Následující rozhovor vyšel v časopisu Akce (č. 17).
Cécile „Veverka“ Lecomte je jedenatřicetiletá aktivistická lezkyně žijící v Německu. K lezení se dostala jako malé dítě díky matce, později následovalo lezení v Alpách i lezení soutěžní. Na vysoké škole se Cécile zapojila do politického hnutí a zjistila, že namísto boje s ostatními by lezením ráda podpořila něco pozitivního. Brzy tak propojila lezení a aktivismus – začala vyvěšovat transparenty a postupně se dostávala k dalším formám lezení jako formy odporu.
Po škole začala Cécile pracovat jako učitelka francouzštiny. Když ji ale v důsledku jejích akcí začala obtěžovat policie a padly i nějaké výhrůžky jejímu zaměstnavateli, rozhodla se ukončit pracovní poměr a začít pracovat jako politická aktivistka. Na živobytí získává peníze pravidelnými drobnými příspěvky lidí, co podporují její práci. Celkem jde asi o třicet lidí. Někdo posílá pět euro měsíčně, někdo dvacet – dohromady jde o sumu, která Cécile pokryje životní náklady. V Česku jde o něco nepředstavitelného, sama Cécile se smíchem říkala, že jde o typický německý systém.
Ve svém aktivismu se zabývá třemi okruhy: bojem proti velkým průmyslovým stavbám a ekologickou tématikou obecně, bojem proti jaderné energetice a bojem proti neonacismu. Příkladem prvního je nejčastěji obsazování lesa ohroženého kácením v souvislosti s výstavbou. Nedaleko za hranicemi máme příklad obsazeného lesa Hambach mezi Kolínem nad Rýnem a Aachenem.
Protože za Achillovu patu jaderné energie považuje Cécile transporty jaderného odpadu, můžete ji pravidelně vidět „viset“ nad kolejemi, kde se spolu s desetitisíci dalšími lidmi pravidelně snaží co nejvíce zdržet a prodražit transporty jaderného odpadu Castor. Její aktivity se ale neomezují jen na Německo, prostřednictvím mezinárodní sítě protijaderných aktivistů a aktivistek má kontakty ve Skandinávii, Rusku a v celé Evropě. Prostřednictvím této sítě se snaží sjednotit taktiku přímých akcí i sdílet zkušenosti.
V neposlední řadě podporuje blokády neonacistických pochodů. Když minulý rok vylezla na lampu na trase jejich pochodu v Drážďanech a vyvěsila nad ulicí antifašistický transparent, policie průvod raději odklonila a jedním člověkem „blokovanou“ ulici s celým pochodem raději obešla. Snad se bála, že drobná Cécile na průvod zaútočí zvrchu…
Do Česka se Veverka podívala na konci června, kdy v pražském infoshopu Salé měla přednášku o lezení jako o formě politického odporu, následovanou jednodenním základním praktickým úvodem do aktivistického lezení. Při této příležitosti jsem ji položil několik otázek.
Můžeš se nám prosím na začátek nějak stručně představit?
Jmenuji se Cécile, moje přezdívka je Veverka. Miluji lezení, jsem Francouzska žijící v Německu a jsem aktivistka. Takže lezu s transparenty, lezu, abych zastavila transporty jaderného odpadu, uhelné elektrárny atd. a dělám další ekologické akce.
Jak ses k lezení dostala?
Lezu už asi dvacet let. Začala jsem někdy v sedmi letech, s matkou jsem lezla na skalách. Lezla jsem taky na soutěžích. Tam ale lezeš vždycky „proti“ někomu, ale já jsem chtěla lézt „za“ něco; v Německu, kde je spousta lidí, kteří se tím zabývají, jsem se dostala k aktivistickému lezení, tedy lezení jako formě politické akce. Tomu se věnuji asi osm let.
V osmdesátých letech bylo v rámci lezecké komunity silné aktivistické hnutí, někdy to bývá vysvětlováno tím, že jejich životní styl je vedl k podpoře antiautoritářských hnutí… Poslední dobou to ale docela upadá, nezdá se ti?
Lezení jako forma aktivismu vzniklo v Anglii v rámci hnutí No more roads (Už žádné silnice), což bylo hnutí proti výstavbě dálnic. Znám se s chlapíkem, často spolu lezeme, už je mu padesát a ten se naučil lézt od lidí v Anglii. Pak se přestěhoval do Evropy a ukázal lidem, jak na to, jako dnes já tady, a tehdy jsem si se skupinou lidí řekla: jo, tohle chceme dělat. Většinou se jedná o obsazovací akce, kdy se obsadí stromy jako blokáda velkých průmyslových projektů – výstavby dálnic, elektráren. V Německu je skupina lidí, která se zabývá školením dalších lidí, máme kurz, ve kterém učíme aktivistické lezení. Jde o směs technik lezení na stěně, industriálního lezení a lodního lezení, které dohromady dávají komplex aktivistického lezení. Nejde o něco, co by bylo někde dané nebo sepsané, ale jde o zkušenosti lidí, kteří se tím zabývají. Když lidem ukazuji, jak lézt, přemýšlím o tom, co udělá policie, jak si vystačit s malým sedákem a tím, že máš k dispozici jen malé množství materiálu, protože musíš být rychlý… Mám už hodně zkušeností z akcí, tak jsem schopná si říct: ok, tohle a tohle funguje. Zabývám se i tím, aby lezení bylo bezpečné v kontextu policie, protože nikdy nevíme, jak bude reagovat.
Jedna část toho, co učíš, je i jak si vyrobit jinak drahé horolezecké vybavení DIY způsobem…
Techniku jsem převzala z horského lezení, kde se používá jako záchrana pro nouzové situace. Když je někdo v nouzi, nemá sedák a potřebuje záchranu, tak si může vyrobit provizorní sedák z velmi mála materiálu. Tuto nouzovou techniku jsme převzala pro aktivistické lezení. Potřebuješ jen dvě karabiny a dlouhou smyci. Sedák tak přijde na deset euro, zatímco když si ho chceš koupit v obchodě s horolezeckým vybavením, tak stojí zhruba sedmdesát-osmdesát euro… Policie nám po akcích vybavení zabavuje jako „důkaz,“ tak si tak snižujeme náklady (smích).
Když jsme u policie, jak obyčejně reaguje? Existuje nějaký obecný vzorec?
Záleží na tom, o jakou policii jde a jak lezeš, jestli policie dosáhne na lano… Třeba když visíš pod mostem, tak na lano většinou dosáhnou a ty nikdy nevíš, co s ním dělají. Třeba tě odříznou – i to se už stalo. Proto vždycky, když lezeš, tak musíš přemýšlet o tom, jak bude policie reagovat a mít připravené záložní řešení, třeba mít pod mostem další lano, uvázané jinde, takže když ti policie první lano přeřízne, ty visíš na druhém. Podle mých zkušeností je největším nebezpečím policie.
Když třeba lezeš na laně mezi stromy, lampami nebo tak, tak na lano policie nedosáhne. Když tě přijede sundat, tak to trvá dvě, čtyři, šest hodin… Mají tak čas přemýšlet o tom, co dělají, a není to tak nebezpečné jako když přijedou, vrhnou se k lanu a začnou něco vyvádět. Čím víc času mají, tím víc přemýšlí. Jak víme, co se týká přemýšlení, není policie zrovna moc dobrá.
V Německu máme kvůli Castoru, rozsáhlým protestům proti transportu jaderného odpadu, speciální policejní lezeckou jednotku. S těmi je to lepší. Když umí lézt a jsou schopni vylézt za tebou, pak jsou většinou schopný i přemýšlet nad tím, co s tebou dělají.
Stává se mi často, že za mnou vylezou a říkají: „Hej, já tě znám.“ A já na to: „Jak to, já vás v životě neviděla.“ A oni: „To ne, ale já vás znám z videí, které nám pouštějí, když se učíme, jak lezou aktivisté a jak je můžeme sundat dolů.“ Nebo: „Vím, že vy máte dvacetileté zkušenosti, já lezu jen tři roky a tak nejsem tak dobrý, jako vy.“
Možná jim můžeš radit…
Já jim samozřejmě nikdy neradím. Dokud to je bezpečné, nechám je dělat jejich práci, ale když myslím, že to je nebezpečné, tak se ozvu. Většinou to funguje. Občas se pobavím, když mají policisté lano zamotané jako špagetu, ale dokud to není nebezpečné, je mi to jedno. Trvá jim to déle, ale to mě nevadí, to je jejich problém.
Existují nějaká další nebezpečí kromě policie? Co třeba soukromé ochranky?
S ochrankou se setkávám často, třeba na začátku akce. Opět, když dosáhnou na lano, může to být nebezpečné. Také samozřejmě existuje nebezpečí vyplývající z lezení. Musíš lézt správně, pokud uděláš chybu, tak nespadneš jen trošku, ale dopadneš až na zem. Lítat neumíš. Občas je problém s koncentrací, když je kolem tebe ochranka, policie a doráží na tebe, tak si musíš udržet koncentraci.
Když někde visíš, nepohybuješ se a ztratíš vědomí, což se může stát v důsledku přiškrcení krevního oběhu, musí přijít záchrana do deseti minut, jinak můžeš umřít. A policie tohle neví, tak ti třeba řekne: fajn, když ti je špatně, můžeš slézt. A vezme ti lano. Ale když ti vezme lano, tak slézt nemůžeš. Policie nechápe, jak lezení funguje, a to může být problém. Už se mi stalo, že jsem ztratila cit v nohách a policie měla moje lano. Asi deset minut tam lidé vysvětlovali policii, že je to hodně nebezpečné a může se mi něco stát nebo že můžu i umřít, když to bude trvat dlouho a oni odpovídali jen: „Jestli je zraněná, ať sleze.“ Ale já jsem slézt nemohla, to v té situaci nešlo, měla jsem problémy s krevním oběhem. Pak to lano uvolnili, tak jsem reflexivně nohy přitáhla, ale to byla chyba, protože se mi oběh krve uvolnil příliš rychle a já z toho málem omdlela. To bylo fakt nebezpečné. Byla jsem úplně vyčerpaná, neměla jsem žádnou sílu, musela jsem si rychle dát vodu s cukrem a tak to zvládnout.
A co se děje po akci? Předpokládám, že většinou následuje zadržení…
Obvykle ano. Většinou nejde o tajnou noční akci, ale o akt občanské neposlušnosti, takže někde něco blokuju. Pak přijede policie, sundá mě a zatkne. Ani nevím, kolikrát už jsem byla zatčena, snad stokrát. Někdy mě pustí za dvě hodiny, ale už jsem byla zadržená i čtyři dny, protože policie řekla: „Když tě teď pustíme, půjdeš udělat další akci a tomu my chceme zabránit, tak půjdeš do cely.“ Často mi také zabaví materiál – proto je lepší, když není moc drahý. Vždycky se pak obracím na veřejnost pro finanční podporu na materiál na další akci, ale také je důležité, když mě lidé přijdou podpořit před policejní stanici. Když mě pak pustí a tam na mě čekají lidé, ptají se mě na pocity a tak, tak to je pro mě hodně důležité. Je to psychická podpora a to, co se děje v hlavě, je stejně důležité jako lezení. Bez solidarity by to nefungovalo.
Co další následky? Soudy, vězení?
Ty nepřichází tak rychle, trvá to dva, čtyři roky. Pak přijde obálka od soudu s rozhodnutím: došlo k nelegální blokádě a musíte zaplatit pokutu. Pokud nezaplatíte, bude následovat soudní jednání. Nevím, kolikrát jsem byla u soudu, ale tak zhruba dvanáctkrát.
A nebojíš se, že nakonec skončíš ve vězení?
To je možné. Většinou dostanu pokutu. Pokud ji nezaplatím, tak jdu do vězení. Už jsem v něm pár dní byla. Řekla jsem si, že jednak je vězení pro stát hodně drahé, druhak ukážu, že to pro mě není něco, čím by mě odradili od další akce. Také je to dobrý způsob získání publicity pro soud a věci okolo atd. Například jsem šla do vězení a řekla, že pokud si lidé myslí, že to byla dobrá akce a chtějí, abych udělala další, tak mi můžou „koupit“ jeden den svobody tím, že mi dají peníze na příslušnou část pokuty. Dostala jsem čtyřicet dní, na každý den to dělalo dvanáct euro. Takže dvanáct euro znamenalo, že strávím o den méně ve vězení. Vyhlásila jsem tedy, že potřebuji čtyřicet lidí, co dají dvanáct euro, aby mě pustili. Myslím, že je to dobrý způsob, jak ukázat, že nejde jen o mou akci, ale že za ní stojí spousta lidí ochotných ji podpořit. Podle mě je důležité ukazovat, že jsme hnutím, že nejsme jen ti tři lidé, co lezou.
Jsem si jistým že máš stovky historek, ale nepodělila by se s námi třeba o tvou nejoblíbenější?
Jak už jsem říkala, v Německu mě policie dobře zná a v městě, kde žiji, mě zná doslova každý policista. Nevím proč, ale lezení je hodně subverzivní, protože se mých akcí hodně bojí. Přitom to je jen lezení. Nikoho neohrožuji, nikomu nehrozí zranění, ale bojí se proto, že tyto akce mají publicitu, píše se o nich v novinách, jsou v televizi atd.
Mám jednu historku z CASTOR transportu (převoz jaderného odpadu, pozn.) v roce 2006, kdy mě nepřetržitě sledovala protiteroristická jednotka (smích). Dva týdny mě dnem a nocí sledovala, můj byt byl pod dohledem, zapisovali si, kdy jdu spát, sledovali mě, když jsem jela do města na kole… Jenom proto, že lezu po stromech! Stát asi nemá co dělat, když na lezkyni posílá protiteroristickou jednotku. Když transport projížděl, tak nás tři přišli zatknout. Byli jsme zrovna ve městě. Deset policistů na tři lidi. Jeden z nich vypadl z auta, když si myslel, že řidič zastavuje, a on se znovu rozjel. Mě pak obvinili, že jsem ho zranila. Ale on spadl sám (smích). Ale v papírech je, že jsme ho zranila, takže teď jsem oficiálně velmi, velmi nebezpečná (smích).
A jaká byla tvoje největší akce?
Myslím, že to bylo při transportu jaderného odpadu před rokem a půl. Slanili jsme nad koleje, kudy měl transport projíždět, z železničního mostu, který byl 80 metrů nad tratí. Slanili jsme 70 metrů a deset metrů nad tratí zůstali viset. Vyvěsili jsme tam transparent „Stop Castor“ a transport tím zastavili, protože se báli lidí, co by nad ním při průjezdu viseli… Zdrželi jsme ho o tři hodiny. Zajímavé na tom je, že trať byla obklíčená policisty, ale ty si nás nevšimli, protože koukali jen na trať, ne nahoru do vzduchu a navíc byla tma. Tak jsme slanili a museli jsme na ně posvítit a zavolat: „Hej, tady jsme!“ Koukali dost zmateně… Možná dvě minuty tam pobíhali a nevěděli, co se děje. Mysleli si, že jsme snad přiletěli, protože jak byla tma, tak nebylo vidět lano a už vůbec ne most, ze kterého jsme slanili. Akci nešlo připravit ve dne, tak jsme slaňovali naslepo, netušili jsme, jestli se trefíme nad koleje, slanili jsme dolů do černé díry… Bylo to zvláštní, ale trefili jsme se.