Následující příspěvek nám dorazil emailem jako odpověď na předchozí text. Je dílem dlouholetého aktivisty na poli hnutí za osvobození zvířat. Autor si přeje zůstat v anonymitě.
Následující řádky jsou odpovědí na text „Proč jsou útoky na kožešinové farmy krátkozraké“ od Marka Voršilky, reagujícího na útoky na dvě české kožešinové farmy. S těmito útoky nemám nic společného, nicméně, protože dobře vím, že ti, kdo je provedli, mají nejspíš jiné starosti než reagovat na internetové repliky, přicházím se svou osobní reakcí. Radikální přímá akce vysvětlování a obhajobu před podobnými útoky potřebuje. Lidé, provádějící přímé akce, mají z principu daleko skromnější možnosti jak své akce vysvětlovat a ještě skromnější, jak se hájit před útoky ze zdánlivě „svých řad.“ Nemůžu a nechci mluvit za ty, kteří spáchali tyto dvě konkrétní sabotáže. Můžu a chci mluvit za člověka, který se v radikálnější části pohybuje dlouho a aktivně. Nuže…
Podobné texty nejsou nic nového. Za povšimnutí stojí, že ALF a podobné skupiny na oficiální organizace a stoupence postupu v legislativních mezích neútočí; nepovažují jejich metody za zavrženíhodné, nepřesvědčují jejich stoupence, aby si šli koupit kuklu a kladivo a přidali se k ALF. Netvrdí, že ti, kdo lobují v parlamentu a prosazují drobné legislativní změny, kazí naší práci, i když by to tak z mnoha úhlů pohledu být mohlo.
Za dobrý příklad by mohl sloužit tolik oslavovaný zákaz bateriových klecových chovů nosnic. Byl výsledkem desítek let dlouhé kampaně a pro slepice znamenal… 200 cm2 místa navíc. Bez legrace. Složte si list papíru A4 na tři díly – tak přesně tolik přibylo místa slepicím v „obohacených klecích.“ Na další dlouhé roky, či spíše desítky let, je díky tomuto „zlepšení“ další legislativní změna nemožná, protože zákaz bateriových klecí pro chovatele znamenal „obrovské výdaje.“
ALF a další skupiny nekritizují oficiální organizace, obráceně to ale zjevně neplatí. Je otázkou, jestli těmto kritikům skutečně leží na srdci blaho zvířat, protože pokud by to tak bylo, vážili by si každého, kdo na tomto poli vyvíjí jakoukoliv iniciativu…
Ve všech sociálních hnutích bez ohledu na kauzu platí, že výsledku dosáhne jen a pouze silné hnutí, které je složené z různých skupin využívajících různých taktik. Všechny úspěšné kampaně v historii hnutí za ochranu/osvobození zvířat byly úspěšné právě proto, že integrovaly různé taktiky a přístupy, od ničení majetku přes blokády po ono parlamentní lobování. Jako příklady bych mohl uvést zákaz lovu velryb, ohromné úspěchy hnutí v Anglii, kampaň SHAC atd.
Co úspěchu zcela jasně škodí jsou spory mezi jednotlivými skupinami či směry, které vyvolává přesně takováto kritika. Pokud má někdo přebytek energie, lze ji na poli osvobození zvířat využít jistě produktivněji, než kritikou ostatních skupin.
Bylo by však fér vyrovnat se s argumenty, které MarekVoršilka snesl. Taktedy:
1) Útoky nekomplikují další investigace. Nevím, jestli byl Marek Voršilka někdy v nějakém objektu se zvířaty, podle mých znalostí je však zvyšování zabezpečení objektů nejen mechanicky, ale i elektronicky, významným trendem posledních let – trendem, který nemá žádnou souvislost s útoky na kožešinové farmy, které se staly teprve nedávno.
Celý mechanismus „komplikování“ funguje jinak. Nedobytné tvrze se z objektů stanou tehdy, když bude činnost, která je poškozuje, efektivní. Pokud to budou investigace, povedou ke zvyšování zabezpečení ivestigace. Pokud sabotáže, pak to budou sabotáže atd. Zatím se, naneštěstí, zdá, že investigace jsou k smíchu už teď, byť jsou jakkoliv čerstvé – investigací i v našich podmínkách proběhla celá řada, jejich výsledek byl takřka nulový…
2) Veřejné mínění je cosi, čím lze v debatě šermovat jak se komu hodí – mohu argumentovat přesně opačně, než Marek Voršilka. Pokud jsou dvě třetiny lidí pro zákaz kožešinových farem, který navzdory tomu nepřichází, mohou vnímat přímé akce jako velmi vítanou záležitost, která pomáhá prosadit její vůli. Kdo má pravdu? To nikdo neví, v tom je zrádnost tohoto argumentu. Je vycucaný z prstu. Tvrzení o tom, že společnost nemá „pochopení ke guerillovým řešením“ (sic!) je ničím nepodloženou spekulací.
Jakási chiméra veřejného mínění nemůže být měřítkem činnosti lidí v hnutí za osvobození zvířat. S tzv. veřejným míněním lze velmi dobře manipulovat a smutnou pravdou je, že výrazně lépe s ním může manipulovat ten, kdo má finanční prostředky. Navíc se za něj schovává se za něj doslova kdokoliv; jsem si jistý, že by se za něj velmi pohodlně schovali i provozovatelé kožešinových farem. Pokud něco považujeme za správné, jen těžko se můžeme řídit vrtkavým veřejným míněním při jeho prosazování. Nedostali bysme se tak nikdy nikam.
3) ALF-style akce přináší výsledky. O nálepce „krátkodobosti“ lze s úspěchem pochybovat. Pokud taková akce zachrání sto, dvě stě, pět set životů, co znamená její „krátkodobost“? Nevím, jestli byl Marek Voršilkaněkdy u klece se zvířetem určeným k zabití, ale pokud ano, přál bych si ho vidět, jak říká: „víš, liško, já tě z té klece nepustím, protože to by pro tebe bylo krátkodobé řešení. Jen si počkej na bolestivou smrt, já jsem pro řešení legální, demokratické a dlouhodobé.“ Pro desítky a stovky zvířat je taková akce řešením velice velmi konkrétním, nikoliv krátkodobý.
Historie hnutí navíc zná plno příkladů, kdy ALF-style akce vedly k úplnému konci konkrétních utrpení. Doporučuji načíst něco o tom, jak v Anglii skončily právě kožešinové farmy. Ne zákonem, ale tím, že se nenašel nikdo, kdo by je v důsledku radikálních útoků dál provozoval. Nebylo to únosné finančně, ale ani psychicky…
Vinit radikální aktivisty za činnost represivního systému už je pak opravdu pseudo-argumentační podpásovka. Pokud represivní systém stíhá legální aktivisty, je to chyba represivního systému, nikoliv jakékoliv třetí strany. Opět, historie nám jasně ukazuje, že spouštěčem represivních akcí je efektivnost hnutí, nikoliv radikalita. Kdyby existovalo silné a vlivné plně legální hnutí, kterému by se dařilo omezovat podnikání masného průmyslu, dopadly by na něj represe naprosto stejně. Hnutí je tolerováno do té doby, dokud je vlastníkům byznysu neškodné. Když začne jeho zájmy ohrožovat, nastupují další nástroje – doposud legální věci jsou novými zákony postaveny mimo zákon (například investigace, ale i demonstrace před firmami v Anglii) a následuje represe. NEEXISTUJE přímý vztah mezi radikalitou a represí, jen a pouze mezi efektivností a represí.
Snaha hodit na radikální aktivisty věznění jiných aktivistů mi osobně přijde nechutná, za hranou a je potřeba ji velmi rázně odmítnout. Pokud stát vězní nevinné, je to chyba státu a na něj je potřeba obrátit svou zlobu.
Jak dál?
Argument si Marek Voršilka přednesl sám, odpovědět na něj přesvědčivě opravdu nedokázal. Lidé, kteří dělají přímé akce, se prostě nedokážou smířit s tím, že by měli desítky let přihlížet mučení a vraždění s tím, že možná, někdy v budoucnu, se podaří tomuto týrání a vraždění zamezit. Přímá akce znamená jednat bez prostředníků, hned. Pomoci konkrétním živým tvorům, pomoci konkrétním zvířatům. Zastavit vraždění, alespoň na chvíli.
Není divu, že „problémem dosavadních snah je především velmi malé množství lidí.“ Co jim Marku můžete nabídnout? Obcházení lidí s peticemi, kterým se politikové vysmějí? Přísně organizované pochody v souladu se zákonem? Možná tam leží jádro problému.
Nabídnu ti mé vlastní jak dál. Dělej co umíš. My budeme dělat to, co umíme my. Soustřeď sílu na pomoc zvířatům, neplýtvej energií na kritiku do vlastních řad. Pokud jsi frustrovaný z toho, že tvůj postup nemá výsledky, neviň z toho jiná křídla hnutí, viň z toho naše společné nepřátele, proti kterým bojujeme, nebo se zamysli nad svou taktikou. Nekopej do lidí, kterým jde o stejnou věc jako tobě, jen uznávají jinou cestu.