Rozhovor s Lukášem Borlem z Asociace ALERTA

Rozhovor s Lukášem Borlem z Asociace ALERTA nejen o
aktivismu.

1) Pamatuji si tě již více než 10 let jako aktivistu, který se snaží měnit věci okolo sebe, můžeš prozradit, v čem všem ses za tu dobu angažoval a v čem se angažuješ dnes?

Upřímně, myslím si, že výpis všeho v čem jsem se angažoval, by mohl čtenáře a čtenářky unudit již na začátku. Pokusím se z toho tedy vyjmout jen části, které považuji za zajímavé a ty, které mohou poodhalit, jaké prostředí formovalo můj pohled na svět.

O angažovaný aktivismus jsem se začal zajímat koncem devadesátých let minulého století. Tehdy jsem se pohyboval především subkulturním prostředí, kde jsem se vedle alternativní kultury poprvé setkal také s pojmy jako antikapitalismus, anarchismus, třídní boj, antifašismus, boj za osvobození zvířat, sociální ekologie, radikalismus a aktivismus… Můj přístup ke světu byl tehdy výrazně formován působením v antiautoritářském kolektivu Aktivita Cabaret Voltaire (ACV). Tato organizace působící v několika místech v Česku se zabývala pestrou směsí aktivit a většina z nich pro mne měla velký význam. Bylo to například pořádání benefičních koncertů, vydávání časopisu Cabaret Voltaire zine, publikování a distribuce brožur. Výrazná byla také podpora veřejných akcí anarchistického hnutí, jako byly protesty proti zasedání MMF a SB v Praze (září 2000), setkání k připomenutí výročí Kronštadtského povstání, antifašistické demonstrace, nebo tradiční anarchistická setkání k Prvnímu máji.

S ACV jsme se ale zapojovali i do aktivit, které nebyly iniciovány pouze anarchisty. Příkladem může být protest proti výstavbě supermarketu BILLA na místě litvínovského parku (červenec – srpen 1999). Zde jsem se poprvé setkal s taktikou nenásilné blokády, když jsme vlastním těly bránili pokračování v práci na staveništi. Supermarket zde sice nakonec i přes odpor postavili, ale můj rebelský přístup nezmizel. Naopak rozvíjel se dál!

S přibývajícím věkem jsem postupně věnoval méně pozornosti subkulturnímu prostředí a začal se více zabývat sociálními boji v rámci anarchistického hnutí. Nejdříve jsem se stal členem Federace sociálních anarchistů (FSA), později přejmenované na Federaci anarchistických skupin (FAS). V té době jsem byl také provozovatelem Čajovny & čítárny Ametyst ve Vtelně u Mostu. Čajovna tehdy sloužila jako zázemí pro aktivity, jako byly tématické diskuze, přednášky nebo promítání. Také zde byla distribuce antikapitalistických publikací.

Po ukončení působení čajovny Ametyst a Federace anarchistických skupin jsem se stal členem Československé anarchistické federace (ČSAF). Zde jsem se zabýval především publikační činností (psaní pro web csaf.cz, nástěnné noviny A3, severočeský zpravodaj Komentátor…). Dále sem se zabýval podporou squattingu a také podporou veřejných akcí jako jsou demonstrace nebo vzdělávací setkání.

U Československé anarchistické federace se však můj vývoj nezastavil. V roce 2009 jsme společně s přáteli založili Asociaci ALERTA, které nyní věnuji nejvíce pozornosti, energie a času. V rámci asociace se angažuji především v publikační činnosti (psaní pro web alerta.cz, zpravodaj Hlas ulice, brožury…), působím také v přednáškové skupině. Pomáhám s promítáním Mobilního kina a podporuji veřejné protesty…

2) Co tě především motivuje se o věci okolo sebe zajímat?

Stimulantem zájmu jsou především mé smysly. Pokud vidím, slyším a cítím, pak nemohu zůstat apatický a nezajímat se o svět, jehož jsem součástí. Díky mým smyslům jsem schopný chápat, že svět, ve kterém žijeme, je plný uměle vytvořených nerovností, útlaku a vykořisťování. Pokud jsem schopný tohle všechno vnímat, nelze se ubránit pocitu, že je potřeba s tím něco dělat. Produktem tohoto pocitu je pak zájem o určitá témata a potřeba být aktivní v různých oblastech.

3) Můžeš nějak představit Asociaci ALERTA?

Asociace ALERTA vznikla v roce 2009 jako lokální skupina přátel, kteří se rozhodli reagovat na sociální problémy litvínovského sídliště Janov a také na snahy neonacistického a neofašistického hnutí zdejší problémy zneužívat pro své cíle. ALERTA později rozšířila pole působnosti a stala se antikapitalistickou federací sdružující autonomní skupiny působící například v Mostě, Ústí nad Labem, Praze, Brně a jinde.

V našem prohlášení se uvádí: „Asociace ALERTA usiluje o kulturní a sociální rozvoj založený na samosprávě nevázané na politiku zastupitelské demokracie a odmítající hierarchii v jakékoliv oblasti společenského života lidí. Samosprávu a rovnostářské struktury považujeme za způsob jak přiblížit rozhodování o lokalitách přímo lidem, kteří v nich žijí. Zastáváme však názor, že pro plné rozvinutí samosprávy je potřeba dosáhnout výraznějších změn, než je pouhé reformování stávajícího politicko-ekonomického systému založeného na hierarchii, útlaku a vykořisťování. Naše snahy proto směřují k jeho překonání a vytvoření podmínek pro rozvoj svobodné zdola organizované společnosti.“

Tato citace ve zkratce vyjadřuje, co je Asociace ALERTA a o co usiluje. Více je pak možné se dozvědět na našem webu zde nebo v našich organizačních stanovách, které jsou zveřejněny zde.

Asociace ALERTA se zabývá různými aktivitami, z kterých bych rád jmenoval přednáškovou a publikační činnost, organizace veřejných protestů, provoz Mobilního kina, podpora angažovaného umění a realizace programu pro děti, jako jsou třeba Dětské dny.

Více o našich projektech je možné se dozvědět zde.

4) Zajímáte se i o problémy životního prostředí, můžeš říct, které z nich Asociace ALERTA nějak řeší?

Ano, Asociace ALERTA má ve své agendě mimo jiné i podporu environmentálního aktivismu. Tento aktivismus probíhal či probíhá v různých oblastech. Byla to například personální podpora blokády kácení v bezzásahové zóně v NP Šumava, organizování protestů proti dovozu nebezpečného odpadu do Litvínova a proti jeho spalování v čížkovické cementárně. Dále se věnujeme podpoře a propagaci hnutí za osvobození zvířat a to především skrze přednášky, publikování na webu a konkrétní pomoc zneužívaným zvířatům.

Kontinuálně se pak věnujeme problematice produkce a zpracování odpadů. Zaměřujeme se jak na vzdělávací aktivity a prevenci tak na odpor proti kontroverzním projektům jako jsou spalovny odpadu. K efektivnější koordinaci těchto aktivit slouží kampaň Čistá alternativa. Webové stránky kampaně lze najít zde.

Nezanedbatelné jsou podle mě také aktivity související s provozem Mobilního kina, které často na různých místech promítá filmy s environmentální tématikou. Smyslem Mobilního kina však není jen lidem zpřístupnit informace, ale také s diváky a divačkami pak dále navazovat vazby a rozvíjet konkrétní aktivity na poli (nejen!) environmentálního aktivismu.

5) Jak souvisí podle tebe problémy životního prostředí a problémy sociální?

Souvisí spolu hodně! Jsem přesvědčený, že ovládání přírody lidmi (a její destrukce!) je důsledek ovládání člověka člověkem. Abychom pochopili, proč lidé jednají destruktivně a panovačně vůči životnímu prostředí, jiným druhům a jednotlivým ekosystémům, je potřeba nejdříve pochopit jakou úlohu mají destruktivní a panovačné principy uvnitř lidského společenství. Autoritativně vynucená hierarchie, třídní dělení společnosti, dominantní a privilegované postavení mocenských elit, volným trhem určovaná výroba a distribuce. To všechno je běžná součást stávající kapitalistické společnosti a kombinace těchto hodnot vede ke vzájemnému vykořisťování a útlaku mezi lidmi navzájem. Kopírování stejných principů ve vztahu ke zbytku přírody je pak jen logický vývoj.

Zastávám teze sociální ekologie, které prosazoval například Murray Bookchin. Souhlasím proto s tvrzením, že rozsáhlé ekologické problémy nelze vyřešit, pokud nepochopíme a nevyřešíme rozsáhlé sociální problémy. Dám příklad: Víme, že kapitalismus je tržní hospodářství. Víme také, že tržní prostředí je založené na neustálém soupeření (tzv. konkurenčním boji) firem. Cílem konkurenčního boje je vyřadit „ze hry“ konkurenty a posílit tak v rámci trhu mocenské postavení vítězů. Základním zákonem kapitalistického trhu je tedy princip „ Expanduj nebo zemři!“. Víme-li však, že expanze znamená likvidaci nebo pohlcování ostatních subjektů na trhu, pak se snadno dopátráme k tomu, že aby firma mohla expandovat (a zamezila vlastnímu krachu), musí sáhnout ke stupňovanému vykořisťování, jehož oběťmi se stanou jak zaměstnanci – jako zdroje pracovních schopností – , tak ekosystémy – jako zdroje surovin a energie. Pokud si tyto souvislosti uvědomíme, pak logicky dojde k závěru, že bez odstranění kapitalistického trhu, nelze odstranit vykořisťování zaměstnanců a bez odstranění vykořisťování zaměstnanců nelze odstranit vykořisťování zbytku přírody.

Jinými slovy. Zdroje, které vedou jednu skupinu lidí k podmaňování jiné skupiny lidí, jsou shodné se zdroji, které vedou některé lidi k podmaňování ekosystémů.

6) ALERTA se zajímá o problémy spalovny odpadu na Mostecku, můžeš tuto kauzu přiblížit? Čeho by ALERTA v rámci této kampaně chtěla dosáhnout?

Od konce roku 2010 plánuje společnost United Energy a.s. vystavět v Komořanech u Mostu to, co sama nazývá Projekt energetického využití odpadu (EVO). Za tímto zvláštním označením se však neskrývá nic jiného než spalovna odpadu s kapacitou 150 000 tun spáleného komunálního odpadu za rok. Asociace ALERTA od května 2011 proti záměru vystavět spalovnu otevřeně vystupuje a to z několika důvodů.

1) V projektu spalovny jsou uvedeny celkové náklady 3,85 miliardy korun. Z evropských fondů by chtěli provozovatelé spalovny získat 1,13 miliardy korun v podobě dotací. Nelíbí se nám, že tak kontroverzní projekt má čerpat z veřejných zdrojů. Tyto zdroje jsou navíc vyhrazené na snižování skládkovaného odpadu a jejich vyčerpáním pro potřeby spaloven nezbudou prostředky na podporu smysluplnějších kroků, jako je prevence, zkvalitňování recyklačních služeb, podpora kompostování a mechanicko-biologické úpravy odpadů.

2) Provoz spaloven odpad neodstraňuje, ale pouze mění jeho formu a složení. Z komunálního odpadu se procesem spalování stávají toxiny, dioxiny, emise oxidu uhličitého i dalších škodlivin poškozujících životní prostředí a lidské zdraví. Výstupem z procesu spalování odpadu je navíc také nezanedbatelné množství strusky, popele a popílku. Tyto vedlejší produkty spaloven nabývají charakter nebezpečného odpadu, který vyžaduje přísný režim zacházení. Odborné studie například poukazují na to, že ze 150 000 tun spáleného komunálního odpadu v komořanské spalovně vznikne přibližně 50 000 tun nebezpečného odpadu. Připočítat je potřeba také i významné znečištění vody při propírání popílku ze spalovny.

3) Provoz spaloven blokuje podporu alternativních technologií či postupů a „konzervuje“ stávající stav, který je neakceptovatelný. Nejenže spalovny vysávají prostředky, které pak chybí jinde. Ony také vytváří nebezpečnou iluzi toho, že spálením odpad zmizí a s ním zmizí i problémy odpadového hospodářství. Díky podléhání této iluzi se pak věnuje méně pozornosti předcházení vzniku odpadu, jeho recyklaci a kompostování. Lidé, kteří věří, že nás spalovny zbavují problému s odpadem, ztrácejí motivaci věnovat se smysluplným alternativám. A to se týká nejen běžného obyvatele, který nedisponuje mocí, o čemkoliv významném rozhodovat, ale také politických elit, které disponují možnostmi přerozdělovat veřejné prostředky na konkrétní projekty.

Asociace ALERTA v současnosti koordinuje kampaň Čistá alternativa. Ta se však nezaměřuje jen na zastavení výstavby spalovny v Komořanech. Vystupujeme i proti výstavbě spaloven na dalších místech, ať už je to Jihlava, Chotíkov, Karviná atd. Nejde nám však jen o zastavení spaloven. Neméně důležité pro nás je podporovat i kroky, které povedou ke snižování produkce odpadu na skládkách.

V rámci kampaně tedy prosazujeme například prevenci vzniku odpadu – to znamená opakované užívání místo skládkování a spalování. Dále se zaměřujeme na podporu kompostování. Bioodpad totiž tvoří až 40% podíl ve směsném komunálním odpadu. Prosazováním komunitního a komunálního kompostování chceme výrazně snižovat podíl skládkovaného odpadu.

Zaměřit se v neposlední řadě chceme na ekovýchovné a vzdělávací programy. Například s Mobilním kinem promítáme filmy s odpadovou tématikou. Ve fázi příprav je také vzdělávací program pro děti na základní škole v Praze. A co se týká odporu proti výstavbě spaloven, tak zde se chceme zaměřit jak na symbolické protesty a happeningy, tak v případě potřeby i na přímé akce ve stylu blokád stavenišť.

7) Pocítili jste v tom již nějaké výraznější úspěchy?

Myslím si, že po necelém roce působení v této oblasti není možné dosáhnout výrazné úspěchy, ale lze se jim pouze přiblížit. Menší úspěchy ale podle mě ALERTA dosáhla. Celkem dost se rozšířila síť lidí, se kterými díky kampani komunikujeme a spolupracujeme. Spolupráce se mimo jiné rozšířila i s některými lidmi z nevládních organizací, které se běžně od antikapitalistických organizací jako je ALERTA distancují, protože je označují za extremistické či příliš radikální. Samozřejmě jsme si ale vědomi i rozdílnosti některých přístupů u Alerty a „nevládek“, proto si nechceme tuto spolupráci nějak idealizovat. Na určité úrovni je ale podle mě tato spolupráce smysluplná a plodná.

Troufnu si tvrdit, že díky naší kampani se zvýšila informovanost lidí o problematice produkce odpadu a některé to přimělo ke konkrétním změnám ve svém jednání. Dalším našim úspěchem je získání pozemku na okraji Mostu, kde pomalu ale jistě vzniká komunitní kompostárna, která bude fungovat na základě kooperativní svépomoci.

Na další úspěchy si podle mě ještě musíme počkat. Věřím ale, že kontinuální činnost v rámci kampaně je zárukou budoucích úspěchů. Je důležité se smířit s tím, že některé úspěchy nejsou snadno měřitelné a nejde je vykazovat v tabulkách. Nelze si na ně nyní jednoduše sáhnout. Jejich skutečný význam se ale může projevit až o několik let později, kdy se třeba stanou základem či inspirací pro jiné lidi a jejich aktivity. To co dnes vypadá jako bezvýznamné, se v budoucnu může výrazně „zúročit“ a projevit svůj skutečný význam.

8) Jaký je ohlas veřejnosti, případně některých dalších organizací na vaši kampaň?

Ohlas není největší, ale také není zanedbatelný. Většina aktivit souvisejících s kampaní pomáhá vytvářet nové vazby s lidmi, otevírat diskuze a rozšiřovat spolupráci. S některými lidmi se Alerta sblížila právě díky kampani proti výstavbě spaloven odpadu.

Například v Mostě se snad kromě nás a Strany zelených nikdo odporem proti spalovnám příliš nezabývá. Někteří lidé znechuceni jak stranickou politikou, tak plány na výstavbu spalovny proto mají tendenci spolupracovat s Alertou, protože ta odmítá jak spalovny, tak systém politických stran. I když se tito lidé třeba zdaleka neztotožňují s každým bodem naší agendy, tak je pro ně přijatelnější na dílčích krocích s Alertou spolupracovat, než zůstat v izolaci a osamocení.

Pozitivní ohlas jsme zaznamenali také například od sdružení Arnika, Hnutí DUHA, ČSAF a od občanského sdružení OPS Havířov.

9) Jaký má kampaň proti spalovně v Komořanech nadregionální význam? Nemyslíš, že by bylo potřeba nějak lokální aktivity v jednotlivých krajích nějak propojit?

Naprosto souhlasím s tím, že kampaň proti spalovnám by měla mít nadregionální charakter, aby zvýšila šanci na úspěch. Právě z toho důvodu se Alerta od ledna 2012 více zaměřila na spolupráci s organizacemi a jednotlivci působícími v lokalitách, kde naše asociace nemá členy a členky. V únoru několik z nás navštívilo seminář „Nespaluj, recykluj“ pořádaný sdružením Arnika. Zde jsme potkali lidi z Chotíkova, Karviné, Jihlavy a z dalších míst, kde se zabývají stejnými problémy jako my.

Naše přítomnost na semináři nám nejen umožnila získat nové informace a propojit vazby mezi regionálními iniciativami. Umožnila nám také prezentovat antikapitalistický pohled mezi lidmi, kteří spíše než revolučními antikapitalisty jsou zastánci reformismu. Bylo velmi motivující, když se nám někteří z těchto lidí svěřili, že jim námi prezentovaný pohled a aktivity přijdou zajímavé. V praxi se zde ukázalo, že je smysluplnější mezi reformisty diskutovat o revolučních perspektivách, než na ně pohrdavě koukat skrz prsty a odmítat s nimi komunikovat.

Doufám, že za tímto krokem budou následovat i další. Doufejme, že se nám v rámci kampaně Čistá alternativa podaří více propojovat lokální iniciativy do nadregionální spolupráce. Doufejme také, že náš antikapitalistický přístup bude v rámci této spolupráce mít tendenci získávat si ještě více sympatií a podpory.

10) Nepociťuješ, že některé boje a kampaně některých občanských aktivit proti „spalovnám“ mají čistě sobecké motivace místních komunit, protože neodmítají „spalovnu“ případně jiný projekt jako takový, ale pouze se zajímají o „vlastní dvorek“?

Ano, přesně tento pocit mnohdy mám. Někteří lidé se opravdu staví proti spalovnám jen proto, že si nepřejí, aby jim stála nedaleko baráku, ale nevadí jim, když bude stát o 200 kilometrů dále. Naším úkolem je proto mezi těmito lidmi působit a pomoci jim jejich naštvanost nasměrovat správným směrem. Jde o to, jí z egoistického rozhořčení transformovat v odpor, který nesleduje pouze partikulární cíle, ale prosazuje širší sociální a environmentální cíle.

Tento úkol samozřejmě není snadný. Každý kdo se o to pokouší, asi moc dobře ví, jak je mnohdy složité přimět někoho, aby se naučil vnímat určitá témata v širších souvislostech.

11) Myslíš, že máte reálnou šanci váš boj se spalovnou vyhrát?

Odpovím ti otázkou. Myslíš, že by se Asociace ALERTA intenzivně věnovala konkrétnímu boji, kdyby mezi námi nepřevládlo přesvědčení, že je možné tento boj vyhrát?

12) Jako aktivista z antiautoritářského prostředí bouráš jisté zažité hranice, nebojíš se vystupovat vlastním jménem, co tě dovedlo tuto hranici překročit?

Vedlo mě k tomu především přesvědčení, že anarchistická komunita musí opustit určité vzorce chování, které jí znemožňují stát se hnutím s masovou základnou. Takovým vzorcem je i převládající konspirační a anonymní působení, které vede k uzavřenosti. Uzavřené skupiny složené z jedinců zakládajících si na svém anonymním jednání, mají tendenci zakrnět ve svém růstu. Nemohou růst a zvyšovat svůj vliv, protože se brání přímému kontaktu s lidmi mimo okruh vlastní struktury.

Po dlouhodobém působení v rámci několika takových skupin jsem došel k závěru, že anarchistické hnutí nepotřebuje uzavřené „elitní kroužky“ ale především kolektivy, které umožní začlenit do svých struktur nové lidi. Toho lze podle mě docílit jen tehdy, když začneme jako jednotlivci působit otevřeně s odkrytou identitou a i naše skupiny se více pootevřou, aby byly přístupnější lidem. Léta praxe potvrdila tezi, že nelze jen čekat až „obyčejní lidé“ přijdou za aktivisty a stanou se jimi také. Je potřeba naopak lidem vyjít vstříc. Jít jim naproti a vytvářet s nimi reálné mezilidské vazby. To je možné jen pokud překročíme hranici anonymity a budeme působit s odkrytou tváří s vlastními jmény.

Specifikem anarchismu v Česku je to, že jen marně „v úkrytu“ čeká na to, až masy udělají krok k hnutí, místo toho aby sami anarchisté a anarchistky udělali významné kroky směrem k lidem, sblížili se s nimi a byli nedílnou součástí jejich vztahů. Místo přímého kontaktu s lidmi tak hnutí dominují snahy anarchismus masám jaksi „aplikovat“ z dostatečné vzdálenosti od počítačů a z uzavřených konferencí. Lidé tak sice mají možnost se seznámit se stovkami anarchistických publikací nebo textů na internetu, ale nevidí za nimi konkrétní osoby.

Samozřejmě si uvědomuji rizika spojená s otevřenou působností. Nepodceňuji rizika útoků ze strany ultrapravice nebo možné represe ze strany státu. Myslím si ale, že bez podstupování hrozících rizik se nelze hnout kupředu! Reálně existující rizika se nesmějí stát „obhajobou“ nečinnosti, nebo neochoty rozšiřovat činnost za hranicemi vlastních skupin. Podle mne přílišný důraz kladený na zachování anonymity překračuje hranice, za kterými už dochází k sebezapření vlastní anarchistické identity v sociálním prostředí. Takové jednání napomáhá udržovat anarchistické hnutí v naprosté izolaci a marginalizovaném postavení.

Netvrdím samozřejmě, že aktivita jedince ve hnutí musí být nezodpovědným riskem, nebo během hlavou proti zdi. Neměla by ale být ani přehnanou zdrženlivostí, přešlapováním na místě a odmítáním přímého kontaktu s potencionálními spojenci. Je mnohem pravděpodobnější, že „mostem“ mezi takovými lidmi a anarchismem se stane osobní kontakt a přátelské vztahy, nikoliv anonymní komunikace ze vzdáleného úkrytu.

Aby anarchisté byli lidmi pochopeni a lidé se sbližovali s jejich postoji, je potřeba abychom mezi těmito lidmi přímo působili. Lidé díky tomu mohou získat reálnou zkušenost. Tu pak mohou porovnávat se zkreslenými stereotypy, ve kterých anarchisty vykreslují masmédia, politici a policisté. Díky této srovnávací metodě lidé mohou rozvíjet svůj kritický přístup ke statusu quo a prohlubovat svou náklonnost k anarchismu.

13) Jak toto vystoupení z anonymity hodnotíš? Má to teď více negativ a problémů nebo pozitiv?

Podle mě to má jednoznačně více pozitiv. V praxi se mi například potvrdila teze, že člověk se s anarchistou a s jeho postoji nesblíží jen skrze pouhé čtení jeho textů na webu, ale především skrze přímý mezilidský kontakt. V době kdy jsem vystoupil z anonymity, jsem byl schopný během několika měsíců navázat vazby s více lidmi než před tím během deseti let! A podotýkám, že tyto vazby nejsou apolitické. Naopak, často hodně souvisí s aktivismem v jeho antikapitalistickém pojetí.

Další pozitivem je, že vystoupením z anonymity jsem získal větší vliv na své okolí. Také jsem výrazně posílil své sebevědomí, což je velmi důležité. Nesebevědomý člověk totiž bude vždy váhat udělat potřebné kroky.

Vystoupení z anonymity mi také umožnilo rozšířit komunikaci. Učit se o našich postojích komunikovat nejen v uzavřené skupině, ale i s lidmi mimo hnutí vyžaduje určitý trénink, který mi poskytlo právě moje „odtajnění“. Během tohoto důležitého tréninku člověk odhazuje zábrany, které ho dříve brzdily, a získává větší důvěru ve vlastní schopnosti. Toho těžko dosáhneš v uzavřené skupině, kde se klade přehnaný důraz na zachování anonymity a na izolaci od vnějšího sociálního prostředí.

Vystoupení z anonymity mi také otevřelo možnosti prošlapávat cesty, které mi dříve byly nepřístupné. Anonymní aktivista by například asi těžko mohl přednášet na školách, nebo diskutovat se stávkujícími dělníky před fabrikou.

Mé vystoupení z anonymity mě jednoduše utvrdilo v přesvědčení, že je potřeba se naučit jít sebevědomě kupředu i za tu cenu, že občas šlápneme vedle, nebo zajdeme do slepé uličky, ze které je potřeba se vymotat zpět. Je to lepší než stát nebo nesebevědomě přešlapovat na místě a vyčkávat na lepší časy v úkrytu anonymní skupiny. Ony totiž ty lepší časy samy nepřijdou. Musíme se k nim dopracovat a to lze, jen pokud budeme v pohybu. Tento pohyb by měl být podpořen sebevědomým působením aktivistů a aktivistek i za hranicemi „aktivistického ghetta“. Tedy působením s odkrytou tváří, jménem a identitou.

14) Na závěr klasickou otázku: Je něco na co jsem se zapomněl zeptat a co bys chtěl vzkázat?

Myslím, že jsi zapomněl na začátku položit jednu zásadní otázku. Něco ve stylu: „Mohl by si na otázky odpovídat stručně?“

Pokud by si tu otázku položil, mohl bych sobě ušetřit čas strávený při psaní tohoto dlouhého rozhovoru a ostatním lidem bych mohl ušetřit čas strávený jeho čtením:-)

Každopádně díky za poskytnutý prostor, zajímavé otázky i za dobře odvedenou práci na serveru greenaction. Přeju hodně úspěchů v další činnosti.