Ačkoli není radikálně environmentální hnutí homogenní, lze určit několik zásadních myšlenkových proudů, ze kterých mnoho osob v hnutí angažovaných vychází. Mezi hlavní myšlenková východiska patří hlubinná ekologie, ekocentrismus, biocentrismus, dílo Edwarda Abbeyho či ekofeministické principy. Radikálně environmentální hnutí bylo nicméně výrazně ovlivněno také hnutím za práva zvířat1), mírovým aktivismem a dílem M. Gándhího, dále myšlenkami H. D. Thoreaua, J. Muira či A. Leopolda, a mnohdy také anarchoprimitivismem či sociální ekologií.
Z důvodu velkého významu hlubinné ekologie pro rad. env. hnutí se zaměřím primárně na ni. Zaujetí tímto myšlenkovým proudem je pro rad. env. hnutí typické zejména v opozici k filosofii mělké ekologie, jejíž myšlenky vykazují paralely spíše s mainstreamovým environmentalismem.
Za zakladatele hlubinné ekologie je považován norský filosof Arne Naess, který tento pojem zavedl v roce 1973, a jehož filosofii rozpracovali Američané Bill Devall a George Sessions. Podle nich je ústředním motivem hlubinné ekologie pokus o hlubší vhled do příčin environmentálních problémů a výrazně se tak liší od převládajícího pojetí vztahu člověka a přírody, jenž je „technokratické” a člověka vyčleňuje a nadřazuje přírodě. Základními principy hlubinné ekologie je proto odmítnutí pojetí člověka jakožto jedince žijícího v životním prostředí, ale naopak zdůraznění komplexnosti a integrovanosti člověka a přírody, dále tzv. biosférická rovnost, kterou charakterizuje rovné právo na život a prosperitu, ale také diverzita, odmítání třídního útlaku či boj proti znečištění a čerpání zdrojů2) a důraz na lokální autonomii a decentralizaci. Naess environmentální hnutí chápal ne jako čistě ekologické, ale jako ekofilosofické, a proto užíval pojmu ekosofie. Ekosofii považoval za „filosofii ekologické harmonie” a prosazoval myšlenku, že každý člověk by si měl vyvinout svou vlastní ekosofii, závislou na životním kontextu. Svou ekosofii proto specifikoval jako „ekosofii T”, nazvanou podle místa Tvergastein v Norsku, kde ji v horské chatě rozpracoval.
Naess věřil, že příroda má svou vnitřní, na člověku nezávislou hodnotu. Projevem této víry je například jeho názor, že příroda podle něj nepatří člověku, že by měla být chráněna bez ohledu na osud lidí, že divočina má svou hodnotu bez ohledu na to, zda k ní má člověk přístup, či že zvířata mají právo na život bez ohledu na to, zda jsou nebo nejsou člověku k užitku. Kromě toho existují podle Naesse dva klíčové principy, které jsou filosofii hlubinné ekologie vlastní, a to seberealizace a biocentrická rovnost. Seberealizace může být chápána jako duchovní růst, který zahrnuje transcendenci vlastního já a uvědomění si, že já znamená celý přírodní svět. Z toho plyne, že „nikdo není zachráněn, dokud nejsme zachráněni všichni”; biocentrická rovnost potom znamená, že vše živév biosféře má právo na život, prosperitu a seberealizaci.3)
Hlavní zásady hlubinné ekologie Naess v roce 1984 formuloval takto:
1. Blahobyt a prosperita lidského a mimolidského života na Zemi má hodnotu sama o sobě. Tato hodnota je nezávislá na kritériu užitečnosti mimolidského světa pro člověka.
2. Bohatství a diverzita životních forem přispívají k realizaci těchto hodnot a samy o sobě jsou hodnotami.
3. Lidé nemají právo omezovat toto bohatství a diverzitu kromě uspokojování životně nezbytných potřeb.
4. Prosperita lidského života a kultur je slučitelná s podstatným snížením lidské populace, které je nezbytné pro zajištění prosperity mimolidského života.
5. Současné zasahování lidí do mimolidského světa je nadbytečné, a situace se rychle zhoršuje.
6. Musí proto nastat politická změna. Tato změna by měla zahrnovat základní ekonomické, technologické a ideologické struktury. Výsledný stav se potom bude silně lišit odsoučasnosti.
7. Ideologická změna si bude cenit zejména kvality života (spočívající v situacích plných vnitřní hodnoty) spíše než zvyšujícícho se životního standardu. Bude existovat hluboké vědomí rozdílu mezi velkým a Velkým.
8. Kdo se s těmito body ztotožňuje, má povinnost pokusit se přímo či nepřímo uskutečňovat nezbytné změny.
Hlubinná ekologie však není jen filosofickou abstrakcí, ale je možno a záhodno ji žít. Vhodná je proto nenásilná přímá akce ve formě ekologické rezistence, která je radikálnější než reformistický přístup. Zahrnuje implementaci zásad hlubinné ekologie do vlastního života a jejím účelem je rovněž „přinášet svědectví veřejnosti”. Takovouto přímou akcí může být tanec, malba obrazu, jóga nebo šetrná horská turistika. Přímá akce, praktikovaná rad. env. hnutím, se však od tohoto pojetí výrazně liší.
Hlubinná ekologie sama čerpá z mnoha zdrojů, mezi něž patří filosofické systémy Pythagora, Platóna či Spinozy (zejména jejich zasazování člověka do širšího kontextu přírodních procesů); přírodní literární tradice Evropy a Ameriky, jako například vybraná díla J. J. Rousseaua, J. W. von Goetheho, W. Whitmana, R. W. Emersona, H. D. Thoreaua, J. Muira, H. Melvilla, ale i H. Bestona, A. Huxleyho, E. Abbeyho, A. Leopolda či G. Snydera; dále ekologie jako vědní obor, zdůrazňující komplexnost vztahů mezi organismy a jejich okolím a organismy navzájem; „nová fyzika” F. Capry; „biocentrické” postoje sv. Františka z Assisi a Giordana Bruna; tzv. ženské principy (vnímavost, citlivost, zodpovědnost)4); vztah původního obyvatelstva Ameriky k přírodě; duchovní tradice východu, jako jsou taoismus a dílo japonského buddhistického myslitele Dógena; a dále myslitelé jako jsou M. Heidegger (zejména jeho kritika antropocentrismu a technokracie a naopak důraz na intuici)5) či D. Brower.
Nabízí se však také srovnání ekologie hlubinné a mělké, která, jak již bylo zmíněno, je bližší mainstreamovému environmentalismu. Zatímco podle Naesse hlubinná ekologie uznává vnitřní hodnotu přírody, mělká ekologie považuje přírodu za cenný zdroj, a o její hodnotě má v takovém případě smysl hovořit tehdy, jedná-li se o hodnotu pro člověka; podle hlubinné ekologie je upřednostňování člověka srovnatelné s rasismem. Souvisejícím rozdílem mezi mělkou a hlubinnou ekologií proto je, že dle mělké ekologie je potřeba zachovat rostlinné druhy proto, že jsou cenné pro vývoj zemědělství a medicíny pro lidi, zatímco podle hlubinné ekologie je třeba je zachovat proto, že mají svou vnitřní hodnotu. Stejně tak podle mělké ekologie by mělo být znečištění přírody omezeno, pokud představuje překážku ekonomickému růstu, avšak podle hlubinné ekologie je omezení znečištění přednostnější než ekonomický růst. Oba dva proudy se dále sice shodují na tom, že růst světové populace překročil únosnou míru a ohrožuje tak ekologickou rovnováhu, mělká ekologie však tento problém připisuje zemím třetího světa, zatímco hlubinná ekologie poukazuje spíše na chování populace průmyslových zemí. V rámci mělké ekologiese rovněž vyskytuje obava, že lidé nebudou ochotni snížit svůj životní standard, kdežto podle hlubinné ekologie je životní standard v průmyslových zemích příliš vysoký a možným řešením je jeho snížení. Posledním významným rozdílem je vnímání krutosti: podle mělké ekologie je příroda krutá, a to bezpodmínečně, ačkoli podle hlubinné ekologie je krutý spíše člověk, avšak nikoli bezpodmínečně.
Mezi další významné myšlenkové zdroje rad. env. hnutí patří ekocentrismus,6) což je filosoficko-etický systém hodnot, vyznačující se odmítáním antropocentrismu a zdůrazňováním vztahu mezi jednotlivcem a celým biologickým společenstvem. V ekocentrismu je hlavní hodnotou zejména harmonický přírodní celek, a nikoli nutně jednotlivec. Typickým rysem ekocentrismu je rovněž předpoklad, že environmentální etika by měla být podložena vědeckým poznáním přírody. Rad. env. hnutí se však částečně inspirovalo také biocentrismem,7) dalším směrem environmentální etiky, který se rovněž vymezuje vůči antropocentrismu, dále však naopak vyzdvihuje hodnotu života jednotlivých organismů, které jsou považovány za cíle samy o sobě, a nepovažuje vědecké znalosti o přírodě za základrespektu k ní, což je ve zdánlivém rozporu s ekocentrismem. Dalo by se říci, že v rad. env. hnutí jsou biocentrické myšlenky bližší hnutí ALF, které se věnuje osvobozování jednotlivých zvířat z míst, kde jsou podrobována utrpení, přestože je zjevné, že všechna se zachránit nepodaří – ALF tedy, stejně jako například Sea Shepherd Conservation Society a Earth First! vnímá záchranu jednotlivých životů jako smysluplnou. Oproti tomu by se dalo říci, že ekocentrické myšlenky jsou bližší hnutí ELF, jehož aktivity mají za cíl upozornit především na poškozování přírody jako takové.
Rad. env. hnutí však čerpá z díla již zmíněného spisovatele Edwarda Abbeyho (1927-1989), který obviňoval průmysl a technologie z ohrožování života na Zemi. Byl silně ovlivněn anarchismem, který vnímal jako pozitivní filosofii osobní svobody, která ale podle něj nebyla dosažitelná bez existence divočiny – ta proto vyžadovala ochranu.7) Za prostředek ochrany divočiny, tedy vlastně sebeobrany, Abbey považoval ekotáž.
V neposlední řadě se rad. env. hnutí hlásí k odkazu ekofeminismu, který je charakteristický kritikou nadvlády tzv. mužskýchprincipů (kontrola, dominance, soutěž) jak nad ženami, tak nad přírodou. Podle tohoto myšlenkového směru mají žena a ženské tělo k přírodě blíže než muž. Ekofeministická etika tak vyzdvihuje spolupráci při ochraně přírody a věří, že přírodě by prospívalo lidské jednání, ovlivněné tzv. ženskými principy.
Ačkoli lze tedy do jisté míry souhlasit s teoretickým dělením rad. env. hnutí na různé myšlenkové proudy, je dobré zamyslet se také nad tím, že mnohé osoby v hnutí aktivní nelze jednoduše zařadit k jednomu či druhému myšlenkovému směru (mezi nimiž navíc nemusí existovat ostré hranice) – např. že zatímco jeden aktivista je bioregionalista, druhá aktivistka patří k ELF. Pro osoby, hlásící se k rad. env. hnutí je naopak příznačné, že v praxi různé myšlenkové směry propojují, a rozličné odstíny tak aktivně překrývají. Třebaže se někdo zapojuje čistě jen do aktivit Sea Shepherd Conservation Society, jiná osoba je aktivní zároveň v ALF i ELF a nadto vyjadřuje sympatie k ekofeministickým principům. Dle mého názoru je tak heterogenitu v rad. env. hnutí možné vnímat nejen jako škálu teoretických myšlenkových směrů, ale ještě příznačněji jako míru, do jaké v sobě osoby v hnutí aktivní tyto myšlenkové směry snoubí.
Redakcí modifikovaný text je publikován se svolením autorky.
Poznámky:
1) Myšlenky hnutí za práva zvířat formovaly mnoho osob skrze hardcore/punkovou hudební scénu. Významnou inspirací těmto myšlenkám byla kniha Animal Liberation (Osvobození zvířat) Petera Singera, ale také filosofie prosazování práv zvířat Toma Regana, a to i přesto, že jsou myšlenky těchto dvou autorů spíše v rozporu.
2) Zde měl Naess nepochybně na mysli přírodní zdroje, jak je vnímá současná průmyslová civilizace; sám pojetí přírody pouze jako zdroje, který přináší užitek lidem, totiž kritizoval.
3) Pravděpodobně ne ve zcela stejném smyslu jako je seberealizace u člověka.
4) Devall a Sessions v tomto případě za myšlenkový zdroj hlubinné ekologie označují feminismus. Jedná o specifický proud feminismu, tzv. feminismus esencialistický nebo kulturní, který považuje určité vlastnosti, schopnosti a hodnoty za vlastní ženám. Předpokládám, že zdrojem hlubinné ekologie proto byly právě tyto hodnoty, vnímané v rámci esencialistického feminismu jako vlastní ženám, nikoli feminismus jako takový.
5) Devall a Sessions uvádějí, že Heidegger kritizoval například Platóna, ačkoli předtím Platóna zmiňují naopak jako zdroj inspirace pro hlubinnou ekologii – není proto zcela jasné, jaké konkrétní ideje od jednotlivých myslitelů podle nich hlubinná ekologie přebírá, a může se tak stát, že v tomto výčtu jsou uvedeny osoby, jejichž postoje se rozcházejí.
6) Mezi hlavní zastánce ekocentrismu patří environmentalista a lesník Aldo Leopold, environmentální sociolog William Catton či duchovní otec hypotézy Gaia James Lovelock.
7) Mezi hlavní zastánce biocentrismu potom patří například teolog, filosof a lékař Albert Schweitzer či filosof Paul Taylor.
8) V tomto případě se Abbeyho zájem o divočinu může jevit jakožto zájem o prostředek k vnitřní lidské svobodě. Mohlo by proto být diskutabilní, zda divočině přiznává vnitřní hodnotu (hodnotu bez ohledu na užitek pro člověka). Na druhou stranu Zemi nazývá „organismem, bytostí s vlastním životem a vlastními důvody, jejíž podpora a vyživování lidského zvířete je čistě náhodná.”