Bez toho, abychom znevažovali úsilí o ukončení zabíjení delfínů a velryb vrahy z Norska, Islandu, Faerských ostrovů a Japonska, je nutné si také uvědomit, že daleko více kytovců je každoročně zabito ve Středozemním moři díky tenatovým sítím, které visí v mořích jako obrovské záclony smrti a plují s mořskými proudy.
Každým rokem zahynou v těchto sítích desítky tisíc zvířat, většinu obětí tvoří delfíni, velryby, želvy a žraloci, jejichž populace jsou celosvětově ohroženy nadměrným rybolovem. V celém Středomoří jsou silně ohroženy populace mečounů a tuňáků obecných.
Jedním z největších vítězství hnutí za záchranu oceánů bylo přijetí zákazů užívání tenatových sítí na volném moři OSN v roce 1992. Nicméně, stejně jako v případě celosvětového moratoria na komerční lov velryb, mnozí se tomuto zákazu vysmáli. Rozdíl je však v tom, že v případě tenatových sítí se všechny národy dohodly na tom, že tato metoda lovu je nelegální – to neponechává žádný prostor pro jiné výklady, jako tomu je v případě debaty o lovu velryb. Bez ohledu na to, že zákaz plovoucích sítí je výsledkem poměrně přímočarého ujednání, se zdá, že vlády některých zemí nejsou schopny tento zákaz dodržovat. Ujednání postavilo mimo zákon specifický druh loveckého zařízení, které je snadno identifikovatelné a tedy lehce vysledovatelné, tedy by mohlo být jeho používání i rychle a lehce ukončeno. No taková byla alespoň myšlenka.
Brzy po tom, co OSN přijalo zákaz započala diskuze s evropskými zákonodárci. Bylo jasné, že bude potřeba přijmout různá opatření, která jsou potřebná k tomu, aby byl tento zákaz efektivně dodržován v evropských vodách. Trvalo deset let, než se tato nařízení vypracovala a v roce 2002 přijala Evropská Unie stejný zákaz, jako OSN před deseti lety. Samozřejmě,že během těchto deseti let mohli evropští rybáři bez hrozby jakéhokoliv postihu používat tenatové sítě, zatímco evropští zákonodárci měli možnosti jednat, ale neudělali to.
Dokonce i po roce 2002 pokračovali rybáři z Francie, Itálie, Turecka a Maroka v používání těchto sítí. Francouzi tvrdili, že jejich tenatové sítě, nejsou tenatovými sítěmi, ale nazývali je „thonaille“ tvrdíce, že jsou v právu, protože jsou to prý jejich tradiční francouzské sítě. Zákonodárci EU byli nuceni přijmout ještě více právních předpisů, než zákon nenechal nikoho na pochybách, co to jsou plovoucí tenatové sítě. To trvalo dalších pět let. Během těchto pěti let francouzské loďstvo nadále ilegálně lovilo do těchto sítí a kupodivu jim francouzská vláda stanovila i štědré rybolovné kvóty a to těsně předtím, než zákaz vstoupil v platnost. Kromě toho je obecně známo, že Francouzi během tohoto období ilegálně lovili v největší chráněné mořské oblasti ve Středozemním moři, která se rozkládá na 87 tisících kilometrech čtverečních a nachází se severně od Sardinie a kompletně obklopuje Korsiku.
To vše a mnoho dalších informací o nelegálních tenatových sítích bylo shromážděno organizací Oceana. Pozorovatelé v různých přístavech zdokumentovali ilegální plavidla a Oceana celkově byla velmi úspěšná v protlačování tématu tenatových sítí před oči zodpovědných úředníků a veřejnosti. Dalším aspektem, ve kterém byla tato organizace velmi úspěšná bylo odhalování podvodů týkajících se rybářských dotací.
Nebyla to jen francouzská rybářská flotila, která ilegálně pokračovala v používání těchto sítí, ve velkém měřítku pokračovali v jejich užívání i Italové. Aby toto EU vyřešila, poskytla italským rybářům odhadem 200 milionů EUR v dotacích, aby během pěti let změnili techniky rybolovu a zničili všechny tenatové sítě. Peníze se samozřejmě různě poztrácely – někteří rybáři vybrali tyto fondy pod různými pochybnými záminkami, jiní dokonce za tyto peníze nakoupili ještě větší sítě. Kromě toho se většina sítí přesunula do Maroka, kde si Italové založili rybářské společnosti a začali s vývozem, většinou mečounů (kteří se běžně loví do tenatových sítí), zpět do Itálie.
Během jednoho roku vzrostl vývoz mečounů z Maroka do Itálie o více než 80%. Nemusíte být experty na rybolov, abyste si uvědomili, co se děje. Oceana odhaduje, že cca 500 lodí stále ilegálně používá volně unášené sítě ve Středozemním moři. Většina francouzských plavidel už upustila od používání této metody rybolovu, italské, turecké a marocké lodě však dále pokračují v užívání tenatových sítí. Je nemyslitelné, aby nezákonná činnost jakéhokoliv druhu, která pokračuje v ničení biodiverzity v mezinárodním měřítku byla takto přehlížena a její provozování bylo relativně bezproblémově. Alarmující je již samotný fakt, že podvody s rybářskými dotacemi zůstaly nepotrestány. Nicméně, i přes to všechno, je na této frontě stále relativní klid. Evropské vlády se sice shodly na zákazu tenatových sítí, ale jediné v čem jsou jednotné je jejich neochota se tímto zákazem zabývat a efektivně ho uplatňovat. Pokud by tento problém nějak masivně ovlivnil svět finančníků, byl by již dávno vyřešen. Zákon hraje do karet rybářům a negativní dopady na mořský život nejsou pro politiky v žádném případě prioritní.
Zatímco evropští zákonodárci a místní zodpovědné orgány nedělají vůbec nic, aby zastavili užívání těchto krutých nástrojů, roste počet lidí, kteří se organizují v boji proti tomuto problému. Jednou z těchto iniciativ je i The Black Fish, ta je jednou z nejrychleji rostoucích mezinárodních uskupení zaměřujících se na ochranu moří. Spíš nežli organizací se jedná o volné uskupení dobrovolníků, kteří chtějí jednat (a jednají) za záchranu mořského života.
Aktivisté z The Black Fish, dobrovolnické organizace bojující za záchranu oceánů (působí mezinárodně, ale základnu mají v Evropě, takže pro zájemce o dobrovolnictví z České republiky jsou dostupnější, než Sea Shepherd), spustili také tréninkový program, který umožní lidem naučit se dovednosti využitelné v přímé akci na mořích, více informací na stránkách Black Fish.
Co to jsou tenatové sítě (převzato z goveg.cz) :
Tenatové sítě visí v oceánech jako obrovské záclony, které plují s mořskými proudy. Mohou být různě dlouhé, od 60 metrů po více než kilometr. Na dně je drží závaží a na hladině jsou zachyceny za bóje, čímž si vysloužily označení „zdi smrti“. Ryby sítě nevidí, a pokud oka sítě nejsou menší, ryby v nich uvíznou. Když se ryby zkouší vyvléci, síť je zachytí za žábry nebo ploutve, a mnoho z nich se tím udusí. Další ryby sebou zmítají tak prudce, že je vlákna sítě pořežou a ony vykrvácejí.
Poté, co jsou sítě do moří nasazeny, je dlouho nikdo nekontroluje. Chycené ryby tak mohou trpět několik dní. Mnoho z nich vykrvácí k smrti dřív, než je loď vytáhne nad hladinu. Ryby, které se na palubu dostanou živé, jsou ze sítě ručně vytrhnuty. Ryby, jež byly chyceny v hlubokých vodách, trpí obrovskou změnou tlaku, a mohou tak „vyzvracet“ své vlastní žaludky. Na některých lodích se rybám podřezávají žábry, aby vykrvácely dřív, než skončí na hromadách nasekaného ledu; jinde jsou ryby házeny rovnou do mrazících komor. Pro tato studenokrevná zvířata je to obzvláště krutá a bolestivá smrt, neboť může trvat dlouhou dobu, než zmrznou nebo se udusí.