Následující příspěvek vztahující se k akcím proti kožešinovým farmám nám dorazil na email. Autorem je Marek Voršilka.
Na těchto stránkách bylo nedávno publikováno prohlášení neznámé skupiny lidí o útocích na dvě české kožešinové farmy. Oproti loňské akci se útočníci nespokojili pouze s vypuštěním norků, ale přistoupili i k poškozování majetku a výhrůžkám násilím.
Vypouštění norků z kožešinových farem bylo již dříve kritizováno z pohledu toho, že chovaní norci nejsou na život v divoké přírodě navyklí, drtivá většina z nich zemře hladem, tedy smrtí, která bude s největší pravděpodobností delší a útrpnější než smrt plynem na farmě (což samozřejmě není žádná obhajoba praktik na kožešinových farmách), a ti norci, kteří přežijí, mohou jako invazivní druh napáchat významné škody v ekosystému. Diskusí na toto téma proběhlo již mnoho a není cílem tohoto článku se k nim vracet.
V tomto článku bych rád poukázal na některé dlouhodobější důsledky zmíněných činů pro snahu dosáhnout nejen legislativního zákazu kožešinových farem, ale i dalších úspěchů na poli ochrany zvířat. K dosažení a udržení těchto úspěchů v dlouhém časovém horizontu je totiž nezbytné umět dohlédnout dále než na několik puštěných norků či na možné uzavření některé farmy v důsledku škod na majetku a hrozeb násilím. Proč jsou tedy tyto útoky krátkozraké?
1. Útoky vážně komplikují další investigace
Čerstvé záběry dokládající otřesné životní podmínky zvířat na farmách jsou motorem kampaní organizací na ochranu zvířat u nás i v zahraničí. Dokáží vzbudit zájem médií, získat sympatie veřejnosti a motivovat lidi k aktivitě. Z povahy věci plyne, že tyto záběry jsou získávány tajně, na farmy se musí někdo nepozorovaně dostat, trpělivě dokumentovat a pak zase nepozorovaně odejít.
Útoky způsobující citelné škody na majetku mohou reálně vést k tomu, že se z kožešinových farem stanou nedobytné tvrze, do nichž se už žádný investigátor nikdy nedostane (což se v některých zemích opravdu stalo). Pro kampaně pak po čase zbudou jen mnoho let staré záběry, které sice budou stále stejně motivovat přesvědčené aktivisty, ale médiím a politikům budou k smíchu.
2. Útoky obrací naruby veřejné mínění
Dle opakovaných průzkumů podporují zákaz kožešinových farem dvě třetiny občanů naší země, tedy výrazná většina. Naše společnost však dlouhodobě nemá příliš velké pochopení ke guerillovým řešením a v případě útoků na majetek a výhrůžek násilím bude velmi pravděpodobně sympatizovat s chovateli jako s obětmi. Reálně hrozí, že tyto sympatie k poškozeným a zastrašovaným chovatelům převáží nad soucitem ke zvířatům, který by měl být v centru zájmu jakékoli veřejné debaty o kožešinových farmách.
Vysoké investice chovatelů do zabezpečení svých farem a jejich obnovení po způsobených škodách pak pochopitelně mohou sloužit jako pro veřejnost přesvědčivé argumenty proti uzákonění zákazu, stejně tak jako může být s úspěchem šířen dojem, že uzákonění zákazu by znamenalo vysílat signál, že zastrašovací taktika funguje a že její pomocí lze dosáhnout čehokoli (takový signál ovšem žádný soudný politik nebude ochoten vysílat).
Jak je vysvětleno v mém níže odkazovaném článku, příznivé veřejné mínění samo o sobě k dosažení legislativního zákazu kožešinových farem nestačí, je ovšem jeho nezbytným předpokladem.
3. Útoky jsou cestou k represivním monstrakcím
Nejzrádnější na ALF-style akcích je skutečnost, že mohou přinášet krátkodobé výsledky, které jejich iniciátory utvrzují v přesvědčení o správnosti a efektivnosti jejich počínání. Někteří chovatelé možná opravdu ze strachu z dalších útoků své farmy raději uzavřou (a jiní si je obrní a budou dále pokračovat třeba jen z principu, aby ukázali, že se nenechají zastrašit).
Zkušenosti ze zahraničí ovšem ukazují, že dříve nebo později vede tato taktika k vlnám státních represí, které dokáží paralyzovat i velkou část legálně působícího aktivismu. Zvlášť ohroženi jsou pak aktivisté, jejichž činnost je zcela legální, ale nepohodlná. Politická objednávka se pak spojí s očekáváním veřejnosti, že policie proti zastrašovacím akcím přece musí nějak zasáhnout. Jelikož skutečné pachatele obvykle není snadné vypátrat, začnou se konstruovat teorie o zločineckých organizacích, kdy se veřejně činné a známé osoby vhodí do jednoho pytle s neznámými pachateli. Tito lidé jsou sledováni, pečlivě je studována veškerá jejich komunikace; z projevů frustrace, teoretických filosofických diskusí a z kontextu vytržených žertíků se dovozuje jejich pozitivní vztah k násilným činům a nutné propojení s lidmi tyto činy páchajícími. Konstrukt zločinecké organizace je na světě a demonstrativní zatýkání veřejně činných aktivistů může začít.
Přesně tato taktika byla použita v kauze rakouských ochránců zvířat, o které byl natočen oceněný dokumentární film Der Prozess. Po mnoha letech boje z něj aktivisté vyšli vítězně, nyní usilují o odškodnění. Aktivistům zde pomohla především inteligentní veřejná obhajoba, která ukázala, jak zásadní roli hraje v takových případech právě veřejné mínění. V zemích, jako je Velká Británie či USA, kde jsou útoky ALF mnohem častější a intenzivnější, byli aktivisté na základě obdobně koncipovaných obvinění opakovaně odsouzeni k mnoha letům vězení. Nejnovějším případem budícím silné pochybnosti je šestileté vězení pro britskou aktivistku Debbie Vincent v procesu, kde i prokuratura uznala, že tato aktivistka sama žádné útoky nepodnikala.
Jak dál?
Očekávám, že proti všem mým argumentům bude vznesena námitka, že prosadit zákaz kožešinových farem legální cestou se lidé snaží už dlouho a nikam to dosud nevedlo. To ovšem neznamená, že efektivní legální, respektive demokraticky přijatelná cesta neexistuje. Teoreticky a v obecné rovině jsem tuto cestu popsal ve svém článku Jak se správně bouřit.
Hlavním problémem dosavadních snah je především velmi malé množství lidí, kteří se kampani za zákaz kožešinových farem dlouhodobě, systematicky a ve společné koordinaci věnují. Tento deficit je však možno překonat a ve výsledku tak pomoci o řády vyššímu množství zvířat, než kolika stihnou pomoci ALF akce, než je spolu s mnoha vedlejšími obětmi smete státní represe.