Předchůdci a počátky environmentálního hnutí
Počátky environmentálního hnutí spojeného s ilegálními činy se jistě mapují obtížně, ale v USA je lze hledat v teoretické rovině již u Henryho Davida Thoreaua (1817- 1862), známého politického filosofa, transcendentalisty1) a milovníka přírody, který již v roce 1849, kdy mu vyšla Občanská neposlušnost, vyzýval k činům, které byly sice nelegální, ale podle něj morálně ospravedlnitelné. Netýkaly se sice ještě přímo ochrany přírody, ale obsahovaly silný prvek odporu vůči státu a vládě v mnoha oblastech společenského života. Thoreau vystupoval především proti otrokářství a placení daní z důvodu absence spravedlnosti v americkém státě.2) Publikoval však i mnoho spisů o přírodě, kterou si cenil pro její drsnost a proměnlivost v průběhu času, a jeho psaní značně odráží promýšlení vzájemného vlivu přírody a člověka. Zajímal se o prostý život, a sám žil 2 roky, 2 měsíce a 2 dny v dřevěné chatě, kterou vlastnoručně zhotovil, na pozemku svého přítele a mentora R. W. Emersona na břehu jezera Walden ve státě Massachusetts. Ve svém díle nazvaném Walden aneb život v lesích, publikovaném v roce 1845 jako memoár prožitých 2 let, propojuje obdiv k harmonii přírody s promýšlením harmonického a spravedlivého společenského uspořádání. Thoreauovými myšlenkovými následníky byli proto jak Mahátma Gándhí, Martin Luther King, Jr. či L.N. Tolstoj, ale vlivně zapůsobil i na některé představitele moderního environmentálního hnutí, jako je například anarchoprimitivista John Zerzan.
Thoreau odmítal striktně oddělovat fakta od hodnot a vyzdvihoval potřebu vědomí subjektivního pohledu na zdánlivě objektivní realitu, které souvisí s vědomím pozičnosti v přírodě jako celku. Přírodní jevy vnímal jako mnohem významnější, nevztahují-li se pouze k lidským potřebám. Uznával také, že ponechat přírodu v divokém stavu může být nejlepší volbou, jelikož svými zásahy člověk mnohdy nadělá více škody než užitku. Divokost (wildness) však spatřoval a oceňoval také u lidí, a měl za to, že je analogická lidské kreativní síle. Naslouchat vlastní přirozenosti a divokosti proto podle něj znamenalo žít v souladu s posvátnou přírodní silou. V tomto smyslu by se o Thoreauovi dalo říci, že odmítal antropocentrismus a vyzdvihoval spíše pluralismus a organičnost celku, cenil si divočiny. Charakteristické rysy současného environmentálního hnutí (včetně jeho radikální větve) tak otevřeně prokazují ovlivnění Thoreauovým pohledem na svět. Ačkoli je Thoreaua možno označit za naturalistu či romantika, celkově je obtížné jej zařadit do proudů moderní filosofie, jelikož sám byl inspirován mnoha filosofickými zdroji. Nejlépe ho proto zřejmě charakterizuje označení transcendentální idealista. Mezi hlavní koncepty, se kterými Thoreau pracoval, bylo například vědomí, vnímání, hodnoty a pravda, kterou však nestavěl do opozice se subjektivním pohledem na svět. Zdůrazňoval, že přírodu je lépe studovat v přirozeném stavu, ne za účelem studia usmrcenou a v laboratorních podmínkách.
Co se týče práva a morálky, Thoreau měl za to, že vládne-li většina, nemusí to nutně znamenat, že je v právu. Naopak – kritizoval nespravedlnost vlády a odvolával se opět k potřebě vědomí a svědomí. Velmi si cenil svobody, a hovořil také o právu na revoluci, tedy právu vzdorovat vládě, s jejímž konáním člověk nesouhlasí (jako se v jeho případě týkalo placení daní a otrokářství). Ctnost dále spatřoval v činech jednotlivce, nikoli v jednání davu, a zastával proto myšlenku, že lidé by se měli v první řadě rozhodovat sami za sebe. V tomto směru jsou Thoreauovy myšlenky (a činy) v souladu s činy mnohých osob aktivních v současném radikálním environmentálním hnutí.
Svůj podíl na formování environmentálního myšlení měl po Thoreauovi také americký lesník a environmentalista Aldo Leopold (1887-1948), známý pro důraz, který kladl na ochranu divočiny. Ve svých pracech zpochybňoval ospravedlnitelnost lidské suverenity a dominance nad přírodou a byl přesvědčen, že lidé přírodě porozumí jen tehdy, budou-li znát základní ekologické zákony. Věřil, že bližší a etičtější vztah s přírodou je podmíněn vědeckými znalostmi o ní. V roce 1935 stál u zrodu Wilderness Society, organizace, která se od 60. let zapojovala do legislativních procesů týkajících se ochrany divočiny, regulace výstavby komunikací a mapování původních lesů po celých Spojených státech. Proslavila ho ale zejména kniha A Sand County Almanac, vydaná v roce 1949 krátce po jeho smrti. V ní formuloval základní myšlenku land ethic, tedy etiky země, která zní: „Určitá věc je správná, směřuje-li k ochraně celistvosti, stability a krásy biotického společenství. Směřuje-li jinam, je špatná.” Zdůrazňoval potřebu ochrany a zachování přírody (conservation). V tomto směru ideální stav vnímal jako harmonii mezi člověkem a přírodou. Přírodu považoval za jeden celek, jeden organismus.
Podobně jako Thoreau vyzdvihoval Leopold potřebu harmonie mezi přírodou či zemí a člověkem, avšak narozdíl od něj věřil, že vláda má schopnost tuto harmonii zaručit, a nabádal proto k řízení se zákonem. Měl tedy za to, že vláda může zaručit obnovu poškozené přírody, a kromě toho také poukazoval na přeceňování motivu zisku; podle něj ekonomika stojí na etických a estetických premisách více, než si lidé připouští. V tomto ohledu se Leopold se současným radikálním hnutím názorově rozchází. Na druhou stranu však uznával, že upřednostnit zisk před přínosem divoké přírody lidstvu vypovídá o hodnotách člověka. Průmysl považoval za dobrého sluhu, ale špatného pána, a industriální rozvoj by podle něj měl mít své meze. Upozorňoval však také na to, že dosažení harmonie člověka a přírody, stejně jako dosažení absolutní sociální spravedlnosti, je prakticky nemožné – důležité je však o tyto vyšší cíle alespoň usilovat.
Považujeme-li Leopolda za osobu, jehož myšlenky ovlivnily environmentální hnutí jako takové, za přímého předchůdce konkrétně radikálního environmentálního hnutí můžeme označit Davida Browera (1912-2000). Ve 30. letech se stal členem Sierra Clubu, nejstarší komunitní organizace v USA, zabývající se ochranou přírody. Později se stal členem jejího předsednictva, ale v roce 1969 ji opustil z důvodu opakovaných neshod. Sierra Clubu Brower vytýkal přílišnou umírněnost a ochotu ke kompromisům, zatímco sám zastával radikálnější stanoviska a přírodu chtěl chránit zejména pro ni samu.3) Založil proto Friends of the Earth – decentralizovanou síť malých organizací, která poskytovala větší prostor pro kreativitu ve vymýšlení prostředků, jakými se upozorňovalo na problémy spojené s nakládáním s odpady, jadernou energií či nošením kožichů zvířat. Nebyla to tedy ani tak témata, jako spíše metody, které se dříve staly bodem sporu mezi Browerem a Sierra Clubem. Brower obhajoval přímé akce, které nebyly nutně ilegální, ale svou jednoduchostí si dokázaly obstarat značnou publicitu a tak i podporu veřejnosti. V dnešní době platí Friends of the Earth s cca pěti tisíci lokálními organizacemi mezi nejvlivnější ochranářské subjekty, a to již bez puncu kontroverznosti.
Moderní environmentální hnutí však nevzniklo jako důsledek odkazu několika významných jednotlivců; vzniklo v širokém kontextu sociálních hnutí 60. let v USA v období, kdy se povědomí o ekologických a sociálních problémech stalo životním stylem a sociální a environmentální hnutí tak spontánně rostla na síle. Existovala diverzita jak v tématech, kterými se různé skupiny lidí zabývaly (environmentalismus, antimilitarismus, ženská práva, antirasismus, sexuální osvobození), tak i v přístupech k těmto tématům (radikalismus vs. pragmatismus, idealismus vs. realismus). Pro environmentální hnutí té doby bylo příznačné, že zde byla potřeba lidí brát ekologické problémy do vlastních rukou, spíše než jejich řešení svěřovat státnímu aparátu. Radikální a mainstreamová odnož hnutí fungovala v sepětí a v obou se neustále řešily otázky efektivnosti, udržitelnosti a používaných taktik. Jedním z výsledků bylo, že radikálové svým způsobem razili cestu mainstreamu, protože snášeli většinu kritiky veřejnosti a médií, zatímco mainstreamové skupiny se díky tomu těšily větší toleranci a respektu bez toho, aby musely jakkoli měnit taktiky své práce.
Radikalizace hnutí v 70. letech a jeho štěpení
Jelikož se v roce 1970 uskutečnil první Den Země, je období kolem tohoto roku mnohdy považováno za počátek moderního environmentálního hnutí v USA. V této době se v hnutí pohybovalo více samostatných jedinců či malých uskupení, jejichž aktivity zůstaly médiím a tedy i veřejnosti povětšinou skryty. Z těch známých lze jmenovat muže s přezdívkou The Fox (pravým jménem James Phillips), který v Chicagu svými přímými akcemi škodil průmyslovým společnostem, znečišťujícím vodu a ovzduší, dále michiganskou skupinu Billboard Bandits, zaměřující se na destrukci venkovních reklamních billboardů, arizonskou skupinu Eco Raiders s podobným zaměřením, muže s přezdívkou Arizona Phantom či skupinu Bolt Weevils, která byla aktivní později v 70. letech a věnovala se destrukci sloupů elektrického vedení v reakci na kontroverzní projekt stavby elektrického vedení na pozemcích minnesotských farmářů. V roce 1971 byla navíc skupinou Environmental Action, Inc., vydána publikace Earth Tool Kit, která asi jako první svého druhu pojednávala o metodách přímé akce včetně sabotáží, a v roce 1972 ve Philadelphii vzniklo uskupení MOVE, založené Johnem Africou a Donaldem Glasseym, které vyznávalo hodnoty anarchoprimitivismu, komunitního života a černošského osvobození, a snoubilo tak myšlenky environmentalismu a sociální spravedlnosti.
Radikalizující se environmentální myšlení v 70. letech odrazil také klasický román The Monkey Wrench Gang (v slovenském překladu Gang obrancov Zeme vyšlo roku 1994), který Edwardu Abbeymu vyšel v roce 1975. Tento vlivný fiktivní příběh čtyř osob, pocházejících z různých prostředí, ale spolupracujících na ekonomických sabotážích, předkládá škálu motivů, na jejichž základě se různí lidé rozhodují k ilegálním činům ve jménu ochrany přírody, a představuje i jejich taktiky.
Greenpeace a Sea Shepherd Conservation Society
Co se týče větších organizací, v roce 1969 v Kanadě vznikla Don’t Make a Wave Committee, která se zaměřovala na protijaderný aktivismus. Tato skupina lidí sestávala ze členů Sierra Clubu a mírových aktivistů, uznávajících přímou akci jako nutný prostředek k zabránění testování jaderných zbraní u aleutského ostrova Amchitka v roce 1971. V roce 1972 však tato organizace, u jejíhož zrodu stáli mezi jinými David McTaggart a Paul Watson, změnila svůj název na Greenpeace, začala se rychle šířit do USA, Evropy a dále, a dnes je největší environmentální organizací na světě.
Greenpeace stojí v dějinách amerického environmentalismu na pomezí mezi mainstreamem a radikálním přístupem, protože ačkoli uznávalo, že někdy nenásilné prostředky odporu k dostatečné ochraně přírody nestačí, na druhou stranu však použití taktik, jako je ekonomická sabotáž, odmítalo. Od počátku své existence se zabývalo již zmíněnými protesty proti testování jaderných zbraní, ochranou velryb, toxickými odpady a výlovem živočichů v oceánech, a hojně užívanou taktikou zůstala od dob Don’t Make a Wave Committee přímá akce. V občanské neposlušnosti Greenpeace překonalo Gándhího a Martina Luthera Kinga, Jr., ale samo bylo později překonáno organizacemi Earth First! a Sea Shepherd Conservation Society.
Greenpeace se pro své protijaderné aktivity také stalo terčem útoku ze strany francouzských tajných služeb, které se v roce 1985 pokusily potopit loď Rainbow Warrior, v důsledku čehož zemřel jeden člověk. Greenpeace rovněž čelilo kritice veřejnosti, a to za finanční i materiální prostředky, které vydávalo na fundraising, kdy vyvstala pochybnost o motivaci organizace – zda organizace neřeší pouze lidmi způsobené problémy tak, aby neškodily opět lidem, a to bez apelu na změnu myšlení, stavění přírody na první místo a navázání komplexnějšího vztahu s ní. Tato poslední výtka činila v očích kritiků Greenpeace organizaci mainstreamovou, stejně jako snaha o politickou legitimizaci, značná byrokracie a hierarchie. Jak bylo řečeno na začátku, společné rysy má Greenpeace však i s radikálnějšími skupinami, a to především důraz na přímou akci a komunikaci s médii a podporu lokálních hnutí. Ničení majetku ale bylo pro Greenpeace vždy tabu.
Pro domnělou radikálnost byl také z organizace v roce 1975 vyloučen její spoluzakladatel Paul Watson, a to z důvodu nedodržení zásady nenásilí – při jedné z expedic Greenpeace hodil do vody tyč, určenou k zabíjení tuleňů. Watson, odpůrce antropocentrismu a naopak silný zastánce biocentrismu, nenásilné přímé akce a ničení majetku, který se již v roce 1968 stal obchodním námořníkem, proto založil vlastní organizaci s názvem Sea Shepherd Conservation Society. V roce 1978 za finanční pomoci organizace Fund for Animals zakoupil první loď a zařadil se mezi nejsilnější kritiky Greenpeace. Watson Greenpeace vyčítal, že se soustředí více na svou veřejnou image než na aktivity na ochranu přírody, a dle jeho názoru zůstalo také notně pozadu ve vývoji radikálních taktik. Zatímco tedy Greenpeace na protest proti lovu velryb vyvolalo bojkot islandských rybích produktů, SSCS k problému přikročilo potopením dvou ze čtyř lodí islandské velrybářské flotily. Mezi další aktivity SSCS patřilo již v rané fázi také ničení sítí na lov mořských živočichů a sprejování tuleňů barvami za účelem znehodnocení jejich kožichu pro trh. Ohledně používaných taktik se Watson nechal slyšet, že radikální přístup k ochraně velryb je pro SSCS zásadním způsobem, jak informovat veřejnost, upozornit na sebe, a zachraňovat životy. Ne náhodou Watson spatřoval v medializaci jeden z hlavních smyslů přímé akce; silně ovlivněn byl také kanadským mediálním teoretikem Marshallem McLuhanem (1911-1980), jenž vyzýval k používání médií jako nástroje k uvědomování lidí, a jenž také razil myšlenku, že nic není reálné, dokud to není medializované.
Co se týče ospravedlnitelnosti použití ilegálních taktik, podle Watsona jsou oceány místem, kde panuje „amorální anarchie”, a proto ačkoli zde platí zákony, obyvatelstvo planety by mělo vzít právo do vlastních rukou, protože tyto zákony jsou morálně neobhajitelné. Pro SSCS však platí pravidlo neužívání střelných zbraní ani výbušnin, nečinit nic, při čem hrozí zranění živé bytosti, a nutnost akceptovat plnou zodpovědnost za své činy, stejně jako jejich morální a legální důsledky. Taktiky SSCS Watson obecně nazývá negativní ahimsou, což chápe jako nenásilí, které dovoluje ničení majetku (pozitivní ahimsa ničení majetku vylučuje). Tato interpretace ahimsy se přitom liší od chápání konceptu samotným Gándhím, podle nějž se nenásilí a ničení majetku v principu vylučovalo. Dle Watsona však platí, že vyhýbání se násilí umožňuje, aby se násilí konalo na jiných, čímž je podle něj morálně obhajitelné ničení majetku, nikdy však násilí na živém tvoru.4) Ničení majetku za účelem záchrany životů (nebo upozornění na jejich ohrožení) je tak pro něj se zabíjením pro zisk nesouměřitelné.
Paul Watson si za svůj nekompromisní přístup však vysloužil také kritiku; označen byl zamisantropa, ekoteroristu a diktátora, avšak například za disciplínu, kterou jako kapitán vyžaduje na svých lodích, se nijak omlouvat nehodlá. O filosofii vedení organizace a strategii v boji obšírněji pojednává v publikaci Earthforce!. Nebrání se ani spolupráci s mainstreamovými organizacemi, což je ostatně, jak bylo zmíněno výše, pro rad. env. hnutí častou charakteristikou. Na druhou stranu pro rad. env. uskupení není úplně zvykem fungovat na bázi hierarchické struktury, což u SSCS naopak platí.5)
Redakcí modifikovaný text je publikován se svolením autorky.
Poznámky:
1) Filosofie transcendentalismu je založena na předpokladu, že spiritualita přesahuje, tedy transcenduje fyzično. Příroda je prostoupena božstvím a je v tomto smyslu vnějším projevem jakési vnitřní síly, ducha. Člověk proto může pochopit svět jen prostřednictvím pochopení přírody.
2) Činil tak z pozice privilegovaného bílého muže, stejně jako jimi byla většina průkopníků amerického environmentálního hnutí. Thoreau však svou pozici reflektoval.
3) O několik desetiletí později se Sierra Club stal mimo jiné také terčem výtek pro svou podporu přítomnosti amerických ozbrojených sil v Iráku či pro svůj antropocentrický přístup.
4) Mnoho dalších Watsonových filosofických postojů zachycuje dokumentární reality seriál Whale Wars, přibližující činnost SSCS. Seriál čítá od roku 2008 čtyři sezony a dále pokračuje.
5) Sama organizace o své organizační struktuře, ale i například o způsobu financování příliš mnoho informací nezveřejňuje.