Ideologie Třetí říše měla propracovanou ekologickou politiku a ochranu přírody. Musíme připustit, že snaha nacistického Německa o zelenou politiku byla na svoji dobu propracovaná a uvnitř NSDAP byly u části partajníků skutečně snahy o její realizaci. Dnešní neonacisté se snaží do své “nové” ideologie znovu začlenit ekologickou tématiku, spíše však něž skutečný vztah k přírodě v ní vidí další možnost, jak získat další příznivce. Jak jejich snaha vypadá si můžete přečíst v následujícím článku, který vyšel v časopise Akce.
„Autonomní“ nacionalisté Považie pro svůj symbol, kterým se prezentují na veřejnosti, kromě ukradení vlajky AFA, užívané všemi evropskými skupinami, a „vypůjčením“ si křídel vyobrazených na textilu Antifašistické akce v Čechách a na Slovensku, přidali i svou špetku do mlýna a to v podobě zelené tečky na rudé horní vlajce. Nejedná se o tiskovou vadu, kolečko je použito záměrně a má vyjadřovat „..ekológiu, ochranu zvierat a prírody.“ Než se podíváme, co si pod ochranou přírody dnešní „Autonomní“ nacionalisté představují, tak si uděláme krátkou exkurzi do historie nacionálně socialistického hnutí.
Historie ekofašismu
Téma ekologie provází nacismus od jeho počátku. Mýtus o krvi a půdě má však kořeny již v první čtvrtině 19. století. Propagátory a zakladateli mýtu byli Ernst Moritz Arndt a jeho žák Wilhelm Heinrich Reihl, oba xenofobové, rasisté a šovinisté. V jejich pracích se jednalo jen o německou půdu a německé rolníky. Vyhrazovali se proti míšení ras a ostatním národům jako Francouzům, Slovanům i proti Židům. Židé byli obviňováni z toho, že jsou vykořeněným národem, který nemá vztah k zemi. Na jejich obranu nutno poznamenat, že kvazimystické spojení krve (rozuměj rasa či Volk v původní nacistické konotaci) s půdou (země, přírodní prostředí) je specifikum germánských kmenů, a které u Slovanů anebo Keltů nenajdeme.
Z jejich i myšlenek jejich následovníků (například Ludwig Klages, Arndtovou filosofií se inspiroval Martin Heidegger a další) čerpala nacistická ideologie i s ní spojená praktická politika. Nacisté, stejně jako jejich předchůdci, vycházeli z toho, že je možné aplikovat biologické kategorie na lidskou společnost, míchali biologické a sociální dohromady. Pseudovědecký rasismus, antisemitismus, “čistota” rasy, antiidustrialismus, neporušení životního prostředí a další všechno spolu dohromady. Použitím prvků z různých vědních a politických disciplín, okořeněných řádnou porcí rasismu a antisemitismu, jejich následné promíchání jako v pohádce O pejskovi a kočičce a vzniknul další ideologický galimatyáš, typický jev národně socialistické hnutí.
Myšlenky reakční ekologie silně ovlivnily vysoce postavené činitele NSDAP (Adolf Hitler, Heinrich Himmler, Alfred Rosenberg, Walther Darré, Rudolf Hesse, Fritz Todt, Alwin Seifert) a jako mix primitivní teutonské přírodní mytologie, pseudovědecké ekologie, iracionalistického pseudohumanismu a mýtů o spáse rasy prostřednictvím návratu ke kořenům a k půdě, zakořenily v oficiální politice strany. Nejen Hitler ale i ostatní nacističtí ideologové ve svých pamfletech zamítali antropocentrický pohled na svět (na tom samotném by ještě nemuselo být nic špatného), znevažují člověka v porovnáním s přírodou. Člověk se podle nich měl absolutně podřídit přírodě a jejím „nekonečným zákonům“ a přijmout, že je jen malou součástí celku, ať už přírody, tak i společnosti a musí se bezpodmínečně podřídit pro její chod. Nemístná adaptace biologických koncepcí na společenské fenomény sloužila nejen k obhajobě totalitního pořádku ve Třetí říši, ale i v expanzivní politice dobývání východoevropského životní prostoru (Lebensraum) pro německý lid. Také můžeme nalézt i spojnici mezi čistotou životního prostředí a čistotou rasy.
Část nacistických pohlavárů byla fascinována tradičním agrárním romantismem a cítila odpor k městské civilizaci. Hlavní nacistický ideolog Alfred Rosenberg napsal: “[Ve městech viděli] smrtelné nebezpečí pro náš lid. Města se neustále rozpínají, vyčerpávají a znervózňují náš lid a přetrhávají svazky, které ho poutají k přírodě; přitahují dobrodruhy a ziskuchtivce všech barev a napomáhají tak k rasovému chaosu.“ (Alfred Rosenberg, Mýtus 20. století.) Vůdce říšského rolnictva a ministr zemědělství v letech 1933 až 1942 Darré dokázal formulovat cíl nacistické politiky, kterým byl návrat k venkovskému způsobu života. Tento cíl nejenže souzněl s imperialistickou expanzí ve jménu získávání životního prostoru, ale dokonce se stal jedním ze základních zdůvodnění této expanze, ne-li přímo motivem k ní. Darré se snažil o začlenění ekologicky citlivých přístupů do základů zemědělské politiky Třetí říše a byl propagátorem zavádění organického zemědělství v souladu s přírodními zákony v souladu s ideologií podřízení se přírodnímu řádu, na němž je postavená reakční ekologie.
V roce 1941, kdy Rudolf Hess odletěl vyjednávat do Anglie, přišlo zelené křídlo v aparátu strany o svého hlavního ochránce. Po smrti říšského ministra Fritze Todta v roce 1942 byl odvolán i Darré a zelené křídlo bylo definitivně vytlačeno jeho odpůrci (Goebbels, Bormann, Heydrich), kteří v nich viděli jen nezodpovědné snílky, anebo osoby rizikové z bezpečnostního rizika, a ztratilo vliv v politice válečného Německa.
Neonacisté a přístup k ekologii dnes aneb co nevíme, to si vymyslíme.
Po přečtení sekce ekologie na stránkách „Autonomních“ nacionalistů z Čech a Moravy, musíme konstatovat (a za pravdu nám dali i jejich kolegové z AN Považie), že ekologické myšlení je pro nácky prázdným pojmem. Jen další slova, která mají nalákat nové ovečky. Náckům je úplně jedno, jak a na co si podchytí svoje případné sympatizanty. Pro získání nových duší využijí cokoliv, ať už je to kradením hardcore muziky, black blocku, streight edge, oháněním se ekonomickou krizí, konzumní společností, prostě vším, co je momentálně v kurzu.
Kromě fotek uklízení lesa či mokřadu od odpadků, můžeme najít na webu AN ve spíše ideologické než ekologické výzvě „Společnost a ekologie“ na jejich webu si nelze nevšimnout věty: „Myslím si prostě, že chránit přírodu může jen ten, kdo k ní má kladný vztah a tedy i kladný vztah ke svému národu a své vlasti.“ Úplně přehlíží, že v dnešním globalizovaném světě nemůžeme pohlížet na hranice států nebo národů. Globální ekologické problémy jsou otázkou velkých geografických měřítek. Například v případě kyselých dešťů mohou emise oxidu siřičitého z území jednoho státu vážně ovlivnit lesy a jezera státu jiného, ležícího ve
směru převládajících větrů. Takto poškodila Česká republika některé Skandinávské země. Úbytek ozonu v minulém období a globální změny klimatu v současnosti jsou příklady globálního znečištění – znečištění, při němž aktivity jedné osoby nebo jednoho státu mohou ovlivnit všechny lidi a všechny státy. Takže láska k vlasti a národu nám moc nepomůže řešit některé ekologické problémy. Řešení je láska k celé planetě Zemi ve vší své různorodosti. Globální ekologické problémy musí řešit všechny národy, státy a rasy společně.
Stať „Ekologická stopa – spočítejte si jak zatěžujete planetu“ z téhož webu podepsaná Janem Rysem je pojednáním o ekologické stopě. Autor neuvádí konkrétní zdroj analýzy ekologických stop, které uvádí k jednotlivým státům. Odlišné a daleko přesnější údaje lze nalézt na webu. Na těchto stránkách je velikost ekologické stopy od těch uvedených v článku až několikanásobně odlišný, protože se liší metodou výpočtu.
Dále pro nás zůstává záhadou, jak „Systém, který bude bránit své národní zájmy, přispěje ke snížení ekologické stopy na 2 ha při zachování stejné životní úrovně.“ To je spíše zbožné přání než realita, jelikož tím redukují ochranu životního prostředí jen na území státu, přestože ekologické problémy hranice států překračují. Například ekostopa všech Čechů vysoce přesahuje rozlohu celé České republiky. Projevuje se to především čerpáním a využíváním zdrojů z méně rozvinutých „barevných“ zemí, které navíc využíváme jako skladiště pro náš nabezpečný odpad.
Národní odpor nechtěl zůstat pozadu a trumfl všechny výzvy AN svou ekologickou negramotností. Nejhloupější „ekologický“ článek byl odporáři zatím uveřejněn pod názvem: „Globální oteplování a jeho následky“. V něm se autor dopustil úplných školáckých chyb, když hned v prvním odstavci zaměňuje pojem počasí za pojem klima. Konkrétně píše: “Vyprávěl mi, jaké tady bylo bydlení, lidé a především, jaké tady bylo počasí. Stačí se zeptat jen někoho staršího a ten vám poví, že počasí v těchto končinách bylo kruté, hovoříme-li o zimě.” Počasí je krátkodobý stav povětrnostních vlivů a je velmi proměnlivé, klima naproti tomu je dlouhodobý průměrný stav. Takže mluvit o „historickém počasí“ je nesmysl podobně jako mluvit ve vztahu k dnešnímu dni o „dnešním klimatu“.
Již v dalším odstavci píše o letošních (rok 2007) zimních teplotních rekordech jako o jednom z důkazů globálního oteplování. Rekordem by bylo, kdyby uplynul na Zemi měsíc a nepadl by nějaký teplotní rekord. Popravdě tehdejší zima byla opravdu teplotně extrémní a souvislost s globálním oteplením může existovat. Ale nelze to použít jako důkaz globálního oteplování, jelikož extrémní výkyvy se prostě stávají. Jako doložitelný následek globálního oteplování, lze považovat až větší a častější výskyt těchto extrémních stavů počasí v průběhu několika let. Tento důležitý fakt ale autor úplně přehlíží a na základě jedné zimy dokládá globální oteplení, což by si žádný ekolog ani klimatolog netroufl.
Korunu svým (ne)vědomostem nasazuje autor vysvětlením mechanismu globálního oteplování, které svádí na odtávání ledovců. Odtávání ledovců a následný snížený odraz krátkovlnných slunečních paprsků je správně vysvětlen, ale v žádném případě se nejedná o příčinu globálního oteplení. Jedná se totiž pouze o jednu z mnoha desítek zpětných vazeb (v
tomto případě pozitivní zpětná vazba) ovlivňujících změny klimatu. Skutečná příčina souvisí s vypouštěním oxidu uhličitého, o kterém se autor v textu zmiňuje, ale nevysvětluje jeho vliv na globální oteplení. Co je tedy skutečnou příčinou globálního oteplování? Příčinou je zesilování skleníkového efektu zvyšováním koncentrace skleníkových plynů (oxidu uhličitého, metanu, oxidu dusného a dalších) v atmosféře. Skleníkový efekt lze popsat zhruba následovně: na Zemi dopadá ze Slunce krátkovlnné sluneční záření, které dopadá na povrch Země a zpětně je vyzařované jako dlouhovlnné (tepelné) záření. Toto dlouhovlnné záření je zvyšovanou koncentrací skleníkových plynů akumulováno v atmosféře naší planety Země. To je zhruba mechanismus globálního oteplení a na něj dále působí celá řada zpětných vazeb ať už posilujících nebo oslabujících. Takto zní správná příčina globálního oteplování (o níž jednají vědci z IPCC) a nelze to zastřít ani tím, že by těchto teorií bylo více, jak se snaží autor chytře poznamenat.
Dále autor přehání: “Odborníci z celého světa varují, že pokud OKAMŽITĚ nepřestaneme vypouštět o 30% méně oxidu uhličitého, bude tu například v roce 2100 teplota vyšší o 6,4 stupně a koncentrace CO2 (oxidu uhličitého) kolem 1200 ppm.” To může být pouze jen jedna z extrémních možných předpovědí. Předpovězená teplota je sporná a bude záležet do
jaké míry se promítnou zpětné vazby. Výčet katastrofických vizí autora je až neuvěřitelný, ale ne úplně nereálný. Ovšem úsměvně v nich působí věta: “Pouště by se měly rozšířit až do Arktidy.” To poukazuje na zeměpisné znalosti dotyčného „ekologa“, který si snad myslí, že pod Arktidou je pevnina.
Na závěr svého odb(p)orného článku se autor snaží najít viníka globálního oteplení a samozřejmě ho nachází ve Spojených státech (produkují zhruba jednu čtvrtinu emisí oxidu uhličitého) a Číně. Nejsnazší je samozřejmě hodit vinu na někoho jiného. Nelze popřít to, že největším aktérem jsou Spojené státy, ale role České republiky je také značná v porovnání se zbytkem světa. Česká republika vyprodukuje na jednotku HDP dvakrát více oxidu uhličitého než státy západní Evropy. Česká vláda navíc darovala zákonem několik desítek miliard korun z tohoto bussinesu s povolenkami největší české energetické společnosti. Proto by si zelení neonacisté měli nejdříve uklidit na svém českém dvorečku, než začnou křičet a svádět vinu na někoho jiného. Praktické kroky, jak omezit produkci oxidu uhličitého, oni sami nenavrhují, pouze dokola omýlají, že nacionální socialismus spasí Českou zem.
… a zase ten Filip
Dalším moderním “ekologickým” aktivistou byl po jeden čas i současný “občanskoprávní zastupitel”, amatérský právník, Filip Vávra. Internetová petice na ochranu zvířat před rituálními porážkami, co mu mohla zabrat třicet minut času, by za zmínku ani nestála, ale bohužel se jí chytla jedna dnes již prakticky neaktivní organizace na ochranu zvířat. Antisemitická prezidentka v čele této organizace v ní spatřila možnost, jak zatočit se žido-zednářským spiknutím, jemuž věří, a další významnou „aktivitu“, kterou mohla vykázat ve zpravodaji přispěvatelům sdružení. Další organizace na ochranu zvířat měli dostatek rozumu a sebevědomí se na podobných aktivitách nepodílet.
Nic jim nevěř
Pokud se tedy zeptáme, jaké jsou vědomosti neonacistů v oblasti životního prostředí dospějeme k závěru, že na mizerné úrovni. Podobně pokud se zeptáme, jaké jsou skutečné aktivity neonacistů v ochraně přírody, tak prakticky žádné nebo s nulovým dopadem. Zatím neonacisté vůbec neví, o čem vlastně mluví a ekologické otázky pro ně představují jen další způsob, jak útočit na cokoliv nečeského, než se snažit o jakoukoli skutečnou alternativu. Nezapomínejme ale na to, že ani nacismus nepřestavoval žádnou skutečnou alternativu a přesto se dokázal chopit moci. Jediné, o co se nacisté i neonacisté snaží, je vypadat seriózně. A tomu samozřejmě orientace směrem k ochraně přírody napomáhá. Neonacisté dobře vědí, že oteplování je nyní ekologické téma číslo jedna a snaží se ho zneužít pro své vlastní zviditelnění. Jak ostatně zneužívají cokoli, co se jim hodí do krámu.
Martin Bursík a kol.