Tentokráte recyklujeme další dva texty. První z nich pojednávající o situacinistech napsal Peter Marshall a pochází z knihy Demandig the Impossible: A history of Anarchism (1992 Fontana Press). Autorem druhého je Guy-Ernest Debord, pojednává o automobilismu a byl otištěn v Internationale Situationniste #3 (1959).
Guy Debord a Situacionisti
Významnou libertinskou skupinou, která hrála důležitou roli v květnu 1968 ve Francii byli Situacionisti. Pocházeli z malé skupiny avantgardních umělců a intelektuálů ovlivněných dadaismem, surrealismem a lettrismem. Poválečná Lettrist International, která usilovala o spojení poesie a muziky a o transformaci městského prostoru, byla přímým předchůdcem skupiny, která v roce 1957 založila časopis Situationiste Internationale. Nejdříve se zabývali především “potlačením umění”, tedy v podstatě podobně jako dadaisti nebo surrealisti před nimi, si přáli odstranit kategorizaci umění a kultury jako oddělených činností a transformovat je tak, aby se staly součástí každodenního života. Podobně jako Lettristi byli proti práci a za naprostou zábavu. V kapitalismu je tvořivost většiny lidí zadušena a “ubavena” a společnost se rozdělila na herce a diváky, výrobce a spotřebitele. Situacionisti tudíž chtěli odlišný typ revoluce: chtěli aby moc získala imaginace, nikoli skupina lidí, a chtěli aby poesii a umění tvořili všichni. Dost! Prohlásili. K čertu s prací, k čertu s nudou! Tvořte nekonečný festival.
Nejdříve hnutí tvořili hlavně umělci, z nichž byl tím nejznámějším Asger Jorn. Počínaje rokem 1962 Situacionisti stále více obraceli svoji kritiku nejen na kulturu, ale na všechny aspekty kapitalistické společnosti. Objevil se Guy Debord, jako jedna z nejdůležitějších postav: Debord byl zapojen již v Lettrist International a natočil několik filmů. Inspirováni francouzským libertinským časopisem Socialisme ou Barbarie, situacionisti znovu objevili historii anarchistického hnutí, obzvláště z období První internacionály a svoji inspiraci čerpali z anarchistického španělska, Kronštadtu a Machnovštiny, Sovětský svaz popisovali jako kapitalistickou byrokracii a obhajovali rady pracujících. Ale ve své orientaci nebyli přímo anarchisty a zachovali si něco z marxismu, zvláště prostřednictvím Henriho Lefebvra a jeho kritiky každodenního života. Věřili, že revoluční hnutí v zemích rozvinutého kapitalismu by mělo být vedeno “širokým proletariátem”, který by zahrnoval většinu námezdně pracujících. Ačkoli prohlašovali, že nechtějí ani stoupence ani vedení, zůstali elitářským předvojem, který nesouhlasící menšiny vylučoval. Snili o celosvětové proletářské revoluci, která s sebou přinese maximální potěšení.
Na konci roku 1967 Guy Debord ve své knize The Society of the Spectacle a Raoul Vaneigem v knize The Revolution of Everyday Life prezentovali nejpropracovanější výklady situacionistické teorie, která získala široký vliv ve Francii v roce 1968 během studentské revolty. Mnohé z těch nejznámějších sloganů, která se psali na pařížské zdi, jako třeba OSVOBOĎTE VÁšNĚ,NIKDY NEPRACUJTE, žIJTE BEZ ZTRÁTY ČASU, pocházeli právě z jejich tezí. Členové Situacionist International (SI) spolupracovali s enragés z univerzity v Nanterre v rámci Okupačního výboru Sorbonny, shromáždění které zasedalo permanentně. Tento Výbor poslal tento telegram Komunistické straně Sovětského svazu:
TRESTE SE STRACHY BYROKRATI STOP MEZINARODNI MOC RAD PRACUJICICH VAS BRZY ROZDRTI STOP LIDSTVO NEBUDE STASTNE DOKUD NEBUDE POSLEDNÍ BYROKRAT VYSET NA STREVECH POSLEDNIHO KAPITALISTY STOP AT ZIJE BOJ KRONDSTADTSKYCH NAMORNIKU A MACHNOVCU PROTI TROTSKEMU A LENINOVI STOP AT ZIJE BUDAPESTSKE POVSTANI RAD Z ROKU 1956 STOP PRYC SE STATEM STOP
Skupiny enragés ve Štrasburku, Nantes a Bourdeaux se také inspirovali Situacionisty a pokusily se”organizovat chaos” na kampusech. Nicméně počet aktivních myslitelů nikdy nepřesáhl desítku.
Ve svých analýzách situacionisté tvrdili, že kapitalismus změnil veškeré vztahy v transakci, a že život byl zredukován na “podívanou”. Podívaná je klíčovým konceptem jejich teorie. V mnoha způsobech pouze přepracovali Marxovo pojetí odcizení, které vypracoval v počátcích svého psaní. Pracující je odcizen od svého produktu a od svých bližních pracujících a jeho život se nalézá v odcizeném světě:
Pracující nevyrábí pro sebe; vyrábí nezávislou sílu. Úspěch této produkce, její nadbytek, se mu vrací jako nadbytek ztráty držby. Veškerý čas a místo jeho světa se mu odcizuje s akumulací jeho odcizených výrobků…
Narůstající dělba práce a specializace přeměňují práci v dřinu beze smyslu. “Je zbytečné”, sleduje Vaneigem,”očekávat od běžícího pásu byť i karikaturu tvořivosti.” To čím obohatili Marxovo pojetí odcizení bylo poznání, že aby si kapitalismus zajistil neustálý ekonomický růst, vytváří “pseudo- potřeby”, jen aby zvýšil spotřebu. Namísto toho, aby bylo vědomí určováno výrobou, situacionisti tvrdili, že tím co ovlivňuje vědomí je spotřeba. Moderní kapitalistická společnost je společností konzumní, společností “okázalé” spotřeby zboží. Poté co se s pracujícím zacházelo dlouho krajně opovržlivě, jako s výrobcem, nyní se s ním marnotratně zachází jako s hýčkaným spotřebitelem.
Zároveň, zatímco moderní technologie ukončily přirozené odcizení (boj s přírodou o přežití), společenské odcizení ve formě hierarchie pánů a otroků pokračuje. S lidmi se zachází jako s pasivními objekty, nikoli jako s aktivními subjekty. Poté co společnost podívané degradovala bytí na existování, pokračuje s přeměnou existování do pouhého dostavování se. Výsledkem je děsivý kontrast mezi kulturní bídou a ekonomickým bohatstvím, mezi tím co je a co by mohlo být. “Kdo chce svět v kterém je jistota, že neumřeme strádáním nahrazenou rizikem, že umřeme nudou?”, ptá se Vaneigem.
Východiskem Situacionistů bylo nečekat na vzdálenou revoluci, ale znovu objevovat každodenní život teď a tady. Transformovat vnímání světa a změnit strukturu společnosti je to samé. Osvobozením se by se změnily mocenské vztahy a tudíž transformovala společnost. Situacionisti se tak snažili konstruovat situace, kterými narušovali situace obyčejné a normální, aby lidi vykolejili z jejich zaběhnutého způsobu myšlení a chování. Namísto zkostnatělého života usilovali o dérive (s životem oplývajícím jednáním a setkáváním) a détournement (přesměrovávání událostí a obrazů). Podporovali vandalismus, divoké stávky a sabotáže, jakožto způsob jak ničit vyrobenou podívanou a zbožní ekonomiku. Taková gesta odmítnutí byla považována za známky tvořivosti. Rolí SI bylo objasňovat masám to, co již implicitně dělají. Tímto způsobem si situacionisti přáli jednat jako katalyzátor uvnitř revolučního procesu. Jakmile by se jednou revoluce dala do pohybu, SI by jako skupina zmizela.
Na místo společnosti jako podívané, situacionisti navrhovali komunistickou společnost zbavenou peněz, zbožní výroby, námezdní práce, tříd, soukromého vlastnictví a Státu. Pseudo-potřeby by se nahradily skutečnými přáními a ekonomika zisku by se stala ekonomikou záliby. Dělba práce a antagonismus mezi prací a hrou by se překonal. Byla by to společnost založená na lásce ke svobodné hře, charakterizovaná odmítnutím být veden, dělat oběti a předvádět role. Především, trvali situacionisti na tom, aby se každý jedinec aktivně a vědomě účastnil na rekonstrukci každého momentu života. Nazývali se situacionisty především proto, že věřili tomu, že všichni jednotlivci by měli konstruovat situace svého života a osvobodit svůj potenciál a získat své vlastní potěšení.
Za základní jednotku budoucí společnosti doporučovali rady pracujících, kterými mysleli “suverénní shromáždění obyčejných lidí, v podnicích a v místech bydliště”. Podobně jako komuny anarchokomunistů, rady by praktikovaly formu přímé demokracie a dělaly a vykonávaly všechna klíčová rozhodnutí postihující každodenní život. Delegáti by měli mandát a byli by odvolatelní. Rady by se spojovali do lokálních, národních a mezinárodních federací.
Ve svém volání po “konkrétním překonání Státu a jakékoli odcizující kolektivitě” a se svojí vizí komunistické společnosti, se situacionisti blíží anarchistům. Při svém útoku na autoritářské a byrokratické struktury se odvolávali nejen na Bakunina, ale Debord tvrdil, že”anarchismus v roce 1936 (ve španělsku) vedl k sociální revoluci a v hrubých rysech k té nejpokročilejší proletářské moci v historii vůbec.” Situacionisti se nicméně od tradičního anarchismu odlišovali jednak svým elitářstvím, jakožto exkluzivní skupina a jednak svým prvořadým zájmem o soulad teorie a praxe. Ve svém úzkém důraze na proletariát jako jedinou revoluční třídu přehlíželi revoluční potenciál dalších sociálních skupin, zvláště studentů. Popírali také, že by byli “spontaneisti” jako Hnutí 22.března a odmítali “ideologii” anarchismu, protože by se údajně stal další restriktivní ideologií vnucenou pracujícím.
Navzdory bystrosti jejich kritiky moderního kapitalismu, Situacionisti chybně považovali dočasný ekonomický boom v poválečné Francii za permanentní trend v kapitalistických společnostech. Jejich víra v ekonomický nadbytek se dnes zdá až příliš optimistická; nejen že podvýroba, ale také podspotřeba nadále v kapitalistických společnostech přetrvávají. V mnoha částech světa, zejména na jižní polokouli, dosud nebylo překonáno “přírodní odcizení”. Nicméně, přes všechny své slabosti, Situacionisti bezpochyby obohatili anarchistickou teorii svoji kritikou moderní kultury, svoji oslavou tvořivosti a svým důrazem na okamžitou transformaci každodenního života. Ačkoli SI se v roce 1972 po ostrém sporu ohledně taktiky rozpustila, jejich myšlenky nadále získávaly vliv v anarchistických a feministických kruzích a zároveň se téměř podvědomě zdá, že inspirovaly mnohé ze stylu a obsahu punk rocku.
Peter Marshall
Situacionistické teze o dopravě
1. Chybou, kterou činí všichni městští architekti, je považovat soukromý automobil (a jeho vedlejší produkty, jako je motocykl) v podstatě za prostředky přepravy. Ve skutečnosti jde o nanejvýš patrný materiální symbol pocitu štěstí, který se rozvinutý kapitalismus snaží šířit ve společnosti. Automobil je v samotném středu této všeobecné propagandy, jako vrcholné dobro odcizeného života i jako základní výrobek kapitalistického trhu: tento rok se vesměs tvrdí, že americká hospodářská prosperita bude brzy záviset na úspěchu sloganu “Dvě auta v každé rodině”.
2. Čas na dojíždění, jak správně poznamenal Le Corbusier, je přebytečná práce, která odpovídajícím způsobem redukuje množství “volného” času.
3. Musíme nahradit cestování, jakožto doplněk práce, cestováním, jakožto zábavou.
4. Chtít přetvořit architekturu tak, aby odpovídala potřebám současné masivní a parazitické existence soukromého automobilu, odráží od reality zcela odtržené nepochopení toho, v čem vězí skutečný problém. Architektura musí být spíše přeměněna tak, aby odpovídala celkovému rozvoji společnosti a současně sama sebou kritizovala všechny hodnoty tranzitivnosti spojené se zastaralými formami společenských vztahů (v nichž přední místo zaujímá rodina).
5. I v případě, že v přechodném období dočasně přijmeme strnulé rozdělení na pracovní a obytné zóny, musíme se přinejmenším zaobírat otázkou třetí sféry, která představuje samotný život (sféru svobody a volného času, jež jsou základem života). Nedílný urbanismus nezná žádné hranice; usiluje o vytvoření integrovaného lidského prostředí, v němž se rozdělení například na práci a volný čas nebo na veřejné a soukromé konečně rozplynou. Ale než bude toto možné, minimálním projevem nedílného urbanismu je rozšiřování území pro hru do všech žádoucích výstaveb. Toto území se bude rozkládat na úrovni komplexnosti starého města.
6. Nejedná se o nepřátelství k automobilu jakožto ztělesněnému zlu. Jde o to, že jeho extrémní koncentrace ve městech vedla k popření jeho funkce. Urbanismus by samozřejmě neměl automobil přehlížet, ale tím spíše by ho neměl přijímat jako své ústřední téma. Měl by přistoupit na jeho postupné mizení. V každém případě si můžeme představit zákaz automobilové dopravy v centrálních oblastech určitých nových komplexů, stejně jako v několika starých městech.
7. Ti, kdož věří, že automobil je věčný, nepřemýšlí, dokonce ani z přísně technologického hlediska, o jiných, budoucích způsobech přepravy. Například jisté modely helikoptér pro jednu osobu, které jsou právě testovány armádou Spojených států, se možná rozšíří mezi obyčejnou veřejností během dvaceti let.
8. Rozbití dialektiky lidského prostředí ve prospěch automobilu (plánované dálnice v Paříži budou mít za následek demolici tisíců domů a činžáků, ačkoliv bytová krize se průběžně zhoršuje) maskuje svou iracionalitu pseudopraktickými ospravedlněními. Avšak prakticky je nezbytné pouze v kontextu specifického společenského uspořádání. Ti, kdož věří, že jednotlivé části tohoto problému jsou trvalé, chtějí ve skutečnosti věřit v trvalost současné společnosti.
9. Revoluční urbanisté nebudou omezovat své zájmy na oběh věcí nebo na oběh lidských bytostí uvězněných ve světě věcí. Budou se pokoušet rozbít tyto topologické řetězy, zatímco budou svými experimenty dláždit cestu pro lidskou pouť autentickým životem.
Guy-Ernest Debord