Bitva na Ptačím potoce

Přestože blokáda proti kácení v Národním parku Šumava visela ve vzduchu již od jara, začala samotná akce až v polovině července na Modravě, když přetekl pohár trpělivosti Hnutí Duha. To jsem ještě nepočítal s tím, že někam pojedu. V pondělí 25. července mi k večeru zazvoní telefon. Volá mi kamarád z blokády a ptá se, zda nechci dorazit, že to bude potřeba. V televizi ve večerním zpravodajství pak vidím, jak ho v poutech vyvádějí policisté z lesa. Byl to pro mě jasný impulz k solidaritě a podpoře přímo na místě. Naneštěstí mě pár následujících dnů čekalo několik osobních a pracovních věcí, kterým jsem musel dát přednost. Fungování ve společenských rolích neumožňuje většině lidí se ze dne na den sbalit a vyřadit se z “běžného provozu”. Proto jsem využil první možnosti a vyrazil až v pátek směr Modrava.

Mezitím během středy a čtvrtka jsem domluvil podporu dalších kamarádů a kamarádek. Dobil jsem si kredit a obvolal všechna čísla v telefonním seznamu, která vypadala slibně. Někdo již byl na cestě, ale další čtyři lidé se rozhodli vyrazit se mnou v pátek. Důležitým úkolem bylo vzít co nejvíce potenciálně potřebných věcí: horolezecké vybavení, kameru, helmu, nářadí, megafon a mnoho dalších věcí, z nichž některé ve finále nebyly potřeba. Nakonec nás z Prahy vyrazilo sedm, protože se k naší skupině přidali další lidé. V pondělí večer dorazíme na chalupu, která sloužila jako zázemí blokádníků. Po ubytování, jídle a pozdravech kamarádů následoval meeting, kde se měl kolektivně domluvit postup na další den. Na místě bylo v ten den asi 50 aktivistů. V naší malé skupince jsme měli jasno: chceme vylézt na stromy s horolezeckou výbavou. Navíc mě motivovalo i to, že ve čtvrtek lezli dva lezci z Prahy, se kterými si policie a těžaři nevěděli rady a blokovali (ač jen omezený prostor) bez zatčení celý den.

Zhodnotili jsme dostupnou výbavu, schopnosti a odhodlání a nakonec jsme zůstali dva lezci. Já a Kristýna, kterou jsem sice viděl po dlouhé době, ale věděl jsem, že se dokážeme vzájemně podporovat a viset xx hodin na stromě. Zbytek týmu měl být support na zemi. Jejich úkol byl monitoring, psychická a technická podpora. Asi největší překážkou bylo, že jsme absolutně nevěděli, jak se na stromy vyšplhat. Navíc jsem neměl krom dvou návštěv horo-stěny žádné lezecké zkušenosti, ale odhodlání mě motivovalo jít do toho. Z velké části nás zachránil telefonát lezců ze čtvrtka, kteří již byli doma v Praze. Poradili, že si máme najít strom, který má větve až na zem a vylézt asi do 12 metrů výšky. Nebyl čas na pořádné ozkoušení ještě večer (nestihli jsme světlo), takže vše nás čekalo až v samotném terénu. Kamarád Filip z naší afinitní lezecké skupiny, který již oblast blokády znal, vybral místo naší akce na “Base Campu”. V půl jedné si nařizujeme budíka na půl čtvrtou a jdeme spát s dopracovaným teoretickým plánem a hlavou plnou obav ze samotné akce.

Vstávání za tmy proběhlo hladce. S báglem, do kterého jsem si před spaním automaticky připravil všechny důležité a potřebné věci na akci (a všechny přebytečné zase vyndal ven), jsem nasedl do auta, které naši čtyřčlennou skupinu vysadilo nedaleko místa lezeckého výstupu. Po lesní pěšině u vykácené mýtiny se dostáváme na jedno z míst, kde se kácelo. Po chvíli jsme vytipovali jeden strom, který se zdál vhodný. Modré značky na něm podobně jako u většiny okolních stromů prozrazovaly, že je určen k pokácení. Nejprve Filip vylezl nahoru a připravil nám s Kristýnou jištění, pak jsme postupně následovali my dva. Když jsme byli nahoře zajištěni na sedácích my s Kristýnou, začalo vytahování dalších potřebných věcí za námi. Postupně se rozednívalo a my jsme pospíchali, abychom dostali nahoru sedačky, batohy s osobními věcmi, horolezecké vybavení a transparent dříve, než dorazí dřevorubci. Okolo šesté ranní jsme dostali nahoru všechno a užíval jsem si opojení z úspěšného výstupu – poprvé a úspěch! Všechny obavy se rozplynuly. Ale čekala nás ještě úprava místa ve větvích. Zatím jsme seděli v nepohodlných sedácích a potřebovali jsme si prostor trochu upravit, protože jsme očekávali, že budeme viset minimálně 10 následujících hodin. Mezitím na místo dorazili další 3 kamarádi z našeho týmu. Později usoudili, že jsou jako náš support zbyteční a rozhodli se odejít a pomoci v blokádě jinde. Zůstal s námi pouze Filip, který se později ukázal jako výborný parťák a zatím nejlepší psychická podpora, jakou jsem kdy při akci zažil.

Nahoře pro nás začalo čekání na dřevorubce. Ti ovšem na naše stanoviště na “Base campu” celý den vůbec nedorazili. Za celou sobotu dorazila na Ptačí potok pouze jedna skupinka dřevorubců, která po setkání s blokádníky střeženou oblast opustila. Počáteční zklamání ze zbytečnosti výstupu vystřídala radost z toho, že se dnes vůbec nekácí. To byla jednoznačná výhra. Výstup jsem zase viděl jako přínos v tom, že jsme se naučili nové věci a získali zkušenosti, které budeme moci předávat dalším lidem. Namísto lesních dělníků přišli na naše stanoviště další blokádníci. Dorazil také podivný pár s poznámkovým blokem, který nás zasypal hromadou otázek, na které jsme odpovídali značně s odstupem. Naši počáteční nedůvěru k nim zlomilo až rozdávání napečených dobrot eko-aktivistům. Ale absolutní důvěru si nezískali, přeci jenom infiltrátor nebo investigativní žurnalista může být kdokoliv z lidí účastnící se blokády. Zkušenosti mi říkají důvěřuj pouze blízkým lidem a takových jsem okolo sebe měl naštěstí dostatek.

Někdy po poledni jsme se chystali opustit Lucii (tak jsem náš strom po mé milované osobě pojmenoval) a vrátit se zpět na chatu. Viset nás už nebavilo, vyčerpali jsme i možné činnosti (jako bylo roztažení transparentu), které by nás nahoře trošku rozpohybovaly. Filip nám oznámil, že za chvilku dorazí Česká televize, že máme ještě vydržet. Zamávali jsme na kameru a pobavili se u reportéra, který se naparoval při natáčení. Pak nám dorazila další zpráva, že máme vydržet ještě na ukázku nějakému poslanci a senátorovi. Ještě než dorazili, tak nám napsali lezci z Prahy sms, že nás zrovna viděli na ČT24 s komentářem, že prý budeme viset do večera a zítra ráno nanovo. Solidárně ještě připojili předpověď počasí. Trošku se mi z té mediální šaškárny udělalo zle, ale politiky honící si své body jsme se ještě rozhodli uspokojit. Nabízenou svačinku od nich jsem nejprve odmítl s tím, že jsem vegan. Nakonec jsme jim spustil lano, aby nám nahoru poslali ovoce a zeleninu. Po chvilce čekání, když bylo jisté, že se nevrátí stejnou cestou, jsme slezli dolů a mířili na odvoz na chatu, kde nás čekalo sdílení prožitků z dnešního dne. Dozvěděli jsme se například o dalších sabotážích na auta blokádníků. Některé, jako byla zmizelá (nikoliv rozlitá!!) brzdová kapalina, již lze vnímat jako fyzický útok, který může v nejhorším případě znamenat pro někoho z nás i smrt.

Večerního sobotního meetingu jsem se nezúčastnil, protože jsme ho s Kristýnou totálně vyčerpaní prospali, což bylo jedině dobře, protože mě osobně bylo “vedení” a způsob organizace blokády velmi nesympatické. Filip nám pak večer sdělil, že další den se pravděpodobně opět kácet nebude a že náš nápad – učit další lidi lézt na stromy – nebyl schválen vedením. Není to prý bezpečné. Rozhodli jsem se pořádně se vyspat a pak si oblast trochu projít a vytipovat další stromy na možné lezení ve větším počtu v pondělí. V neděli se opravdu nekácelo a prošli jsme si “Trojku” a “Čtyřku”, kde jsme našli několik vhodných míst i na stavění pavučin pro lezce. Holiny po těžbě, které jsem viděl na “Čtyřce”, mě šokovaly. Takovou destrukci jsem zatím během svých zkušeností neviděl ani v normálním hospodářském lese, natož v jedné z nejcennějších lokalit národního parku.

Čekalo nás v týmu vypracování plánu na další den: pomoci vylézt novým lezcům na stromy, blokovat těžbu, nechat se zatknout a odjet zpět domů. Nedělní meeting jsem musel s několika dalšími lidmi protrpět. Už samotné slova jako “šéf”, “kapitán”, “náčelník”, “vedoucí”, “hardcore skupinka plánovačů” a mnohá další synonyma dávala jasně najevo, že je rozdělená hierarchie na vůdce a aktivisty. Tento způsob organizace osobně vidím jako značně problematický. Jsem zvyklý při přímých akcích jednat plně autonomně, ale v tu chvíli jsem viděl tento způsob organizování jako jediný funkční způsob, jak realizovat blokádu. Pro osobní řešení těchto patálií se stačilo semknout do afinitní skupiny s lidmi, se kterými si důvěřujeme a je nám spolu fajn, a vyhnout se přiřazení do skupiny pod vedením nějakého “náčelníka”.

Očekávali jsme, že dorazí více lezců, kteří by nám mohli ukázat další vychytávky a předvést zkušenosti, ale nakonec dorazil pozdě večír pouze jeden lezecký pár Alena a Vojta. Dále se přidal Karel – jeden ze členů blokády, takže byli celkem tři lezci. Nebylo mnoho času na přípravu a precizní domluvu. Plán byl zhruba takový, že Filip bude supportovat Karlovi na nějaký strom na “Čtyřce” a já pomůžu Aleně a Vojtovi vylézt na Lucii. Šel jsem spát opět v půl jedné a vstávat v půl čtvrté.

Ráno jsme v pěti lidech vyrazili na Ptačí potok. U “Base campu” jsme si popřáli hodně štěstí s druhým lezeckým týmem a rozloučili se. Pomohl jsem dnešním lezcům vyšplhat nahoru a dopravit tam všechny potřebné věci. Pak jsem měl mít sraz na cestě u “Base campu” s Kristýnou a dalším blízkým kámošem Honzou, který mi slíbil support při realizaci mého následujícího plánu a vystřídat mě jako support lezcům na Lucii. Mým plánem bylo blokovat vlastním tělem cestu při příjezdu dřevorubců, proto jsem netrpělivě vyhlížel již od sedmi hodin na cestě. Po setkání jsem si okamžitě nandal helmu a oblékl reflexní vestu. Honza čapnul kameru pro dokumentaci a jako výstrahu dřevorubcům pro možnost napadení z jejich strany. První auto na sebe nenechalo moc dlouho čekat a vnitřně mnou zmítal opravdový strach z pořádné nakládačky. Naštěstí vedle mě stála Kristýna a to mi  dodávalo  potřebnou odvahu.

Auto zastavilo, vylezl dělník a vše jsme mu v klidu vysvětlili a doporučili mu, ať zavolá policii a dá si pauzu od práce, že nehodláme v žádném případě dobrovolně odejít. Mezitím se za první auto kupila další auta. Nespokojených dělníků na cestě přibývalo. Snažili jsme se vše řešit bez konfliktu a osobních urážek, tak jak to doporučují v blokádnických příručkách zahraniční aktivistické skupiny. Možná jsme nebyli úplně dokonalí, ale snažili jsme se soustředit na náš hlavní cíl: zdržet všechno co možná nejdelší dobu. Velkou morální podporou pro nás byla skupinka blokádníků, která se za námi zcela spontánně vytvořila. Po asi půl hodině dorazila policejní dodávka a vyskákala zásahová jednotka. Skupinka spolublokádníků za námi se rozutekla a my s Kristýnou jsme zkusili také odejít, v čemž nám zabránili dřevorubci. Protože jsme měli plně naložené krosny, tak jsme se ani nepokoušeli o útěk. Došly k nám dvě policistky z antikonfliktního týmu a začaly nás lustrovat. My se zatím připravovali na zadržení a odvezení policisty. Ti nám pak na naši výzvu sdělili, že to kontrolou občanek pro tentokrát končí. Takže blokáda pro nás ten den pokračovala.

Hodnocení efektivity naší blokády příjezdové cesty je dost sporné. Rozhodně měla klady i zápory. Například díky ní dorazili policisté k Ptačímu potoku mnohem dříve, nevíme však, zda jsme blokovali odkorňovače nebo dřevorubce. Každopádně kvalitnější a propracovanější blokáda příjezdových cest, které jsou celkem tři, mohla zefektivnit a zbrzdit kácení více než nabíhání ke káceným stromům. Dělníci stejně vědomě pokračovali v těžbě i ve chvíli, kdy se lidé pohybovali v bezprostřední blízkosti. Nás už se toto ovšem nemohlo týkat, šli jsme s Kristýnou zbrzdit práci přímo do těženého porostu. Po relativně krátké době jsme zadrženi a dobrovolně se vzdáváme policii. Osobně jsem se rozhodl při zadržení spolupracovat, protože jsem měl strach z bolesti a násilí ze strany policie, která nám jasně předem řekla, že pokud se vzdáme dobrovolně, že to bolet nebude. Prakticky to znamená, že kdo nebude spolupracovat, toho budou fyzicky mučit. Na to jsem byl příliš velký srab.

Při čekání na eskortu jsem napsal Filipovi smsku, že nás už mají a on odepsal, že už je taky lapen. Takže čekám na shledání v policejní dodávce. Tam již několik lidí čekalo. Jeden aktivista, který byl napaden motorovou pilou, dvě drobné slečny a kamarád, který sice spolupracovat při zadržení chtěl, ale nedostal příležitost, zato si zkusil nafest spoutané ruce za zády a obličej v louži. Beztrestné násilí ze strany policie mě v žádném případě nepřekvapuje tak moc jako doba, kterou jsme čekali než dovezli i Filipa. Zjistil jsem, že klišé o hodném a zlém policistovi jsou asi pravda, byl s námi “hodný” mladý policista a “zlá”mladá policistka. Vzpomněl jsem si jak se chovat při únosu a domyslel si, že při zadržení by to mělo fungovat také. Následovala spolupráce, vtipkování, úsměvy a družné klábosení (pokud možno osobního charakteru) s policisty. “Zlá” policistka trochu roztála a kamarádovi povolili pouta a přendali do méně bolestivé polohy a jednu slečnu s remcáním pustili na toaletu. Poté, co dorazil i Filip, nás odvezli do Kašperských Hor na policejní služebnu. Filip se rozhodl nespolupracovat při zadržení, takže ho odnést dalo zabrat. Na utahování pout jim odpovídal úsměvem. Prý je to dokonale demoralizovalo při zákroku.

Na služebně v Kašperkách to byla rychlovka, šlo vidět, že se nás sami chtějí rychle zbavit. Odmítli jsme všichni vypovídat a podepsat. Byla to nejrychlejší cesta ven. Dozvěděli jsme se, že Slávka – slečna, která jela s námi – má údajné napadení veřejného činitele. Nechali si ji vevnitř a že musí přijet kriminálka z Klatov to vyšetřit. Nejen, že mi došlo, že se jedná o falešné obvinění, protože naopak Slávka po cestě říkala, že dostala od policistky pěstí do břicha, ale jal jsem i podezření úmyslu. Vždyť strategicky je to pro policii a vládní mašinérii velmi prospěšné. Výhody to pro ně má hned dvě: zaprvé mohou mediálně blokádníky poškodit označením za násilníky a zadruhé to bude dostatečná výstraha aktivistům, které tím chtějí zastrašit. Rozhodneme se čekat přímo před dveřmi služebny, dokud Slávku nepustí v domnění, že by to mohlo urychlit její propuštění. Kdo by chtěl bandu vagabundů sedící před služebnou? Ale naneštěstí kriminálka si ji odváží přímo do Klatov. Možnost přímé podpory je již minimální, proto dáváme vědět právníkům a organizačnímu týmu blokády o jejím přesunu.

Poslední momenty před nástupem do auta, kterým jedu domů, zažívám na parkovišti ve Filipově Huti. Paní Anička, jedna z lidí, kteří jsou na místě již od začátku blokády, se poté, co jsem jí řekl, že to na “Base campu” dnes prakticky vykáceli, začala plakat. Krátce jsem ji objal a ona řekla, že jí hrozně mrzí, co se děje i kvůli tolika krásným lidem, kteří se zde snaží něco změnit. Řekl jsem jí, že jsme přeci udělali a děláme, co můžeme a to je nejdůležitější.

Doufám, že se najde více lidí, kteří začnou brát svůj díl zodpovědnosti do vlastních rukou. Přestože je vítězství tak nedosažitelné a nespravedlnost se stává zákonem, není to omluva pro naši pasivitu. Naopak by to mělo být imperativem k odporu proti zlu státní moci a kapitálu.

Petr Zelený