Převzato od Puntíčkovaní chrobáci.
Jaký význam má diverzita pro ekosystémy? Proč je diverzita důležitá?
To je jako se ptát, proč všichni nemohou být onkologové. Jaký druh fungující společnosti by to byl? Příroda vytváří diverzitu, protože je na hraní tolika rolí v ekosystému, že je jeden druh nemůže zastávat. V přírodním světě potřebuješ rostliny k přeměně slunečního záření do látek; opylovače k opylování rostlin; zvířata pojídající rostliny a hnojící půdu; predátory k udržování malých populací zvířat v šachu; a ještě další druhy k odklízení výtrusů a mrtvých těl. Ve skutečnosti potřebujeme tolik mnoho druhů a komplexní vzájemné vztahy, než jsme dokonce schopni rozpoznat. Je to jako citát Davida Ehrenfelda: „Nejen, že je svět komplexnější, než si myslíme, že je, svět je komplexnější, než jsme schopni vědět, že je.“
Například sedávám v červeném lese, který zahrnuje také vrby a cedry a jedle. Když odlesňují části jedlí douglasek na pacifickém severozápadě, snaží se je přesazovat, nicméně jedlým to nedělá dobře. Nakonec zjistí, že jsou zde spojeny houby s jedlemi a hraboši spojení s plísní, a tento třícestný vztah je důležitý pro zdraví jedlí. Houba žije z jedle, hraboši jí houby a vyprazdňují se výtrusy, výtrusy jsou bohaté na živiny: „Ach, koho to zajímá, pokud ztratíme určitý druh houby či hlodavce?“ Neuvědomujeme si, že ztráta hub a hrabošů může také znamenat ztrátu jedlí – což v naší utilitární motivované kultuře znamená ztrátu všeho od stavebních materiálů až po toaletní papír – navíc takové nekomerční zboží jako krása, kyslík a stín.
Samozřejmě, že toto má také morální rozměr. Věřím, že ostatní druhy mají právo existovat, bez ohledu na jejich potenciální užitečnost pro nás. Je velmi arogantní si myslet, že co nalezneme užitečného je atributem práva na existenci druhu – nemluvě o tom, že naše definice užitku se mění v průběhu času. Například před pár sty lety zde byly tisíce odrůd jablek. A nyní chováme pár odrůd jabloní, které mají optimální chuť a nutriční hodnotu, a ztratili jsme všechny ostatní. Některé genetické diverzity, které jsme vyšlechtili z jablek, možná chrání před některými druhy škůdců. Chováním této charakteristiky, tato charakteristika zmizí – navěky.
Toto je slabina veškerého monokulturního zemědělství. Když zoráš pole, musíš zničit všechny bakterie, plísně a další život v půdě, zničit stanoviště pro všechny tvory, kteří žili v bohaté rozmanitosti rostlin, které kdysi obývaly zemi. Tak, kde může žít hmyz a nemoci predátorů? Pak výsevem jediné plodiny, můžeš vytvořit perfektní prostředí pro škůdce této plodiny – a nikoho jiného. Škůdce kosí rostliny jako oheň. Toto je to, co se stalo s bavlnou a květopasem bavlníkovým na jihu; je to tím, co dělá zemědělství, tak dnes závisí na umělých pesticidech.
Ano, četla jsem American Terroir od Rowana Jacobsena, což je o tom, jak „geografie ovlivňuje jídlo – nebo „chuť místa““. Je tam kapitola o kávě – která se téměř snížila na několik málo výnosných odrůd – dokud někdo nevytvořil mezinárodní aukci gurmánské kávy, která zachránila bezpočet odrůd, jak Jacobsen říká: „kompost odpad historie.“ Ještě mají tyto odrůdy, mimo jemné chuti a aroma, což dnes určuje prémiová ocenění, jiné vlastnosti, stejně tak jako odolnost kávy vůči rzi, které jsme téměř ztratili kvůli našemu krátkozrakému zaměření se na náklady a výnosy.
Přesně tak. Je to důvod, proč považuji být v mnoha ohledech dost konzervativní. Jsem konzervativní v tom, že nechci omezovat možnosti. Nechci přijít o možnosti, které možná budu potřebovat v budoucnosti. Raději bych neriskoval, pokud jde o možnosti způsobení škod. Jak jednou otrávíš nosiče vody, je po něm. Jakmile jednou vypustíš radioaktivní odpadní vody z Fukušimi, nemůžeš zbavit oceán radiace. Jsem zásadně proti zabíjení planety, na níž žiji.
Příroda má tendenci zvyšovat diverzitu ekosystémů v průběhu času. Jsme učeni, že evoluce postupuje skrze přežití nejschopnějších, což znamená konkurenci. Avšak pokud se podíváš blíže, zjistíš, že bytosti, které přežily v dlouhodobém horizontu, přežily v dlouhodobém horizontu proto, že se v průběhu času zlepšovalo jejich životní prostředí. Jedním ze způsobů, jak zlepšit životní prostředí v průběhu času, je zvyšovat jeho diverzitu. Čím rozmanitější životní prostředí, tím více „niky“ či možnosti existence k životu pro další organismy. Čím více organismů v ekosystému, tím stabilnější je – jako nohy ke stolu.
Například máš-li jíst jen jeden druh jídla, a toto jídlo má špatný rok, budeš hladovět. Existuje jen několik příkladů v přírodě, ale jedním z nich je rys a zajíc sněžný. Rys toho nejí moc mimo zajíců sněžných, takže když je dobrý rok pro zajíce – s mnoha přežívajícími dětmi – je to dobrý rok pro rysa, s mnoha rysími dětmi, kteří přežijí. Když rys vyčerpá populace zajíců – následující rok se rysí populace zhroutí. Toto je to, co se děje: cykly boomu a krachu se opakují. Avšak pokud budeš jíst všechny druhy – zajíce a hraboše a polní myši a dokonce i trávy – pokud se jedno jídlo stane nedostatkovým, jsi schopna upravit dietu.
Ano, jako staré pořekadlo, že všechna vejce do jednoho košíku nepatří. Můžeš nám dát nějaké příklady způsobů, kterými druhy v průběhu času činí životní prostředí pestřejší?
Nejzákladnější z nich je role, kterou rostliny hrají v převodu slunečního záření na poživatelné formy energie pomocí fotosyntézy. Výrazně zlepšují podmínky pro jiné formy života. Také tak dělají převáděním oxidu uhličitého na kyslík, aby zvířata mohla dýchat. Zvířata na oplátku vydechují oxid uhličitý pro uživení rostlin. Zde je další příklad: medvědi svlékají kůru ze stromů, aby mohli jíst kambium, které je pod ní. Někdy svlečou tolika kůry, že zabíjí strom. Ale mrtvý strom v lese často poskytuje stanoviště a jídlo pro více bytostí než živý strom, takže smrt jednoho stromu poskytuje život mnohým.
A jde se zpět k problému genetické diverzity, to je tím, proč jsou zde problémy, pokud existuje příliš mnoho příbuzenského křížení. Genetické nedostatky se koncentrují, spíše než zřeďují v průběhu dějin. Potřebuješ genetickou rozmanitost k vytváření nových možností kombinace.
Ano, což je důvod, proč většina kultur má tabu incestu, a proč se šlechtitelské programy zvířat v zajetí snaží minimalizovat rizika – chovem a zvýšenou genetickou diverzitou křížením s blízce příbuznými druhy.
Víš, jedním z aspektů diverzity, o němž zřídka kdy přemýšlíme, je půdní diverzita. Říká se, že lžíce zdravé půdy obsahuje miliony organismů, včetně užitečných druhů baktérií, hub, prvoků, mikročlenovců a háďátek. Tyto organismy pomáhají získat rostlinám živiny a vodu z půdy, prevenci ztrátám živin, jejich ochraně před patogeny a degradací látek, které by mohly potlačovat růst. (1) Některé sítě mycelia se rozšiřují doslova přes stovky akrů půdy. Existují houby v Oregonu, které pokrývají několik čtverečních kilometrů a jsou staré tisíce let. Tyto sítě mycelia přenáší živiny z okraje lesa, kde je sluneční světlo, do hloubky lesa, kde sluneční světlo nemusí být schopné proniknout. A to je jen jeden příklad z rolí, kterou hraje rozmanitost v ekosystému. Jak můžeme být tak arogantní a myslet si, že víme dost, abychom vyhladili sítě života, které existovaly po tisíce let? Rozmanitost poskytuje odolnost. Toto také poskytuje stabilitu. Opět platí, že je to jako nohy ke stolu, čím více máš noh, tím méně je pravděpodobné, že tvůj stůl spadne.
Ve tvém rozhovoru s Deep Green Resistance jsi popsal proces „civilizace“ jako jedno vytržení lidí z biotického systému, jehož byli původně součástí, koncentrování jich do měst a vykořisťování okolních oblastí pro potraviny a jiné městské potřeby. Dalo by se říci, že když jsou města – dokonce civilizace – čím dál rozmanitější nebo komplexnější, činí tak nesmírným zjednodušením nebo destabilizací přírodního prostředí, na němž jsme nakonec závislí?
Ano, myslím, že toto bylo docela jasné, co k tomu říci. Jeden z prvních psaných mýtů západní civilizace je o Gilgamešovi a odlesňování „Úrodného půlměsíce“, aby se vytvářela města. Úrodný půlměsíc byla země mezi řekami Tigris a Eufrat, kterou dnes nazýváme Irák. Pokud přemýšlíte o Iráku, přemýšlíte o úrodném a plodném místu? Kdysi tam byly cedrové lesy tak husté, že se sluneční světlo nikdy nedotklo země.
Věděli jste, že Arabský poloostrov kdysi býval dubovou savanou? A všichni jsme slyšeli o cedrech v Libanonu. Mají ještě jednu cedru na své vlajce. Řecko bylo kdysi hustě zalesněno; Itálie byla kdysi hustě zalesněna, severní Afrika byla kdysi hustě zalesněna, dokud Egypťané a Féničané nevyrobili námořnictvo z lesů. Východ Spojených států, od Atlantiku k Mississippi, byl kdysi tak hustě zalesněn, že veverky mohly pokrýt potřeby bez toho, aby musely opouštět koruny stromů.
Jen lesy nejsou diverzitou, jíž jsme ztratili. Rybí jikry na pláži v zálivu Chesapeake, se vyskytovaly v takové hustotě, že by v nich uvízly vozy. Bylo tolik velryb u pobřeží Nové Anglie, že znemožňovaly lodní dopravu. Stěhovaví holuby zatemňovali nebe nad Severní Amerikou. Lososy žili v takové hustotě v řekách, že jste je mohli slyšet, že se blíží na míle daleko. Domorodí obyvatelé říkají, že byste mohli přejít řeku po zádech lososů.
Myslíme si, že „civilizace“ je neúprosná a nemůže být zastavena, ale ta byla dominantní formou lidské společnosti po méně než jedno procento lidské existence z 200 000 let, co lidé chodí po Zemi. Rozvoj měst si vyžaduje rozsáhlé ničení přírodních společenstev, protože města musí obnažit – a dnes vydláždit – zemi na níž existují, a poté vykořisťovat zdroje okolní krajiny, aby udržely sami sebe. Jak města rostou, musíme získávat stále více prostředků, aby se zabránilo kolapsu. Ale nekonečný růst nemůže být udržován na konečné planetě. V současně době jsme svědky nevyhnutelných výsledků takového systému – masové vymírání v rozsahu, které před tím nikdo na Zemi neviděl, zrychlující se změna klimatu, a celé kultury závislé na vykořisťování zdrojů.
V kontrastu tomu Tolowa – domorodí obyvatelé z část Severní Ameriky, kde nyní žiji, obývali vesnici, kterou nyní nazýváme Crescent City. Tolowa nebyli civilizovaní, protože nevytvářeli města. Jedli původní lososy, škeble, jeleny, borůvky, a tak dále, takže neměli potřebu dovážet potravu z venčí.
Na druhou stranu, Aztékové byli civilizovaní. Jejich sociální struktura vedla nevyhnutelně k velkým městům, jako Tenochtitlán, který byl mnohem větší, než jakékoliv město v Evropě, když jej Evropané poprvé viděli. Příběh jakékoliv „civilizace“ je příběh o vzestupu měst a států, což znamená, že je to příběh o proudění zdrojů do těchto center ve snaze je udržet a nechat růst, což si vyžaduje rostoucí oblast neudržitelnosti obklopující stále více vykořisťovanou venkovskou oblast.
Protože se to děje tak dlouho (celou známou historii, v každém případě), někteří z nás předpokládají, že to tak může jít donekonečna. Ale nejde to. Když nepřestanete vytrhávat bytosti z jejich domovů, případně nemají kde bydlet, tak zemřou. A to je to, co se děje. Ztrácíme druhy dech beroucí rychlostí. Existují vědci, kteří tvrdí, že oceány budou bez ryby do padesáti let vzhledem k okyselení. Dovede si představit oceány postrádající ryby?
Pokud říkáš, že: „Nyní jsme svědky nevyhnutelného výsledku takového systému – stupeň masové vymírání, které nikdo předtím na Zemi neviděl, zrychlující se změna klimatu a celé kultury závisí na vykořisťování“, jaká je tvá prognóza budoucnosti? Můžeme znovu obnovit rozmanitost na naší planetě?
Nevím. Myslím, že je velmi pravděpodobné, že budeme nadále zabíjet planetu – protože je příliš mnoho z nás odříznuto od vědomí, že zabíjíme planetu. Toto je další aspekt rozmanitosti, který jsme ztratili; rozmanitost zkušenosti, různorodost inteligence. O tomto jsem psal v Culture of Make Believe. Díváme se na televizi nebo sedíme u internetu a myslíme si, že máme tuto rozmanitost – kanál o rybaření, kanál o sportu, kanál pro domácí kutily; nebo Yahoo, AOL nebo Al-Džazíru. Nicméně my se stále pouze díváme na televizi; pořád jen sedíme u počítače.
Bydlím v lese, a když jsem se sem přestěhoval asi před deseti lety, doslova jste nemohli konverzovat v noci venku, neboť žáby byly tak hlasité. Asi před pěti lety se toto změnilo. Zeptal jsem se jednoho z mých sousedů, zda si všiml, že žáby jsou teď mnohem více tiché; nebo zda je méně žab a on řekl, že ne, že si toho nevšiml. Ale ujišťuji tě, že pokud by odešla San Franciská čtyřicet devítka, věděl by to okamžitě každý.
Neříkám to, protože se mi nelíbí sport; Mám rád sport. Jen říkám, že „civilizace“ vytvořila uniformitu zkušeností, které nás odstříhávají od zpětných smyček, které by nás upozornily na nebezpečnost hrobu, v němž se nacházíme. Neuvědomujeme si, co se děje s našimi domovi, neboť tam vlastně nežijeme. Žijeme ve zpracované kultuře, v níž je pro nás reálnější Angelina Jolie, než zpěvní ptáci za oknem. Ve skutečnosti mohu identifikovat písničky jen asi pěti ptáků, ale mohu jmenovat padesát až sto firemních znělek. Toto je část problému s rozmanitostí: zhroutila se nám rozmanitost znalostí a zkušeností, které považujeme za důležité.
Žijeme také v domnění, že lidská inteligence je lepší než inteligence všech ostatních. Ale existují různé druhy inteligence operující na planetě, kterých si ani nejsme vědomí. Jsou to inteligence? Například stromy uvolňují na podzim hormony, říkají rybám je čas zpomalit jejich metabolismus, protože se blíží zima; je čas, aby se šetřila energie. Na jaře uvolňují další hormony, které sdělují rybám, že je v pořádku se probudit a začít se znovu hýbat. Toto je úroveň mezidruhové spolupráce, jíž jsme si teprve nedávno uvědomili. Přesto stále trpíme lidskou nadřazeností – myšlenkou, že jsme lepší než zbytek přírody a že se přírodní zákony na nás nevztahují.
Existuje výrok, který částečně považuji za vzrušující, od Fredericka Winslowa Tayloroteca, „otce“ vědeckého managementu a jednoho z vůdců tzv. hnutí efektivity. On řekl, že: „V minulosti byl člověk první. V budoucnu bude systém jako první.“
Toto je to, na co jsme si zvykli. Myslíme si, že „systém“ musí jít dál, dokonce přesto, že systém je jedním převodníkem živého k mrtvému. Toto je to, co nazýváme „výroba“ nebo „pokrok“. Systém nerozpozná hodnotu sekvoje, pokud se to nezmění na dvě ku čtyřem.
Daiichi, provozovatel jaderné elektrárny ve Fukushimě, řekl, že se svět bude i nadále spoléhat na jadernou energii, jelikož lidé by nemohli žít bez elektřiny. Avšak toto je špatně. Lidé žili bez elektřiny po tisíce let. Nemůžeme žít bez fungující planety. Takže to není systém, který musí jít dál. Systém je to, co je třeba zastavit. Je to planeta, která musí jít dál.
O Jensenovi
Derrick Jensen je autorem jednadvaceti knih, včetně A Language Older Than Words, The Culture of Make Believe a Endgame. Často je nazýván filozofickým-básníkem environmentálního hnutí, byl jmenován jedním z Utne Readerů – „50 vizionářů, který mění váš svět. V roce 2008 vedl Press Action „Dynamic Dozen“ a v roce 2006 byl „Osobou roku“ Press Action.
Ale Jensen nebyl vždy environmentální aktivista. Má titul ve fyzice minerálního inženýrství na prestižní Colorado School of Mines, stejné jako MFA tvůrčího psaní z Eastern Washington University. Chtěla jsem vědět, jak se stal z důlního fyzika environmentalista.
„Pochopil jsem, co bylo v zájmu environmentálního hnutí přibližně v druhé třídě.“, řekl. „Žili jsme u louky, která se v ten rok změnila subdivizi a všechny stvoření, které na té louce žily, ztratily svůj domov. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel: „To nemohou dělat donekonečna. Nakonec jim nezůstane žádné místo.“
Jensen byl „jedním z těch dětí, které kalkulovaly na střední škole“ a směřovaly k titulu ve strojírenství: „protože toto je tím, jak vydělat co nejvíce peněz ze svých schopností.“ Dosáhl plného stipendia na Colorado School of Mines, nicméně moc si neužil studia. „Málokdo to z nás udělal“, přiznává, „ale všichni mí přátelé říkali věci jako: „Pokud se odsud dostanu, budu vydělávat spoustu peněz, řídit zbrusu nový Mustang a odejdu, když mi bude 60.“ Pomyslel jsem si, „Opravdu?“ Co když odejdete do důchodu v šedesáti a srazí vás autobus?“
Nicméně, během léta byl Jensen na stáži v NOAA (National Oceanic a Atmospheric Administration) s vědci, kteří nemohli snést vynechání jednoho dne v práci – i když byli nemocní – poněvadž byli tak nadšení tím, co dělají. „To je, jak jsem chtěl žít já,“ říká. „Chtěl jsem práci dělat z lásky, i když by mi nikdo neplatil.“
Psaní o planetě byla tou prací. Včetně publikování svých jedenadvacet knih, píše pro Orion magazine a psal pro Audubon, The Sun Magazine, mezi jinými. Chtěla jsem s ním mluvit o úloze diverzity v ekosystémech.
Jensen se mnou mluvil po telefonu od rybníku nedaleko svého domova v Severní Kalifornii. Zatmíco jsme si povídali, přišla se dolů k rybníku napít medvědice černého medvěda a její dvě málďata. Slyšeli jeho hlas, ale nepřestaly si hrát, i když myslím, že by normálně přestaly, řekl. Leesle Goodman
Poznámky:
(1) http://www.ecoversity.org/archives/soil_ecology.pdf
Zdroj: http://moonmagazine.org/derrick-jensen-the-role-of-diversity-in-the-natural-world-2013-09-30/