Několik názorů pro ty, kteří třeba zrovna čelí přestupkům. Příběh s dobrým koncem.
Zastrašování je častý projev státního aparátu vůči lidem, kteří neplavou po proudu. Velmi mírný (a žalostně marný) pokus o zastrašení jsem si mohl také zkusit, ale musím říci, že se u mě naprosto minul účinkem a naopak jsem získal velmi cenné zkušenosti pro příští občanskou neposlušnost (stále v mezích zákona??).
Radikální snahy o změnu společenských poměrů provázejí lidstvo od nepaměti, ať to je odpor proti rasové segregaci, boj za volební právo žen, boj za osvobození zvířat, boj za lepší podmínky pro cyklisty nebo boj za zachování nedotčené divoké přírody. Zavedený společenský pořádek se těmto snahám snažil bránit a chtěl zachovat status quo. K rozmělnění snahy jsou používány dvě skupiny taktik – cukr a bič.
Taktika cukru zahrnuje různé způsoby uplácení a dělení se o rozhodovací (mocenské) pravomoci. Například pocukrování původně radikálních environmentálních organizací, které vznikly v 60. letech v USA, vedlo ke vzniku velkých environmentálních skupin. Cukr je nejúčinnější způsob, jak se zbavit opozice a případně ji i nějak užitečně zaměstnat, například nechat je organizovat farmářské trhy, zatímco se budou nadále komercializovat GMO. (Co na tom, že na farmářských trzích prodávané bioprodukty budou mít příměs geneticky modifikovaných plodin, což mimochodem EU před pár lety u biopotravin povolila.) Metody cukru v podstatě rozmělňují opozici tím, že ji asimiluje do svých struktur a obrušuje její skutečně podstatné cíle.
Bič je taktika represe, pokud se dotyční radikálové nesnaží kooperovat s mocenským aparátem je potřeba nasadit zastrašování nebo likvidaci. Cílená likvidace se dneska moc nenosí, navíc je zbytečná, protože si mechanismy společenského systému většinou vystačí s pořádným bububu. Zastrašování může mít různou podobu od násilí na lidech (Milada), přes psychologické vydírání (rodina, práce, sociální zabezpečení) až po vystavení justičnímu aparátu (pokuty, příkazy až vězení). Vystavení justičnímu aparátu funguje jako bič i pouze v případě, že dotyční svá řízení vyhrávají, protože samotná soudní a přestupková řízení vyžadují čas, energii, peníze a odhodlání. Navíc soudní a přestupková řízení mají zastrašující efekt na další příslušníky hnutí, kteří jim vystaveni nejsou. Strach je největší spojenec státu a dokáže paralyzovat činnost hnutí.
Velmi inspirující mohou být případy, kdy se strach z postihů prostě vytratí a lidé dále pokračují. To je také případ britských Earth First!, kteří vedli kampaň proti dálnici ve Twyford Down. Během několika měsíců občanských neposlušností, drobných sabotáží a obstrukcí na konstrukčním místě se 70 až 80 z nich dostalo k soudu. Soudní verdikt jim zakázal pobyt v blízkosti staveniště, který pokud by porušili, šli by bručet do krimu. Reakcí protestujících bylo uspořádání masového náběhu na konstrukční místo dva dny po vynesení verdiktu. Mezi čtyřmi sty blokádníků bylo mnoho těch, kteří se rozhodli hromadně porušit soudní příkaz a jít v případě polapení do vězení. Jeden z protestujících se soudním příkazem, který byl lapen až po delší době, jeho účasti na pokračujících protestech, předvedl autoritám výsměšné pohrdání soudem, když se před soudcem svlékl jen do oranžových podvazků a hajlujíce pobíhal před soudcem. Několik týdnů ve vězení navíc mu zřejmě stálo za to projevit svůj nesouhlas a odvahu přímo před soudcem. Strach byl zlomen. Následoval zákon Criminal Justice Act, který měl v Británii mimo jiné zastrašit pokračující protidálniční protesty. Minul se účinkem. Poté co byl zákon přijat, došlo k zintenzivnění různých protestů. Zastrašující efekt zákona byl neutralizován. Což je samo o sobě vítězstvím. Právě strach a paranoia uvnitř hlav lidí je dle mého názoru jedním z nejmocnějších spojenců při potírání protestních hnutí v Čechách.
Velmi často jsou metody cukru i biče používány zaráz. Je to efektivní, protože na každého holt platí trochu něco jiného. V případě loňské blokády na Šumavě se soukolí státního aparátu rozhoupalo k trestání v podobě přestupkových řízení 130 lidí a dvou falešných obvinění z napadení veřejného činitele. Mnoha lidem to může znechutit se na něčem podobném dále podílet. Ovšem u dalších lidí (včetně mě) roste s jídlem chuť, ale postupně…
Úředníci motovidla
Během mého jediného fyzického „zajištění“ na blokádě jsem na služebně v Kašperských Horách odmítl podat vysvětlení a taktéž odmítl podepsat protokol. To bylo něco, co se později ukázalo jako velmi užitečná věc, která umožnila vznést celou řadu požadavků a námitek během přestupkového řízení a především získat nějaký čas pro promyšlení strategie. Zkrátka měli pouze protokol od policie, který podepsal jediný policista. (Ne)překvapil postup sušického úřednického mladíka Lumíra Čáně, který během loňského podzimu obeslal 130 lidí stejným příkazem k úhradě 4000 Kč (nejvyšší možná částka v dané věci) bez ohledu na to, kolikráte kdo byl během policejní vůle „zajištěn“ (protiprávně obtěžován) v prostoru těžby. Příkazní řízení se týkalo údajného přestupku vstupu do prostoru těžby (ustanovení lesního zákona), asi si nedomyslel, že se z něčeho podobného asi nebudu cítit vinný.
U většiny přestupků je promlčecí lhůta jeden rok (zkrátka pokud konkrétní překročený zákon nestanoví jinak), tudíž jednou z možných strategií je zatloukat, protahovat, zatloukat a protahovat. A k tomu navrhovat důkazy, svědky, rekonstrukce a námitky. Úřednický čas je drahý a neefektivní. Ideální je využívat nejdelší možné lhůty na různá podání. Také můj odpor proti platebnímu příkazu byl odeslán na konci čtrnáctidenní lhůty. Jako novic jsem se na začátku dopustil menší chyby a v odporu (podle jedné ze šablon kolující mezi blokádníky) jsem připustil svou přítomnost v prostoru těžby, což byl později hlavní „důkaz“ proti mně. Chybami se člověk učí – příště pečlivě promyslím předem zda budu zatloukat až do konce a požadovat od orgánů, ať prokazují oni. Odmítnutí příkazu k zaplacení pokuty bych příště odbyl pouhým odporem bez nějakého zdůvodnění a ponechal si tím více času na argumentaci do doby, než budu pozván na ústní jednání.
Další chybičkou, které jsem se dopustil, byl požadavek o postoupení údajného přestupku do města, kde se zdržuji (nemusí být totožné s místem trvalého pobytu!! :-), odeslaným současně s odporem proti příkazu. Nalezli se tací, kteří podali pouze samotný odpor a čekali na vyzvání úřadů dostavit se do Sušice na ústní jednání a až poté si požádali o postoupení do svého bydliště. Tím trochu přidělali práci úředníkům a protáhli jednání o nějaký týden navíc. Rozhodně doporučuji. Správní orgán mé žádosti o přesunutí přestupku do města, kde se zdržuji, nemusel vyhovět, ale vše nasvědčovalo tomu, že to pro něj bude výhodné. Žádný úředník nechce řešit 130 správních řízení navíc a chce minimalizovat množství vlastní práce. Navíc pokud by každý ze 130 lidí podal trochu jiné námitky, podání a důkazy musel by se z podobné práce chudák Lumír Čáň zbláznit. I takto to pro něj musela být fuška a pan Čáp lidem, žádající o postoupení rád vyhověl. To způsobilo další kýžený efekt, protože najednou řešili totožné případy různé úřady po celé České republice a šlo očekávat různá rozhodnutí různých úředníků. Následně rozhodnutí těch, kteří vyměknou dříve, lze využít pro ty, jejichž případy řeší neoblomná hovada. Podle pravidel přestupků mají být stejné činy vyřízeny stejným trestem, nebo musí být zdůvodněna odchylka. Zkrátka úřednický babylon lze při šikovné koordinaci použít jako zbraň ve vlastní prospěch. Oni jsou téměř vždy mnohem méně koordinovaní.
„Dělám pouze svou vlastní práci“
Můj případ a případy několika dalších blokádníků byly postoupeny Odboru životního prostředí Magistrátu města Olomouc, kde se jich ujal právník Vlastislav Pekárek, který si mě na konec prosince předvolal na ústní jednání (téměř 5 měsíců od „spáchaní“ vykonstruovaného přestupku). Naštěstí jsem v minulosti měl možnosti si již třikrát zkusit podání vysvětlení a také jsem měl zmáklou kapitolu o vyslýchání z učebnice kriminalistiky. Současně jsem měl od právníků zpracované vyjádření, které jsem odevzdal. Minimální přípravu jsem měl, ale rozhodně jsem nečekal, že Pekárek bude používat mnohem více estébáckých praktik, než kolik na mě vyzkoušela Inspekce ministerstva vnitra nebo policie v Edinburghu.
Pekárek mě přesvědčil, že se v jeho případě jedná o starou strukturu, která se nebojí používat bolševické metody. Naprosto zapomněl, že by se mnou mohl jednat jako s nevinným a pokládal mi podjaté otázky a nutil mě rychle odpovídat ve stresu. Například otázku: „Proč jste jednal tak, jak jste jednal?“ zapisoval do protokolu: „Na dotaz, proč spáchal uvedený přestupek, obviněný odpověděl…“ Na otázku, zda mě policie vyváděla zpoza označeného prostoru, mě Pekárek nutil, ať rychle odpovím, ač mohl tušit, že má odpověď bude: „využívám svého práva nevypovídat“.
Jednou ze strategií, kterou jsem chtěl během přestupkového řízení využít, bylo neposkytovat žádné důkazy a nechat orgány, ať je prokážou sami. Navíc policie všechny zadržené řešila podle kopíráku, tudíž v mém záznamu od policie byla lživá informace „opakovaně zakázaný prostor“, ač jsem byl zajištěn v prostoru, kde policie ilegálně chránila těžaře, pouze jednou. Připustil jsem do protokolu zajištění mé osoby policií na asfaltové cestě a k případnému vstupu do prostoru ilegální těžby jsem mlčel. Přestože již soudy pravomocně rozhodli, že zákrok policie byl v rozporu s platnými zákony, tak jsem stále neměl jistotu, jak svéhlavě rozhodne Pekárek, který dle mého názoru dělá ostudu jinak dobré Právnické fakultě Masarykovi univerzity, kde získal svůj titul.
Každopádně asi vrcholně nevhodným výrokem Pekárka bylo: „Dělám pouze svou vlastní práci“. To mě motivovalo zkusit mu poslat email, kterým bych mu malinko promluvil do svědomí a pokusil se mu nastavit zrcadlo. V emailu jsem mu připomněl, že podobnou větou se hájil jeden z nacistických pohlavárů u Norimberských procesů z toho, že posílal lidské bytosti do plynových komor. Pekárek si do svědomí nesáhl a radši celý email zaprotokoloval do spisu pod (šťastným) číslem 13.
Zajímavé bylo, že Pekárek, kterého jsem tipoval na čtenáře různých Klausovo kravin o nebezpečí „ekologismu“, nedostal strach vést řízení proti několika „ekoteroristům“, kteří by si mohli vyhledat jeho bydliště nebo jím vlastněné nemovitosti. Dostihnout páně Pekárka na adresách ve Věrovanech nebo v ulici Stiborova Olomouc by nebylo vskutku těžkým úkolem. Ale pravděpodobně se mu nezdálo, že usmívající mladí lidé také koušou a myslel jsi, že je může svou šikanou napravit. Pekárek byl na omylu a během ledna až května postupně doplňoval spis o další a další materiály a já jsem chodil na další a další ústní jednání, kde jsem se k novým skutečnostem nadále vyjadřoval. Zajímavé bylo především to, že Pekárek využil pouze těch podnětů a důkazů, které by mohly prokázat mou vinu (policejní svědectví, vyjádření správy parku). Všechny potenciální podněty a návrhy na důkazy (další svědci, videozáznamy, rekonstrukce, zpráva ombucmana a jiné úřední dokumenty), které by mohly dokázat opak, Pekárek do řízení nezahrnul. Zkrátka byl si jistý výsledkem a vše okolo toho muselo zapadat do jeho skládačky, jak si vše vykonstruoval. Nepřipustil, že by vše mohlo být jinak. Nevěděl, jak marně si počíná.
Daleko nebezpečnější byl Pekárkovo pokus zamezit mi kopírování součástí mého spisu. Pekárek zprvu všechny části mého spisu dobrovolně kopíroval, což se postupem času změnilo. Během mé jedné jarní návštěvy mi Pekárek zašermoval nějakým zákonem před očima a požadoval ode mě 15 Kč! za jednu stranu pořízené kopie. Peníze vyžadoval za jakékoliv reprodukování – vlastním fotoaparátem nebo opisem vlastní rukou a tvrdil, že mám zdarma pouze nahlížení do spisu. Takové podmínky odporující veškeré logice by mi jakoukoliv právní pomoc neúnosně prodražily a Pekárek si toho musel být vědom. Přemýšlel jsem, zda je „blbej nebo navedenej“. Stejný den jsem nechal Pekárka zaprotokolovat mou stížností na jeho chování a nechal si ji za patnáct korun vytisknout a ústřižek o zaplacení si schoval. Ještě se to hodilo. Nadále jsem se domáhal práv a vysvětlil Pekárkovi, že v zákoně se píše o pořízení kopie a nikoliv o vlastní tvorbu kopie, takže jsem měl pro tentokrát zdarma alespoň vlastní focení ze spisu a vlastní výpisky.
Fízlové lžou
Pekárek si písemně vyžádal a telefonicky urgoval svědectví od Policie České republiky. Nakonec svědectví někdy na jaře přišlo. Poskytl ho mladík vrchní asistent podpraporčík Lukáš Toušek (oeč. 318411 Obvodní oddělení Klatovy). Sprostý lhář Toušek se nestyděl do svého svědectví podepsat, že on osobně mě „opakovaně vykazoval z ohraničeného pásma“ a současně, že „byl řádně poučen“ o správním řádu. Vtipné nebo spíše tragické je to, že tento lhář nebyl vůbec přítomen u mého zajištění, ale byl to pouze předávající policista, který mě eskortoval. Evidentně si mohou policisté svědčit a vymýšlet různé historky jenom na základě toho, co opíší z kdejakého špatně vyplněného protokolu (jako byl mimochodem i ten můj). Podobná opsaná záležitost z protokolu nelze ani jako důkaz použít, což evidentně neznalému (nebo navedenému?) Pekárkovi nevadilo, aby zmíněné svědectví využil…
Možná se může zdát Touškovo lež ve svědectví jako nevinná, ale nebyla jedinou lží v policejních protokolech. Někdy v dubnu 2012 (po více než osmi měsících) dorazil další příkaz k zaplacení 500 Kč z dalšího vykonstruovaného přestupku od přestupkové komise malé obce, kde mám vedené trvalé bydliště. Tentokrát se jednalo o údajné neuposlechnutí výzvy veřejného činitele, kterou přestupková komise z Kašperských Hor nezákonně (ale pro mě výhodně) postoupila jinému úřadu (mé trvalé bydliště, kde se nezdržuji). Jelikož jsem už dlouho něco podobného očekával, včas jsem dorazil na podatelnu s odporem, několika dokumenty a nechal jsem si okopírovat jednu ze součástí spisu, která pro mě byla překvapením. Byl jím smyšlený úřední záznam o použití donucovacích prostředků, kde jsem se konečně dozvěděl nejen jména fízlů, kteří proti mně neoprávněně zasahovali, ale také to, že policisté si vymysleli, že proti mně museli použít „hmaty – odváděcí páky na zápěstí, loket“. Rád bych zopakoval, že jsem při zajištění pod fízláckou pohrůžkou, že to jinak „bude bolet“, spolupracoval a nechal se vyvést (srabácky a) dobrovolně. Sprostí policejní lháři nadpraporčík Martin Hejl (ČOZ 283947), nadpraporčík Vítězslav Švajner (ČOZ 258825) a praporčík Luboš Smetana (ČOZ 279728) se vůbec nestyděli svědčit v přesile a prakticky znemožnili jakoukoliv sebepravdivější obhajobu a naprosto zkreslili podobu toho, jak události v lese proběhly. Výzvu, kterou jsem od policie slyšel, jsem vyslyšel a spolupracoval jsem s nimi. Zaprotokolované policejní lži komplikovaly mou možnou obhajobu. Zpětně jsem se dozvěděl, že podobné záznamy mělo větší množství lidí, protože policie byla líná vést si pořádek a s každým řádně vyplnit protokol tak, jak se vše odehrálo. Nic to nemění na faktu, že to jsou nebezpeční lháři v uniformách. Nedělám si iluze a vím, že podobné praktiky jsou dnes u policie naprosto běžnou a nekontrolovanou záležitostí, takže jsem to musel brát sportovně.
Musíme si pomáhat
Přesto, že jsem se k organizaci blokády na Šumavě vyjadřoval kriticky, jednou z věcí, které hodnotím velmi pozitivně, je profesionální právní pomoc všem, kteří o ni projevili zájem. Děkuji!!! Další pozitivní věcí je kooperace po blokádě a vzájemná pomoc mezi lidmi obviněnými z přestupků nebo trestných činů. V době mé nepřítomnosti v Čechách nebylo těžké za sebe najít právního zástupce – jednu z blokádnic, které v červnu od Pekárka dorazilo desetistránkové rozhodnutí o mé vinně – spáchání přestupku proti ustanovení lesního zákona – a složenka na zaplacení 3 000 Kč. Původní pokuta byla snížena na polovinu, ale byl připočítán jeden tisíc za náklady řízení. Právní zástupkyně doručila ve stanovené lhůtě odvolání a případ mohl pokračovat do druhé instance. Zbýval jediný měsíc do promlčení (1. srpna 2012), což byl jeden z velmi pravděpodobných scénářů, jak by to mohlo dopadnout, pokud by byl odvolací úřad (Ministerstvo životního prostředí) v době dovolených velmi aktivní.
Druhý údajný přestupek (neuposlechnutí výzvy veřejného činitele) byl prakticky procesně vyhrán, protože jsem se s komisí ještě před odjezdem domluvil na projednání zhruba v polovině července, což by s lhůtou pro doručení a lhůtou pro odvolání znamenalo odvolat se někdy v srpnu. V průběhu jsem, ale zjistil, že postoupení na trvalé bydliště, kde se nezdržuji byla fatální chyba, protože dle správního řádu nemůže být projednán přestupek v místě, kde se nezdržuji, i když by to bylo mé trvalé bydliště. Chyba lávky a namísto ústního jednání dorazila na přestupkovou komisi žádost o postoupení do místa, kde se skutečně zdržuji. To byl další nekonečný průtah v tomto druhém řízení.
Samozřejmě jsem neodolal se po návratu do Čech, co nejdříve setkat a pohádat s Pekárkem, který se ukázal nejen věcně, ale také procesně nekompetentním. Pokud byla nějaká šance, že by to ministerstvo stihlo projednat před promlčením, tak Pekárek vše prokaučoval tím, že spis mylně odeslal na Krajský úřad. Pekárkovi nestačilo ani poradit (odvolání bylo adresované ministerstvu), ani trknout (ústní výměna názorů a odeslání mu případných pasáží znění lesního zákona), on si pořád mlel svou, což by již stejně nezvrátilo osud přestupkových řízení. Alespoň jsem Pekárkovi zanesl žádost o navrácení neoprávněně vybraného správního poplatku 15 Kč, kterou převzal, až poté, co jsem si šel stěžovat jeho nadřízenému, že si uvedený dokument nechce převzít. Patnáct korun není moc, mnohem hodnotnější je naučit úředníky, jak se mají chovat, a že „úkony související s přestupkovým a s trestním řízením nejsou předmětem poplatku, nestanoví-li sazebník jinak“. Snad si to bude Pekárek pro příště pamatovat.
Sladká vítězství
Na začátku srpna mi dorazilo nejprve rozhodnutí přestupkové komisi z města, kde se zdržuji, o promlčení. Řízení o údajném neuposlechnutí výzvy veřejného činitele jsem hladce vyhrál. Zajímavé bylo, že komise z místa mého trvalého bydliště se mi neuráčila poslat kopii o postoupení jinam. Nebylo by to jejich první provinění, například mi ilegálně hrozili pokutou až 50 000, pokud bych se nedostavil na ústní jednání bez řádné omluvy (asi si to pletou s podáním vysvětlení).
Údajné porušení lesního zákona jsem šel konzultovat na Krajský úřad, kde bylo vidět, že úředníci zatím nevěděli, zda jsou věcně příslušní případ vůbec řešit a vypadalo to, že to v klidu nechají promlčet. Obecně je odvolacím orgánem přestupků Krajský úřad, ovšem pokud zákon nestanoví jinak. A jelikož lesní zákon stanoví jinak (pokud se přestupek odehraje v Národním parku, je odvolacím orgánem Ministerstvo životního prostředí), bylo lehké úředníkům poslat příslušný paragraf a vysvětlit jim, kam mají procesně správně můj spis na dořešení poslat.
Ač bylo vše již promlčeno, dorazilo zhruba v půlce září rozhodnutí z Ministerstva životního prostředí. Zrušilo Pekárkův blábol o mé vinně. Krom toho, že „uvedený čin není přestupkem“, dalo ministerstvo ve svém šestistránkovém rozhodnutí jasně najevo, že způsob, kterým se mnou Pekárek řízení vedl, byl nespravedlivý. Z osobního hlediska jistě velké vítězství a spadnutý kámen ze srdce, ale pro Šumavu to zas tak velké vítězství nebylo. Po více než roce nejistoty a velkém výdeji energie jsem si na řešení údajných přestupků (s motivem učinění spravedlnosti zadost) zvykl natolik, že by mi něco podobného příště chybělo. Rozhodně budu dál pokračovat v činech, které jsou zdánlivě přestupkem, ale na rozdíl od nich jsou společensky prospěšné (přestupek sám je totiž definován jako čin společensky nebezpečný).
Chybělo ještě dořešit dlužnou částku 15 Kč. A protože se Pekárek k navrácení dlužné částky neměl, musel jsem mu poslat email, kde jsem ho k tomu jasně vyzval a nezapomněl připojit srdečné poděkování. Proč poděkování? Díky jeho neskonalé vytrvalosti jsem získal cenné zkušenosti, které v životě ještě jistě zúročím.
Co z toho plyne?
Pokud všechno shrnu, tak jsem před více než rokem jednou zcela legálně vstoupil do prostoru ilegální těžby (mimo jiné také podle pravomocných soudních rozhodnutích), kde mě ilegálně zajistila policie. Následně se mnou byly rok vedeny dvě přestupkové řízení, v nichž jsem měl původně zaplatit celkem 4 500 Kč. Osobně jsem se více než desetkrát ocitl na úřadech, kde jsem se musel hájit, zaplatil jsem několik set korun za doručování pošty a tisk materiálů, zažil jsem úřednickou šikanu, nekompetentnost úředníků a přečetl vylhané policejní protokoly. Vyvodit lze věci na několika úrovních. Na té nejosobnější rovině, na rovině všech blokádníků, na rovině záchrany národního parku, a pak na rovině organizování jakéhokoliv protestního hnutí.
Osobní rovina je jasná. Namísto „nápravy“, zastrašení, vyčerpání nebo zdržení se povedlo minimálně mě nakopnout k daleko větší aktivitě bránit spravedlnost. Naučil jsem se mnoho praktických věcí, jak se táhne takové šílené správní řízení, na co mám právo, a že úředníci v tom mají někdy větší chaos, než se na první pohled zdá. Nevím ještě, zda se příště nechám přistihnout na blokádě, při kreslení tykadel nebo si to nechám na něco specielního. Přestože se těším, tak rozhodně nemohu čekat, že bude vždy psaný zákon na mé straně a řízení vyhraji, ale už minimálně vím, co mohu čekat během řízení samotného. Když si uvědomím, že kamarád strávil 80 dní ve vězení za to, že v Německu na 16 hodin zastavil jaderný transport a ani to ho nemohlo zastavit podílet se na podobných aktivitách znova, mám jasno…
Rovinu všech ostatních blokádníků nemohu zhodnotit. Každý případ ze 130 byl veden jinak a jinde, takže postupy úřadů byly rozdílné. Někdo třeba podlehl a zaplatil, mnozí možná narazili na rozumné nebo dokonce osvícené úředníky, jiní nešťastníci řeší své případy dodnes. Vůbec si nedokážu představit, jaký dopad to mělo na lidi, zda by do toho šli všichni znova, nebo někoho to věčné papírování a nejistota nějak zvyklala. Přesto měla akce pro Šumavu jistě pozitivní efekt, správa parku si letos již netroufla na holoseče v nejcennějších územích. Takže ač blokáda zachránila jen menší část stromů, které měly být loni pokáceny, měla jistý preventivní charakter.
Strach z postihu a současná vidina nejistého výsledku je podle mě asi největší brzdou efektivního protestního hnutí. V některých kruzích se šíří spíše paranoia a skrývání je naprosto paralyzuje, nebo jim zabere více času než činnost samotná. Jiní lidé trpí pocitem marnosti a myslí si, že malým radikálním činem ničeho nedosáhnou a je to mlácení slámy. Těm prvním bych vzkázal, že je už mocenský aparát dávno porazil! Měli by si stanovit priority, co jsou skutečně schopni udělat (ne to, do čeho by se rádi stylizovali) a zhodnotili, jaké reálné riziko jim opravdu hrozí. Těm druhým, kam patří většina lidí a kteří se neprojevují radikální rétorikou, bych vzkázal, že jediná cesta k vítězství může vést skrze boj s větrnými mlýny. Rozhodně nevyhrají kompromisem, který je strhne po proudu. Svět je chaos s nejistým výsledkem a právě teorie chaosu přišla s metaforou, kdy mávnutí motýlími křídly způsobí bouři. Takovým mávnutím křídel byl také požadavek za zrušení rasové segregace, takový byl požadavek za všeobecné volební právo a jiné emancipační boje, které neskončily, přestože jsou dnes vnímány jako významné výdobytky demokracie.
Take home massages
Svoboda je nejistá, když o ni přestaneme bojovat ztratíme ji!
Pro ty, kteří to stále pořád nevědí, je tu jedna poučka: nikdy nevěř fízlům!
Autority mohou zničit protestní hnutí jen tím, že rozjedou proces s aktivisty, aniž by byli uznáni vinnými!
Strach je největším spojencem mocných! Možností kudy vést odpor je mnoho!
Petr Zelený