Charakteristické rysy radikálního environmentálního hnutí lze vymezit v několika následujících bodech: v první řadě je v ideové rovině kladen důraz na zachování biologické diverzity; v rovině praktické potom platí, že čím méně lidských zásahů do přírody, tím lépe. Za druhé se jedná o aktivismus, pro nějž je typická konfrontace pomocí přímé akce. Tyto akce mohou být legální, jako v případě bojkotů nebo demonstrací, anebo ilegální, jako například stanování na pozemcích nebo sabotáže. 1) Radikální environmentální hnutí také vykazuje absenci organizační hierarchie, místo toho funguje na principech grassroots. Tvoří ho tedy spíše autonomní lokální skupiny a jeho aktivity vycházejí zdola. Dále je při realizaci aktivit hnutí silně rozvinutá etika vzájemné výpomoci a konceptu DIY (Do It Yourself). Neméně důležitým význačným rysem je velmi častá podpora mainstreamových organizací a aktivit a důraz na využití médií. Nutno dodat, že s mainstreamovými organizacemi některé charakteristiky radikální environmentální hnutí může sdílet (legální přímé akce), zatímco v některých bodech se obě větve často rozcházejí (ilegální přímé akce, organizační hierarchie). Radikální a mainstreamové environmentální hnutí od sebe dělí zejména to, že mainstreamová větev upřednostňuje strategii pragmatismu, zatímco radikální větev je charakterizována nekompromisním přístupem.
Mezi základní ideové rysy radikálního environmentalismu je kritiku západního náboženství a monoteismu, kritiku desakralizace přírody stejně jako jejího útlaku a útlaku lidí, 2) dále kritiku hierarchie a antropocentrismu, technologií, tendencí k centralizaci a pragmatismu, mechanistického a dualistického pohledu na svět, globalizace a konceptu zemědělské společnosti. Radikální environmentální hnutí naopak podle něj razí myšlenky biocentrismu nebo ekocentrismu, holistického pohledu na svět, má tendence k decentralizaci, vyzdvihuje participativní demokracii, soběstačnost a lokální pěstování potravin, upřednostňuje primitivní technologie a spirituálně se přibližuje animismu, panteismu či matriarchálním náboženstvím.
Rad. env. hnutí dle vlastních slov směřuje ke spirituálnímu probuzení a ekologické výchově, ale hlavně k fundamentálním politickým a ekonomickým změnám, což plyne z poznání, že žádné sociální a politické téma neexistuje izolovaně, ale naopak je zde silná provázanost. Změna by poté měla nastat cestou revoluce, která znamená v první řadě radikální změnu myšlení, a již bude následovat změna systému. Ta podle některých autorů může, ale nemusí být násilná. Hnutí rovněž usiluje o decentralizacimoci a větší autonomii, a dále o nahrazení hierarchie partnerstvím (a to jak ve vztahu k přírodě a zvířatům, tak ve vztazích mezi lidmi), a tedy opuštění duality příroda-kultura. Pro fundamentální změnu je podle mnohých 3) zásadní, aby lidé přestali jíst maso a přestali provádět pokusy na zvířatech. Rad. env. hnutí volá po výrazné hodnotové změně v lidském myšlení, jejímž následkem by bylo vědomí těsného sepjetí s přírodou (někdy až mytické spojení).
Rad. env. hnutí je nejčastěji spojováno s ilegální činností na ochranu přírody, ačkoli ne všechny skupiny v tomto hnutí zapojené se v podobných aktivitách angažují. Tyto aktivity a navrhovaná řešení se odvíjí od snahy hledat příčinu současného stavu přírody a lidské civilizace, což z radikálně environmentálního hnutí zároveň činí hnutí sociální. Taylor zdůrazňuje roli environmentálně politické filosofie jako základního kamene hnutí, ale potvrzuje, že mezi nejdůležitější charakteristiky patří rovněž přímá akce. Ta může být definována jako „aktivita, legální či nelegální, která má navodit sociální změnu”. Mezi přímé akce se řadí například osvobozování zvířat, žhářství či tree-spiking, které ztotožňuje s ekotáží. Přímé akce je využíváno jak pro zvyšování povědomí veřejnosti o situacích, jež hnutí považuje za problematické, ale také pro bránění aktivitám (jak přímo, tak nepřímo – pomocí ekonomických nástrojů), vedoucích z pohledu hnutí k poškozování přírody. 4) Kromě dělení taktik na legální a nelegální je lze rozlišovat také na základě užití násilí; záměrně zde však neuvádím opozici násilné-nenásilné.
Mezi taktiky legální a nenásilné můžeme zařadit demonstrace, pochody, lobbying, veřejné vzdělávání či stávky, z přímých akcí například bojkoty. 5) Na pomezí mezi násilnou a nenásilnou přímou akcí potom stojí tzv. tree-spiking. 6) Nenásilnou taktikou, která může být jak legální, tak nelegální, je občanská neposlušnost v mnoha formách (v radikálním environmentálním hnutí se často jedná například o blokády, tzv. tree-sits. 7) telefonické obtěžování čidemonstrace před domy), a poslední skupinu tvoří ničení majetku. 8) To může zahrnovat destrukci budov nebo jejich částí, stejně jako interiéru, či cíleněji např. výzkumného materiálu nebo přístrojů (ve vivisekčních laboratořích). Destrukce může probíhat formou rozbíjení, mezi užívané taktiky však patří také asi nejkontroverznější z nich, a to žhářství. Systematické útoky na podniky, které mají zisk z ničení přírody a utrpení zvířat, pak mohou mít teoreticky také za důsledek neochotu pojišťovacích společností spolupracovat s těmito podniky. Dalším následkem je mnohdy také medializace – někdy mírného, ale někdy také masivního rázu. Medializace potom může sloužit jako varování pro další potenciální terče útoků, ale vede také k šíření myšlenky radikálního environmentálního hnutí a následně ke vzniku dalších buněk.
Uvažujeme-li tedy kombinaci výše uvedených charakteristik (nízký stupeň hierarchie, podpora mainstreamových organizací, společné ideologické cíle a užívání specifických taktik jako prostředku k jejich dosažení), za radikálně environmentální skupiny lze považovat Earth First! (EF!), Earth Liberation Front (ELF), stoupence a stoupenkyně bioregionalismu, 9) zeleného anarchismu 10) a hlubinné ekologie, stejně jako některé osoby, zapojené do aktivit Animal Liberation Front (ALF). Dále je takto možno uvažovat o skupinách angažovaných v antiglobalizačním aktivismu či lidech sympatizujících s ekofeminismem či pohanstvím.
Všechny tyto skupiny však pochopitelně netvoří ideově sjednocený celek. Příznačné je proto hovořit také o odstínech radikálního environmentálního hnutí, které nelze vnímat jako homogenní. Lze naopak v hnutí rozlišovat skupiny militantní, jako jsou Earth First! a Earth Liberation Front, dále proudy zaměřené primárně na kritiku hierarchie11) (jako je zelený anarchismus) či centralizaci (jako je bioregionalismus), proudy zdůrazňující spiritualitu (ekofeminismus) nebo vztah lidí a zvířat (Animal Liberation Front).
Redakcí modifikovaný text je publikován se svolením autorky.
Poznámky:
1) Odkazuji na aktivity, jejichž cílem je znesnadnění či překažení aktivit cílového subjektu. Zakladatel EF! Dave Foreman charakterizuje sabotáž jako aktivitu nenásilnou, neorganizovanou, individuální, cílenou, načasovanou, územně decentralizovanou, rozmanitou, zábavnou, ne-revoluční (považuje ji pouze za sebeobranu), jednoduchou, úmyslnou a etickou.
2) Někteří lidé k tomuto namítají, že konkrétně v případě Earth First! se o propojení ekologických témat a kritiky patriarchátu pochybovalo, protože zájmem EF! byla pouze divočina, a v rámci organizace byl dlouhou dobu přítomný sexismus. Za trvající problém dále označil nedostatek etnické diverzity v hnutí, upírání subjektivity původnímu obyvatelstvu a marginalizace osob, jimž nevyhovoval aktivismus v kolektivu bílých lidí ze střední třídy, a někdy také misantropní pověst.
3) K vegetariánství či veganství se hlásí většina osob aktivních v hnutí.
4) Všechny případy považuji za příklady přímých akcí – mohou jimi být např. legální demonstrace jako nástroj medializace a zároveň politického tlaku, stejně jako sabotáž (nelegální ničení majetku) či bojkot produktů určitých společností.
5) Jde o záměrné vyhýbání se koupi produktů či služeb podniků, které jsou v očích rad. env. hnutí problematické pro svůj postoj k přírodě, zvířatům či původnímu obyvatelstvu.
6) Tree-spiking je taktika, při které se do kmenů stromů, ohrožených pokácením, vpravují dlouhé hřeby, které při kácení poškozují čepele motorových pil a potenciálně tak ohrožují zdraví a životy osob, které motorové pily obsluhují. Rad. env. hnutí se však při používání této taktiky při ochraně lesů hájí tím, že proběhlé tree-spiking v určité oblasti je oznámeno právě proto, aby se zraněním předcházelo a společnosti tak samy byly postaveny před otázku, zda kácet, nebo zda potenciálně ohrozit vlastní pracovníky.
7) Tree-sit je taktika, při které se lidí usadí, připoutají či jinak obsadí korunu stromu, který má být pokácen; svou přítomností tak tyto osoby významně zpomalují nebo i zastavují kácení stromů.
8) Někteří autoři neztotožňují ničení majetku (ekosabotáž) a občanskou neposlušnost, ačkoli obě tyto aktivity považují za speciální případy vědomého přečinu. Vztah ekosabotáže a občanské neposlušnosti podle něj určuje také to, že literatura, týkající se občanské neposlučnosti, může poskytnout argumenty pro ospravedlnění ekosabotáže.
9) Bioregionalismus je hnutí, které ekologickou udržitelnost vnímá především lokálně, a proto ji spojuje s bioregiony. Bioregiony jsou souborem fyzickogeografických, antropologických a kulturních charakteristik, ve kterých se potkává přírodní prostředí a lidé. Hnutí tak na lokální úrovni usiluje především o možnost zabezpečování základních lidských potřeb, obnovu a ochranu přírody a znovuosidlování vylidněných míst, to vše zejména změnou životního stylu spíše než tlakem na změny legislativní.
10) Zelený anarchismus propojuje myšlenky environmentálního hnutí, ideje sociální spravedlnosti a kritiku státu. V mnoha případech jej tak lze ztotožnit s proudy, jako jsou anarchoprimitivismus nebo sociální ekologie. Avšak i v rámci těchto směrů existuje názorová diverzita (například ohledně témat, jako jsou civilizace, technologie, odpor vůči státu nebo zemědělská společnost).
11) Antiautoritářství a kritika společenské hierarchie jsou nedílnou součástí filosofie také ALF a ELF, ačkoli nejsou primárním bodem zájmu.