Svět se pomalu probouzí do reality klimatických změn, přičemž je pro něj stále nepřekonatelným problémem dohodnout se na efektivních řešeních. Problém navíc stěžují požadavky velkých korporací, které se snaží, aby jejich zájmy zůstaly navrhovanými opatřeními nedotčeny.
V dnešní době ovlivňují zásadním způsobem planetu klimatické změny, nejvíce postiženými jsou ti nejchudší. Záplavy v důsledku silných bouří, zvýšené hladiny moří a tající ledovce se dotýkají životů milionů lidí v Asii a Latinské Americe, zatímco části subsaharské Afriky začínají trpět trvalým suchem. Výsledkem je smrt a zvýšená chudoba.
V zodpovědnosti za příčiny klimatické změny je obrovská nerovnováha. Polovina emisí oxidu uhličitého na celém světě pochází každoročně z bohatých zemí, kde žije pouze 15% světové populace. Nejchudší země světa dohromady způsobí pouze 0,5% emisí oxidu uhličitého.
Bohaté země mají proto velký ekologický dluh u chudých zemí a měly by jim finančně pomáhat, aby se mohly adaptovat na důsledky klimatických změn. Naší největší zodpovědností však je snížení emisí a přechod k nízkouhlíkovému životnímu způsobu celého lidstva. Bohužel mnoho velkých společností protestuje proti akcím, které by měly klimatické změny řešit, a navrhují „řešení“, která situaci ještě zhoršují.
Biopaliva
Chudým lidem bereme jídlo z talíře a poháníme jím auta těch bohatých.
Annie Surgue, členka jihoafrické kampaně
V roce 2007 oznámila Evropská unie (EU) svůj cíl nahradit do roku 2020 10% paliv pro silniční dopravu biopalivy. Doprava v EU přispívá ke klimatickým změnám 24%, a tak evropské vlády a sektor dopravy doufaly, že biopaliva by mohla představovat „rychlé řešení“ snížení emisí uhlíku.
Částečně jako důsledek poptávky po biopalivech vzrostly ceny obilí na světových trzích. Základní potraviny pro ty nejchudší se staly cenově hůře dostupné a důsledkem byly protesty tisíců lidí v Indonésii, Mexiku a různých státech Afriky. Produkce biopaliv nevyhnutelně konkuruje produkci potravin, protože kupní síla bohatých severských konzumentů biopaliv je silnější než kupní síla chudých konzumentů potravin z jihu. Například kdyby měla Velká Británie splnit závazek EU z vlastní produkce, musela by veškerou ornou půdu použít pro biopaliva, přesto by byl dopad produkce biopaliv na venkovské komunity v rozvojovém světě potenciálně katastrofický.
Nedávné vědecké zprávy navíc tvrdí, že biopaliva vyrobená z některých plodin by mohla mít také značný dopad na klima produkcí skleníkových plynů. Většina agropaliv se pěstuje na velkých monokulturních plantážích. Takové plantáže vyžadují velkoplošné odlesňování nebo vyklizení rašelinišť, což přispívá ke klimatickým změnám, stejně tak i emise oxidu dusného vznikajícího z chemických hnojiv, kterými se monokulturní plantáže hnojí.
Ve skutečnosti se jedná o lobbying společností, které investovaly do biopaliv, jak např. British Sugar, Volkswagen a Shell. To byl nejsilnější faktor pro zavedení cíle 10% biopaliv v pohonných hmotách v EU. Hlavními aktéry v honičce za biopalivy nejsou totiž klima nebo chudí farmáři, ale nadnárodní korporace.
Obchod s uhlíkem
Nejen že mechanismus obchodování s uhlíkem nefunguje, dokonce dává nenasytnému severu pocit, že udělali něco rozumného, zatímco se potápíme. Používat trh, aby vyřešil problémy, které způsobil trh, zní poněkud šíleně.
Sandy Gauntlett, Ekologická koalice obyvatel Pacifiku
Další strategií, která má údajně řešit klimatické změny a zároveň nechat „fungovat trh“, je obchod s uhlíkem – v podstatě vybudování trhu s povolenkami na uhlíkové emise. Jde o to, že pro některé podniky je snížení emisí oxidu uhličitého jednodušší a levnější než pro jiné a tímto by byly podniky s nižšími emisemi zvýhodněny. Když budeme každý rok vydávat povolenky emisí, které se postupně snižují, ale které lze rovněž prodávat a kupovat, mohou vlády teoreticky dosáhnout celkového snížení uhlíkových emisí a ekonomiku zatížit co nejméně.
Jediný obdobný plán, který byl navržen a spuštěn, byl problematický a prakticky zkolaboval. Systém emisního obchodování v EU začal v roce 2005. Zahrnuje velké průmyslové komplexy, elektrárny a továrny, které tvoří necelou polovinu emisí oxidu uhličitého v EU. Ačkoli byly povolenky vydávány zdarma, výrobci elektřiny zvýšili ceny, aby „vykompenzovali“ náklady na tento systém, což jim přineslo nečekané výnosy. Zároveň firmy i státy nadhodnotily své emise při vstupu do systému, což vedlo k nízkým tržním cenám povolenek a oslabilo stimulující motivy pro snížení emisí. Například Česká republika nadhodnotila své reálné emise o 20 milionů tun oxidu uhličitého ročně a prodejem povolenek získala několik desítek miliard, které věnovala energetické společnosti ČEZ, a část těchto peněz rozdává v rámci úsporných programů žadatelům o dotace.
Není se tedy co divit, že emise v EU stále stoupají. EU má v úmyslu zaplnit některé díry v systému. Například chce vydražit některé povolenky místo toho, aby je rozdávala. Nicméně se EU nechystá odstranit jeden z největších problémů systému emisního obchodování, a to fakt, že uhlíkové povolenky lze jednoduše koupit od rozvojových zemí a obejít snižování emisí v rámci EU.
Mechanismus čistého rozvoje (Clean Developement Mechanism) Spojených národů je hlavním tvůrcem těchto povolenek. Továrny v místech jako Indie získaly prodejné povolenky za částečný úklid a pak použily příjem k rozšíření stále vysoce znečišťujícího průmyslu. V důsledku toho místní komunity trpí a v některých případech dokonce emise skleníkových plynů narůstají.
Pokud se chceme vypořádat s klimatickými změnami a mají projekty Mechanismu čistého rozvoje fungovat, musíme zajistit, aby fungoval čistý a udržitelný rozvoj na jihu současně se snižováním emisí na severu, nikoli místo něj.
Uhlíkové offsetové kompenzace
Věřím, že kořenem problému klimatických změn je hospodářský systém, který propaguje další a další konzum. A tu show řídí velké korporace.
Ricardo Navarro, Centrum pro vhodnou technologii, El Salvador
Často také slyšíme, že za malý poplatek můžeme „kompenzovat“ naše emise ze znečišťujících aktivit. Tento poplatek se využívá k sázení stromů, které mají pohlcovat oxid uhličitý nebo pomáhat lidem na globálním jihu snižovat jejich emise z neefektivního průmyslu. Takto by se měl údajně vliv vypouštění oxidu uhličitého na bohatém severu vynulovat.
Avšak sázení stromů je značně zdiskreditováno. Znečišťující aktivity nadále probíhají a nejsou nijak omezeny, zatímco se sází stromy, které mohou pojmout pouze emise oxidu uhličitého vytvořené během jejich života – a to pouze pokud nejsou zničeny nebo neumřou mnohem dříve. Sázení stromů v zemích jako je Uganda způsobilo, že místní lidé ztratili přístup k tomu, co sloužilo jako obecní půda a zdroj jejich živobytí.
Offsetové kompenzace vytvářejí pocit, že se můžeme vykoupit ze změn, které jsou nutné udělat. Navíc umožňují mnohým firmám vylepšit si ekologickou reputaci tvrzením, že jsou díky kompenzacím „uhlíkově neutrální“, přestože jejich emise oxidu uhličitého stále narůstají.
Síla korporací versus planeta
Před pouhými pár lety některé korporace tvrdily, že klimatické změny nejsou problém. Exxon Mobil dokonce sponzoroval skupiny expertů, které tvrdily, že se nic neděje a k žádným změnám nemůže dojít. Později, když začaly klimatické změny skutečně nastaly a šíření dezinformací již nebylo udržitelné, se náhle korporace stavěly do čela navrhovaných změn. Aby se vyhnuly regulačním opatřením, které by ovlivnily jejich profit, tlačila většina velkých korporací na vlády a obyvatelstvo, aby využily tržní řešení.
Ve většině případů jde o velmi snadný podfuk, protože již několik desetiletí dominuje oficiální globální politice model korporační globalizace. Ekonomický růst a zvýšený konzum jsou cílem lidstva. K dosažení tohoto cíle potřebují nadnárodní korporace volnou ruku. Proto vlády snižují překážky trhu, udržují nízké korporační daně a eliminují regulaci.
V tomto kontextu se tržní řešení, která korporacím slibují neustálý ekonomický růst, jeví jako jediná cesta vpřed. Ale abychom vyřešili klimatické změny, potřebujeme více omezovat zájmy korporací, nikoli méně. Velké investice do obnovitelných technologií jsou naprosto nezbytné, spolu se změnami infrastruktury a eliminací zájmů korporací, pokud chceme skutečně dosáhnout nízkouhlíkového životního způsobu (lidstva). Také je nanejvýš nezbytné zpochybnit dogma, že neomezený hospodářský růst je pro lidstvo to nejlepší.
Biopaliva, obchod s uhlíkem a offsetové kompenzace nepředstavují problém proto, že si je oblíbily korporace, nýbrž proto, že jsou v boji s klimatickými změnami neúčinné. Nadnárodní společnosti je mají rády, protože skutečná řešení jsou v protikladu s jejich krátkodobými zájmy. Dnes se již čím dál častěji ukazuje, že tato řešení mnoho úspěchu v boji s klimatickými změnami nepřinesou. Proto toho mnohé korporace využívají k popírání jakýchkoli zelených snah. Abychom se vyhnuli katastrofickým klimatickým změnám, musíme eliminovat moc, kterou velké korporace disponují.
Požadujeme klimatickou spravedlnost
Lidé z nejchudších národů a komunit světa se nechtějí s klimatickou krizí jen tak smířit. Skrze klimatická jednání Spojených národů na Bali, v Kodani a jinde, požadují vlády nerozvinutých zemí, aby nejbohatší státy převzaly zodpovědnost za katastrofu, kterou způsobily. Mezinárodní hnutí rolníků La Via Campesina spolu s dalšími organizacemi za globální spravedlnost vyzvaly do boje proti pro-korporačním „snahám“. Naší reakcí na klimatické změny by podle nich naopak mělo být snížení spotřeby, splacení ekologického dluhu bohatých zemí těm chudým, investice do komunitami spravovaných obnovitelných zdrojů a udržitelné rodinné pěstování s cílem uspokojit právo všech lidí na zdravé potraviny.
Biopaliva a venkovské komunity
Vykořisťování dělníků na plantážích. V Brazílii dostávají sekáči cukrové třtiny v přepočtu pouze 20 Kč za tunu nasekané třtiny. Navíc na plantážích a v továrnách zpracovávajících třtinu umírá velké množství lidí.
Nezaměstnanost a ničení venkovského hospodářství. Současná zaměstnanost vytvořená produkcí biopaliv je velmi nízká. Šíření plantáží na agropaliva oslabuje venkovská hospodářství, zvyšuje chudobu a nutí lidi odcházet do velkých měst, kde pak přispívají k rozrůstání slumů.
Porušování lidských práv. Kvůli jediné plantáži v Tanzánii plánované firmou Sun Biofuels má být násilně vyhoštěno 11 000 lidí. V Indonésii měly plantáže olejových palem neblahý dopad na životy místních lidí. Tam, kde působí firmy na výrobu biopaliva, jsou často porušována lidská práva.
Nedostatek vody. V Indii je zapotřebí 3500 litrů vody k výrobě 1 litru ethanolu z cukrové třtiny. Již nyní vzácné zdroje vody by mohly být vyčerpány.
World Developement Movement (volný překlad)