Převzato od Puntíčkovaní chrobáci.
„Pokud je celý přirozený vesmír zářivě živý, pak by žádná bytost v něm neměla být spoutána nebo zavřena. Realizace toho je anarchie.“ – Feral Faun
„Jako skupina, autentičtí přírodní lidé nejsou neurotičtí, utlačovaní nebo zatížení psychopatologií, kterou známe; spíše mají tendenci být integrovaní do myšlenek, pocitů a ducha. Zaostřeně, přírodní lidé projevují právě ty vlastnosti, jež moderní psychoterapie, hnutí oživení a duchovní si neustále kladou za cíl: viditelný pocit vnitřního klidu, pokory, komunální spolupráce a srdečné ocenění celého světa kolem nich. – Chellis Glendinning
„Žádný Evropan, který ochutnal Divoký Život, nemůže poté vydržet žít v naší Společnosti.” – Benjamin Franklin
Všem je do hlavy cpáno, že život mimo civilizaci je ohavný, brutální a krátký, přirozeně s červenými zuby a nehty. Dozvěděli jsme se, že „divoši“ museli bojovat ve dne v noci v obrovském chaosu jen k vyškrtnutí přežití, a (současně), že jsou líní a pohodlní, polehávající čekají na bělochy, aby je mohli zapřáhnout do práce. Ale civilizace vlastní experty v oboru, antropology, kteří nám vyprávějí o „primitivním blahobytu“, o lidech, kteří pracují – pokud to můžeme nazývat práce, procházkou v lese sbírají plody – dvě hodiny denně a mají vše, co potřebují. Říkají nám, že lovci a sběrači byli (a jsou) rovnostářští a bez autority, nic nevlastní, ale mají všechno. Že žili v jednotě s hlubokými rytmy země, a že to je dělalo zářivě šťastnými. !Kung San v Africe žili na stejném území po dva miliony let předtím, než je bílí kolonizátoři zotročili v dolech. Indiáni Arawakové přivítali Kolumba jako dávno ztraceného bratra, brodili se oceánem s dárky a otevřenou náručí. On udělal to, že postavil své děti tak, aby viděly kolik hlav mohl useknout jedním švihem.
Co je na civilizovaném životě, který krmí predátory jako Kolumbus, a poté každý rok nechá zbytek nás oslavovat jeho čest? Lidé se vyvinuli, aby žili v hlubokém vztahu se zemí, aby žili divoce, volně a šťastně. Když jsme přestali věřit, že by nás země nakrmila, začali jsme se ji snažit ovládnout. Když jsme rozešli krotce s divočinou, rozešli jsme se s naším vlastním zdravím a štěstím. Tato zlomená důvěra, toto rozdělení, bylo a je zničující. Pandořina skříňka se doširoka otevřela, a šílenství civilizace: zemědělství, války, hierarchie, města, znásilnění, otroctví, práce, domestikace, populační exploze, náboženství (dovede si představit, že Bůh, který požadoval Znamení osudu, střední pasáž Křížové výpravy a Inkvizici vás nějak zachrání?), přírodní vědy, technologie, čas (pospěš si a dokonči čtení – nemáš nic jiného na práci?), majetek, vše propletené sítí institucí, které nás drží pod patou. Náš divoký lidský duch, stejně jako divoká krása země, se stala palivem pro motory destrukce, které přežvykují nás všechny do dneška. Tento predátor se pohybuje volně na zemi pod mnoha jmény. Stát. Imperialismus. Amerika. Byznys. Produkce. Práce. Autorita. Civilizace. Je to zločinec, psychopat. Je to nelidské, necitelné, nenasytné, násilné, agresivní a naprosto nemilosrdné. Je to stroj. Strávili jsme deset tisíc let vytvářením světa k obrazu svému, a teď to žere nás a vše čeho může dosáhnout.
A je to v našich hlavách. Stejný rozkol, který vyplodil civilizaci, roztrhl díru v naší psychice, která nás stále zraňuje. Rodíme se do světa s upřímnou vášní. Usmíváme se, smějeme se, hrajeme si, zkoumáme. Všichni jsme děti doby kamenné překypující životem, přirozená anarchie pulzující s radostí!
Ale když děti zakusí brusku civilizace, stane se osud Arawaků a !Kung San naším vlastním. Kolísavá radost naráží na civilizované násilí a tento útok nás staví proti našemu pravému hlubokému já. Jen přežívání, jsme nuceni přijmout šílenství – čas, peníze, „vlastnění“ , věci, krabice k žití v nich, znamení, abychom věděli co máme dělat, chemikálie v naší stravě, stoly v řadách, myšlenku, že někteří lidé než ostatní nebo rasy nebo pohlaví nebo druhy jsou lepší, a tak dále – to jednoduše pro nás není přirozené. Učíme se nenávisti, strachu, ničení, a necitlivosti k bolesti samotné, a učíme se lhát, a to především sami sobě. Jako naprogramováni klesáme stále hlouběji, začneme věřit, že je to pokrok, že si máme podrobit všechny ostatní, aby mohli vidět, jak dobře se máme.
Pohánění dál na každém kroku z naší rodové celistvosti, vyvíjíme falešně já – podřízení autoritě, strachu z vášně, ve válce s tělem, s úsměvem, zatímco naše srdce křičí – abychom ukryli hrůzu, co se s námi děje. Snažíme se dobýt své hlubší já, abychom byli dobří Američané, dobří občané, dobří rodiče, dobří pracovníci, dobří nakupující, dobří voliči, dobří Němci, a ztotožňujeme se s nacistickými predátory, když ohně v Osvětimi spalují naše duše. Zoufalým terorem, jsme ukřižovali svou vlastní lidskost, naučili se používat sami sebe, ostatní, zemi, všechno jako objekty. Stáváme se bezduchými, roztříštěnými, nesouvislými hlavami, které protékají okolo vnitra stroje hledajíc něco, cokoliv, co nás zachrání před námi samými, co usmrtí tento neustálý nepokoj, který nás trýzní hluboko v našich žaludcích.
Ale to, co jsme hledali v nás po celou dobu, bez ohledu na to, jak jsme naše vášně uspokojovali systémem, nikdy nezemřelo. Neboť náš původní oheň v nás vždy zuří, nemůžeme nikdy být civilizovaní a být celí. Když se dis-identifikujeme s predátory, najdeme celý svět hořících tužeb, zářící radosti a hluboký klid, který na nás čekal. Dlouho zachovávané napětí ustoupí, když nalezneme to, co bylo vždy s námi, a když zaboříme naše nohy do země, probudíme se do síly, o níž jsme nevěděli, že je možná.
To je zlom. Život, který známe v našich kostech, stáváme se odpadlíky od civilizace. Bouřlivě volně, hluboce truchlící, radostí tančící, jevíme se jako šílenci tomu, který je uvězněný ve své šílenosti. My už dlouho nevěříme v jeho pravidla a tresty, neboť v našich srdcích víme, že náš tanec je nekonečný. Sledujeme zemské rytmy a v jejich hlubinách se organicky léčíme. Stejně jako strom roztrhá chodník, vezmeme kořeny a prorazíme řetězy klecí našich myslí, brnění věznící naše těla, masky skrývající naší brilanci.
Naším základním vztahem k životu se stane naslouchání. Jako prvotní příliv stoupající v nás, budeme následovat touhu hořící v našich srdcích a instinkt plynoucí hluboko v našem těle. Nasloucháme těm, kteří stojí na žebříčku civilizace níže – jiné rasy, ženy, děti, naše těla, vzduch, ptáky, skály a stromy – a jejich moudrosti, které nás povedou. Nasloucháme si vzájemně a najdeme se ve vztahu a společenské úrovni, jíž bychom si těžko předtím představili. Otevřeme naše srdce, naše těla, naše smysly, celou naší bytost, abychom se znovu zamilovali do života. Vítáme divokost v našich hlubinách jednoho stromu, jedné řeky, jednoho okamžiku v čase a teple, hluboká radost se usazuje v našich kostech, když se vracíme domovu, který jsme ve skutečnosti nikdy nemohli opustit.
Stát se divokým je pro každého jiné. Nevím, co byste měli dělat, nebo naopak jak byste měli žít svůj život. Ale pohled predátorovi do očí, vypráví pravdu o tom, co vidíte, jde ke kořenům vašeho výslechu a poslouchá vaše nejhlubší vášně, které budete znát. Poznáte, že váš odpor proudí silně, jakýmkoliv způsobem si vyberete, že vaše intuice vidí dobré, vaše představivost létá volně, vaše touha hoří jasně. V odmítnutí predátora je jed, najdeš své NE, které tě připoutává k tvému základu a v objímání krve kmenů, která teče tvými žilami, najdeš své ANO, které očaruje všechny tvé dotyky.
Někteří indiáni říkají „dnes je dobrý den pro smrt.“ A to je! Každý moment může být váš poslední. Ale smrt může být tanec! Umírání civilizovaných nás naplnění ohňostrojem extáze. Co máme teď, nemůže být nikdy ztraceno. Naše vášeň nespoutaně zuří, když naše duše odpočívají v hlubokém vesmíru. Vpuštěním se do tajemství života, nejdeme nevídané dobrodružství. Tancem na doutnajících troskách techno-šílenství, smějeme se bláznivě z hlubin našich břich. Pocity rytmů Eros pulsují v našem těle, běhají divoce v naší hře. A nakonec stáváním se divokými, které milujeme, se s potěšením rozplýváme do proudícího tance původního prastarého lesa.
Emory Wilder, Green Anarchy #19.