Následující text jistě vzbudí mnoho nesouhlasných stanovisek ohledně faktů i myšlenkových konstrukcí. Přestože vzbuzuje nesouhlas také mezi lidmi, kteří provozují tento web, rozhodli jsme se ho uveřejnit, protože tento web je otevřeným prostorem pro různé environmetnální myšlenky, nikoliv prezentace jasně ideologicky ohraničené skupiny.
Jeden z radikálních myslitelů druhé poloviny minulého století, Murray Bookchin, sjednotil témata svobodné anarcho-kolektivistické společnosti a environmentalismu do teorie takzvané sociální ekologie. Ač v jeho teoriích nalezneme mnoho velmi zásadních myšlenek s dalekosáhlými implikacemi, přesto jeho teorie mají mnoho slabých míst a někdy až příliš dogmaticky zavrhuje alternativní radikální koncepce.
Svět kultury a tvořivosti člověka je v sociální ekologii chápán jako součást přírody a to jako příroda druhého řádu 1), ve shodě s tím, jak na střet kutury a přírody nahlíží někteří filozofové vědy: kultura je pokračování přírody jinými prostředky 2). V sociální ekologii jsou tímto jiným prostředkem schopnost myslet a rozum, především takzvaný dialektický rozum 3), a tak skrz tento koncept chápe jednání a působení člověka jako přirozenou součást ekosystémů, podobně jako působení herbivorů na udržování travinných ekosystémů nebo žížal v prokysličování půdy 1), neřeší již, že toto působení postrádá (prozatím) kontrolu externími vlivy, tak jako v přírodě. Tato lidská přirozenost je vedle obvinění z iracionality, mysticismu, „anti-humanismu““, “neo-Malthusianství“ apod. jedním z argumentů, kterými odmítl a zavrhl v roce 1987 koncept hlubiné ekologie, která vidí kořen dnešních ekologických problémů v odcizení člověka přírodě.
Tento jeho výstup na konferenci zásadním způsobem rozdělil do té doby jednotné environmentální hnutí na dlouhou dobu a přesto, že se již ozývají názory, že propagátoři těchto škol by se spíše měli snažit svoje přístupy integrovat do koheretní ekologické vize než mezi sebou soupeřit 4), zatím nedošlo k žádné syntetizující koncepci, kterou by jistě Bookchin obvinil z eklekticismu.
Základním předpokladem jeho teorií je také smysluplnost pojmů historie, civilizace a pokroku. V tomto pojetí je stejně jako jeho inspirátoři Marx a Kropotkin zastáncem historicismu toho typu, že lidstvo směřuje kontinuální linkou ke svobodnější společnosti. Což pro Bookchina bude ve finále představovat libertinský municipalismus. Ve své kritice morálního relativismu odmítl koncepty jako skepticismus, neoprimitivismus, nominalismus nebo subjektivismus 5) a pomocí dialektického rozumu dokazuje přechod lidské společnosti ke stále širšímu pojetí svobody v dějiných souvislostech a nic na tom nemění ani současný kapitalismus, který sice skrz hierarchický třídní systém svobodu popírá, ale pojetí práv je chápáno stále šířeji 5). Tudíž, že dochází k faktickému a hodnotovému nesouladu naší společnosti, pro kterou vidí naději v racionalitě a přechodu na rovnostářskou společnost.
Zcela odlišnou představu na smysl dějin prezentuje taktéž představitel zeleného anarchismu, konkrétně jeho anarcho-primitivistické větve, John Zerzan, jehož historicistické východisko nabývá opačné tendence a vidí pokračování dějin v jistotě katastrofických následků utlačovatelského systému a jistotě emancipační podoby prvotní společnosti a návratu k ní 6). Namísto pokroku a představě o vývoji k lepšímu staví názor, že v dějinách už bylo líp než dnes.
K podobným antidějiným závěrům bychom ale mohli dospět i použitím některých předpokladů a východisek sociální ekologie s poznatky z globalizované socio-ekonomické sféry. Především lze stavět na faktech o nerovné obchodní výměně mezi tzv. světem vyspělým a tzv. světem rozvojovým, který je udržován díky neokoloniálním institucím jako je Světová obchodnická organizace (WTO), která určuje kvóty, daně, cla a obchodní bariéry chránící trhy západních zemí a umožňuje levný nákup přírodních zdrojů, levné znečišťování a lidskou práci, dále to je Mezinárodní měnový fond a Světová banka, které zavinili spolu s hospodářskou krizí na přelomu sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zadluženost rozvojových zemí, které následně donutili ke strukturálnímu přizpůsobení. Pokud použijeme dialektické myšlení, můžeme vydět toto jako východisko dlouhého vývoje nerovné obchodní výměny v kombinaci se specializací výroby, která započala již před vznikem kapitalismu, který tento proces jenom akceleroval a dal vziknout třídní společnosti. S tím, že hierarchická splečnost nevznikla až se vznikem kapitalismu, ale již se vznikem větších měst, by souhlasil i Bookchin.
Dějiná linie několika set let nepřerušené dominance a hierarchie nás dovedla do podoby dnešní civilizace, kdy jedna pětina lidstva žije v nadbytku a blahobytu a zbylé čtyři pětiny v bídě a nouzi vyrábějí blahobyt těm vyvoleným. Dějiná linie dala též vzniknout civilizovanému technologickému světu, který představují telekomunikační technika, lékařská péče, dopravní infrastruktura, fast foody, supermarkety a všechny dnes samozřejmé produkty západní civilizace, bez kterých si nedovedeme představit náš každodenní život. Tudíž lze naši technologickou civilizaci označit jako produkt stovek let vykořisťování a hierarchie.
Hodnotově se lze shodnout na ideálu sociální ekologie jako společnosti, kde každý člověk na světě bude mít stejnou možnost čerpat světové zdroje surovin a znečišťovat stejnou měrou naší planetu Zemi. Lze toto nějak uplatnit v praxi? Pokud bychom chtěli projektovat současné trendy do budoucnosti, tak je jistě nemožné poskytnout tento technologický blahobyt celému světu ani v omezené podobě. Lze snadno spočítat, kolik bychom potřebovali současných Zemí za předpokladu, kdyby každý člověk měl naší materiální úroveň. Nelze předpokládat ani dobrovolné snížení materiální úrovně vyspělých zemí, kde i přes sociální rozdíly lze každého a každou považovat za vykořisťovatele prostřednictvím globální obchodní výměny.
Dnešní názory o možnostech technologické nehierarchické společnosti prostřednictvím reformování současné civilizace jsou pouhou zástěrkou pokračovat v dnešní nesvobodě a odvádějí pozornost od skutečného problému, kterým je euroatlantická civilizace s celým svým technologickým aparátem. Ekologická katastrofa globálního rozsahu implikuje přerušení dějin a tudíž i příslib vyčerpáním všech možností kapitalismu a nastolení dějiné příležitosti svobodné anarchistické společnosti. Hrozba ekologické katastrofy anuluje představy o pokroku: to, co se jevilo jako dočasně sice odcizující a vykořisťující, ale historicky produktivní, ztrácí kvůli hrozbě zániku toto transhistorické ospravedlnění. 6)
Nicméně nebyly bychom první civilizací, která v dějinách zanikla kvůli radikální proměně svého prostředí skrz nadměrné čerpání přírodních zdrojů, ale tato událost bude pravděpodobně jedinečná především svým rozsahem. Zatímco civilizace, které žily na území dnešní Sahary nebo na Peloponéském poloostrově, měly sebeničivý rozsah regionálního charakteru, dnešní civilizace má sebeničivý potenciál globálního charakteru. Otázka je, jestli máme ještě dost času a sil zničit naší civilizaci dříve než se zničí sama podle Zerzánova hesla: Společnost, která odstraní všechna dobrodružství, udělá jediné skutečné dobrodružství ze svého odstraňování.
Adam S.
Literatura:
1) BOOKCHIN, M. Social Ekology versus „Deep Ecology“ A Challenge for the Ecology Movement. THE RAVEN Anarchist Quarterly. Vol I No. 3, November 1987. First published as a double issue of Green Perspectives (number 4/5 in summer 1987).
2) KOMÁREK, S. Příroda a kultura. In KOMÁREK, S. Příroda a kultura. Praha: Vesmír, 2000, s. 117 – 124.
3) BOOKCHIN, M. Sociální ekologie a dialektické myšlení. Prosinec 1989, s. 16, překlad Jaime.
4) CAPRA, F. Tkáň život. Nová syntéza mysli a hmoty. 1. české vydání, Praha: Academia, 2004. ISBN 80-200-1169-2
5) BOOKCHIN, M. Historie, Civilizace a Pokrok. Nástin kritiky moderního relativismu. Únor 1994, s. 17, překlad Jaime.
6) SLAČÁLEK, O. Anarchistický primitivismus: odmítnutí dějin, nebo jejich kritická teorie? Příspěvek z konference: Interkulturalita a teorie dějin, 3. března 2009, Hlavní budova Akademie věd.