Vloni na podzim vyšel u příležitosti dvaceti let cyklojízd v San Franciscu sborník Shift Happens! Critical Mass at 20, který nabídl vhled do historie cyklojízd v desítkách světových měst. Následující kapitola z knihy je převzatá z webu Prahou na kole.
Sdružení Critical Mass Budapest je příkladem úspěchu občanské aktivity, hybatelem ohromujících a nevratných změn ve městě a v srdcích jeho obyvatel. Za méně než pět let se původně malá subkulturní událost proměnila v největší občanské hnutí v Maďarsku.
První opravdu velká cyklojízda se uskutečnila před lety a strhla lavinu. Aktivisty nahradili běžní lidé, kteří berou kolo jako každodenní dopravní prostředek. Tajemství za tímto úspěchem je jednoduché jako kolo samo: naskoč a jeď…
Předchůdcem Critical Mass Budapest byla pravidelná cyklojízda skupiny Přátelé městské cyklistiky (Friends od Urban Cycling). Byla jako jiné velké cyklojízdy a několik let se jí zúčastňovalo 50 – 300 lidí. Zároveň probíhaly více hardcore cyklojízdy, spontánně nebo ke zvláštní přiležitosti organizované komunitou bike messengerů.
Nicméně historie velké cyklojízdy začala v roce 2004, když se starosta rozhodl přesunout Den bez aut na víkend, aby nedocházelo k problémům v dopravě. V reakci na to padlo rozhodnutí zorganizovat velkou cyklojízdu v původním a celosvětově uznáváném datu 22. září. Normálně jsme naše cyklojízdy policii neohlašovali, tentokrát jsme to udělali, abychom mohli upozornit veřejnost na náš protest a přilákat lidi k účasti. Tři týdny před jízdou se sešlo asi 30 messengerů a jejich kamarádů a rozdělili si úkoly. Bylo třeba sehnat nejen účastníky, ale taky organizátory. Navštívili jsme všechny bikeshopy, bary, kina a univerzity ve městě a roznesli jsme letáky, které jsme částečně vytiskli doma a část jsme dostali darem od sympatizující tiskárny. Slogan zněl “ Velká cyklojízda – skutečný den bez aut“ Pozvali jsme každého na velkou demonstraci a doufali jsme v účast 500 lidí (to byl největší počet co jsme si dokázali představit).
Ačkoliv v té době nebylo obvyklé vidět v Budapešti větší skupinky cyklistů, na velkou cyklojízdu se sjíždeli ve skupinkách po osmi, deseti lidech na Náměstí hrdinů, oficiální start cyklojízdy. V šest hodin vyrazily po plánované trase tři až čtyři tisíce účastníků.
Nepozvali jsme média, takže nikdo z novinářů na akci nedorazil. Nicméně velké jízda paralyzující dopravu vyvolala zájem médií, kteří vyrazili zdokumentovat akci a nakonec taky skončili v zablokované dopravě. Večer jsme telefonicky deklarovali svoje požadavky: chceme žít ve městě přátelském k cyklistům. Po setmění se zpátky na Náměstí hrdinů vrátily asi dva tisíce cyklistů, kteří zvedli svoje kola nad hlavu, přesně jako to máme v našem logu. Každý cítil, že se děje něco důležitého. Atmosféra byla plná euforie smějících se tváří.
Není divu že to každý chtěl zažít znova. Zvolili jsme Den Země v dubnu 2005. Tentokrát se sešlo 10 tisíc cyklistů a počet účastníků od té dobry každoročně narůstal. V současnosti se Velké cyklojízdy účastní většinou 30 až 40 tisíc lidí.
Naše jízdy jsou v mnohém specifické. Namísto každého měsíce pořádáme cyklojízdu dvakrát za rok: jednou během víkendu nejblíže Dni Země v dubnu a jednou na Den bez aut, 22. září. Protože jízda může trvat až tři hodiny, rekrutujeme 300 dobrovolníků, kteří vedou jízdu a špuntují křižovatky. Občas, když to možnosti dovolí, nechají projet část aut, aby se řidiči vpředu nehádali a nevynucovali si průjezd. Nicméně se snažíme hlavně umožnit volný průchod chodcům. Vždycky s námi jede 30 až 40 policistů, ale ti jsou absolutně pasivní. Když Den bez aut vyjde na všední den, nemáme pevný plán trasy, jenom počáteční a konečný bod a cyklisté se volně pohybují mezi nimi.
Na začátku jsme neměli žádný přesný cíl, ale časem jsme si uvědomili že jsme jedno z nejprogresivnějších hnutí ve městě a že by byla velká chyba neformulovat naše požadavky a nežádat jejich splnění. S naší komunitou v zádech jsme začali shromažďovat požadavky on-line a přinesli jejich seznam na radnici. Jak se počty účastíků demonstrací zvětšovaly, město začalo stavět nové cyklostezky a symbol kola se najednou objevil v politických kampaních. Politická podpora ale nebyla příliš silná a vyústila pouze ve 30-40 kilometrů špatně vymyšlených a nedobře postavených cyklotras, většinou naplánovaných na úkor chodců. Nenechali jsme se ale odradit, přehodnotili jsme svoje cíle a místo politiků se zaměřili na obyvatele Budapešti. Začala vznikat silná komunita aktivistů a pomalu jsme se stali nejsilnějším občanským hnutím ve městě, bez jakékoliv oficiální organizační struktury, kanceláří nebo nákladů. Náš blog má návštěvnost 1500 lidí děnně a naše facebooková stránka má 35 tisíc fanoušků.
Zhruba 2000 $ ročně, které potřebujeme na zorganizování dvou cyklojízd, získáváme prodejem triček. Odmítáme sponzory a inzerenty; nejvyšší nabídka doposud bylo 400 000 $ od nadnárodní korporace. Jediným stálým partnerem demonstrace je dánská ambsáda, která organizuje další akce pro cyklisty. Všichni zúčastnění vědí, že celá tahle tajemná věc je naším společným dítětem a její úspěch záleží pouze na naší osobní energii, čase a entuziazmu, který tomu věnujeme. A ukazuje se že máme přátele všude. Někteří nám dávají bezplatnou reklamu, další umisťují naše letáky a nálepky do svých výloh. Novináři téměř vytvořili „Loži svobodných zednářů“, aby umožnili mediální pokrytí v televizi, rozhlase a v novinách. Máme svoje reprezentanty ve všech politických stranách. Neznámí lidé nám dali několik tisíc letáků a naše nálepky, v podstatě jediný náklad při pořádání demonstrace, se na nás usmívají z každého druhého kola v zemi.
Díky přítomnosti médií a díky tomu, že velká cyklojízda se stala pro mnoho lidí iniciačním ceremoniálem městské cyklistiky, počet cyklistů v ulicích se každým rokem zdvounásobuje. Dnes 20-30 % obyvatel Budapešti občas jezdí na kole a 4-5 % používá kolo jako každodenní dopravní prostředek. Považujeme to za velký úspěch, protože když jsme v roce 2004 začínali, jezdit po městě na kole bylo přirovnáváno k sebevraždě. Lidé to považovali za velmi riskantní, takže první průkopníci museli nejřív překonat svůj strach. Největším úspěchem cyklojízd je zničení toho strachu.
Jak se počet cyklistů zvětšoval, stereotypy začaly mizet. Nejřív se koly začaly plnit bary a hospody. Museli jste jít několik bloků, než jste našli vhodné místo, kde se dalo kolo zamknout. Jako další přišly na řadu školy a univerzity a nakonec byla dobyta pracoviště. Automatický počítač cyklistů v centru Budapešti, jenž funguje díky individuálním příspěvkům, stále registruje přírůstek 100 % každý rok a některými místy ve městě projede denně 15 tisíc lidí na kole.
Město bohužel neumí držet krok s takovým nárůstem a čelí zvláštnímu fenoméu: když cyklisté neměli vyhrazený prostor, začali zaplavovat ulice a jezdit všude, kde to šlo. Nejdřív to vedlo ke konfliktům s motoristy, ale posléze to přineslo výrazný pokles nehod asi o 10 % z dřívějších čísel. To vedlo k dalšímu oslabení strachu z ježdení na kole v dopravě. V Budapešti se odehrává něco zcela ojedinělého. Město se stává přátelské k cyklistům, navzdory okolnostem, a bez výrazných investic. Kýžené bezpečnosti městské cyklistiky bylo dosaženo, jak se sami motoristé, nebo jejich příbuzní a kolegové, také stávají občasnými cyklisty. Když jedete po městě na kole, už nevypadáte jako mimozemšťan. Není možné identifikovat nějakou cyklistickou třídu, protože na kole jezdí jak lidé v oblecích, tak v montérkách.
Budapešť se změnila. Velké cyklojízdy dosáhly svého cíle.
Je to velký triumf pro každého, kdo se na tom podílel. Obrovské počty lidí, kteří každý den jezdí na kole, jsou samy o sobě demonstrací, šířící cyklistiku jako virus na pracoviště a do škol. Je potěšením pracovat pro takovou věc. Úspěch je opojný, ale nejlepší je vědomí, že jsme dosáhli skutečné velké cyklojízdy (critical mass). Neuvěřitelnou pravdou je, že jsme dokázali změnit naše město navždy.
Pro knihu Shift Happens (cydáno pod licencí Creative Commons) napsal Gábor Kürti (Kükü), za Critical Mass Budapest.
Přeložil David Procházka