Článek z Do or Die č. 9.
Když jsem byl velmi mladé dítě, můj život byl naplněn intenzivní rozkoší a vitální energií, díky které jsem se cítil, že zakouším naplnění. Byl jsem středem báječného hravého života a necítil jsem žádnou potřebu na něco spoléhat, zato mě naplňovala má vlastní živoucí zkušenost. Cítil jsem intenzivně, zažíval jsem intenzivně, můj život byl festivalem vášně a radosti. Mé zármutky a zklamání byly také intenzivní. Narodil jsem se jako svobodná a divoká bytost uprostřed společnosti založené na domestikaci.
Nebyl způsob, jak bych mohl uniknout před mou vlastní domestikací. Civilizace v sobě nebude tolerovat něco, co by bylo divoké. Ale nikdy nezapomenu na intenzitu, jakou může život mít. Nikdy nezapomenu na vitální energii, která skrze mě proudila. Od té doby, když jsem poprvé zaznamenal, že je tato vitalita odváděna, začala má bytost svádět boj civilizovaného přežívání a potřeby překonat ztrátu se zkušeností plně intenzivního nespoutaného života.
Chci zakusit tuto vitální energii znova. Chci poznat přirozenou divokost mých nepotlačených tužeb uskutečňujících se v radostné hře. Chci zbourat všechny zdi, které stojí mezi mnou a intenzivním vášnivým životem nezkrocené svobody, po které toužím. Součet těchto zdí je něco co nazýváme civilizace, cokoliv co vstupuje mezi nás a přímou zúčastněnou zkušenost divokého života. Okolo nás vyrostla síť dominance, síť zprostředkování, která omezuje naši zkušenost, definuje hranice přípustné produkce a konzumace. Domestikující autority nabývají mnoha forem, některé z nich je obtížné rozeznat. Vláda, kapitál a náboženství jsou některé z nejvíce zjevných tváří autorit. Ale technologie, práce, jazyk se svými konceptuálními limity, zakořeněné návyky slušného chování a způsobilosti jsou všechny také domestikujícími autoritami, které nás přetvářejí z divokých, hravých, nepoddajných zvířat na zkrocené, znuděné, nešťastné producenty a konzumenty. Tyto věci v nás fungují zákeřně, omezují naší představivost, zmocňují se našich tužeb, potlačují naši živoucí zkušenost. A žijeme právě ve světě vytvořeném těmito autoritami – v civilizovaném světě. Pokud má být naplněn můj sen o životě plném intenzivní radosti a divokých dobrodružství, musí být svět radikálně změněn, před expanzí divokosti musí padnout civilizace, před energií naší divoké svobody musí padnout autority. Pokud chceme lepší svět musí být revoluce.
Ale revoluce, která by mohla zničit civilizaci a vzkřísit vitální energii nezkrocených vášní, se nemůže podobat revolucím v minulosti. Všechny revoluce minulosti se soustředily okolo moci, jejího využívání a přerozdělení. Nesnažily se vymýtit sociální instituce, které domestikují; v nejlepším případě se pouze snažily vymýtit mocenské vztahy v těchto institucích. Takže revolucionáři minulosti své útoky soustředili na mocenská centra ve snaze je svrhnout. Zacílením na moc byli slepí k vnitřním silám dominance, které obklopují naší každodenní existenci – a tak, když uspěli ve svržení moci, která panovala, skončili jejím znovuvytvořením. Abychom tomu předešli, potřebujeme se zaměřit nikoliv na moc, ale na naše touhy stát se divokými, abychom zažívali život naplno, abychom poznali vášně a divoká dobrodružství. Když se pokoušíme naplnit tyto touhy, konfrontujeme skutečné síly dominance, síly, kterým čelíme každý moment každého dne. Tyto síly nemají jednotné centrum, které by bylo možné svrhnout. Jsou sítí, která nás svazuje. Takže spíše než se pokoušet svrhnout mocné, kteří panují, chceme podkopat dominanci, které čelíme každodenně, pomoci již rozpadající se civilizaci, aby se rozložila rychleji a s jejím pádem padnou také mocenská centra. Předchozí revolucionáři pouze prozkoumali dobře zmapovaná mocenská teritoria. Chci prozkoumat a vrhnout se do nezmapovaných, a zmapovatelných, teritorií divoké svobody. Revoluce, která může vytvořit svět, po kterém toužím, musí být revolucí divokosti.
Nemůže být žádný plán nebo organizace za revoluci divokosti, protože divočina nemůže vyvěrat z plánu nebo organizace. Divočina pramení z osvobození našich instinktů a tužeb, ze spontánního vyjádření našich vášní. Každý z nás má zkušenost s procesem domestikace, a tato zkušenost nám může dát uvědomění, že potřebujeme podrývat civilizaci a změnit naše životy. Naše nedůvěra k naší vlastní zkušenosti je pravděpodobně tím, co nám brání vzdorovat tak svobodně a aktivně, jak bychom si přáli. Obáváme se vlastního neúspěchu, obáváme se naší vlastní ignorance. Ale tato nedůvěra a strach nám byly vštěpovány autoritou. Brání nám to skutečnému růstu a učení. Činí z nás snadné cíle pro různé autority, které jsou připravené nás masírovat. Při zakládání „revolučních“ programů se hraje na tento strach a nedůvěru, zesiluje se potřeba vyřknout, co se má dělat. Žádný pokus o divokost nemůže být úspěšný, pokud je založen na takovémto plánu. Pokud někdy máme být svobodní, potřebujeme se naučit věřit a jednat podle našich vlastních pocitů a zkušeností.
Takže nenabízím žádný plán. Co sdílím, je pár myšlenek na cestách průzkumu. Protože my všichni jsme byli domestikováni, je součástí revolučního procesu také proces osobní transformace. Byli jsme podmíněni nevěřit sami sobě, necítit naplno, nezakoušet žít intenzivně. Byli jsme podmíněni přijmout ponížení nevyhnutelně pracovat a platit, záviset na věcech jako zdrojích, které mají být využity, cítit potřebu dokazovat si něco skrze produkci. Byli jsme podmíněni přijmout zklamání, vidět to jako normální, nepochybovat o něm. Byli jsme podmíněni přijmout nudu civilizovaného přežívání něž volnost a skutečný život. Potřebujeme prozkoumat způsoby jak zhroutit tohoto podmiňování, získat takovou svobodu nad domestikací, jakou můžeme získat hned. Pokusme se získat takovou svobodu nad tímto podmiňováním, že nás přestane ovládat a nestane se ničím víc než rolí, kterou používáme pro nezbytné přežití uprostřed civilizace, kterou se snažíme podkopávat.
Na obecné rovině víme, co chceme. Chceme žít jako divoké volné bytosti ve světě volných a divokých bytostí. Ponižování povinnosti dodržovat pravidla, povinnosti prodávat naše životy abychom nakupovali přežití, nazírat na naše potlačené touhy přeměněné v abstrakce a obrázky za účelem prodat nám zboží naplňující nás poblázněním. Jak dlouho se ještě spokojíme s touto ubohostí? Chceme tento svět učinit místem, kde můžeme naše touhy realizovat okamžitě, ne jen příležitostně, ale běžně. Chceme opět erotizovat naše životy. Chceme žít nikoli v mrtvém světě zdrojů, ale v živoucím světě volných divokých milenců. Potřebujeme začít zkoumat do jaké míry jsme schopni žít tyto sny v současnosti bez toho, abychom se izolovali. To nám umožní zřetelnější pochopení civilizační dominance v našich životech, pochopení, které nám umožní bojovat s domestikací intenzivněji a tím rozšíří míru, do jaké můžeme žíti divoce.
Pokusy žít okamžitě tak divoce jak je to možné také pomůže rozbít naše sociální podmiňování. To v nás zažehne jiskru šprýmařství, které bude zacíleno na vše, co by mohlo být krotké, podkopávání civilizace a vytváření nových způsobů života a sdílení vzájemně mezi sebou. Tyto průzkumy odhalí limity civilizační dominance a ukážou jí vrozený odpor ke svobodě. Projekty, od sabotáží a žertů, které odhalují nebo podkopávají dominantní společnost, přes rozšiřování divočiny, až po festivaly a orgie a všeobecné volné sdílení, může poukázat na úžasné možnosti.
Revoluce divokosti je dobrodružství. Je to odvážný průzkum přechodu k divokosti. Přesouvá nás do neznámých teritoriích, kde nejsou žádné mapy. Můžeme tyto teritoria poznat pouze pokud se je odvážíme prozkoumat aktivně. Musíme se odvážit zničit cokoliv, co ničí naši divokost a jednat podle našich instinktů a tužeb. Musíme se odvážit věřit sami sobě, vlastní zkušenosti a vášním. Pak se nenecháme svazovat nebo spoutávat. Neumožníme nás spoutat. Naše divoká energie roztrhá civilizaci na kusy a vytvoří život divoké svobody a intenzivního potěšení.