo být uzavření cyklu jaderného odpadu, do té doby je to hazard s budoucností. Neobstojí zde ani argumentace, že bez masového používání by k technologickému vývoji nemohlo dojít. I chování občanů, obcí, soukromých firem nebo národních států nám prozrazuje, že nikdo dnes vyhořelé palivo za „cennou surovinu“ nepovažuje. Nikdo totiž nemá o tento odpad zájem. Nikdo vyhořelé jaderné palivo nezkupuje, naopak se ho zbavuje a nechce jej na svém území.

Jak velká jsou bezpečnostní rizika?

Bezpečnost je po nedořešenosti současné technologie druhým zásadním argumentem proti jaderné energetice. Možným hodnocením nebezpečnosti nějaké technologie je počet mrtvých v důsledku posuzované technologie. Toho využívají právě zastánci jaderné energetiky. Jako důkaz bezpečnosti jaderné energie uvádějí zhodnocení, že na jednu jednotku energie vyrobené z jaderné energie zemře mnohem méně lidí (v důsledku ozáření při provozu nebo při haváriích), než na stejnou jednotku energie vyrobenou z obnovitelných zdrojů (např. při instalaci solárních panelů). Je to možné v důsledku obrovského výkonu jaderných elektráren, kde je energie vysoce koncentrovaná a nízkého výkonu alternativních zdrojů, kde je zdroj energie rozprostřen na velkém území. Podobná matematika je ovšem velmi ošidná a sklouzává k manipulaci. Navíc záleží na metodice, jakou se podobné výpočty provádějí a jaká čísla jsou zahrnuta. Například počty odhadu mrtvých v důsledku výbuchu elektrárny v Černobylu se o několik řádů liší. Někdo udává 4 tisíce, jiní přes 900 tisíc obětí, protože zahrnuli i nepřímé těžko doložitelné působení. Kdo všechno zemřel na ozáření a kdo na rakovinu v důsledku výbuchu v Černobylu? Jak správně započítat mrtvé nebo poškozené v důsledku jaderné energie není jasné.
Mnohem zajímavější obrázek nám ovšem přináší pohled na úmrtí z pohledu působení smrtícího faktoru. Při úmrtí v důsledku jaderné havárie se jedná o faktor se systémovým vlivem, působící zeshora, který není ovlivnitelný umírajícím jedincem. Při jaderné havárii se totiž jedná vždy o událost většího rozsahu a mimo vlastní ovlivnění většiny postižených osob. Člověk, který zemře při nehodě při instalaci solárního panelu, zemře jaksi více méně vlastní vinnou, protože sám řídí vlastní vůlí, kam šlápne. Lze říci, že je strůjce vlastního osudu. Lidé, kteří zemřou v důsledku ozáření nebo na rakovinu, umírají působením sil shora, které nemohou vlasními silami ovlivnit, protože dané riziko nemá interaktivní charakter. Přestože mrtvím je to jistě jedno, ale defakto si vytváříme rizika, která na nás působí zvrchu. Dostávají se mimo dosah našeho přímého ovlivnění a nemůžeme je změnit naší svobodnou vůlí. To vše je důsledek používání nepřiměřeně velké technologie pro svobodný život jednotlivce nebo komunit. Efektivní centralizované zdroje energie s vysokým výkonem budou vždy představovat masová bezpečnostní rizika, která nebudou pod kontrolou životů zasažených jedinců.
Ovšem pokud se vrátíme k přepočtu mrtvých na vyrobené množství energie, musíme narazit na jednu zásadní otázku, a ta se dotýká právě nedořešenosti současné technologie. Přepočet by měl být totiž proveden na současnou technologii, tudíž by měl zahrnovat i úmrtí všech lidí během několika desítek tisíc let, po kterou bude pravděpodobně (nebo pouze možná) působit jaderný odpad nebezpečně pro zdraví lidí. Jedná se především o to, že dodnes nefunguje žádné konečné uložiště jaderného odpadu, které by vydrželo geologicky stabilní po dobu nebezpečnosti jaderného odpadu. Tudíž budoucí generace budou nuceny mít možnost s jaderným uložištěm manipulovat a přesouvat ho. Po celou tuto dobu budou rizika jaderné havárie možné stejně jako dnes.
Právě Fukušimská havárie ukázala, že i při nejlepším technologickém zabezpečení, kterými se jaderná zařízení opatřují, nelze riziko havárie zcela vyloučit. Je užitečné se podívat na jaderné havárie z dlouhodobější perspektivy. Více či méně závažné havárie se dějí pořád, ty velmi významné jako Černobyl, Three Mile Island a dnes také Fukušima se nestávají příliš často, ale dějí se. Přestože se bezpečnostní opatření stále zdokonalují, nelze je zcela vyloučit. Pravděpodobně se budou havárie dít i v budoucnosti. Rizika, se kterými budou spojena, mohou být teroristé, pád letadla, dopad meteroitu, zemětřesení nebo něco jiného, o čem dnes nevíme a která nejsou na seznamu mužných rizik, proti kterým současná jaderná zařízení chráníme. Riziko se navíc bude zvyšovat s tím, jak ve světě poroste počet jaderných zařízení. Přesto se jedná o technologii svojí velikostí s velkým potenciálem produkovat rizika, i když budou nebezpečné havárie jen málo častou událostí.
Tím bychom si mohli odpovědět i na otázku, zda nám fukušimské události, jak tvrdí zastánci jaderné energetiky, potvrdili bezpečnost jaderné energetiky. V žádném případě nepotvrdili. Přestože havárie byla díky technologii a připravenosti na některé události relativně zvládnutá a nedošlo k havárii mnohem větší, nelze mluvit o „úspěchu jaderné energetiky“. Podobně bychom pak mohli mluvit i o Černobylu, že nebyl ještě horší. Jak by zastánci jaderné energetiky zodpověděli otázku: Jak moc velká jaderná havárie by byla důkazem nebezpečnosti jaderné energetiky? Fukušimská havárie je jim zřejmě velmi malá na to uznat, že jsou a budou rizika, na která se nelze připravit a která budou problématická v jaderné technologii.

Kdo platí za jadernou energetiku?

Jednou z možností pohledu na jadernou energetiku je finační stránka věci v mezích současného ekonomického systému. Zajímavým aspektem jsou externí náklady, které vznikají v souvislosti s provozem jaderných zařízení. Těchto externích finačních nákladů, které nejsou započteny do ceny jaderné energetiky, a které v důsledku platí všichni přítomní a budoucí občané. Nejedná se jen o Státní ústav jaderné bezpečnosti, který například v roce 2010 stál 368 milionů korun. Jedná se o nakládání s vyhořelým palivem, náklady na nutnou manipulaci v budoucnosti nejsou totiž započtené do současné ceny jaderné energetiky. Cena energie z jaderné enregetiky se z nějakého záhadného důvodu nepočítá podle analýzy životního cyklu, tak jako u jiných zdrojů energie. Analýza životního cyklu totiž obsahuje celkovou životnost stavby, provozu a likvidace včetně všech vstupů a výstupů včetně odpadů. Takže analýza životního cyklu by měla zahrnovat těžbu uranu a následnou rekultivaci těžbou zasazeného území, stavbu, provoz i rozebrání jaderné elektrárny a likvidaci jaderného odpadu, dokud bude nebezpečný. Ovšem je zřejmé, že ne všechny tyto položky jsou započteny v ceně jaderné energie. Některé tyto položky jsou hrazeny státem jako dárek energetickému průmyslu a některé tyto položky zase čekají budoucí generace, které tímto skutečně a hmatatelně zadlužujeme péčí o náš jaderný odpad. Některé položky jako je rozebrání jaderné elektrárny, což je značně nákladné, možná opět nebudou platit ti, kteří jaderné elektrárny provozují, ale opět všichni ekonomicky aktivní občané. Všechno se to děje metodou privatizace zisků a socializace ztrát. Takže v České republice to je na jedné straně až 50 % zisk ze zaplacené energie do kapsy ČEZu a na druhé straně dotace z kapes lidí na jadernou bezpečnost, rekultivace po těžbě uranu, skladování jaderného odpadu v budoucnu a v blízké budoucnosti, možná také 700 miliard korun investice do výstavby nových jaderných bloků, které mají údajně přinést „prosperitu“. Jedná se pravděpodobně o prosperitu ČEZu, nikoli o prosperitu spotřebitelů. Mnohem obezřetnější jsou ovšem soukromé pojišťovny, které jaderné elektrárny nepojišťují. Podle atomového zákona totiž v případě jaderné havárie nenesou ekonomickou odpovědnost provozovatelé, ale stát, který pak jistě přenese zodpovědnost na obyvatelstvo. Finanční škody za havárii v Černobylu se odhadují na stovky miliard až více než bilion korun. Škody po havárii ve Fukušimě ještě dlouho nebudou konečné – poslední odhad hovoří o cca 400 miliardách korun. ČEZ by při případné těžké nehodě na některém ze svých reaktorů zaplatil nanejvýše osm miliard. Takovou výjimku nemá v České republice žádná jiná technologie výroby energie.

Je jaderná energetika vůlí lidu?

Poslední otázkou je „demokratičnost“ jaderné energetiky. Z pohledu referenda by jaderná energetika jistě v České republice obstála, má dlouhodobou podporu české veřejnosti. Z celoevropského pohledu, ale tvoříme výjimku. Vytváříme jakýsi „ostrůvek jaderného optimismu uvnitř Evropy“. Pátrat po příčinách tohoto fenoménu by jistě vedlo k propojení ČEZu s politikou a médii. Naše nejvlivnější firma se ziskem 40 miliard ročně jistě disponuje značným potenciálem ovlivňovat veřejné mínění. Možná by se nalezly i jiné příčiny české odlišnosti ve vnímání přínosnosti jaderné energetiky. Kdybychom připustili možnost rozhodnout občany o využíváni jaderné energetiky, tak by stejně došlo k diktátu většiny. Protože by většina rozhodla ve prospěch jádra. Ovšem jedná se o technologii, která se bezprostředně týká všech. I těch, kteří si jadernou energetiku nepřejí. Otázka by proto neměla znít „Přejete si jadernou energetiku?“, ale měla by znít „Chcete jadernou energetiku prosadit, i přestože se týká jiných, kteří si ji nepřejí?“.
Dalším aspektem je právě rozměr jaderné energetiky. Jedná se o centralizovaný zdroj energie, jehož používání se bezprostředně týká velkého množství lidí. Nejde již o stavbu místního nebo regionálního významu, ale nabývá významu spíše celokontinentálního a silně překračuje hranice států. Takováto velká technologie není rozhodována z místa, kde se realizuje, ale z mocenského centra. Například o stavbě jaderné elektrárny nebo o umístění jaderného uložiště si nemohou rozhodnout občané v místě stavby (například v referendu), ale vždy o tom rozhodují lidé, kteří v daném místě nežijí. Je to velmi ostrý protiklad k malým technologiím obnovitelných zdrojů, které mohou v referendu často ovlivnit místní lidé. Právě centralizace a velikost takovéto technologie znemožňuje možnost ovlivnění od jednotlivců. Decentralizace zdrojů energie naopak jedním z prvků větší demokracie a možnosti samosprávy nad svým osudem. Z tohoto pohledu není největším nepřítelem ČEZu konkurenční firma jako například E.On (zvlášť v době relativního nedostatku energie), ale energetická soběstačnost občanů, komunit a obcí.

Na zavěr přinášíme zprávu z Velké Británie. Energetická společnost EDF Energy plánuje postavit novou generaci britských jaderných elektráren. V úterá 11. dubna zablokovalo několik anti-jaderných aktivistů ulici v centru Lonýdna, kde má zmíněná společnost své ústředí. Od osmi od rána blokovali čtyřproudou ulici pomocí tripodů jako místo „jaderné havárie“. Po několika hodinách je speciální policejní jednotka bez použití násilí odstranila z místa. Více na videu.

Adam S.