Mnohé z článků v pamfletu Reflections on June 18th opakovaly téměř do omrzení, že kapitalismus je sociální vztah a že nejde jen o velké banky, korporace nebo mezinárodní finanční instituce. Je to důležitý a podstatný bod, ale v článku „Vykašlete se na aktivismus” šlo ještě o něco důležitějšího.
Východiskem pro toto pojednání byl závěr, ke kterému dospěly články v onom pamfletu, tedy: pokud je pravda, že kapitalismus je společenský vztah založený na výrobě a na vztazích mezi třídami, jaké to pak má důsledky na naší činnost a na naše metody napadání kapitalismu? Podstata článku a původní myšlenka, která ho inspirovala je obsažena v části “Forma a obsah”. Mnoha lidem připadalo na „dni akcí proti kapitalismu” něco trochu podivného. Původní inspirace tohoto článku byla snahou ujasnit si, co způsobilo, že se tento nápad „dne akcí“ jeví jako trošku podivný, neslučitelný a protikladný.
Zdálo se, že panovala podobnost mezi způsobem jakým jsme jednali jako liberální aktivisté, kteří vedou kampaň proti kapitalismu, jako by to bylo jen další izolované mono-téma, další „kauza” a mezi Vanegeimovou kritikou levicového militanta, jehož politika se skládala ze souboru povinností vykonávaných v zájmu vnější „kauzy”. Je pravda, že aktivista a militant sdílejí společný faktor a je dobré na to upozornit, ale je to asi tak vše, co mají společného. Udělal jsem chybu, když jsem všechny další charakteristiky připisované Vaneigemem “militantovi” přenesl a přiřadil je také aktivistovi, když přitom do značné míry nebyly vhodné. V důsledku toho, se některé pasáže článku “Vykašlete se na aktivismus“ mohly zdát jako až příliš drsné a nepřesné vylíčení hnutí přímé akce. To, co obvykle děláme, není sterilní rutinní opakování sady několika postojů. Charakteristická situacionistická žlučovitost byla snad patřičnější, když se zaměřovala spíše na nádeníky levičáckých stran, než jako popis určitého typu politické aktivity, které se rozvinuly okolo J18. Sebeobětování, mučednictví a vina, které Vaneigem identifikoval jako to hlavní, co charakterizuje politiku “militanta”, jako rysy politiky přímé akce zase tak neplatí.
Jak bylo velice šikovně nastíněno v článku “Nutnost a nemožnost anti-aktivismu”,představující excelentní kritiku článku “Vykašlete se na aktivismus”, původní myšlenka, která motivovala jeho napsání, přepracování Vaneigema a přenesení jeho kritiky levičáckého “militanta” na kritiku liberálního “aktivisty”, jsou v tom článku neslučitelně spojeny dohromady a z “Vykašlete se na aktivismus” je tak nešikovný amalgám objektivity (V jaké situaci se nacházíme? Jaké formy akcí jsou vhodné?) a subjektivity (Proč se cítíme jako aktivisté? Proč máme takovou mentalitu? Můžeme změnit náš způsob myšlení?). Nejde o to, že by byl příliš subjektivní aspekt aktivismu upřednostňován před objektivním, ale spíše o to, že ty podstatné problémy, které jsou ztotožňovány s tím, že jednáme jako aktivisté, se začínají považovat za pouhé výsledky toho, že máme tuto “aktivistickou mentalitu”. Článek “Vykašlete se na aktivismus” lze pak číst tak, že jakoby zaměňoval příčinu a důsledek a jakoby tedy naznačoval, že pokud se prostě “vykašleme” na tuto mentální roli, pak se změní i objektivní podmínky:
“Největší slabostí této kritiky (v článku Vykašlete se na aktivismus) je tento jednostranný důraz na “subjektivní” stránku sociálního fenoménu aktivismu. Důraz směřuje ke zřejmému závěru, který je vlastní Andrewovu argumentu: Pokud je aktivismus duševní postoj nebo “role”, lze to změnit, tak jako může člověk změnit svoji mysl nebo to lze odhodit jako masku nebo kostým. (…) Důsledek je jasný: přestat lpět na roli, “vykašlat se na aktivismus” a významná překážka vytoužené změny bude odstraněna.”
Článek samozřejmě nikdy nenavrhoval, že bychom sami mohli problém jednoduše vyřešit. Měl v úmyslu pouze naznačit, že bychom měli být schopni odstranit překážku a iluzi ohledně naší situace, jakožto krok směrem vpřed při vypořádávání se s touto situací a z tohoto hlediska, že bychom měli začít pátrat po efektivnějších a vhodnějších způsobech politického jednání.
Nyní je zřejmé, že lajdácká aplikace Vaneigema na zkoumání toho, co bylo na jednodenní akci proti kapitalismu nemístné a podivné, bylo chybou způsobenou příliš ukvapeným použitím situacionistických myšlenek, bez uvážení nakolik existovalo skutečné spojení mezi nimi a ideou, která původně vedla k napsání článku. Teorie rolí je snad nejslabší částí Vaneigemova myšlení a jak tvrdí Gilles Dauve ve své “Kritice Situacionistické Internacionály”, “Vaneigem byl nejslabší částí SI, částí, která odhaluje všechny její slabiny”. Určitá degenerace, kterou prošly situacionistické myšlenky po rozpadu SI v roce 1968, se projevila jako ty nejhorší prvky Vaneigemovy “radikální subjektivity”, jakožto výchozího bodu a v těch nejubožejších příkladech efektivně zdegenerovala do buržoazního individualismu. To, že je to právě tento prvek situacionistického myšlení, který se ukázal být nejsnáze znovuobnovitelný, by nám mělo dát příležitost k tomu, abychom se zamysleli, dříve než to až příliš lehkovážně pověsíme na nástěnku.
Revoluce ve vaší hlavě
Tento přílišný důraz na teorii rolí a na subjektivní stránku věcí v článku “Vykašlete se na aktivismus” vedl některé lidi k tomu, že nerozpoznali impulsy, které vedly k jeho napsání. Tento výchozí bod a předpoklad nebyl asi dost jasný, protože někteří lidé měli nejspíše zato, že cílem článku je zabývat se jakýmsi individuálním psychologickým zdravým. “Vykašlete se na aktivismus” nebyl míněn jako článek zabývající se radikální terapií. Jeho hlavním úmyslem, jakkoli nekvalifikovaně provedeným, bylo vždy uvažovat o naší kolektivní aktivitě, o tom co děláme a jak bychom to mohli dělat lépe.
Nicméně, hlavní částí článku bylo téma týkající se “subjektivismu”. Důvodem, proč se článek “Vykašlete se na aktivismus” tak zaobíral našimi myšlenkami a naší mentální představou sebe samých není to, že bych neměl co říci k naší aktivitě. Zcela zjevně to byla kritika psaná zevnitř hnutí a tudíž sebekritika a já sám jsem stále velice silně zapojen v “aktivistické” politice. Jak jsem původně plánoval, neměl jsem žádnou jasnější ideu toho jak rozvinout nové formy jednání, které by byly pro “antikapitalistickou” perspektivu vhodnější. J18 byl toho statečný pokus a “Vykašlete se na aktivismus” nebyl kritikou akce J18 jako takové. Já sám bych určitě nepřišel s něčím lepším.
Ačkoli se článek jmenuje “Vykašlete se na aktivismus”, neměl jsem vůbec v úmyslu vybízet lidi k tomu, aby přestali ničit geneticky upravovanou úrodu, obsazovat město a narušovat setkání těch mocných a bohatých, či aby jako “aktivisté” upustili od jakékoli z dalších myriád aktů odporu, do kterých jsou zapojeni. Spíše mi šlo jednak o to, pozastavit se nad tím, jakým způsobem tyto věci děláme a jednak o to, co si myslíme, že děláme, když tyto akty odporu provádíme. Protože “Vykašlete se na aktivismu” nic nebo skoro nic nedoporučoval pokud šlo o praktickou aktivitu, důraz na subjektivitu způsobil, že to vypadalo, jak bych si myslel, že tyto problémy existují jen v našich hlavách.
Samozřejmě, uvažovat o sobě jako o aktivistech, kteří patří ke komunitě aktivistů není ničím jiným, než uznáním pravdy a na tom není nic patologického. Problémem, na který jsem se snažil upozornit, byla právě ta uspokojivá identifikace s rolí aktivisty, jakožto radikální menšiny. Měl jsem v úmyslu zpochybnit tuto roli tak, aby s ní byli lidé nespokojeni a to i navzdory tomu, že v ní zůstanou. Jedině tak máme naději, že z ní unikneme.
Samozřejmě, naše specifické okolnosti nás omezují. Během úpadku intenzity třídního boje, jsou revolucionáři dokonce ještě více, než jen menšinou. Pravděpodobně nemáme ani jinou volbu, než vystupovat jako podivná subkultura. Ale máme volbu toho, jak se k této situaci postavíme a pokud dospějeme k tomu, že se zbavíme této mentální identifikací s rolí, pak můžeme zjistit, že skutečně existuje prostor pro manévrování uvnitř naší role aktivisty, takže se můžeme pokusit co nejvíce se rozejít s aktivistickou praxí. Jde o to, že zpochybňováním “subjektivního” prvku, udělá naše “aktivistická představa o sobě” také alespoň krok vpřed směrem za roli v jejím “objektivním” nádechu. Jak jsem napsal ve “Vykašlete se na aktivismus”, jedině se všeobecnou eskalací třídního boje budou aktivisté schopni hodit přes palubu své role, ale zatím:”při práci na eskalaci boje bude nutné rozejít se s rolí aktivistů nakolik jen je to možné, neustále se snažit posouvat hranice našich limitů a omezení. A o tom byl především článek “Vykašlete se na aktivismus”.
Takže, jestliže teď ale nemůžeme uvažovat mimo tuto roli, jakou pak máme naději, že z ní kdy unikneme? Přinejmenším bychom alespoň měli být nespokojeni s naším postavením radikální menšiny a snažit se boj zevšeobecnit a působit tak, aby se obrat stal nutným.
Je to na pracujících!
Ačkoli se článek “Vykašlete se na aktivismus” vyhýbal doporučením nějaké skutečné změny v chování vyjma tvrzení, že bychom změnu potřebovali, bylo by snad vhodné něco k tomu říci. Jak můžeme dostat “politiku” z její separované přihrádky, jakožto vnější věci, které se věnujeme?
Mnohá kritika hnutí přímé akce se točí kolem podobných témat. Kapitalismus se zakládá na práci, naše boje proti němu nejsou založeny na naší práci, ale právě naopak, jsou čímsi co děláme mimo místo, kde trávíme svoji pracovní dobu. Naše boje nejsou založeny na našich přímých potřebách (jako příklad, jít do stávky za vyšší mzdy); zdají se být nesouvislými, nahodilými. Naše “dny akcí” a tak podobně nejsou napojeny na nějaké širší probíhající boje ve společnosti. Zacházíme s kapitalismem, jako kdyby byl něčím vnějším, ignorujeme náš vlastní vztah k němu. Tyto body se znovu a znovu opakují v kritikách hnutí přímé akce (včetně článku “Vykašlete se na aktivismus”, ale i v mnoha dalších).
Nejde o to, že by lidé nechápali, že kapitál je sociální vztah a že má co do činění s výrobou stejně jako s bankami a burzami, tady stejně jako ve Třetím světě nebo že kapitál je vztah mezi třídami. Podstata věci je v tom, že i když toto vše chápeme, náš postoj je stále takový, jako bychom se na to dívali zvenčí a přitom se rozhodovali na jakém místě systém napadneme. Náš boj proti kapitalismu se nezakládá na našem vztahu k vytváření hodnoty, na práci. Celkem vzato lidé, kteří vytvářejí hnutí přímé akce, zaujímají ve společnosti marginální postavení, jako nezaměstnaní, jako studenti nebo jako pracující v různých dočasných, přechodných či brigádnických zaměstnáních. My skutečně neobýváme svět výroby, ale do značné míry existujeme ve sféře spotřeby a cirkulace. Jednota hnutí přímé akce nepochází z toho, že bychom všichni pracovali ve stejné profesi nebo žili ve stejné čtvrti. Je to jednota založená na intelektuálním závazku vůči určitému souboru myšlenek.
“Vykašlete se na aktivismus” byl do určité míry neupřímný (jako mnohé další podobné kritiky) v tom, že dodal všechny ty rady, ale nikdy zcela jasně nepopsal kam to vede, což nechalo spoustu místa pro jeho špatné pochopení. Autor článku “Nutnost a nemožnost anti-aktivismu” správně upozornil na to, co článek naznačoval, ale v podstatě opominul to, o čem článek vlastně byl: to hlavní co je na aktivismu špatné,je to, že se nejedná o kolektivní masový boj v místě výroby, který je tím způsobem boje, kterým by měly revoluce proběhnout.
Typ aktivity, který vyhovuje kritériím všech kritik, které jsou založeny na bezprostředních potřebách, na neustálém masovém boji, v přímém spojení s našimi každodenními životy, a které nezacházejí s kapitálem jako s něčím vůči nám vnějším, je třídní boj dělnické třídy. Zdá se to být trochu nefér kritizovat hnutí přímé akce za něco, čím ani být nemůže a ani si nikdy nenárokovalo být, ale nicméně, pokud se chceme pohnout kupředu, musíme vědět co nám chybí.
Důvodem, že tento druh třídního boje je samozřejmou odpovědí na to, o postrádáme je, že to je model revoluce, který nám odkázalo posledních zhruba sto let a na kterém musíme stavět. Bohužel, stále nad námi visí stín nezdaru dělnického hnutí. A jestliže tohle není model, jak by mělo k revoluci dojít, pak tedy co? Nikdo na nemá na tuhle otázku přesvědčivou odpověď.
Hlučná menšina
Stále se na nás lepí otázka “co dělat jako radikální menšina, která chce revoluci v nerevolučních časech?” Podle mne máme v současnosti dvě možnosti. Tou první je uznat, že jako malá scéna radikálů máme relativně malý vliv na celkový obraz a tedy jestliže a když dojde k vzestupu v třídním boji,nebude to pravděpodobně mít co dělat s námi. Tudíž do té doby, než ten mýtický den přijde, tak to nejlepší co můžeme dělat, je pokračovat v radikální přímé akci, dále pokračovat v politice, která tlačí věci tím správným směrem a snažit se přitáhnout co nejvíce lidí, ale v zásadě se smířit s tím, že budeme pořád menšinou. Takže dokud nedojde k nějakému obratu v třídním boji, jedná se v podstatě o jakousi údržbu. Můžeme se snažit a bránit tomu,aby se věci zhoršovaly, můžeme ucpávat prstem díru v přehradě, můžeme se snažit strategicky oslabovat místa v systému, kde si myslíme, že můžeme s nějakým efektem zasáhnout cíl, můžeme rozvíjet naši teorii, žít své životy jak jen to radikálně jde, budovat udržitelnou kontrakulturu, která může dlouhodobě pokračovat v těchto věcech a snad jednoho dne, až události mimo naši kontrolu povedou k obecné radikalizaci společnosti a k obratu v třídním boji, budeme pak připraveni hrát nějakou roli a přispět tím, čemu jsme se naučili a svými dovednostmi, které jsme jako radikální subkultura vyvinuli.
Tento postoj má ale vadu, neboť se jeví téměř jako další druh “automatického marxismu”, což je termín, kterým si lidé dělají legrace z těch marxistů, kteří si myslí, že k revoluci dojde, až rozpory mezi výrobními silami a vztahy dostatečně dospějí, až budou správné objektivní podmínky, takže revoluce se bude jevit téměř jako proces, k němuž není ani příliš třeba lidského zapojení a stačí když si sednete a počkáte až dojde k revoluci. Tahle myšlenka je chybou ultralevého uvažování. Jak je vysvětleno v článku “Nutnost a nemožnost anti-aktivismu”, mnohé ultralevé skupiny si uvědomují, že v dobách poklesu třídního boje jsou nutně menšinou a staví se proti tomu, aby se to kompenzovalo nějakým budováním strany nebo snahami vydávat boj jejich skupiny za boj proletariátu jako celku. Některé ultralevé skupiny dovedly uvažování k jeho logickému závěru a z nicnedělání udělaly olitický princip. Samozřejmě naší odpovědí by nemělo být nicnedělání, nicméně faktem zůstává, že pokud by jen každý čekal,až dojde k vzestupu boje, tak pak by k němu zcela jistě nikdy nedošlo. Fakticky pouhým čekáním na tento vzestup předpokládáme, že to někdo další udělá za nás a udržujeme tak rozdělení mezi námi a “obyčejnými” pracujícími, kteří se o to zapříčiní.
Alternativou k tomuto scénáři je přestat uvažovat o odlivu a přílivu třídního boje jako o nějaké přírodní síle, která se objevuje a mizí, aniž bychom na to měli nějaký vliv a začít uvažovat o tom, jak budovat třídní sílu a jak skoncovat se současnou neorganizovaností a atomizovaným stavem pracujících. Problémem je, že posledních dvacet let se sociální krajina země mění takovou rychlostí, že nás to táhne za sebou na provaze. Restrukturalizace a přemístění lidi zlomilo a rozdělilo. Měli bychom se snažit pomáhat znovu vytvářet novou jednotu. Namísto toho, abychom byli spokojeni s tím, že si děláme to svoje a čekali na obrat, měli bychom o tento obrat usilovat. Pravděpodobně stále budeme jednat jako aktivisti, ale možná již ne do takové míry a alespoň si budeme vytvářet možnost někdy v budoucnu aktivismus úplně zrušit.
Jedna cesta jak takto postupovat,je navržena v článku “Nutnost a nemožnost anti-aktivismu”. Abychom ztratili specializaci aktivistů, měli bychom naslouchat tisícům a tisícům neaktivistů a účastnit se spolu s nimi bojů, do kterých jsou zapojeni. Měli bychom se snažit ulehčovat a propojovat boje, které již probíhají, snažit se vytvářet onen vzestup v třídním boji, spíše než jen čekat až k tomu dojde samo od sebe. Nedávným příkladem citovaným v článku “Nutnost a nemožnost anti-aktivismu” je zkoumání call center (zákaznických center) iniciovaný německou skupinou Kolinko, kterým také přispěli do časopisu Undercurrent No.8. Myšlenka tohoto projektu spočívá v tom, že tato call center představují “novou dřinu” informační ekonomiky a že pokud se má někde objevit nový cyklus odporu pracujících, pak to bude tady.
Snad také stojí za to, vzít v úvahu, že měnící se okolnosti mohou pracovat v náš prospěch, a že restrukturalizace sociálního státu nažene více a více aktivistů do práce. Například výše zmiňované zkoumání call center by pro nás mohlo představovat dobrou příležitost, protože call centera jsou přesně ten typ místa, kde lidé skončí, když jsou vypuzeni z úřadu práce, jsou přesně tím typem dočasných a nestálých zaměstnání, v kterých také nakonec skončí lidé aktivní v hnutí přímé akce. To by určitě pomohlo vytvořit spojení mezi kapitalismem a našimi vlastními bezprostředními potřebami a snad by nám také lépe umožnilo účastnit se na rozvoji nových front třídního boje. Anebo by mohlo rostoucí břímě práce nakonec dopadnout tak, že budeme ještě více zdeptaní, než jsme dnes, což je očividně to, v co vláda doufá. Snaží se o to mít svůj koláč a sníst si ho, snaží se otočit chod hodin nazpátek a vrátit se do časů strohosti a strádání, zatímco spekulují s tím, že dělnická třída je tak atomizovaná a rozdělena dvaceti lety útoků, že to nevyvolá návrat boje, který kdysi původně zapříčinil zavedení těchto zlepšujících opatření. Jedině čas rozhodne, zda budou ve své snaze úspěšní nebo zda uspějeme my.
Na závěr. Snad nejlepší by bylo snažit se přijmout za své obě zmiňované metody. Potřebujeme udržet svůj radikalismus a odhodlání k přímé akci, nebát se chopit se akce jako menšina. Ale zároveň se nemůžeme smířit s tím, že jsme radikální menšinou a přitom čekat, až někdo udělá revoluci za nás. Snad bychom měli brát v úvahu potenciál udělat z naší přímé akce naplnění, jakýkoli praktický příspěvek současným bojům pracujících si myslíme, že jsme schopni učinit. V obou výše načrtnutých možných scénářích budeme nadále jednat více či méně v rámci aktivistické role. Ale doufejme, že v obou těchto odlišných scénářích budeme schopni odmítnout mentální identifikaci s rolí aktivismu a aktivně se snažit překonat náš status jakožto aktivistů do té míry, jak jen to bude možné.