Pokud jde o mne, nevěřím, že existuje “jedno řešení” společenských problémů, ale že jsou tisíce různých a měnících se řešení, stejně jako je různá sociální existence lišící se v čase a prostoru.
Errico Malatesta, 1924
Revoluce je komunizování společnosti, ale tento proces je více než jen sumou přímých akcí.
Gilles Dauve, 1973
Tento článek je odpovědí na témata nastíněná textem “Vykašlete se na aktivismus” od Andrewa X, který je kritikou protestu J18 v Anglii. Článku “Vykašlete se na aktivismus” se v poslední době v Severní Americe věnovala určitá pozornost: upozornil mě na něj editor Red and Black Notes po té, co byl umístěn na webovou stránku Mid-Atlantic Infoshop a co byl později otištěn také v Collective Action Notes.
Myslím, že tento článek byl napsán ve vhodný čas zejména ze dvou důvodů: Tím prvním je určitá nálada “klesající úrodnosti”, která postupně přichází v “post-seattlovských” protestech, počínaje A16 ve Washingtonu a konče protesty proti národním shromážděním Republikánů a Demokratů v Philadelphii a v Los Angeles. Tento pocit se zakládá na tom, že to, co bylo nové a překvapující v Seattlu, může být nyní čím dál tím starší a otřepanější – nemluvě již o tom, že i snadno předvídatelné represivními aparáty kapitalistického státu. Druhým důvodem, který se týká spíše Severní Ameriky, je zformování NorthEastern Federation of Anarcho-Communists (NEFAC), která, jak se zdá, bude nejspíše jednat více či méně v duchu aktivismu přímé akce. Bude takové úsilí NEFAC schopno nabídnout něco užitečného těm, kteří se angažují v boji, nebo to povede jen k dalšímu nikam nevedoucímu “aktivismu pro aktivismus” a k dalšímu divadlu bojovnosti?
Andrew X nabízí, podle svých slov, článek “Vykašlete se na aktivismus” jako “pokus inspirovat úvahy o výzvách, které před námi stojí, jestliže bereme svůj záměr odstranit kapitalistický způsob výroby skutečně vážně”. Je to spíše pokus otevřít debatu, než dospět k závěru – a je ve stejném duchu, v jakém nabízím těchto pár poznámek já. Někteří čtenáři budou mou pozici bezpochyby považovat za až frustrujícím způsobem rozpolcenou, doufám však, že to není jen výsledek zmatených úvah z mé strany. Spíše si myslím, že tento vysoký stupeň rozpolcenosti a schopnosti žít v napětí mezi zdánlivě neslučitelnými rozpory je tím hlavním z problémů, které formulují “anti-aktivismus” a “anti-politiku”. Tvrdím zkrátka, že si musíme osvojit nutnost a zároveň i nemožnost onoho “vykašlání se na aktivismus”.
Hranice aktivismu
V kritice Andrewa X je spousta cenného, obzvláště problémy vyzdvižené v části “forma a obsah”. V této pasáži autor poukazuje na hranice konvenčního aktivismu, který se aplikoval mimo kontext monotematických kampaní. Takový aktivismus, píše Andrew X, je zcela neužitečný, pokud je naším cílem zrušit kapitalismus jako celek. “Aktivismus může velmi úspěšně položit nějaké podnikání, jenže k položení kapitalismu bude potřeba mnohem více, než prostě rozšířit tento druh činnosti na každé podnikání a každý sektor.” Jinými slovy, kapitalismus nemůže být zničen pouhým sčítáním “akcí” (nebo množství aktivistů); místo toho je třeba jakási kvalitativní transformace.
Andrew X také ukazuje, jak mohou dokonce i významné “úspěchy” monotematických aktivistických kampaní přispět k tomu, že se kapitalismus vzpamatuje a zotaví, například tím, že šéfové vymyslí lepší způsoby, jak potlačit opozici, nebo tím, že pomůže “vládě tržních sil”, aby slabší společnosti vytlačila z byznysu. Závěr této části si zaslouží plnou citaci:
“Forma aktivismu byla zachována, i když se obsah této činnosti dostal za formu, která jej obsahuje. Stále uvažujeme v těchto pojmech: my jsme “aktivisté” a děláme “kampaň” na nějaké “téma” – a protože jsme aktivisté opírající se o “přímou akci”, půjdeme a “uděláme akci” proti našemu terči. Metoda kampaní proti konkrétnímu vývoji nebo jednotlivým firmám se přenesla na tuto novou věc útoku proti kapitalismu. Pokoušíme se rozdat si to s kapitalismem – a přitom si naší činnost konceptualizujeme ve zcela nepatřičných pojmech, kdy využíváme metodu práce vhodnou pro liberální reformismus. Takže dostáváme bizarní podívanou “akce” proti kapitalismu – což je absolutně nepatřičná praxe.”
Článek “Vykašlete se na aktivismus” se nicméně v podstatě spokojuje s kritikou toho, co autor označuje za “aktivistickou mentalitu” – a tady lze nalézt největší argumentační slabiny. Aktivismus má podle mne dvě dimenze, “subjektivní” a “objektivní”, a obě je třeba brát v potaz. Andrew X sám uznává “objektivní” stránku aktivismu a otevřeně ji kritizuje:
“Aktivismus, stejně jako všechny odborné role, má svůj základ v dělbě práce – jedná se o specializovaný, odloučený úkol. Dělba práce je základem třídní společnosti, přičemž základní dělba je na duševní a manuální práci. Dělba práce funguje například v medicíně nebo ve školství. Místo toho, aby bylo léčení a vychovávání dětí společnými vědomostmi a úkoly, na nichž se podílí každý, stávají se tyto vědomosti specializovaným vlastnictvím lékařů a učitelů – odborníků, na něž se musíme spoléhat, že budou tyto věci za nás dělat. Odborníci si žárlivě střeží své dovednosti a zahalují je tajemstvím. Lidé se tak udržují separováni a oslabení – a upevňuje se tak hierarchická třídní společnost.”
Nicméně potom je “objektivní stránka” aktivismu jako konkrétního společenského a historického fenoménu odsunuta do pozadí (přinejmenším do té doby, než se k ní autor dokodrcá během argumentů, které jsou proti ní vzneseny v závěrečných odstavcích) a hlavní roli přebírá “subjektivní stránka” – povaha mysli, postojů a přesvědčení jednotlivých aktivistů, “aktivistická mentalita”.
Oduševňování
Aktivista, píše Andrew X, “se ztotožňuje s tím, co dělá, a považuje to za svoji roli v životě tak jako zaměstnání nebo kariéru … za roli, která se stává nepostradatelnou součástí jeho představy o sobě samém.” Podle autora s sebou aktivistická představa o sobě samém nevyhnutelně nese pocit “považovat se v rámci vašeho poznání nutnosti společenské změny, ve znalostech, jak jí dosáhnout, a ve vedení nebo čelním postavení v praktickém boji za tuto změnu za jaksi privilegovanějšího nebo vyspělejšího – než ostatní”.
Později autor píše, že největším problémem, s nímž se aktivista střetává, je “pocit izolace od ´obyčejných lidí´, který aktivismus implikuje. Lidé se ztotožňují s nějakou konkrétní subkulturou nebo ´klikou´ – a stávají se tak ´my´, které se staví proti “oni” komukoli ve světě.” Pokračuje: “Role aktivisty znamená dobrovolnou izolaci od všech ´obyčejných lidí´, s nimiž bychom se měli spojovat. Když přijmete roli aktivisty, izolujete se od zbytku lidské rasy jako někdo zvláštní a odlišný.”
Zdá se, že autor se daleko více zajímá o to, jak jednotliví aktivisté vidí sami sebe a jaký ze sebe mají dojem, než o to, jakou pozici ve společnosti skutečně zaujímají. Aktivisté trpí pocitem izolace, identifikují se s klikou, jejich izolace je izolací, kterou si sami vnutili, své role sami přijali atd. Tato rétorika se prolíná celou kritikou a představuje její převládající pohled. Andrew X bere zcela jistě do úvahy důsledky těchto postojů, jako je tendence k vypočítavému získávání členů, aby se zvýšila něčí úroveň ve skupině, k reprodukci utlačovatelských struktur společnosti uvnitř skupiny, k izolaci aktivistů před širší utlačovanou komunitou a nakonec tendenci k začlenění boje zpět do kapitalistických společenských vztahů. Ale vzhledem k autorově důrazu na subjektivní stránku této rovnice se tyto důsledky jeví jako druhotné efekty primární příčiny: a tou je problém, že si jedinci osvojují stereotypní a elitářské postoje “aktivistické” role.
Tento jednostranný důraz na “subjektivní” stránku sociálního fenoménu aktivismu je největší slabinou této kritiky. Důraz směřuje ke zřejmému závěru, který je vlastní Andrewovu argumentu: Pokud je aktivismus duševním postojem nebo “rolí”, lze to změnit, tak jako může člověk změnit svou mysl, nebo lze tuto roli odhodit jako masku či kostým. Autor nás varuje, že “čím tvrději budeme lpět na této roli a na tom, kdo jsme, tím více se budeme ve skutečnosti bránit změně, kterou si přejeme”. Důsledek je jasný: přestat lpět na roli, “vykašlat se na aktivismus” – a významná překážka na cestě k vytoužené změně bude odstraněna.
Tento subjektivistický důraz vede autora k tomu, aby se dobral k některým poměrně sporným formulacím: “Role “aktivisty” je rolí, kterou přijímáme stejně jako roli policisty, rodiče nebo kněze – zvláštní psychologická forma, kterou používáme k definování nás samých a našeho vztahu k druhým.” Nepochybuji o tom, že být součástí ozbrojené pěsti buržoazního státu s sebou nese psychologickou “roli” a že jednotlivý policajt se s ní “identifikuje”, ale vezmeme-li tento postoj z jakékoli perspektivy, která se chce zcela vážně zbavit policistů (a státu), zdá se to být dosti triviální úvaha. Autor zde sklouzává do buržoazního, individualistického nahlížení problému, podle něhož se sociální skupiny, jako jsou policisti, rodiče a kněží, vytvářejí proto, že si jistý shluk jednotlivých lidí tuto roli “vybral” (bezpochyby na nějakém “volném trhu rolí”).
Narážení do zdi
Jakékoli sociální skupiny – ať už policisti, kněží a rodiče nebo anarchisti či aktivisti – se rodí prostřednictvím složitých společenských procesů. U existence policistů hraje důležitou roli historická nutnost (tzn. policisty potřebuje každý stát; jedině bezstátní společnost je nebude potřebovat). Jednání jedince je součástí těchto procesů, ale volby, které jedinec činí, jsou vždy vysoce vynucené a podmíněné okolnostmi. Policistů se nemůžeme zbavit tím, že na ně budeme morálně apelovat, aby se zbavili svých “rolí” policajtů.
Jsem si jistý, že Andrew X to takto s policisty nemyslel; jde mi o to, že když uvažuje o aktivismu a aktivistech, tuto perspektivu ztrácí. Rovněž si uvědomuji, že Andrew X jednoduše netvrdí, že všechny problémy aktivismu lze magicky vyřešit jenom “změnou v srdci”. Na konci článku Andrew X v podstatě uznává objektivní potíže svého argumentu, činí tak ovšem způsobem, který do kostry jeho “subjektivistického” argumentu prostě nezapadá.
V závěrečných odstavcích článku autor spekuluje, že “se nacházíme v dobách, v nichž je radikální politika často produktem vzájemné slabosti a izolovanosti. Je-li tomu tak, pak možná ani není v naší moci, abychom se vymanili z role aktivistů. Možná, že v dobách útlumu boje jsou ti, kdo dál pracují pro sociální revoluci, marginalizováni a začínají být chápáni (a chápou se) jako zvláštní odtržená skupina lidí. Možná, že to může napravit jen všeobecný vzestup boje, kdy už nebudeme podivíni a úchyláci, ale budeme prostě říkat to, co bude mít na mysli každý”.
Řekl bych, že ohledně skutečnosti, že během období, kdy je třídní boj v odlivu, se skupiny zastávající “revoluční” politiku nalézají v marginalizované menšině, neexistuje žádné “možná”. To je prostě fakt. Je to tedy do jisté míry situace, kterou lze předvídat a kterou se lze zabývat bez potřeby přílišného lomení rukou a zpytování svědomí. Taková byla třeba pozice řady komunistů rad a levých komunistů, kteří si uvědomili nezbytnost menšinového charakteru své existence. Článek od Sama Mosse nazvaný “The Impotence of the Revolutionary Group”, vydaný radovou komunistickou skupinou International Council Correspondence ve 30.letech, je ukázkou tohoto názoru. Moss v tomto textu píše:
“Dělnická třída sama může vést revoluční boj, zrovna tak jako dnes sama vede nerevoluční třídní boje, a oprávnění, aby se odbojné třídní vědomí dělníků shromažďovalo do skupin mimo sféry skutečného třídního boje, je jedině tam, kde ještě není revoluční hnutí. Jejich existence jako malých skupinek tak odráží nikoli situaci pro revoluci jako spíše nerevoluční situaci. Tam, kde se schyluje k revoluci, bude se jejich množství utápět, ne jako funkčních organizací, ale jako jednotlivých dělníků.”
Speciální rentgeny
Je to nicméně také otázka právě toho, jaké uspořádání věcí konstituuje “boj”. Z “aktivistické” perspektivy jsou větší a neurvalejší “karnevaly proti kapitálu” a militantnější a dramatičtější veřejné demonstrace bezpochyby důkazem toho, co Andrew X označuje jako “všeobecný vzestup boje”. Tato perspektiva však přehlíží celou úroveň “každodenních” forem odporu – počínaje zvolňováním práce, absentérismem a sabotáží a konče dílenským “kontraplánováním” a jinými formami autonomního a “neoficiálního” organizování se – které konvenční aktivisté a levičáci (včetně většiny anarchistů) chybně přehlížejí. A to stále ještě opomíjí všechny ty způsoby boje, které se odehrávají mimo dílny, jako jsou různé formy kulturní a sexuální revoluce. Na takových úrovních snad možná můžeme nalézt základy třídní moci a solidarity, která vytryskne během období “všeobecného vzestupu boje”.
Pro různé skupiny pracujících mimoto existují velmi specifické formy “každodenního” odporu a autonomního organizování se, které mají blízko k velmi specifickým způsobům, kterými je z jejich práce extrahována nadhodnota. Prvním krokem k autentickému anti-aktivismu bylo by potom snad mohlo být: obrátit se k těmto specifickým, každodenním, pokračujícím bojům. Jak v dnes tito tzv. “obyčejní” pracující čelí kapitalismu? Jaké možnosti jsou již přítomny v jejich konkrétních bojích? Jaké sítě jsou již vytvořeny prostřednictvím jejich vlastního úsilí?
Uchopit perspektivu, která by toto uznala a dokonce se tímto směrem i orientovala, vyžaduje něco, o čem není v článku Andrewa X ani zmínka: vyžaduje to potřebu, aby teorie ladila s praxí, potřebu teorie, která může myslet zároveň “subjektivně” i “objektivně”, která na “subjektivní” i “objektivní” nahlíží v celé jejich vzájemně podmíněné souvislosti. Ve své kritice hnutí J18 Andrew X snad nikdy ani nevzal v potaz, že nepřiměřenosti této kritiky lze přisoudit, zčásti nebo zcela, slabosti (nebo vůbec absenci) jeho analýzy.
Všichni víme, že jednou z hlavních charakteristik tradičního aktivisty je přezírání teorie – aktivisté se nenazývají aktivisty jen tak pro nic za nic. Všichni jsme od nich slýchali, že chtějí “pokračovat” a “něco budovat” nebo “něco udělat”, spíše než ztrácet čas, nimrat se a piplat nad něčím tak nepodstatným, jako je teorie. To platí obzvláště pro Spojené státy, kde tradiční anti-intelektualismus (hluboce konzervativní ideologická síla ve společnosti) vystavuje aktivisty nebezpečí, že budou znít, pokud se zapojí do teoretické reflexe a debaty, jako elitáři nebo maloburžoazní akademici. A vůbec, cožpak “obyčejní” pracující teoretizují?
Alespoň tak uvažují aktivisté o pracujících. Marx byl však přitom rád, že první francouzský překlad Kapitálu vycházel nejdříve na pokračování, protože byl toho názoru, že bude přístupnější “obyčejným” pracujícím, kteří se tak o text budou spíše zajímat. Marx si očividně nemyslel, že by text byl nad jejich schopnosti – ani že by se jeho obsah netýkal jejich každodenních bojů.
Snad neschopnost Andrewa X rozpoznat teorii jako skutečnou slabost aktivistického hnutí vysvětluje míru, do níž autor “Vykašlete se na aktivismus” zůstává sám uvězněn v “aktivistické mentalitě”. Tato bázlivost před teorií je skrytou příměsí aktivismu, který stále souží řadu těch, kteří se s aktivismem snaží rozejít.
Druh teorie, kterou mám na mysli, lze nalézt v různých příkladech analýzy “třídního složení”, zahrnující práce Sergia Bologna, rané práce Tonyho Negra, Midnight Notes Collective, The Remaking of the U.S. Working Class Lorena Goldnera nebo poslední zkoumání tzv. call centers prováděných v Německu skupinou Kolinko či článek od Curtise Price “Fragile Prosperity?Fragile Social Peace? Notes on the U.S.” (vydaný Collective Action Notes). Za jeden z prvních příkladů teorie “třídního složení” lze považovat Engelsovo “Postavení dělnické třídy v Anglii”.
Společenský vztah nemůžete vyhodit do povětří
Tyto analýzy mají daleko k ekonomickému determinismu velké části marxistické “teorie”. O “historické nutnosti”, která podmiňuje existenci společenských skupin, mluvím z perspektivy právě takovýchto analýz třídního složení. Tato nutnost je v zásadě vzato vytvořená lidmi, objevuje se však v odcizené formě, protože je unesena kapitalistickou zbožní výrobou. Nejsme otroky neosobních sil – “ekonomie” nebo čehokoli jiného. Kolektivní lidskou dynamiku, kterou se sociální skupiny a profese (policajti, kněží nebo aktivisté) vydělují z dělby práce, nicméně nelze popřít – ani ji nelze odvrhnout aktem individuální vůle, což je ona rovina, na níž staví problém Andrew X.
Jsem plně přesvědčen o schopnosti lidí kolektivně měnit těmi nejradikálnějšími způsoby podmínky svých životů. Avšak zrušení specifických sociálních skupin, jakou jsou třeba aktivisté, vyžaduje seriózní teoretický, stejně tak jako i praktický pokus porvat se s celým společenským procesem, který tyto skupiny samotné vytváří na prvním místě, spíše než jen naléhat na jednotlivé aktivisty, aby se “vykašlali” na své role. Policisté a kněží, aktivisti a intelektuálové – odstranění všech těchto sociálních skupin bude kolektivní prací utlačovaných lidí jednajících ve svých vlastních zájmech. “Aktivisté” mohou tomuto procesu pomoci, nebo mu naopak v různé míře bránit (ale nepřeceňujme jejich schopnost pro jedno nebo druhé), co však prostě nemohou, je vymanit se přáním nebo silou vůle ze své existence jako společenské kategorie.
“Roli” aktivisty si člověk jednoduše “sám nevybírá” – je mu rovněž sociálně vnucena. Kapitalistická společnost produkuje aktivisty, stejně jako produkuje jiné specialisty, stejně jako produkuje například blízkého příbuzného aktivisty, intelektuála. Snaha některých jednotlivých aktivistů spáchat “sebevraždu role” nezanechá v celkové existenci aktivistů jako sociální skupiny významný otisk. Andrew X se v celém svém eseji znovu a znovu obrací k onomu ústřednímu, že kapitál je sociální vztah. Inu, kdysi někdo řekl, že sociální vztah nemůžete vyhodit do povětří. A jestliže ho nemůžete vyhodit do povětří, zcela jistě se ho nezbavíte ani přáním či silou vůle. Aktivisté, stejně jako intelektuálové nebo jiní specialisté, nezmizí ze společnosti do té doby, dokud nezmizí sama dělba práce.
Netvrdím, že bychom měli sedět a čekat, až bude “po revoluci”. Takový “objektivismus” by nebyl ničím jiným než druhou stranou té samé Andrewovy mince subjektivismu. Kdybychom čekali, až revoluční rozbřesk poskytne šanci na lidskou důstojnost, a až do onoho dne (který by tak zcela jistě nikdy nenastal) se smířili s celý tím odcizujícím marasmem, jen bychom podpořili fatalismus a pasivitu.
Namísto toho bychom se měli snažit překonat jak zjednodušující “subjektivismus”, tak i zjednodušující “objektivismus”. Je třeba uchovat si na paměti jak subjektivní, tak i objektivní póly problému – a tento rozpor udržovat (tj. živit rozpor s celou jeho bolestivou mnohoznačností a antagonismem) jak v teoretické, tak i praktické činnosti – a ne jednostranně zdůrazňovat jeden nebo druhý extrém.
Není tu nikdo jiný, než my – pracující?
Myslím si, že voluntaristický postoj Andrewa X ke zrušení aktivismu (individuálně, přáním/silou vůle mimo jeho společenské bytí) poukazuje na falešný kontrast mezi “neatuentickým” aktivismem a nějakou vymyšlenou formou “autentického” aktivismu – představa ne-odcizení – která v sobě má počátek elitářské dimenze. Ve skutečnosti to představuje “návrat potlačeného” elitářství, které se Andrew X snažil vymýtit především.
Kdyby to byl pouze jeho individuální “tik”, nebyl by důvod k přílišným obavám. Ale anti-teoretický (nebo přinejmenším a-teoretický) sklon mnohých anti-aktivistů jde ruku v ruce s touto sentimentalizací “opravdového, lidového života”, s jakousi chybně založenou vírou, že někde na druhé straně velké propasti, jsou “skuteční” pracující, kteří nějak vedou méně odcizený a autentičtější život.
Argumentace Andrewa X spočívá na této dichotomii mezi “opravdovými” nebo “obyčejnými” lidmi na straně jedné a “odcizenými” aktivisty na straně druhé. Píše: “Naše činnost by měla být bezprostředním projevem skutečného boje, ne potvrzením odtrženosti a odlišnosti nějaké konkrétní skupiny.” Andrew X cituje Raoula Vaneigema, když píše, že “zaujímat nějakou roli znamená přebývat v neautenticitě”. Dále přijímá jednu z hlavních situacionistických myšlenek: “S odcizením nemůžete bojovat odcizenými prostředky”.
Mnohé z toho vskutku pochází ze situacionistické kritiky mučednického bojovníka. Vsazeno do náležitého kontextu, má v tomto ohledu situacionistické dílo stále hodně co říci. Dobře kritizuje pozůstalé křesťanství většiny levice, syndrom mučedníka, který svou křížovou cestou dělá z ostatních pasivní diváky. Tato kritika obsahuje také odmítnutí pracovní etiky plné sebeodříkání a snaží se formulovat (nutně s omezeným úspěchem) určitý druh odporu vůči specializaci, separaci a odcizení, které jsou vlastní spektakulárnímu kapitalismu.
Žádný z těch lidí, kteří se snaží zničit kapitalismus, by to neměl dělat proto, že by “měl”, proto, že to je jeho “povinnost”; ani by to neměl dělat “pro ostatní”. Do tohoto boje by se měli všichni zapojit především kvůli sobě samým, kvůli svému radikálnímu potěšení a jako ventil své lásky a hněvu.
O tomto aspektu situacionistické teorie však existují dvě spřízněné poznámky, které bych rád uvedl. Ta první připomíná, že byla součástí totální (a totalizující) kritiky a praxe, která respektovala jednotu teorie a praxe a nutnost jak teorie, tak i praxe (obojí v neustálé interakci). Druhá říká, že když se z tohoto kontextu odstranilo to, co nazývám “totální kritikou”, může se stát Vaneigemovo odmítnutí role odcizeného bojovníka jak dětinským, tak i elitářským (což je vlastně to, co se přihodilo Vaneigemovi).
Dovolte mi, aby upozornil na to, co napsal sám Vaneigem v “Basic Banalities (I)” (Situationist International no.7, 1962), několik let před tím, než napsal Revolution in Everyday Life. V této pasáži (teze 12) Vaneigem lokalizuje základní faleš a odcizení “soukromého života” člověka v kapitalismu:
” ´Soukromý´ život je definován především ve společenském kontextu. Je zplozen sociálními vztahy vytvořenými soukromým přivlastněním, ale jeho základní forma je determinována vyjádřením těchto vztahů. Tato forma, universální, nesporná, ale neustále popíraná, činí přivlastnění právem, které patří každému, z něhož je však každý vyloučen, právem, které můžeme získat pouze tím, že se jej vzdáme. Pokud se ji nedaří osvobodit se z kontextu, v němž je uvězněna, může se ta nejautentičtější existence uchopit, vyjádřit a sdělit jedině převrácením, kterým se její hlavní rozpor skryje. Jinými slovy, pokud se pozitivnímu projektu nedaří odůvodnit praxi radikálního převrácení životních podmínek – které nejsou ničím jiným než podmínkami soukromého přivlastňování si- nemá tu nejmenší šanci uniknout před tím, aby byl převzat negativitou, která panuje nad vyjádřením sociálních vztahů: je kooptován jako obrácený obraz v zrcadle.”
Rád bych zdůraznil důležitost poslední věty: nedostatečné převrácení “podmínek soukromého přivlastněňování si”, všechny pokusy o “autentickou” a “neodcizenou” existenci se stanou jen další součásti podívané, spektáklu. “Pozitivní projekt” – abych se držel Vanegeimových termínů – musí “podporovat praxi radikálního převrácení životních podmínek” – jinak nebude mít “nejmenší šance” uniknout odcizení. Rozchod (“break”), který člověku umožní, aby si skutečně přisvojil autentické já, tak není “vzdáním se aktivismu”, je místo toho “rozchodem , kterému se říká revoluce” – která je nezbytně kolektivním projektem utlačovaných. Jedinec se nemůže “vykašlat” na aktivismus; ten musí být odstraněn v kolektivním procesu odstranění kapitalismu a vytvoření komunismu.
V nejlepším případě byla situacionistická verze “anti-aktivismu” původně začleněna do holistické perspektivy totální revoluce. Vaneigem se této integrované perspektivě čím dál tím více vzdaloval směrem k čemusi, co se podobá lifestylistickému nebo individualistickému anarchismu (z toho důvodu se jeho práce, vytržená ze svého původního kontextu, stala svatým písmem pro takové publikace, jako je třeba Anarchy!Journal of Desire Armed).
Kritika kritiky
Z tohoto důvodu pár vnímavějších situacionistických kritiků vidělo kritiku bojovníka jako jeden z nejslabších aspektů celé teorie Situacionistické internacionály. Gilles Dauve je ve svém eseji “Critique of the Situationist International” obzvláště citlivý vůči skrytému elitářství v kritice bojovníka, kterou Situacionistická internacionála podala. V Revolution in Everyday Life, píše Dauve, Vaneigem napsal “pojednání o tom, jak žít jinak v současném světě, i když přitom vykládal o tom, jaké by sociální vztahy mohly být. Je to příručka pro narušování logiky trhu a námezdního systému, s níž se člověk může dostat kamkoli”. Ale Dauve tvrdí, že se tato perspektiva stává moralismem:
“Vaneigemovu kniha bylo obtížné napsat, protože se nedá žít. Je ohrožena tím, že na jedné straně upadne k okrajovému posibilismu a na straně druhé k imperativu, který je neuskutečnitelný – a tudíž mravokárný. Buď se člověk krčí v trhlinách buržoazní společnosti, nebo ji ustavičně čelí jiným životem, který je bezmocný, protože jedině revoluce ho může udělat realitou. SI vložila ze sebe to nejhorší do svého nejhoršího textu. Vaneigem byl tím nejslabším článkem SI, článkem, který odhaluje všechny její slabiny. Pozitivní utopie je revoluční jako požadavek, jako napětí, protože ji nelze uskutečnit v této společnosti; stává se výsměchem, když se ji člověk snaží žít dnes.”
Namísto revoluční kritiky, tvrdí Dauve, sklouzává Vaneigem do moralizování – a “jako každá moralita, byla i Vaneigemova pozice neudržitelná a musela při kontaktu s realitou vybouchnout”.
Dauve dále vysvětluje příčiny a důsledky tohoto moralizování. Příčiny vidí v zužování perspektivy SI na sféru zdání a na sféru spotřeby – na úkor výroby. Ve svém teoretizování o revolučním hnutí, říká Dauve, “SI skutečně vychází ze skutečných podmínek existence, ale redukuje je na intersubjektivní vztahy. To je hledisko subjektu, který se snaží znovuobjevit sám sebe, nikoli hledisko, který zahrnuje jak subjekt, tak i objekt”. Mám za to, že především tohle je problém Andrewovi kritiky aktivisty, která rovněž přijímá jen “hledisko subjektu, který se snaží znovuobjevit sám sebe”, spíše než aby subjekt brala v kontextu jeho spletitých, objektivních a sociálních zprostředkování.
Důsledkem tohoto výlučně subjektivního hlediska podle Dauveho bylo, že se Situacionistická internacionála stala “potvrzením jedinců v takové míře, že se stala i potvrzením elitářství”. “Proti bojovnému moralismu”, píše Dauve, “SI velebila jiný moralismus: moralismus autonomních jednotlivců v sociální skupině a v revoluční skupině. A teď, jedině činnost začleněná do sociálního hnutí připouští autonomii skrze efektivní praxi. Jinak končí požadavek autonomie vznikem elity těch, kteří vědí, jak se stát autonomními”.
Stavím se za Dauveho pozice (vyjádřenou výše), že “pozitivní utopie” může v naší současné odcizené společnosti zůstat revoluční “jako požadavek, jako napětí”. Chápu to tak, že projekt “žít jinak” se nemá prostě jen tak pustit z hlavy, odložit stranou jako jednoduše nemožný do té doby, než bude “po revoluci”. Ani se nemusíme prostě oddat snaze “skoncovat s odcizením” pomocí “odcizených prostředků”. Neměli bychom ani dávat ruce pryč a bez jakýchkoli pochyb plnit konvenční roli aktivisty nebo militanta, ani spolknout celou pilulku a stát se vedoucími kádry ve Workers Revolutionary Communist Vanguard League of Bolshevik-Leninist Internationalists.
Spíše bychom se měli nadále snažit žít jinak, fungovat jinak a vůbec snažit se jednat “neodcizeně” a nehierarchicky. Ale měli bychom to dělat ” jako napětí” a “v napětí” a po celou tu dobu akceptovat praktickou nemožnost uspět s tímto postojem v současnosti, dělat to jakkoli, ale spíše tím co nejprovizornějším a co nejvíce předznamenávajícím, než plně realizovaným a “neodcizeným” způsobem.
Jinými slovy: myslím, že se můžeme mnohému naučit tím, že se budeme vrhat proti mřížím klece, v níž jsme uvězněni. Jsou to naše nevyhnutelné neúspěchy stejně tak jako částečné, skromné a křehké úspěchy, z nichž se učíme, jak nás tato společnost mrzačí, jak nás připravuje o důstojnost a naplněné touhy. Ale neměli bychom si namlouvat, že jsme osvobozeni, když nejsme, protože to nás může jen dostat do afektované aristokracie těch “autentických” a “ne-odcizených”.
Skutečností je, že byť se lidé v jednotlivých skupinách snaží rozvíjet “anti-aktivistické” a “anti-politické” cesty k antikapitalistické revoluci – počínaje KK/Kolektivy v indickém Faridabadu a konče třeba kolektivem Insubordinate v americkém Baltimoru – jsou zároveň pracujícími a “ne-pracujícími”, jsou zároveň i pracujícími a – děs a běs! – intelektuály. A tou nejnebezpečnější věcí pro lidi v takovém postavení je ztratit hledisko své rozštěpené povahy, svoji “duální” společenskou existenci – a vydávat se “jen” za pracující. Protože pak si doopravdy nebudou moci dávat pozor na svoji “druhou” stránku a jí inherentní elitářské možnosti. A pak začnou stavět novou vrstvu společenských elit – tentokrát pod hlavičkou”anti-aktivismu”, “autentických”, “neodcizených”, “skutečných” proletářů. A všechny ty starý sračky se zase připlaví zpátky.
J. Kellstadt
Anglický originál textu The Necessity and Impossibility of ´Anti-Activism´” najdete například zde.