Překlad příspěvku z knihy Shift Happens! přebraný z webu Prahou na kole.
Vloni na podzim vyšel u příležitosti dvaceti let cyklojízd v San Franciscu sborník Shift Happens! Critical Mass at 20, který nabídl vhled do historie cyklojízd v desítkách světových měst. Zrecenzovali jsme jej a začali přinášet překlady vybraných kapitol.
V pořadí druhém překladu se podíváme na rozjímání Chrise Carlssona, který sborník pomáhal přpravit, a především u toho v San Franciscu od začátku byl.
Přemítání náhodného vyslance
Chris Carlsson
Poté, co jsme si uvědomili, že dvacáté výročí hnutí Critical Mass bude za méně než rok, jsme po celém světě rozeslali prosbu o zevrubné analýzy. Chtěli jsme jít dál a do větší hloubky, než v knize k desátému výročí. Výsledkem je sborník s názvem Shift happens! a jsme opravdu nadšeni kvalitou a záběrem textů, které k nám doputovaly. Několik desítek přispěvatelů a široké spektrum zkušeností z celého světa Critical Mass naplnilo tyto stránky, přičemž původní koncept je v nich sice stále rozeznatelný, ovšem spolu s uplynulým časem a se vzdáleností v prostoru se postupně fascinujícím způsobem proměňoval.
Měl jsem veliké štěstí. Během posledních dvaceti let jsem se zúčastnil více než stovky jízd Critical Mass v San Franciscu a byl jsem také přijat na podobných jízdách ve více než tuctu dalších měst po celém světě. V prvních pár letech jsem napsal mnoho textů, které jsem v San Franciscu rozdával v rámci „xerokracie“ vždy před začátkem samotné cyklojízdy. Mnohé z těchto krátkých článků začaly žít vlastním životem a byly v průběhu času překládány a vydávány na různých místech. Nejspíš proto, že jsem byl častým a viditelným přispěvatelem během formování etiky, etikety a kultury hnutí Critical Mass, mi bylo také připsáno příliš mnoho zásluh coby „zakladateli“ a člověku, který s tím vším začal. Moje veřejné propojení s hnutím ještě zbytnělo, když jsem se stal editorem globální antologie s názvem Critical Mass: Bicyclings Defiant Celebration, která před deseti lety vyšla u příležitosti desátého výročí. Kniha byla důležitým opěrným bodem horizontálně organizovaného, anarchistického, novátorského a mezinárodně se replikujícího hnutí často nazývaného „Critical Mass“.
Přijímal jsem s velkou radostí a hrdostí možnost cestovat po světě a být vítán coby globální vyslanec hnutí Critical Mass a radikálně transformativního pojetí cyklistiky obecně. Chci ovšem jasně odmítnout falešný mýtus, připisující mi množství různých zásluh. Critical Mass je úžasným příkladem kolektivní akce, která se vymyká klasickému historickému rámci, který jako zdroje pohybů ve společnosti vyzdvihuje „velké osobnosti“ a „geniální jedince.“ Critical Mass vzniklo před dvaceti lety v kolektivu desítek lidí v San Franciscu a díky neúnavné práci se mohlo rozvinout teké ve více než 350 dalších městech po celé planetě. Na začátku spolu často jezdí jen několik jednotlivců přitahujících další a další a postupně tak získávají získávají sílu, aby nakonec vtrhli do krajiny tvořené městskou politikou a společností. Koncept společných jízd je navíc velice otevřený, takže ho lidé v průběhu minulých desetiletí upravili mnoha rozličnými způsoby, adaptací původního společného rekreačního ježdění ve stylu Critical Mass za účelem přitažení pozornosti počínaje a širokou škálou politických kampaní a projektů konče.
Jak se také dozvíme z některých příspěvků v této nové knize, hromadné jízdy na kole nebyly vynalezeny v roce 1992. Na různých místech na světě, za zmínku stojí Bilbao ve Španělsku a Helsinky ve Finsku, existovaly už předtím, než jsme s nimi začali v San Franciscu. Někteří z přispěvatelů se věnují popisu těchto staších jízd. Čínská města byla desítky let plná kol, která se používala jako primární způsob dopravy. Newyorčan George Bliss v roce 1991 pozoroval dopravu z okna hotelového pokoje v Šanghaji a popsal, jak se kola hromadila stranou proudící dopravy, než dosáhla „kritického množství“ a vytvořila svůj vlastní proud. Odtud také pochází naše jméno. V Severním Oaklandu (nedaleko místa, kde jsem žil jako chlapec) pořádali raní ekologičtí aktivisté mezi lety 1969 a 1971 „Den pohybu bez smogu“ – každoroční hromadnou jízdu na kolech po Berkley’s Avenues. V dávné minulosti společenských hnutí v San Franciscu samotném ucpávaly hromadné jízdy o pěti až osmi tisících cyklistech bahnité ulice plné výmolů už o století dříve, v roce 1896. Požadovali „dobré cesty“ a asfalt (neuvědoměle připravujíc prostor pro další dopravní dopravní prostředek vyznačující se rychlostí a pohodlím a přinášející osobní svobodu: automobil). Moje matka se narodila a vyrostla v Kodani, kterou jsem navštívil jako malý chlapec a poté opětv roce 1977 jako mladý muž – smysluplná organizace veřejných ulic s prostorem vyhrazeným pro cyklodopravu byla jednoznačně lepší než rychlostní silnice a rigidní uliční sítě opanované auty, které patřily k mému kalifornskému dětství.
Critical Mass bylo novým začátkem, který ovšem docela přirozeně vyrůstal z úrodné půdy, v níž klíčilo mnoho různých semínek. Když se toto hnutí před dvaceti lety konečně objevilo na scéně, byl to hybrid pozdně kapitalistického urbanismu, dlouho se skrývajících anarchistických politických idejí, rostoucího odmítání podřizovat se vnucované nezbytnosti vestavěnýchtechnologií a nového naléhavého vyjádření nároku na města jako ztracené společné vlastnictví veřejnosti. Lehkost, s níž se replikoval po celé planetě byla výmluvným svědectvím o plíživé monokultuře, která všude určuje tvář měst (a také tvořivou formou jejího vyvrácení).
Coby samozvaný a náhodný vyslanec Critical Mass jsem měl jedinečnou pozici, z níž jsem mohl pozorovat celý fenomén během jeho ustavování, rozšiřování a někdy také odumírání. V únoru 2012 jsem si v Porto Alegre a v Sao Paulu v Brazílii uvědomil, že jsem byl svědkem něčeho jako „životního cyklu“ cyklojízd v různých městech.
V létě 2003 jsem navštívil newyorský Bikesummer a zúčastnil jsem se závěrečné akce s názvem July Critical Mass. Byla to krásná jízda, jíž se zde poprvé zúčastnilo více než tisíc jezdců a která se propletla Manhattanem, aby poté přejela přes Queensboroughský most do sochařského parku u East River. Počasí bylo perfektní, byli jsme naprosto přemoženi radostí a euforií. O pár let dříve jsem si povídal o zjevném úpadku newyorské odnože Critical Mass s Billem DiPaola z TimesUp! v organizační centrále v Seattlu během protestů proti WTO v roce 1999. Inspirován strhujícími událostmi kolem těchto protestů a částečně snad naším rozhovorem se Bill vrátil domů plný energie a kolem něj a desítek dalších Newyorčanů začalo newyorské Critical Mass růst. Okolo roku 2003 se stále utěšeně rozrůstalo a ona červencová jízda byla opravdu vrcholným momentem, povzbuzujícím a šířícím pocit nadějného optimismu a růstu. O rok později do města přišli republikáni a od té doby newyorská policie vedla šílenou, násilnou a protizákonnou vendettu proti Critical Mass, čímž ji na Manhattanu prakticky zlikvidovala (přečtěte si článek Matthewa Rotha, v němž vše detailně popisuje).
V roce 2002 jsem navštívil italské Miláno s výtisky první knihy o Critical Mass, která právě vyšla. V červnu jsem s Monou Caron jel milánskou cyklojízdu a byli jsme ohromeni krásou úplného ponoření se do italské kultury, jež masové obsazení ulic koly sama vřele přijala. Italové samozřejmě perfektně chápali problematiku veřejného prostoru, rozhovorů a jejich politického významu. I když zde levice trpěla dlouhodobým úpadkem, cyklojízdy pomohly zástupům přemýšlivých a radikálních lidí nacházet nové cesty k setkávání mezi sebou navzájem s stejně tak i se svým městem. Bylo to magické. Do ulic vyjelo přinejmenším několik tisíc lidí a projeli dlouhou spletitou trasou skrz bující milánskou aglomeraci. O rok později jsme se doslechli o cyklojízdě, která jela od fontány k fontáně a lidé se v nich živelně koupali. V roce 2009 jsem byl zpět v Miláně na čtení Newtopie v místním knihkupectví. Když čtení skončilo, zavolali mě ke dveřím, protože se po mně kdosi ptal a prosil, abych se šel setkat s milánskou cyklojízdou, která dorazila, aby mě pozdravila. Venku opravdu stálo na sto padesát rozjařených cyklistů, kteří zvonili zvonky a nadšeně mě vítali. Posadili mě na lavici na přídi trojkolky a svezli mě kolem bloku, čímž ze mě na chvíli udělali svého Krysaře, ačkoli jsem se mohl jen křenit a mávat a snažit se zakrýt své rozpaky. Přátelé mě informovali o tom, že milánská cyklojízda se během let znatelně zmenšila a že většina lidí už není tak nadšená, jako byla o pět let dříve.
V průběhu toho samého desetiletí se zatím v Itálii rozvinuly cyklojízdy inspirovené velkou milánskou jízdou, která se uskutečnila brzy po přelomu tisíciletí, také v Římě. V roce 2008 jsem se zúčastnil jejich třídenní slavnosti nazvané Ciemmona (Velká cyklojízda) a zase jednou jsem zažil tu divokou euforii mnoha skupin o stovkách krásných lidí spojujícících se dohromady, aby společně obsadili ulice se svými koly. Římská scéna doslova explodovala a pokračuje v utěšeném rozvoji až do dnešních dní (několik článků v této knize to detailně popisuje, stejně jako to, jak cyklojízdy poháněly a ovlivňovaly činnosti mimo samotnou jízdu).
Můj dobrý přítel Thiago Benicchio (v této knize má skvělý článek) si stěžoval, že cyklojízdy během posledních pár let ztratily svoje kouzlo. Jako malinké akce začaly v roce 2002, ovšem skutečně se nerozvinuly dříve než kolem roku 2006. Poté žily z obvyklé euforie a rychlého vzniku nových komunit a skupin přátel, které charakterizují cyklojízdy na mnoha místech. Ovšem od roku 2011 se přestalo mnoho původních energických účastníků angažovat a cosi se ztratilo. (Poté, co se tak stalo, to vypadá, že v roce 2012 kvůli několika tragickým úmrtím cyklistů při nehodách začala nová vlna aktivismu). Roku 2009 začaly mezitím cyklojízdy (neboli Bicicletady, jak jsou v Brazílii známé) o několika účastnících v Porto Alegre v jižní Brazílii a setrvale narůstaly až do února 2011, kdy jakýsi bankéř profrčel svým autem skrz Bicicletadu se dvěma sty účastníky, přičemž jich desítky zranil, ovšem zázračně nikoho nezabil. Velikost jízdy se poté bleskově zvětšila a když jsem v únoru 2012 přijel na jejich World Bike Forum, jel jsem spolu s dvěma tisíci cyklisty v jejich největší Bicicletadě. Jsou stále v rané euforické fázi, ve které se mnoho lidí s různými příběhy a z různých prostředí dává dohromady, nachází se, vytváří nové komunity a cítí možnost změny pro své město skrze kolektivní akci.
U nás v San Franciscu také došlo mezi lety 1992 a 1997 k zásadnímu posunu. Po policejním útoku, který se uskutečnil v roce 1997 pod taktovkou tehdejšího starosty Willieho Browna, se nám dařilo v jízdy Critical Mass udržet dál a dokonce se nám podařilo zatlačit představitele města do defenzivy, když jsme v následujícím měsíci uskutečnili cyklojízdu „podle pravidel“ (všichni dodržovali VŠECHNA pravidla silničního provozu – jízda za sebou, zastavování na semaforech a na značkách atd.), což mělo samozřejmě na dopravu ve městě nepoměrně HORŠÍ vliv, než kdybychom jeli naším obvyklým sevřeným stylem s důrazem na bezpečnost. Do této doby můžeme datovat také přelom v kultuře organizace cyklojízd, protože xerokracie se poté rozložila a žádní jednotlivci ani skupiny na sebe nevzali zodpovědnost za udržování jízd a jejich kultury, které prostě existovaly pořád dál dalších dvanáct let jako „opuštěná zahrada“, jak to pojmenovává Hugh Dandrade ve svém článku.
Možná existuje pozorovatelný, různě dlouhý, ovšem stejnou cestou se ubírající životní cyklus cyklojízd. Alespoň to vypadá, že je zde společná trajektorie, na níž cyklojízdy, pomalu a malé, vznikají, během měsíců a let získávají příznivce a konečně v tom kterém městě kulminují s tisíci jezdci, převážně negativními ohlasy a potlačováním ze strany vedení města. Po nějaké době je obtížné udržovat euforii ze společného a radostného znovuosidlování městského prostoru. Novinka se okouká a lidé, kteří se na začátku chopili nabízejícího se nového programu a nových možností to přestane bavit nebo přestanou mít čas, posunou se dál a povaha celé záležitost se promění. Vše může pokračovat, tak jako tomu je po dvacet let v San Franciscu, ale už to není stejné jako v prvních zářivých letech. Lidé, kteří vše objeví až později, mohou na chvíli spustit stejnou euforii, ovšem celkové naladění jízdy, pokud nějaké existuje, je udáváno lidmi, kteří ji tlačí na tu či onu stranu a činí ji více nebo méně konfrontační. Pomalu se ztrácí pocit čehosi unikátního, nepopsatelného a rozvíjejícího se. Místo toho je to napůl institucionalizovaná každoměsíční událost, přijímaná coby součást pletiva života města s entuziasmem nebo nenávistí, každopádně ale s mnohem menší zvědavostí než v raných nejistých začátcích.
To z celé věci nedělá nic špatného a ani to neubírá na síle a důležitosti cyklojízd coby transformativní události v životě města. Je jen třeba si uvědomit, že něco, čím jsme všichni strávili spoustu času a o čem jsme mnohokrát usilovně přemýšleli, se prostě časem proměňuje. Je to v pořádku. Vše co děláme, obzvláště je-li to nějaká společenská, kolektivní aktivita, se během času vyvíjí. Udělat si obrázek o tom, jak se proměňují naše vlastní zkušenosti, je součástí uvědomění si, jak naše aktivity proměnily kontext širšího světa, ve kterém žijeme.
Proměna možností, proměna návyků, proměna politické taktiky
Lidé jsou z Critical Mass zmateni, protože se nejedná o organizaci a navíc to celé nemá žádný „účel“ v běžném politickém způsobu uvažování. Ano, jedeme na kolech. Na začátku i později je pro většinu jezdců motivací snaha o naše zviditelnění a pocit, že jsme legitimními uživateli městských ulic. Naše nepovolená „organizovaná náhoda“ se stala standardním stavem od San Francisca po Londýn, což znamená, že jsme byli zahrnuti do obvyklé a očekávatelné dynamiky městského života – tedy alespoň na některých místech. Jiná města, jako například New York nebo Portland, využily svých policejních sil k znesnadnění a případně naprostému potlačení cyklojízd. (Obě města – podle mě ne náhodně – zavedly rozsáhlé a zásadní úpravy uličního prostoru, aby uspokojily ohromný nárůst denní cyklistické dopravy, který následoval po rychlém růstu a konečném potlačení cyklojízd).
Sanfranciská cyklojízda je v roce 2012 dobře zavedená událost konající se každý měsíc. Nikdo ji nepropaguje, nikdo ji neorganizuje, jen málokdy se objeví letáky nebo xerokracie a mnoho z jezdců netuší, jak vypadala ve svých raných letech, kdy se utvářela. Když se někdo z nás ukáže s papírem s návrhem trasy, mnoho z lidí na náměstí se nám vysmívá a obviňují nás z toho, že nevíme, že cyklojízda nikdy neměla trasy, cíle ani vůdce. Kooperativní a kreativní kultura, která utvářela zkušenost prvních pár let a roznesla se v rozličných formách po světě, byla jen částečně úspěšná v přenosu mezi jezdci v San Franciscu. Někdy mi připadá, že San Francisco je prázdná díra uprostřed donutu současného celosvětového hnutí, které je všude jinde mnohem vizionářštější a dobrodružnější, než v místě svého původu.
Během těch dvaceti let Critical Mass se objem denní cyklodopravy v San Franciscu ohromně zvětšil. Narostl desetinásobně, možná dvacetinásobně. Mnohaleté pilné lobbování ze strany San Francisco Bicycle Coalition za vyznačené pruhy a šipky pro kola a značené cyklostezky přineslo v posledních pár letech konečně určité výsledky. Mají lví podíl na zásluhách za nesmírný nárůst počtu denních cest na kole v San Franciscu, ovšem přiznejme si, že bez několikahodinového hromadného obsazení ulic samostatně se organizujícími cyklisty odehrávajícího se na konci každého měsíce v posledních dvaceti letech by se místní cyklokultura nikdy nestala tím, čím je dnes. (Bike Coalition sama by také nebyla tím, čím je dnes – když cyklojízdy začínaly, byla na cestě k naprostému rozkladu a dnes má přes 12000 členů platících příspěvky.) A ona širší cyklokultura – zahrnující do-it-yourself cykloobchody, rekreační jízdy, historické a kulturní projížďky, cyklorodeo, choppery, vysoká kola, velodromy, spontánní noční jízdy, nedávnou Bike Party a další – je skutečným základem městské transformace, která ve skutečnosti zrovna sotva začala.
Critical Mass je ve svém nejhlubším základu obnovením vznášení nároku na veřejný prostor v kultuře, která touží vše zprivatizovat a redukovat lidský život na sérii obchodních transakcí. Critical Mass vždy existovala mimo tuto logiku jako zóna svobodného sdružování nedefinovaná pomocí aktivit nákupu a prodeje. Na novém základě opět zabydlujeme a alespoň dočasně znovuobjevujeme městské ulice. Jedeme spolu, nikdy nezastavujeme, je to v podstatě pohyblivé veřejné prostranství, proměňující se spolu s okolím a s odlivem a prouděním účastníků. Neposíláme petice vládě, nekřičíme po reformách, nepředkládámě požadavky a jen pokračujeme ve vytváření a osidlování světa, o kterém pak můžeme snít po zbytek měsíce.
V jiných částech světa, obzvláště v Itálii, Maďarsku, Brazílii, Mexiku a Španělsku – všechny tyto země jsou v této knize zastoupeny – se cyklojízdy staly důležitým inkubátorem pro setkávání nových politických energií a objevily se nové iniciativy, které se zabývají dalšími tématy v kontextu městského života – využívání vody, změna klimatu, městské zemědělství a mnoho dalšího. Hnutí Critical Mass je fenomén, které má dopad daleko mimo oblast samotné cyklistiky. Přispěvatelé Reboredo a Vázques z A Coruñy ve Španělsku ho nazývají „globálním prototypem“ a spojují podobu jízd se vzestupem horizontalistických politických hnutí zasahujícím celou planetu. Kolektivy autorů z Budapešti a Říma popisují, jak byla díky přesně cílené a vynalézavé taktice cyklistů, kteří užívali hromadné jízdy k dosažení zásadnějších změn, proměněna městská doprava, plánování a politika.
Je nejspíš nemožné změřit celkový dopad amorfního sociálního fenoménu, jakým je Critical Mass. V nemalé míře je to dáno neexistencí organizační struktury a tedy i neexistenci jakýchkoli deklarovaných cílů. Zážitek neorganizovaného hromadného ježdění pro desítky tisíc lidí ale jednoduše nezmizel. Brazilka Tatiana Achcar popisuje, jak její zapojení do globální zkušenosti Critical Mass změnilo její život a přivedlo jí k tomu, že se z ní stala autonomina (portugalský neologismus pro „autonomní dívku“). V Porto Alegre jsem se zeptal ženy, vedle níž jsem zrovna jel, jak dlouho už se účastní cyklojízd. Řekla mi, že začala měsíc poté, co onen bankéř projel skrz jízdu v únoru 2011 (detailní zpráva v dojemném článku Marcela Kalila). Řekla mi, že v ježdění pokračuje, protože: “Od té doby, co jsem začala jezdit na kole, jsem jednoduše pořád šťastná!“
Logika Critical Mass dnes tkví v hlubokém propojení místní politiky a aktivismu v okolí sanfranciského zálivu a na mnoha dalších místech po světě. Ellie Blue nám ve svém článku ukazuje, že nedávno vzniklé hnutí Occupy po celých Spojených státech má ve svém srdci mnoho veteránů Critical Mass. Její článek také vysvětluje objevení „rojení kol“ coby doplňující a podporující taktiky během akcí Occupy na západním pobřeží na podzim 2011. Když se podíváme do vzdálenějších částí světa, zjistíme, že indignados a lidé okupující společenská centra ve Španělsku a Itálii jsou zčásti současně cyklisté z Critical Mass nebo se s nimi navzájem obohacují v nových a vzrušujících podobách. Články o jízdě PEDAL do Palestiny a o probíhajících jízdách Ecotopia v rámci Evropy popisují, jak se dálkoví cyklisté cestou napojují na komunity Critical Mass a jak užívají jízd ve stylu Critical Mass, aby přilákali nové účastníky a také získali více pozornosti pro svoje cíle. Mainstreamové rekreační víkendové cykloprojížďky v Římě se dokonce proměnily poté, co přijaly způsob sebeorganizace po vzoru Critical Mass, jak to popisuje ve svém článku Marco Pierfranceschi.
Jak přinášet do politiky radost
Když Critical Mass v roce 1992, asi rok a půl poté, co George Bush st. vyhlásil „nový světový pořádek“ (a přiměl svého přítele Saddáma Husajna k invazi do Kuvajtu, aby to mohl potvrdit také vojensky), začínalo, bylo teprve pár let po pádu Železné opony a pouze rok od formálního rozpadu Sovětského svazu. V pozdních sedmdesátých a raných osmdesátých letech pracovala mírová a antinukleární hnutí dlouho a úporně na vynalézání nových postupů tvorby politiky založených na strukturách vzájemně blízkých skupin, které byly pionýrsky objevovány anarchistickými skupinami už od devatenáctého století a možná dříve. Politické tlaky zacílené proti Studené válce byly také aktivovány při snahách o ukončení Reaganových nelegálních válek ve Střední Americe, které probíhaly v osmdesátých letech. Stará i nová levice se svým ústředním bodem zájmu v boji proti americkému imperialismu a pomoci osvobozeneckým hnutím Třetího světa se v těchto snahách zásadně angažovaly, a to často společně s mírovými aktivisty z náboženských skupin a mladými anarchisty preferujícími přímou akci.
Poté, co se v Sovětském svazu dostal k moci Gorbačov a začal s glasností a perestrojkou, Reaganův režim se složil pod tlakem vlastní zkorumpovanosti a důsledků nelegálních obchodů se zbraněmi a levicová politická hnutí pořádku osmdesátých let také začala ztrácet energii. Levice měla problémy už před rozpadem Sovětského svazu. S jeho kolapsem se velká část organizované levice ocitla bez ukazatele směru. Náhlé rychlé pohyby ve světě byly doprovázeno rozkladem organizací a politických stran. Jen levicově-libertariánské a anarchismu nakloněné proudy poté zůstaly uchráněny demoralizace a také porážky, kterou americký a světový kapitalistismus triumfálně oznamoval.
Critical Mass pomohla s novým nastavením cílů v tomto období. Nejenže zdůrazňováním radosti a oslavou společného ježdění na kole skoncovalo se zarputilým levičáctvým vyzývajícím k obětem, které dominovalo během dvacátého století, ale opustilo také zaměření na problémy ostatních lidí tím, že opět oživilo politiku běžného života založenou na vlastních problémech. Místo stereotypního sepětí s „dělnickou třídou“ skládající se ze zaměstnanců průmyslu, případně „nových“ zaměstnanců služeb, se Critical Mass vyhnulo této nástraze tím, že přijímalo každého, a to ne na základě jejich povolání, nýbrž na základě jejich výběru způsobu dopravy. Tím zaktivizovalo lidi, jejichž vlastní politická témata byla v paradigmatech levice odsunuta stranou, protože se jednalo o takzvaně „privilegované“ a o „střední třídu“.
Většina lidí, kteří se všude možně připojili k cyklojízdám, nejsou obvykle pravidelní uživatelé kol, kteří kvůli své chudobě tradičně neměli jinou možnost. (Článek Adriany Camarena přináší jasný pohled na tuto často přehlíženou třídní dynamiku, která se opakuje na cyklojízdách v mnoha městech.) V San Franciscu tvoží většinu těchto jezdců čínsky nebo španělsky mluvící imigranti. Existují ale samozřejmě výjimky – lidé, kteří se někdy po cestě do práce najednou ocitnou obklopeni cyklojízdou, která zaplní ulici kolem nich. Avšak obvyklé kulturní zázemí lidí jedoucích v cyklojízdě (a někdy uzavřená povaha těchto propojených skupin vůči ostatním) – spolu s nedostatkem formální organizace a úmyslnými snahami o výjimečnost – má sklon přitahovat ten samý typ lidí na úkor vytváření protoru pro další, kteří už nejsou součástí podobné společenské vrstvy.
Přestože moderní obyvatelé měst obvykle selhávají v jejich plném využití, jsou naše ulice posledními zbývajícími společnými statky. Ulice a silnice také slouží jako životně důležité tepny globalizované kapitalistické ekonomiky, čímž vzniká tlak na jejich jejich zachování v co nejotevřenější formě s možností rychlého proudění. I když to bývá často přehlíženo, hromadné každoměsíční obsazení veřejných cest cyklisty je jednou z taktik využívaných skupinami navzájem tak odlišnými, jako jsou domorodí obyvatelé bolívijského El Alta a městskou chudinu v Argentině, u nichž bylo v posledních deseti letech blokování silnic účinnou cestou k politické akci. Když spolu jedou ohrožení dělníci, inženýři, servírky, cykloposlíčci, administrativní pracovníci z neziskovek a další, zapojují se do mnohem hlouběji dosahujícího a také širšího politického pohybu raného jedenadvacátého století, v němž jsou logistická „krevní řečiště“ kapitalistického obchodu nejzranitelnějšími místy, kde mohou působit opoziční hnutí. Když se navíc celkem bohatí pracující rozhodnou používat kola, která jsou dopravním prostředkem tradičně spojovaným s chudobou, možná to otevírá příležitosti pro nové formy mezitřídní solidarity.
Zatímco levice chápala jako hlavní prostor společenského soutěžení továrny (které jsou stále životně důležité pro utváření podoby běžného života, ať už coby kapitalistického statu quo nebo nějaké varianty samostatně se řídící utopické budoucnosti), s fragmentací práce a kariéry se v roli společného prostředí každodennosti vynořují veřejné ulice. Je to místo, kde se všichni setkáváme, kde musíme být každý den a kde skutečně můžeme hromadnou akcí ukončit existenci tohoto sytému. Dokonce i lidé, kteří na cyklojízdu dorazili jen jednou nebo dvakrát, jsou už vybaveni touto znalostí. Jejich společenská a politická představivost se účastí na zážitku cyklojízdy navždy změnila spolu s jejich chápáním možností politického a historického působení.
Dynamismus a novátorské politické aktivity dokonale detailně zmapované v tomto neobyčejném sborníku ukazují, že duch Critical Mass je stále velice aktuální. Neustále inspiruje lidi v mnoha městech mnoha různých zemí, aby se sešli a společně na kolech vstoupili do konfrontace s Pochodem (pitomého) Pokroku. Sny o městském životě určeném lidem, v nichž jsou auta odsunuta do podřadné role nevhodného typu dopravy jsou posilovány a obnovovány díky následujícím – Critical Mass, Masa critica, Critichella, KritikONA, El Paseo Nocturno, Cyklojízda, Bicicletada, Ciemmona, Velorutión, Criticona, Bicicrítica a také díky všem projevům těch občanů, kteří jezdí na kole a po celém světě berou věci do svých rukou. Na planetě, která čelí bezprecedentním krizím – ekonomické, ekologické, sociální a technologické – je pokračující veřejná experimentální zóna vytvořená díky Critical Mass klíčovou laboratoří pro opětovné promýšlení způsobu, jakým společně obýváme Zemi.
Pro knihu Shift Happens (vydáno pod licencí Creative Commons) napsal Chris Carlsson, za SF Critical Mass.
Přeložil David Pfann.