Část rozhovoru s Laylou AbdelRahim.
Layla AbdelRahim je kanadská komparatistická antropoložka a autorka, jejíž práce o civilizaci a divočině přispěly k oblasti literárních a kulturních studií, filozofii, sociologii, anarcho-primitivistické myšlence, epistemologii a kritice civilizace a vzdělávání. Připisuje kolaps rozmanitosti biologických systémů a environmentální degradaci na monokulturní civilizační ontologii, která vysvětluje existenci z hlediska antropocentrických utilitárních funkcí.
Knihy, které napsala jsou Children’s Literature, Domestication, a Social Foundation: Narratives of Civilization and Wilderness a Wild Children – Domesticated Dreams: Civilization and the Birth of Education.
Její webové stránky naleznete na layla.miltsov.org.
Děti se rodí divoké a dokonce, i když se dostanou do kontaktu s umrtvujícím procesem domestikace, celkově budou mít mnohem větší naladění svých smyslů než dospělí. Do jaké míry si myslíte, že děti mohou být průvodci pro rodiče?
I když se děti rodí do tohoto zvráceného kontextu, nemají své skutečné znalosti stále perverzní. To je důvod, proč je skutečně důležité pre-kulturní stádium. Toto stádium je čas pro vizuální naladění, vidět svět jaký je. Je to lingvistická pedagogika, která na sebe klade a skutečně klade nátlak na děti, že to co vidí, není platné, že je to jazyk, který definuje to, co vidí. Tak, když se děti adaptují na úlohu lingvistických bytostí, odcizují se tomu, co vidí. Začínají vidět prostřednictvím jazyka.
Jazyk je schizofrenie. Je zde slavný experiment v psycho-lingvistice, kde byli různým lidem z různých jazykových skupin ukázány různé odstíny jedné barvy, aby se zjistilo, zda je rozdíl v poznání mezi skupinami, které měly pro barvu jen jedno slovo a mezi těmi skupinami, které měly různá slova pro různé odstíny. V ruštině, například, mají jiný výraz pro světle modrou a modrou barvu. Zatímco v angličtině mají jen jedno slovo, modrá, odlišují ji podle toho, jestli je světlá nebo tmavá. Takže experimentem zjistili, že ti, kteří mluvili anglicky a mají jen základní pojmy pro barvy, viděli různé odstíny stejné barvy jako stejné (tj. označili světle modrou a tmavě modrou jako modrou). Zatímco ti s různými slovy pro různé odstíny, vždy označili barvy jednotlivě.
Co to znamená pro nás? Říká nám to, že poznání je formováno jazykem. Jak to ovlivňuje děti? No, je to domestikování jich zavedením slova jako zkušenosti. To nám říká, že kdybychom se naladili na jejich otázky bez připravených odpovědí, mohli bychom být ohromení. Při domestikaci bude dítě vždy nesnášet rodiče, poněvadž je nuceno vzdát se vlastního, divokého účelu a významu. Avšak to není přirozený stav; je to civilizovaný. Ve stavu divokosti vztah rodič a dítě je o tolik mnoho příjemnější, mnohem více naplňující, tak i mnohem uvolněnější.
Psychologové, antropologové a další „pozorovatelé“ přírodních lidí a zvířat ukazují tento konflikt v civilizovaných vztazích mezi rodiči a dětmi jako něco přirozeného a nevyhnutelného, avšak nikdo to skutečně nemůže vysvětlit a to, co zůstává zřejmé, je to, že v civilizovaných podmínkách dětství, rodičovství, dospělost – je, že život je obecně obtížný, zatímco v divočině, přesto, že to nabízí mnohem širší škálu zkušeností, existuje základní stálost pro volný čas a vřelost.
Mohla byste říct něco k významu řešení otázek jako domestikace, civilizace, jazyk, kultura, symbolická témata, která jsou obecně přehlížena a dívá se na ně jako na abstraktní filozofické pojmy s žádoucí aplikací do každodenního života?
Celý předpoklad domestikace je založen na zdrojích, což znamená spotřebě. Čím více budete chtít konzumovat, tím více budete muset vymyslet. Takže musíte vymyslet čas k nakrmení netrpělivosti. Pokud odnesete jídlo, lidé budou mít hlad. Chcete-li jídlo, budete muset za to něco udělat. Takže životy hladovějících lidí jsou konzumovány spolu s jejich sny a účely. Co je účelem domestikovaného člověka? – Konzumovat a být konzumován. V divočině nevíme, co je účelem pro lidská a nelidská zvířata. Ti, kteří věří v boha, bůh stvořil účel. Ti, kteří věří v duchy, jsou to duchové, kteří vytvářejí účel. Ti, kteří nevěří v nic, je to náhoda, ale je to tak. Pouze při domestikaci nastane situace, kdy říkáte „vše je zde pro mě, jak se mi to zlíbí.“ A jaká neuvěřitelná tragédie z toho plyne, když svoboda a účel jsou vězněný a zabíjený.
Domestikace změní vše, co chcete v životě v komoditu. Jak často jste slyšeli říkat rodiče „Investoval/a jsem tolik do mých dětí?“ Co to znamená? Může to znamenat jednu věc a ta nastane pouze při domestikaci: že děti jsou vaše zboží, investice. Divoké děti nejsou vaše, takže nemůže do nich investovat, aby vám přinesly dividendy; můžete jim dát prostředky k životu v tomto světě.
Vzdělávání dětí v systému domestikace z nich dělá postižené, sterilní. Nejsou jim dány nástroje k životu, jsou jim dány nástroje, aby se staly něčím jídlem! Vzdělání rozmělňuje děti a působí jim brutální utrpení. Jsme tak odcizeni od našeho vlastního utrpení od vlastních smyslů pomocí jazyka a různých aspektů domestikace. Například, jak často slyšíte lékaře, přátelé, rodinu říkat matkám, že svým dětem dělají službu, když je v noci opouštějí a nechávají osamocené v postýlkách? Říkají, matky dávají svým dětem dovednosti, aby byly nezávislé. Ne! Odcizili jste dítě vaší ochraně, vaší lásce. Odcizili jste se svému instinktu reagovat na pláč dítěte a poskytovat mu komfort a ochranu. A to se stává pouze při domestikaci, jelikož v jakémkoliv jiném kontextu matky, bude komunita reagovat. Dokonce i v říši domestikace můžete někdy vidět tuto přirozenou odpověď. Máme kočku, která nikdy neměla koťata, ovšem bude se starat o koťata, která nejsou její. Kočka nemá nedostatek empatie, říká koťatům, „Dávám vám dovednosti, abyste byla soběstačná.“ Je to zvrácený smysl. Neděláte dítě nezávislým a připraveným k soběstačnosti; odcizujete ho jeho bolesti, a když se stane dítě dospělým, nebude znát nic jiného. A jak bude dítě v dospělosti reagovat na pláč někoho jiného, když jeho první lekcí v životě bylo, že nikdo nepřišel, když samo plakalo ve tmě?
Pokud anarcho-primitivismus poskytuje kritiku represivních prvků, kterými jsme traumatizovaní/é, jakou roli hraje empatie při odstraňování trauma, v léčení?
Stejně jako všechno v civilizovaném kontextu, empatie je subjektem tohoto zvráceného poznání.
Vše je „udržitelné“ v dnešní době. Ale jediným měřítkem udržitelnosti je naše zaopatření/úsudek? To je civilizovaný význam, je to chamtivost, která nám říká, že jediným důvod pro změnu je to, že je něco pro „nás“ nebezpečné. Takže pokud je to nebezpečné pro 100 tisíc druhů, je to v pořádku, ale pokud to není udržitelné pro nás, pak to není v pořádku.
Pokud cítíte, co cítí ostatní, jste si vědomí bolesti druhých. Takže empatie musí být součástí léčení. Když mluvím o empatii, nemyslím tím, že člověk cítí úlevu poté, co slovně bědoval nad někým, dokonce možná plakal, ale poté pokračoval v jednání jako by se nic nestalo. Viděla jsem, že bohatí lidé milují politování. Nechybějí na africkém filmovém festivalu. Jsou v první linii u filmů o AIDS v Africe nebo umírajících dětech a ach, jak pláčou! V průběhu filmu skutečně soucítí. Měli byste vidět od slz zmáčené ubrousky, které poté naplňují koše! Ale poté jdou ven a diskutují o tom, co viděli na maškarní večeři, „Ach, jak cítíme s těmito dětmi!“. A cítí se opravdu dobře. Mají pocit zvýšeného duchovna. V důsledku toho možná budou dávat po cestě k jejich přepychovému autu 20 dolarů na účet pro bezdomovce. Ale nikdy by se nevzdali auta či životního stylu, který jim umožňuje vykonávat tento voyeurismus od bolesti druhých, a aniž by dělali něco pro vymýcení kořene; jelikož skutečné pokání znamená vzdát se svých privilegií, která v první řadě mohla být získána na úkor druhých. Takže, privilegium vidět film o umírajících dětech v Africe může být pouze na úkor těchto dětských životů, kteří jsou konzumovány voyeurismy.
Empatie přináší odpovědnost. Kolik jste toho schopni dělat a vytrpět v zájmu zmírnění utrpení druhých? Pakliže 100 000 druhů bude zničených kvůli vaší touze, stojí vaše touha za to? Pokud bude trpět jedna osoba kvůli vašemu přání, neměli byste se ptát? Možná je udržitelné zabít všechny vaše sousedy, udělá to větší prostor. Takže to budete dělat, neboť je to udržitelné, nebo to dělat nebudete, protože je to bude bolet? A termín soused by měl přesahovat lidi. Mí sousedé jsou skunkové, mí sousedé jsou mývalové, mí sousedé jsou myši, ptáci a kočky. Jak budete žít se sousedy a s mnohými dalšími, které nevidíte? Co máme dělat, abychom neubližovali těmto sousedům?
Nakonec kritika anarcho-primitivistů přichází, jelikož je jedinou upřímnou kritikou, která skutečně jde celou cestou až na konec logiky. Kam se poděla logika stroje? Odcizení, podvrácení znalostí, domestikace – co máme pro to udělat? Samozřejmě pro anarcho-primitivisty nemůže existovat pouze jedna odpověď na otázku: „Co máme udělat?“ Avšak můžeme se začít ptát, jak opravdu můžeme soucítit s našimi sousedy, červy, ptáky, oblohou.