Nenásilí může fungovat, ale ne pro nás

Již nestačí (pokud vůbec kdy stačilo) vybudovat reformní sociální hnutí, jednu frakci mezi mnoha pokusy o fixaci selháních v rámci naší společnosti. Průmyslová civilizace doslova trhá biosféru a zaživa stahuje planetu z kůže, nemůžeme si dovolit jiný cíl, než vybudovat hnutí odporu schopné – a odhodlané úspěšně – svrhnout průmyslovou civilizaci jakýmikoliv dostupnými prostředky.

Víme, že to bude vyžadovat rozhodující podzemní akce, abychom byli úspěšní, a započatí všeho, avšak od začátku toto začíná prosazováním potřeby militantního odporu; snažit se získat přijetí a normalizovaní skutečnosti, že bez militantního odporu – včetně sabotáží a přímých útoků na klíčová místa průmyslové infrastruktury – existuje malá, pokud vůbec nějaká naděje, že Země mnohem déle přežije.

Nicméně vše prostupující ideologie dominantní kultury dohání většinu z její členů neochotě dokonce uznat dialog na téma militantního odporu, natož jeho přijetí jako strategie. Jedním z projevů je až příliš široce zastávaný názor, že nenásilí je vždy účinnější než násilný odpor.

Mezi nejběžnější vysvětleními pro ospravedlnění této myšlenky je, že násilná hnutí odcizují potenciální příznivce, zatímco nenásilná hnutí mají větší pravděpodobnost, že mobilizují masy, a že bez masové účasti a podpory nemůžou existovat žádné sociální či politické změny.

Pro příklad, před několika lety provedli dva univerzitní profesoři statická srovnání násilných a nenásilných hnutí ve 20. století: s cílem stanovit relativní účinnost násilných a nenásilných strategií. Průzkum byl omezen na antiokupační a antikoloniální hnutí, stejně jako ty, které usilovaly o změnu režimu nebo konec despotické vlády. V roce 2011 byly výsledky publikovány v knize s názvem Why Civil Resistance Works. Autoři dospěli k závěru, že na základě jejich údajů, jsou nenásilná hnutí statisticky dvakrát tak účinnější než ty násilné, a zdůvodnili to sklonem nenásilného hnutí k vyvolání větší účasti většinové populace.

Základním předpokladem – neuvedeným těmi, kteří se hlásí k této argumentaci – je, že bez podpory veřejnosti a zapojení se, hnutí nemůže dosáhnout svých cílů. I když je jistě pravda, že masová hnutí mohou být účinnější při vytváření sociální změny, neznamená to, že to tak je v každém případě. Jednoduchou (a možná nešťastnou) pravdou je, že některým úsilím se nikdy nedostane vyslíbené podpory veřejnosti, bez ohledu na to, jaké strategie a taktiky se užívají. V hluboce, ze základu mysogynistické a rasistické kultuře, kultuře, jenž má jako svůj základ pomalé roztrhání živého světa, podpora a nadšení většiny není žádným signifikantem, kterým někomu stojí za to jednat. A nedostatek této populárního podpory není příčinou nebo nedělá hnutí řádným.

Měli bychom mít na paměti, že většina Němců nepodporovala jakýkoliv odpor proti nacistům, a dokonce desetiletí po skončení války a po dobrém poznání hrůz nacistické genocidy, většina Němců stále oponovala dokonce i teoretickému odporu vůči nacistické vládě.

Obdobně, hnutí pro rozebrání civilizace, nebude mít nikdy vítanou podporu nebo účast masového hnutí. Příliš mnoho lidí je zcela na ní závislá, nebo příliš lpí na materiálních privilegiích a prosperitě, které jim umožňuje jejich oddanost, nebo prostě nemohou pochybovat o jediném životě, jenž poznali, nebo vše naráz. Pravdou je, že jakákoliv snaha o zastavení civilizace bude vždy menšinová, nejen bez podpory veřejnosti, ale pravděpodobně přímo odsuzována většinovou dominantní kulturou. Toto je střízlivou skutečností, i když je možná obtížné se s tím vyrovnat, potřebujeme to přijmout a budovat kolem naší strategii. Spíše než se započatím abstraktní „nenásilné práce“ a budování strategie pro naše hnutí odtud, měli bychom začít s realitou naší situace – časem, zdrojem a počtem zůčastněných k dispozici.

Toto je důvod, proč je zarámování celé diskuze do „násilné/nenásilné“ dichotomie problématické. Pokud snížíme komplexnost celých hnutí a strategií až do jednoduchých kategorií „násilné“ a „nenásilné“, degradujeme všechny diskuse o strategii na teoretickou a konceptuální oblast, zavrhneme téměř zcela všechnu diverzitu a dynamiku jednotlivých bojů. A toto je detaily, které určují, jaká strategie bude účinná. Když chceme určit účinnou strategii, musíme nejprve důkladně a kriticky zkoumat naší situaci a určit odkud to bude neúčinnější.

Pokud budeme upřímní sami k sobě, víme, že nikdy nebudeme mít počet potřebných účastníků pro strategie populárního nenásilí. Nezáleží na tom, jak efektivní nenásilné strategie a hnutí mohou být v jiných situacích: my nejsme v těchto situacích a bez potřebných zúčastněných, nám nenásilné strategie nezaručují příslib. Musíme zastavit průmyslovou civilizaci v její dráze, a tento postoj není ten, který může přinést masové hnutí.

To nás přivádí zpět k potřebě rozhodující podzemní činnosti. Na rozdíl od nenásilné strategie, jenž je závislá na mobilizování obrovského počtu účastníků, strategie militantních útoků na klíčová místa průmyslové infrastruktury, strategie rozhodujícího ekologického boje – nevyžadují masovou podporu nebo účast. Koordinované a opakující se útoky na slabiny systému či úzkostlivá místa mohou přinést narušení systému a  pád kaskádových systémů : výsledkem je kolaps průmyslové činnosti a civilizace – což musí být naším cílem, pokud vyznáváme jakoukoliv lásku k životu na této planetě.

Vzhledem k tomu, že průmyslová infrastruktura je základní podporou pro fungování a existenci průmyslové civilizace, a že tyto sítě infrastruktury jsou rozlehlé, křehké a špatně chráněny, koordinované sabotáže představují nejlepší strategii a naději pro hnutí, aby svrhlo civilizaci.

Uznáním potřeby podzemní akce a její klíčové role, jíž musí hrát, pokud máme být úspěšní jako hnutí, neznamená vyloučení všech nenásilných akcí. Potřebujeme bio-logickou rozmanitost hnutích a kultur odporu, a pro některé cíle jsou nenásilné strategie vhodné a inteligentní a měly by být následovány. Nicméně také si musíme uvědomit omezení různých strategií, a zejména omezení naší vlastní situace.

Pro zopakování, budeme jen malým hnutím: nikdy nebudeme mít podporu a účast vyžadující si masové nenásilné kampaně. Smutnou pravdou je, že většina lidí nebude nikdy dobrovolně napadat svůj vlastní způsob života, natož se organizovat k konfrontaci moci a odstranění tohoto způsobu života.

Také není moc času: podle konzervativních odhadů, máme pět let na zastavení rozvoje a konstruování infrastruktury fosilních paliv před uzamčením se do katastrofické nekotrolovatelné změny klimatu.

Tato omezení – nedostatek účastněných a krátká doba k dispozici, spolu s křehkostí a zranitelností fyzické infrastruktury planetární vraždy – jsou tím bodem, jenž by nás mohl přenést od masového nenásilí k strategickým sabotážím. Vyrovnat se s tím, a jednat na základě této skutečnosti, není vždy snadné, avšak čím dříve budeme schopní opustit naše dezinformované a závádějící sny masového hnutí, tím dříve můžeme začít se skutečnou prací budování seriozního hnutí odporu.

Poznámka: Ne všechny názory zastávané v eseji také zastáváme, ale je toto téma důležité začít minimálně prozkoumávat. 

Násilí v článku není synonymem po volání po násilí páchaném na lidech. Spíše, zastavení průmyslové civilizace znamená zastavit násilí.

Times is Short: Zprávy, Reflekce & Analýzi o podzemním odporu je čtrnácti denní bulletin, který se věnuje propagaci a normalizaci podzemního odporu, stejně jako rozebírání a studování jeho forem a implementací, včetně esejí a článků o podzemním odporu, přehledů aktuálních a historických hnutí odporu, militantní teorie a praxe, strategických analýz, a dalšího.