Tento článek je příspěvkem do diskuse o odloučenosti aktivistů od pracující třídy, která se v souvislosti s protesty proti kapitalistické globalizaci rozběhla v Británii. Za svůj výchozí bod bere protikapitalistické demonstrace z 18. června 1999. (Stejně snadno jej však lze aplikovat na jakoukoliv nedávnou demonstraci, včetně pražských protestů proti MMF a SB.) Britský autor píše z hlediska sympatizanta těchto akcí. Text vyšel v nakladatelství ČSAF.
Jedním ze zjevných problémů akčního dne 18. června bylo přijetí aktivistické mentality. Tento problém vystoupil do popředí zejména 18. června právě proto, že lidé, kteří se účastnili na organizování akčního dne, a lidé, kteří tam toho dne přišli, se snažili překročit tyto meze. Toto není kritika kohokoliv zúčastněného – ale spíš pokus inspirovat úvahy o výzvách, které před námi stojí, jestliže bereme svůj záměr odstranit kapitalistický způsob výroby skutečně vážně.
Odborníci
“Aktivistickou mentalitou” mám na mysli to, že lidé o sobě uvažují především jako o aktivistech, kteří patří k nějakému širšímu společenství aktivistů. Aktivista se ztotožňuje s tím, co dělá, a považuje to za svoji životní roli, tak jako zaměstnání nebo kariéru. Stejným způsobem se někteří lidé budou identifikovat se svým povoláním lékaře nebo učitele a místo něčeho, co prostě náhodou dělají, se z toho stává zásadní část jejich sebehodnocení.
Aktivista je specialista nebo odborník na společenskou změnu. Uvažovat o sobě jako o aktivistovi znamená považovat se, ve vašem poznání potřebnosti společenské změny, ve znalostech jak jí dosáhnout a ve vedení nebo čelním postavení v praktickém boji za tuto změnu, za jaksi privilegovaného nebo vyspělejšího – než ostatní.
Aktivismus, stejně jako všechny odborné úlohy, má svůj základ v dělbě práce – jedná se o specializovaný, odloučený úkol. Dělba práce je základem třídní společnosti, přičemž základní dělba je na duševní a manuální práci. Dělba práce funguje například v medicíně nebo školství. Místo toho, aby byly léčení a vychovávání dětí společnými vědomostmi a úkoly, na nichž se podílí každý, stávají se tyto vědomosti specializovaným vlastnictvím lékařů a učitelů – odborníků, na něž musíme spoléhat, že budou tyto věci za nás dělat. Odborníci si žárlivě střeží své dovednosti a zahalují je tajemstvím. Lidé se tak udržují separovaní a oslabení – a upevňuje se tak hierarchická třídní společnost.
Dělba práce nutně znamená, že jedna osoba přijímá nějakou roli jménem mnoha dalších, kteří se této povinnosti vzdávají. Separace úkolů znamená, že druzí pěstují vaše jídlo, vyrábí vaše šaty a dodávají vám elektřinu, zatímco vy provádíte společenskou změnu. Aktivista je odborník, a proto předpokládá, že druzí lidé nedělají nic, aby změnili svůj život, a tak cítí povinnost nebo zodpovědnost dělat to za ně. Aktivisté se domnívají, že kompenzují nedostatek aktivity druhých. Definovat se jako aktivisté znamená definovat naše činy jako činy, které přinesou společenskou změnu, čímž přehlížíme činnost tisíců a tisíců ostatních ne-aktivistů. Aktivismus se zakládá na mylné představě, že jsou to pouze aktivisté, kdo utváří společenskou změnu – samozřejmě však neustále probíhá třídní boj.
Forma a obsah
Napětí mezi formou “aktivismu”, v níž se naše politická aktivita objevuje, a jeho čím dál radikálnějším obsahem za posledních pár let jedině roste. Spousta lidí, kteří se účastnili na 18. červnu, jsou “aktivisté”, kteří vedou “kampaň” na nějaké téma. Politický pokrok, k němuž za posledních pár let na aktivistické scéně došlo, vedl ke stavu, kdy řada lidí přešla od monotématických kampaní proti konkrétním firmám nebo konkrétnímu vývoji k poněkud chybně definované, nicméně slibné protikapitalistické perspektivě. Jenže, i když se obsah kampaňové aktivity změnil, forma aktivismu zůstala stejná. Takže teď si to nejdeme rozdávat s Monsantem a okupovat jeho sídlo, vidíme již totiž dál za tuto jednu stránku kapitálu představovanou Monsantem. Vyvíjíme proto “kampaň” proti kapitalismu – a co dělat jiného, než jít okupovat to, co považujeme za sídlo kapitalismu – finanční City?
Naše metody práce jsou stále stejné, jako bychom si to rozdávali s konkrétní korporací nebo vývojem, a to i navzdory skutečnosti, že kapitalismus vůbec není to stejné, a že způsoby, kterými můžete položit konkrétní, jsou absolutně odlišné od způsobů, kterými můžete položit kapitalismus. Například kampani rázně vedené aktivisty za práva zvířat se podařilo zničit jak šlechtitele psů Consort, tak šlechtitele koček Hillgrove Farm. Oba podniky byly zruinovány a šly do konkursu. Podobně kampani vedené proti mazaným vivisektorům Huntingdon Life Sciences se povedlo snížit hodnotu jejich akcií o 33 procent, ale firmě se povedlo přežít, protože zahájila v City zoufalou public relations kampaň, aby zvýšila ceny. Aktivismus může velmi úspěšně položit nějaké podnikání, jenže k položení kapitalismu bude potřeba mnohem víc než prostě rozšířit tento druh činnosti na každé podnikání a každý sektor. Podobně konečným výsledkem toho, že se aktivisté za práva zvířat zaměřili na řeznictví, bude pravděpodobně to, že pomohou supermarketům zavřít všechna malá řeznictví, čímž napomohou konkurenčnímu procesu a “přirozenému výběru” na trhu. A tak se aktivistům často povede zničit jedno malé podnikání, zatímco posílí kapitál celkově.
Něco podobného platí pro protidálniční aktivismus. Protidálniční protesty v širokém měřítku vytvořily příležitosti pro celý nový sektor kapitalismu – zabezpečení, ostraha, specialisté na tunely a šplhání, odborníci a konzultanti. Jsme teď jedním z mnoha “tržních rizik”, které je třeba vzít při uzavírání dálničního kontraktu v úvahu. Možná jsme skutečně pomohli vládě tržních sil tím, že jsme vytlačili firmy, které jsou nejslabší a nejméně schopné vyrovnat se s tímto vývojem. Protiprotestní konzultantka Amanda Websterová říká: “Nástup protestního hnutí fakticky skýtá tržní výhodu těm smluvním stranám, které ji dokážou efektivně zvládnout.” Opět: aktivismus může položit podnikání nebo zastavit dálnici, ale kapitalismus pokračuje vesele dál, a to jedině silnější než dříve.
Tyto věci jsou rozhodně znamením, pokud nějaké potřebujeme, že k tomu, abychom se pustili do kapitalismu, potřebujeme nejen kvantitativní změnu (víc akcí, víc aktivistů), ale i změnu kvalitativní (potřebujeme nalézt nějaké efektivnější formy práce). Zdá se, že nemáme moc velkou představu, co můžeme k položení kapitalismu vlastně potřebovat. Jakoby bylo potřeba dosáhnout jen toho, že jakási kritická masa aktivistů obsadí kanceláře a pak budeme mít revoluci…
Forma aktivismu byla zachována, i když se obsah této činnosti dostal za formu, která jej obsahuje. Stále uvažujeme v těchto pojmech: my jsme “aktivisté”, děláme “kampaň” na nějaké “téma” – a protože jsme aktivisté opírající se o “přímou akci”, půjdeme a “uděláme akci” proti našemu terči. Metoda kampaní proti konkrétnímu vývoji nebo jednotlivým firmám se přenesla na tuto novou věc útoku proti kapitalismu. Pokoušíme se rozdat si to s kapitalismem – a přitom si naši činnost konceptualizujeme ve zcela nepatřičných pojmech, kdy využíváme metodu práce vhodnou pro liberální reformismus. Takže dostáváme bizarní podívanou “akce” proti kapitalismu – což je absolutně nepatřičná praxe.
Role
Role “aktivisty” je rolí, kterou přijímáme stejně jako roli policisty, rodiče nebo kněze – je to zvláštní psychologická forma, kterou používáme k definování nás samých a našeho vztahu k druhým. “Aktivista” je specialista nebo odborník na společenskou změnu – jenže čím víc lpíme na této roli a představě o tom, kým jsme, tím víc vlastně zdržujeme změnu, po níž toužíme. Skutečná revoluce bude zahrnovat vymanění se ze všech předem vytvořených rolí a zničení veškerého odbornictví – vezmeme si zpátky naše životy. Převzetí kontroly nad naším osudem, které je aktem revoluce, bude zahrnovat vytvoření nových “já” a nových forem interakce a společenství. “Odborníci” na cokoliv to mohou jedině brzdit.
Situacionistická internacionála vyvinula přísnou kritiku rolí a zejména role “militanta”. Jejich kritika směřovala hlavně proti levičáckým a sociálně demokratickým ideologiím, protože se střetávali hlavně s nimi. Ačkoliv tyto formy odcizení pořád existují a jsou běžně k vidění, v našem konkrétním prostředí se častěji střetáváme s liberálním aktivistou než s levičáckým militantem. Nicméně oba sdílí řadu společných rysů (což samozřejmě není nijak překvapivé).
Situacionista Raoul Vaneigem definoval úlohy takto: “Stereotypy jsou dominantními obrazy každého období…Stereotyp je model role; role je modelovou formou chování. Opakováním nějakého postoje se vytváří role.” Hrát nějakou roli znamená kultivovat své vystupování na úkor všeho autentického: “podléháme svodům vypůjčených postojů”. Jakožto ti, kdo hrají nějakou roli, přebýváme v neautentičnosti – své životy redukujeme na sérii různých klišé – “rozbíjíme (svůj) den na řadu póz, které jsme si více méně nevědomky zvolili ze škály dominantních stereotypů”. Tento proces funguje už od prvních dnů protidálničních protestů. U Twyford Down po Žluté středě v prosinci ’92 se tisk a média zaměřily na Kmen Dongasů a dreadový kontrakulturní aspekt těchto protestů. Ten původně rozhodně nepředstavoval převažující prvek – u vystěhovávání byla například i velká skupina trampů. Ale lidé, které k Twyfordu přilákalo mediální pokrytí, si mysleli, že každá osoba tam má dready. Efektem mediálního pokrytí bylo to, že “obyčejní” lidé zůstali mimo a objevilo se víc kontrakulturních týpků s dready – čímž se snížila různorodost protestů. Nedávno došlo k něčemu podobnému ve způsobu, kterým lidé přilákaní na dějiště protestů pokrytím Swampy, které viděli v TV, začali ve svém vlastním životě replikovat postoje, které média prezentovala jako charakteristické pro roli “ekoválečníka”.
“Tak jako je pasivita konzumenta aktivní pasivitou, tak spočívá pasivita diváka v jeho schopnosti osvojit si role a hrát je podle oficiálních norem. Opakování obrazů a stereotypů nabízí soubor modelů, z nichž si má každý vybrat svoji roli.” Role militanta nebo aktivisty je jen jednou z těchto rolí a v tom spočívá – navzdory veškeré revoluční rétorice, která je s touto rolí spojena – její konečný konzervativismus. Údajně revoluční činnost aktivisty je jednotvárnou a neplodnou rutinou – neustálým opakováním několika málo akcí, které nemají žádný potenciál něco změnit. Aktivisté by změně pravděpodobně vzdorovali, kdyby přišla, protože by narušila pohodlnou jistotu jejich role a onu malou útulnou skulinku, kterou si pro sebe vyhrabali. Stejně jako odboroví bossové jsou i aktivisté věčnými zástupci a zprostředkovateli. Stejně jako by odboroví předáci byli proti tomu, aby jejich pracující ve svém boji skutečně uspěli, protože by tím přišli o práci, ohrožuje roli aktivisty změna. Revoluce nebo i jakýkoliv skutečný pohyb tímto směrem by aktivisty fakticky pěkně rozházel, protože by je připravil o jejich roli. Kdyby se stal revolucionářem každý, tak už nebudete tak zvláštní, že ano?
Hrajeme to
Tak proč se chováme jako aktivisté? Prostě proto, že je to pohodlná zbabělá volba? Je snadné upadnout do role aktivisty, protože ta zapadá do této společnosti a nezpochybňuje ji – aktivismus je akceptovanou formou disentu. Dokonce i tehdy, když – jako aktivisté – děláme věci, které nejsou akceptovatelné a jsou nezákonné, sama forma aktivismu, to, že je jako povolání, znamená, že je v souladu s naší psychologií a naší výchovou. Má jistou přitažlivost právě proto, že není revoluční.
Nepotřebujeme žádné další mučedníky
Klíčem k pochopení role jak militanta, tak aktivisty je sebeobětování – obětování sama sebe oné “věci”, která je považována za oddělenou od “já”. To samozřejmě nemá se skutečnou revoluční činností, která představuje uchopení “já”, nic společného. Revoluční mučednictví doprovází identifikaci nějaké věci odloučené od vašeho vlastního života. Akce proti kapitalismu, která kapitalismus identifikuje jako něco “tam venku” v City, je zásadně pomýlená – skutečná moc kapitálu je právě tady v našem každodenním životě. Každý den znovu obnovujeme jeho moc, protože kapitál není věc, ale společenský vztah mezi lidmi (a tak i třídami) zprostředkovávaný věcmi.
Samozřejmě že nenaznačuji, že každý, kdo se účastnil na 18. červnu, se stejnoměrně podílí na přijímání této role a sebeobětování, které ji doprovází. Jak jsem řekl výše, 18. červen problém aktivismu obzvláště zviditelnil právě proto, že se jednalo o pokus vymanit se z těchto úloh a našich normálních způsobů práce. Většina z toho, co tu načrtávám, je “scénář pro ten nejhorší případ”, k čemu může role aktivisty až vést. Podle toho, do jaké míry jej dokážeme v našem hnutí rozpoznat, budeme vědět, kolik práce nám ještě zbývá.
Aktivista dělá z politiky neplodný stereotyp a odhání tak od ní lidi, ale tahle role ničí i samotného aktivistu. Role aktivisty navzájem odděluje cíle a prostředky: sebeobětování znamená vytváření rozdílu mezi revolucí jako láskou a radostí v budoucnu, ale povinností a rutinou dnes. Aktivistickému světonázoru dominuje vina a povinnost, protože aktivista nebojuje sám za sebe, ale za separovanou věc: “Všechny věci jsou stejně nelidské.”
Jako aktivista musíte popírat své vlastní touhy, protože vaše politická aktivita je definována tak, že takové věci se do “politiky” nepočítají. Po zbytek svého života dáváte “politiku” do oddělené škatulky. Je to jako povolání…”Politiku” děláte od 9.00 do 17.00 – a pak jdete domů a děláte něco jiného. A protože je v této oddělené škatulce, “politika” existuje, aniž by byla omezována nějakými praktickými úvahami o účinnosti v reálném světě. Aktivista cítí povinnost dál bezmyšlenkovitě makat ve stejné rutině, neschopný zastavit se nebo uvažovat, protože hlavní věc je, aby byl aktivista pořád zaměstnán – a když je to třeba, tak svoji vinu utišuje mlácením hlavou do zdi.
K tomu, když jste revolucionářem, může patřit i to, že víte, kdy máte zastavit a počkat. Může být důležité vědět jak a kdy udeřit, aby byla efektivita maximální, a také jak a kdy NEUDEŔIT. Postojem aktivistů je “HNED musíme něco udělat!” a zřejmě jej pohání pocit viny. To je naprosto netaktické.
Zrcadlovým obrazem sebeobětování militanta nebo aktivisty je moc odborníka nad druhými – stejně jako u náboženství je tu jakási hierarchie utrpení a licoměrnosti. Aktivista získává moc nad druhými na základě svého vyššího stupně utrpení (“nehierarchické skupiny aktivistů” ve skutečnosti tvoří “diktaturu těch nejangažovanějších”). Aktivista používá morální donucování a vinu, aby mohl třímat moc nad ostatními méně zběhlými v teogonii utrpení. Jejich podřizování sebe samých jde ruku v ruce s podřizováním ostatních – všichni jsou otroky “věci”. Sebeobětující se političtí aktivisté zastavují svůj vlastní život a svoji vůli žít – to vyvolává hořkost a antipatii k životu, která se pak obrací navenek, aby zadusila všechno ostatní. Jsou to “ti, kdo velice opovrhují životem…, stoupenci naprostého sebeobětování…, jejich životy jsou pokřiveny jejich monstrózním asketismem”. Můžeme to vidět v našem vlastním hnutí, například na místě akce, kde se projevuje antagonismus mezi touhou posedět si a užít si a extatickou provinileckou pracovní etikou budování/opevňování barikád, a občas také na přehnané vášnivosti, s níž se odsuzují “piknikáři”. Sebeobětujícího se mučedníka pohoršuje a rozhořčuje, když vidí ostatní, kteří se neobětovávají. Stejně tak, jako když se stejnou žlučovitostí napadne “poctivý pracující” žebráka nebo povaleče, víme, že je to právě proto, že nenávidí své zaměstnání a mučednictví, které ze svého života udělal, a tudíž nesnese vidět, jak si kdokoliv užívá, když on trpí. Musí k sobě do sraček stáhnout všechny ostatní – rovnost utrpení.
Ve staré náboženské kosmologii šel úspěšný mučedník do nebe. V moderním světonázoru se mohou úspěšní mučedníci těšit, že vstoupí do dějin. To největší sebeobětování, ten největší úspěch při ztvárnění úlohy (nebo ještě lépe při vymyšlení celé nové role, kterou mohou lidé napodobovat – např. ekoválečník) bude odměněn dějinami – buržoazním nebem.
Stará levice byla poměrně otevřená ve svých výzvách k heroické oběti: “Obětujte se s radostí, bratři a sestry! Pro věc, pro zavedený pořádek, pro stranu, pro jednotu, pro maso a brambory!” Dnes jsou ale tyto výzvy mnohem skrytější: Vaneigem obviňuje “mladé, levičácké radikály”, že “vstupují do služeb věci – té ´nejlepší´ ze všech věcí. Čas, který mají na tvůrčí aktivitu, promarní rozdáváním letáků, vylepováním plakátů, demonstrováním nebo provokováním místních politiků. Stávají se z nich militanti, kteří si fetišizují akci, protože myšlení za ně obstarávají jiní”.
To nám zní povědomě – hlavně to o fetišizaci akce. V levicových skupinách mají militanti svobodu pouštět se do nekonečné pilné práce, protože vůdce nebo guru skupiny jim sesílá “teorii”, kterou prostě a akceptují a hltají – “stranická linie”. S aktivisty opírajícími se o přímou akci je to trochu jiné – akci si sice fetišizují, ale spíš z averze k jakékoliv teorii.
I když tam byl přítomen, nebyl 18. června onen prvek aktivistické úlohy, která spočívá v sebeobětování a povinnosti, nijak významný. Naším problémem je spíš pocit odloučenosti od “obyčejných lidí”, k němuž aktivismus nutně vede. Lidé se ztotožňují s nějakou výstřední subkulturou nebo klikou, která představuje “nás” v protikladu k “nim”, což jsou všichni ostatní na světě.
Izolace
Role aktivisty znamená dobrovolnou izolaci od všech lidí, s nimiž bychom se měli spojovat. Když přijmete roli aktivisty, separujete se od zbytku lidské rasy jako někdo zvláštní a odlišný. Lidé mají sklon uvažovat v první osobě množného čísla (o kom mluvíte, když říkáte “my”?) o nějakém společenství aktivistů – a ne o třídě. Teď je například v aktivistickém prostředí už nějakou dobu populární hlásat “už žádná samostatná témata” a zdůrazňovat význam “propojování”. Avšak řada lidí si to představovala jako “propojování” s ostatními aktivisty a dalšími kampaněmi. 18. červen to poměrně dobře demonstroval, protože veškerá jeho myšlenka spočívala v tom, že ve stejnou chvíli přivede na jedno místo všechny představitele všemožných věcí nebo témat, čímž se dobrovolně degradoval na ghetto správných věcí.
A podobně: nejrůznější komunikační fóra, která nedávno vyrašila po celé zemi – Rebel Alliance v Brightonu, NASA v Nottinghamu, Riotous Assembly v Manchesteru, London Underground atd. – mají podobný cíl: přimět všechny aktivistické skupiny v oblasti, aby spolu mluvily. Neodsuzuji to – vždyť je to základní předpoklad pro každou další akci. Je ale třeba uvědomit si, že je to extrémně omezená forma “propojování”. Rovněž je zajímavé, že to, co mají skupiny, které se těchto mítinků účastní, společného, je, že jsou to aktivistické skupiny – čím se vlastně zabývají, je zřejmě až druhořadé.
Nestačí se jen snažit o spojení všech aktivistů z celého světa a nestačí ani usilovat o přeměnu většího množství lidí na aktivisty. Narozdíl od toho, co si možná někteří lidé myslí, se k revoluci vůbec nepřiblížíme, když se z mnoha a mnoha lidí stanou aktivisté. Někteří lidé zřejmě mají podivný názor, že je potřeba každého nějak přesvědčit, aby se stal tak jako my aktivistou, a pak budeme mít revoluci. Vaneigem říká: “Revoluce se provádí každý den, a to navzdory a v opozici vůči specialistům na revoluci.”
Militant nebo aktivista je specialistou na společenskou změnu nebo revoluci. Tento specialista rekrutuje ostatní pro svoji maličkou sféru specialismu, aby tak zvýšil svoji moc a rozptýlil vědomí své vlastní bezmoci. “Specialista…se přidává, aby mohl přidat další.” Tak jako u pyramidového prodejního schématu se hierarchie sama replikuje – jste naverbováni, a abyste nebyli na dně pyramidy, musíte naverbovat další lidi, kteří budou pod vámi, a ti pak dělají přesně to samé. Reprodukce odcizené společnosti úloh se provádí prostřednictvím specialistů.
Jacques Camatte má ve své eseji O organizaci (1969) vtipnou poznámku, že politická uskupení často končí jako “gangy”, které se definují vyloučením – člen skupiny je loajální především skupině, a ne boji. Jeho kritika platí především pro myriády levicových sekt a skupinek, k nimž směřovala, ale v menší míře platí i pro aktivistickou mentalitu.
Politická skupina nebo strana nahrazuje sama sebou proletariát a její přežití a reprodukce se stávají tím nejdůležitějším – revoluční činnost se stává synonymem pro “budování strany” a nábor členů. Skupina si myslí, že má jedinečný patent na pravdu a s každým mimo skupinu se zachází jako s idiotem, který potřebuje být vzděláván tímto předvojem. Místo rovnostářské debaty mezi soudruhy dostáváme oddělení teorie od propagandy, kdy má skupina svoji vlastní teorii, kterou drží málem v tajnosti, protože věří, že ze své podstaty méně duševně schopní zákazníci musí být do organizace vlákáni pomocí nějaké populistické strategie, a až pak se na ně překvapivě vychrlí politika. Tato nepoctivá metoda jednání s těmi, kdo jsou mimo skupinu, se podobá náboženskému kultu – nikdy vám předem nepoví, co jsou zač.
Tady můžeme vidět určitou podobnost s aktivismem, protože aktivistické prostředí se chová jako levičácká sekta. Aktivismus jako celek má některé vlastnosti “gangu”. Aktivistické gangy často končí jako všetřídní aliance obsahující všechny sorty liberálních reformistů, protože i oni jsou “aktivisté”. Lidé se považují především za aktivisty a jejich hlavní loajalitou se stává loajalita ke společenství aktivistů, a ne k boji jako takovému. “Gang” je iluzorním společenstvím, které nás odvádí od vytváření širšího společenství odporu. Esencí Camattovy kritiky je útok na vytváření dělby na vnitřek a vnějšek mezi skupinou a třídou. Začínáme o sobě uvažovat jako o aktivistech, kteří jsou separovaní od lidí z pracující třídy, a mají odlišné zájmy.
Naše činnost by měla být bezprostředním projevem skutečného boje, a ne potvrzením odtrženosti a odlišnosti nějaké konkrétní skupiny. V marxistických skupinách je vlastnictví “teorie” tou nejdůležitější věcí určující moc – v aktivistickém prostředí je to jiné, ale ne zase tak moc. Vlastnictví relevantního “společenského kapitálu” – vědomosti, zkušenosti, kontakty, vybavení atd. – je primární věcí, která určuje moc.
Aktivismus při svém fungování reprodukuje strukturu této společnosti: “Když začne rebel věřit, že bojuje za vyšší dobro, stimuluje se autoritativní princip.” Tohle není žádná triviální záležitost – to je základem kapitalistických společenských vztahů. Kapitál je společenským vztahem mezi lidmi, který zprostředkovávají věci – základním principem odcizení je, že svůj život žijeme ve službě nějaké věci, kterou jsme sami vytvořili. Jestliže tuto strukturu reprodukujeme ve jménu politiky, která se prohlašuje za protikapitalistickou, prohráli jsme už předem. Proti odcizení se nedá bojovat odcizenými prostředky.
Skromný návrh
Tohle je skromný návrh, abychom si vyvinuli způsoby práce adekvátní našim radikálním myšlenkám. Nebude to snadný úkol a pisatel tohoto krátkého kusu nemá o nic jasnější představu jak na to, než kdokoliv jiný. Netvrdím, že bychom měli 18. červen opustit nebo jej napadat, vždyť to byl statečný pokus jak překročit naše meze a vytvořit něco lepšího, než v současnosti máme. Avšak ve svých pokusech o vymanění se ze zastaralých a opakujících se způsobů práce jasně ukázal pouta, která nás pořád pojí s minulostí. Kritika aktivismu, kterou jsem výše vyjádřil, neplatí zcela pro 18. červen. Avšak je tu jisté paradigma aktivismu, které ve své nejhorší podobě tohle všechno, co jsem již nastínil, obsahuje, a 18. červen tohle paradigma do jisté míry sdílel. Je na vás, abyste rozhodli, do jak velké míry.
Aktivismus je forma, kterou nám částečně vnucuje slabost. Tak jako při společné akci Reclaim the Streets a liverpoolských dokařů se nacházíme v dobách, v nichž je radikální politika často produktem vzájemné slabosti a izolovanosti. Je-li tomu tak, pak možná ani není v naší moci, abychom se vymanili z úlohy aktivistů. Možná, že v dobách útlumu boje jsou ti, kdo dál pracují pro sociální revoluci, marginalizováni a začínají být chápáni (chápou se) jako zvláštní odtržená skupina lidi. Možná, že to může napravit jen všeobecný vzestup boje, kdy už nebudeme podivíni a úchyláci, ale budeme prostě říkat to, co bude mít na mysli každý. Avšak k práci na eskalaci boje se bude třeba v jakékoliv možné míře vymanit z úlohy aktivistů – neustále se snažit tlačit na hranice našich mezí a zábran.
Historicky ta hnutí, která se nejvíc přiblížila k destabilizaci nebo odstranění nebo překročení kapitalismu, vůbec neměla formu aktivismu. Aktivismus je v zásadě politickou formou a metodou práce vhodnou pro liberální reformismus, který je tlačen za své meze a využíván k revolučním účelům. Samotná úloha aktivisty musí být pro ty, kdo touží po sociální revoluci, problematická.
Andrew X