Článek vyšel v Sedmé generaci.
České environmentální organizace jsou v posledním desetiletí poměrně umírněné a krotké. Oproti některým zahraničním environmentálním skupinám neblokují staveniště dálnic, neničí pole geneticky modifikovaných plodin, neobsazují uhelné elektrárny ani kanceláře korporací a bank, neokupují letištní ranveje, nepoškozují stavební stroje a řešení klimatických změn nespojují se sociální změnou vedoucí k odstranění kapitalismu. Místo toho připomínkují zákony, účastní se správních řízení, informují, vzdělávají, recyklují, v tichosti lobbují a téměř dvě desetiletí české veřejnosti dokazují, že nejsou extrémní, že nejsou radikální, že jsou přijatelné. Teprve předloňská naprosto výjimečná blokáda proti kácení v šumavském národním parku připomněla, že blokády a přímé akce jsou ještě stále součástí jejich repertoáru a představivosti.
Přesto se ale i nadále zdá, jako by politická imaginace českých environmentalistů začínala u vstupu do jednoho z již existujících občanských sdružení, pokračovala přes sbírání podpisů pod petici, dopisem „napište svému poslanci“, lobbováním, happeningem před poslaneckou sněmovnou a teprve když se vyčerpají všechny prostředky, ve výjimečném případě, jednou za deset let… i nenásilnou přímou akcí.
Když například Greenpeace zablokuje benzínovou pumpu Shellu, vyvěsí transparent na komín elektrárny či na budovu úřadu vlády, hovoří o těchto akcích jako o přímých. Je to „taktika“, jak vytvořit nátlak, přitáhnout pozornost či vyjádřit nesouhlas a občanskou neposlušnost v rámci daného liberálního systému. Jak říkají britští radikální environmentalisté, jde o formu militantního lobbingu. Právě v rámci britského environmentalismu se začalo rozlišovat mezi tímto reformistickým přístupem k přímé akci, který ji využívá jako „instrumentální politický nástroj poslední možnosti“, a radikálním/ revolučním přístupem. Ten chce především vytvořit hnutí, pro které bude přímá akce jediným prostředkem politické práce. Přímá akce pomůže odstraňovat hierarchii ze společenských vztahů a zabraňovat jejímu vznikání a institucionalizaci, třeba právě i v rámci environmentální organizace. Nejde o nějaké výlučné doktríny, ale spíše o ideální typy či tendence, které je možné vysledovat v různých souvislostech. Pro liberální pojetí je přímá akce jen taktikou, poslední možností, pro anarchistické pojetí pak preferovaným způsobem jednání a cílem sama o sobě.
Přímá akce jako poslední možnost…
Liberální přímá akce se vyznačuje třemi rysy. Za prvé: je vnímána jako poslední možnost, když se vyčerpají všechny dostupné prostředky. Za druhé: je to určitá forma lobbování, taktika, jak přitáhnout pozornost a skrze média a veřejné mínění vyvinout tlak a ovlivnit rozhodování. Za třetí: vyžaduje vnější „demokratickou“ legitimizaci, a měla by se tedy využívat tehdy, když úřady či jiné autority porušují vlastní zákony anebo jednají nezodpovědně, jako tomu bylo předloni při blokádě kácení v NP Šumava.
Do tohoto typu liberálního pojetí spadá převážná část přímých akcí Greenpeace, kteří se snaží dostat určité poselství prostřednictvím médií k co nejširšímu publiku. Chtějí umožnit lidem po celém světě, aby se dozvěděli o ekologických nebezpečích, a snaží se v nich vyvolat pocit pobouření. Skrze rozsáhlou mediální pozornost a ovlivnění veřejného mínění se tak Greenpeace snaží vyvinout tlak na politiky a korporace. Z hlediska anarchistického pojetí jde ovšem o nepřímou akci, protože závisí na pozitivním mediálním pokrytí, které samotní aktivisté příliš neovlivní. Problémem též je, že tyto organizace se spoléhají na malou skupinu „elitních“ aktivistů, kteří mají „být svědky“ nespravedlnosti za všechny ostatní. Tato forma přímé akce tak z anarchistického hlediska zcela ztrácí jednak svůj edukační charakter, protože neumožňuje participaci, zapojení a proměnu lidí, a částečně také svůj charakter exemplární.
Liberální pojetí přímé akce je do značné míry totožné s občanskou neposlušností. Občanskou neposlušnost můžeme chápat jako veřejný, nenásilný, vědomý a přitom politický akt protestu proti zákonu, obvykle provedený s cílem změnit zákon nebo politiku vlády. Veřejná je v tom smyslu, že se provádí veřejně bez snahy uniknout zatčení. Nenásilná, protože se snaží vyhnout tomu, aby způsobila emoční či fyzickou újmu lidem a škody na jejich majetku. Vědomá, protože je motivována upřímným nesouhlasem se zákonem či politikou na základě etických, morálních či politických principů. A politická, protože se snaží tento nesouhlas sdělit veřejnosti a změnit zákon či politiku. U občanské neposlušnosti leží těžiště protizákonného jednání na straně dialogických a nenásilných strategií. Je tomu tak především proto, že se předpokládá výchozí souhlas jejich nositelů se základními hodnotami systému a celková loajalita k jeho zákonům i politické moci, která je vynucuje. Z hlediska liberální teorie se občanská neposlušnost odehrává vždy v režimu založeném na liberálních hodnotách, které jsou však v určitém případě systematicky porušovány, takže po vyčerpání všech legálních prostředků se nesouhlasící menšina uchyluje k protizákonnému jednání.
Občanská neposlušnost se tak odlišuje od anarchistické přímé akce tím, že je striktně nenásilná, přičemž toto striktní nenásilí se zpravidla prosazuje i vůči majetku. Druhá odlišnost spočívá v tom, že je založena na dialogu, na přijetí odpovědnosti a zejména trestu za neposlušné jednání, a respektuje tak zákony i stát. Anarchistická přímá akce spíše v tomto pojetí spadá pod to, co se označuje termínem politický odboj či odpor. Politický odboj vychází z radikální opozice k vládnoucímu systému a z programu jeho zásadní proměny. Buď považuje hodnoty, na nichž je systém založen, i způsoby jejich realizace za naprosto nepřijatelné — nemorální, nelidské a tak podobně — anebo sdílí konsensus ohledně proklamovaných hodnot, avšak pokládá jejich politické provádění za zcela nedostatečné nebo kontraproduktivní. Odbojář se necítí být vázán institucemi systému a vyhýbá se případným trestním důsledkům svého jednání, neboť nerespektuje daný systém zákonnosti. Pro anarchistickou přímou akci (jak ji například praktikovalo britské environmentální hnutí přímé akce) je přitom charakteristické právě to, že vychází z radikální opozice vůči základním hodnotám kapitalistické a průmyslové společnosti, jako jsou například upřednostňování zisku, posvátnost soukromého majetku či ekonomický růst.
Liberální pojetí přímé akce je sdílenou součástí kultury českého environmentalismu, jakkoli schované kdesi v kanceláři, ve spodním šuplíku pod lejstry.
…anebo preferovaný způsob jednání
Jak jsme již naznačili, v odlišném, anarchistickém pojetí není přímá akce instrumentální taktikou k prosazení požadavku či upoutání mediální pozornosti, ale je cílem sama o sobě, preferovaným způsobem každodenního jednání, způsobem, jak se lidé organizují a rozhodují. Toto pojetí inspirované anarchismem vychází z představy, že cílem všech aktivit je poskytnout lidem možnost, aby si uvědomili svoji moc a své schopnosti, aby si vzali zpět moc nad sebou samými a nad svými životy, protože lidé se naučí být svobodní jen tak, že budou svobodu neustále uplatňovat. Bez neustálého procvičování těchto schopností skrze přímou akci nebude svobodných lidí, protože vnější a vnitřní revoluce postulují jedna druhou, a aby byly úspěšné, musejí probíhat zároveň.
Taková přímá akce spočívá na jednotlivcích, kteří řeší své vlastní problémy ve spolupráci s dalšími. Z hlediska anarchismu tak má v lidech probouzet ty aspekty individuality, jako jsou iniciativa, solidarita, představivost či sebedůvěra, které v nich společnost založená na hierarchii, nadvládě a útlaku potlačuje. Anarchistické heslo Neosvobozujte mě, osvobodím se sám!, směřované vůči různým levicovým stranám a předvojům, vycházelo právě z principu přímé akce. Jak poznamenala historička Martha Ackelsberg: „Anarchisté trvali na tom, že se naučíme myslet a jednat za sebe tím, že se spojíme s ostatními do organizace, ve které naše zkušenosti, naše vnímání a naše aktivity mohou přivodit změnu. Vědění nepředchází zkušenosti, pramení z nich… Lidé se naučí být svobodní jen tím, že budou svobodu uplatňovat.“
Anarchistická přímá akce tak má, jak jsme již zmínili, dvojí rozměr: edukační — vychovává, vzdělává a proměňuje ty, kdo ji praktikují, upevňuje jejich uvědomění, sebedůvěru a solidaritu. A rozměr exemplární, kdy má sloužit jako pozitivní příklad pro okolí, ať již v podobě úspěšných protestních akcí či projektů. Přímá akce má napomáhat vytvářet alternativu vůči kapitalismu a státu, a jak zdůrazňoval anarchista a sociální ekolog Murray Bookchin (viz 7.G 1/2001), pro anarchisty „to není taktika… je to morální princip, ideál, který by měl naplnit každou stránku našeho života, jednání a životního postoje“.
Zpochybňovat dominantní kódy
Tento důraz na soulad ideálu a praxe neustále udržuje určité napětí mezi utopickými cíli, které přesahují stávající status quo, a efektivitou tady a teď, umožňující dosažení praktických změn v každodenním životě. Právě koncept anarchistické přímé akce začal silně rezonovat v britském environmentálním hnutí na počátku devadesátých let. Mladá generace zklamaná kooptací a deradikalizací velkých environmentálních organizací, jako byly Friends of the Earth a Greenpace, a posílená mimo jiné o zkušenosti hnutí proti poll tax (dani z hlavy), které úspěšně rozvíjelo praxi přímé akce a přispělo k odchodu Železné lady, měla dost pouhých slov a chtěla činy, chtěla se stát materiálními a fyzickými aktéry dění. Přímá akce jako preferovaný způsob jednání, rozvíjená nejdříve v první polovině 90. let v hnutí proti dálnicím (Earth First!, viz Poslední generace 1/1996), pak v boji proti automobilismu, při street parties (Reclaim the Streets), v boji proti GMO, na přelomu tisíciletí v antiglobalizačním hnutí a v posledních letech v klimatických kempech (viz 7.G 5/2012) a v hnutí za klimatickou spravedlnost, dala vzniknout hnutí environmentální přímé akce.
Toto hnutí se od většiny stávajících organizací a protestů liší, protože se snaží překročit stávající politické normy a prosadit vůči dominantním institucím jiné pojetí etiky. Tím, že vytváří alternativní komunity a pořádá konfrontační akce, se snaží přenést budoucnost do přítomnosti a vytvářet zárodky budoucí společnosti v ulitě té staré. Hnutí má potenciál zpochybňovat dominantní kódy, například nezpochybnitelnost soukromého vlastnictví nebo „přirozenost“ automobilismu, a tvořivě vyvolávat společenské a politické změny.
Neskončit v šuplíku pod lejstry
Oba ideální typy přímých akcí, liberální a anarchistická, se však často v reálné politické praxi mísí a splývají. Například pro britské environmentální hnutí přímé akce představovala přímá akce upřednostňovaný způsob jednání, což se odráželo jak v podobě samotného hnutí s důrazem na antiautoritářskou přímou demokracii, nehierarchičnost, participaci či rozhodování konsensem, tak v jeho odmítání a kritice státu a kapitalismu. Hnutí však také využívalo přímou akci jako taktiku, jako formu občanské neposlušnosti. Ať už při blokádách výstavby dálnic, rozšiřování letišť či při street parties aktivisté vytvářeli a používali účinné a imaginativní taktiky, které měly prodlužovat okupaci místa a skrze „vyráběnou zranitelnost“ se snažili veřejně demonstrovat svoji odhodlanost a morální převahu. Ačkoli jejich proklamovaným cílem bylo přímo narušit stavbu, a nikoli přitáhnout mediální pozornost, jedním z jejich očividných úspěchů bylo právě vytváření a udržování dramatických mediálních příběhů.
Nicméně jejich přímé akce fungovaly jako určitá imunizace proti deradikaliazci, byrokratizaci a hierarchizaci jejich aktivismu a též jako memento, že nejen slova, ale i jednání mění svět. Heslo z jejich triček Deeds not words (Činy místo slov) tak neustále dráždí naši politickou imaginaci a připomíná, aby přímá akce neskončila někde v šuplíku pod — jistěže důležitými — lejstry.
Arnošt Novák