Vegani během svého života pozřou mnohem méně toxických látek než lidé, kteří konzumují živočišné produkty. Rostlinná strava je toxikologicky nezávadnější nejen pro přímého konzumenta, ale také pro nenarozený plod nebo kojence, který přijímá mateřské mléko od veganky. Právě plod a malé děti jsou na působení toxických látek oproti dospělým mnohem více náchylní. Vědecké studie v tělech veganů dokumentují nižší koncentrace persistencích organických polutantů. Patří mezi ně ty nejtoxičtější látky na zemi – dioxiny. Těch mají vegani ve svém těle významně nižší koncentrace.
Mezi perzistentní organické polutanty jsou řazeny krom dioxinů také polychlorované bifenyly, perfluorované sloučeniny, bromované zpomalovače hoření nebo organochlorované pesticidy, kam řadíme známé DDT. Tyto látky mají pro lidí celou řadu zdravotních rizik, jako jsou vývojové vady, indukce rakovinného bujení, narušení hormonální činnosti nebo poškození vnitřních orgánů. [1, 2] Krom toxických vlastností je důvodem jejich nebezpečnosti především dlouhodobé přetrvávání a hromadění v životním prostředí. Jedná se o sloučeniny, které jsou chemicky velmi odolné. Poločas jejich rozkladu v přírodě může být až několik desetiletí.
Polychlorované bifenyly, dioxiny a DDT byly v roce 2001 zařazeny na seznam látek, jejichž výroba a procesy, při kterých vznikají, jsou striktně omezeny Stockholmskou úmluvou. Ta představuje mezinárodně právně závaznou úmluvu k zamezení šíření perzistentních organických polutantů. V roce 2009 přibyly na seznam látek zakázaných Stockholmskou úmluvou polybromované bifenyly, polybromované difenylethery a perfluoroktansulfonát. Poslední látkou přidanou na seznam Stockholmské úmluvy byl v roce 2013 hexabromocyklododekan ze skupiny bromovaných zpomalovačů hoření. Celá řada dalších chemických sloučenin, které se mohou vyskytovat ve spotřebním zboží, pak na zařazení na „seznam zakázaných látek“ čekají.
Nižší koncentrace dioxinů v tělech veganů než v tělech běžné americké populace byly zdokumentovány již v roce 1998. [3] Podobně také koncentrace polychlorvaných bifenylů jsou v krevní plasmě veganů nižší než u lidí stravujících se jako všežravci. [4] Stejný výsledek byl zjištěn pro polybromované difenylethery. [5] Navíc čím delší doba uplynula od přechodu na rostlinou stravu, tím nižší koncentrace polybromovaných difenyletherů v krvi byly nalezeny (viz graf). Ve studii je pak uvedeno: „Vegani mají zjevně nižší koncentrace polybromovaných difenyletherů, než má běžná americká populace a to zřejmě souvisí s délkou časového období, po kterou jsou vegani.“ [6]
Vyšší koncentrace perzistentních organických polutantů v konzumentech živočišných potravin souvisí s vlastnostmi zmíněných chemických látek. Jsou jimi schopnost bioakumulace a s ní související schopnost biomagnifikace. Bioakumulace nastává v případě, pokud živý organismus absorbuje potenciální kontaminant do svého těla rychleji, než dochází k jeho odstranění rozkladem a vylučováním. [7] U většiny perzistentních organických polutantů je bioakumulace umožněna jejich vysokou rozpustností v tucích, což je typické pro polychlorované bifenyly, dioxiny, DDT či bromované zpomalovače hoření. Výjimku tvoří perfluorované sloučeniny, které jsou v tucích nerozpustné. Jejich schopnost bioakumulace je dána silnou vazbou na proteiny. Biomagnifikace nastává, pokud koncentrace potenciálního kontaminantu stoupá se stoupajícím trofickým stupněm organismu. Jedná se v podstatě o narůstání koncentrace v průběhu potravního řetězce. Nejvyšší koncentrace řady kontaminantů jako dioxiny a polychlorované bifenyly byly nalezeny v tělech organismů na vrcholu potravní pyramidy. [8, 9, 10] Právě tento princip postupné kumulace toxických látek se uplatňuje také u konzumentů potravin živočišného původu. Vegani, kteří se pomyslně nacházejí v dolní části potravní pyramidy, přijímají v potravě daleko nižší množství toxických látek. Vysoké koncentrace dioxinů a polychlorovaných bifenylů jsou nejčastěji hlášeny v rybách, vejcích a mléku.
Další vlastností perzistentních organických polutantů je jejich schopnost dálkového transportu. Kvůli tomu jsou dnes polychlorované bifenyly, dioxiny a perfluorované sloučeniny, které vznikají téměř výhradně při lidské činnosti, ve velmi nízkých koncentracích prakticky všudypřítomné po celém světě. Vyskytují se i v oblastech, kde se nikdy neprovozovaly průmyslové procesy, při kterých vznikají, ani tam nebyly tyto látky používány. [11, 12, 13, 14]
Nekontrolovatelné globální šíření a kontaminace potravních řetězců je spojena se zvyšující se koncentrací perzistentních organických polutantů v potravinách také ve velmi vzdálených oblastech. Dobře zdokumentovaným příkladem je kontaminace masa delfínovitých kytovců kulohlavců, kteří jsou každoročně loveni na Faerských ostrovech. Kulohlavci obsahují velmi vysoké množství polychlorovaných bifenylů, DDT a metylrtuti. Průměrný denní příjem polychlorovaných bifenylů je na Faerských ostrovech zhruba dvacetkrát vyšší než je běžný ve Skandinávii. [15] Koncentrace perflurovaných látek v krevní plasmě korelovala s četností konzumace kulohlavce a koncentracemi polychlorovaných bifenylů. Jeden pokrm z masa kytovců každý víkend zvýšil koncentraci perfluoroktansulfonátu o 25 % a koncentraci perfluorononaové kyseliny o 50 %. [16]
Z důvodu vysokých koncentrací polychlorovaných bifenylů, DDT a rtuti je hlavním zdravotním úřadem Faerských ostrovů vydáno varování, že maso kytovců může být zdraví škodlivé a doporučuje omezit jeho konzumaci. To je mimochodem jeden z důvodů, proč část ulovených kulohlavců, jejichž krev barví každoročně moře do ruda, skončí jako odpad. O maso z tradičního lovu není zájem, který by odpovídal množství zabitých zvířat.
Z uvedených informací jasně vyplývá, že výhody veganského stravování jsou z hlediska příjmu škodlivých látek nesporné. Každým pokrmem, který je založen pouze na rostlinné stravě, člověk příjme méně toxických sloučenin, jako jsou dioxiny, polychlorované bifenyly, DDT a celé řady dalších méně prozkoumaných perzistentních látek. Snižuje se tím riziko neustále přibývajících zdravotních problémů jako například rakovina nebo vývojové vady potomků. Veganství je prostě elegantní způsob jak omezit přísun neviditelných zabijáků do vlastního těla.
Autor: Adam S.
Zdroje:
[1] Quinete N., Schettgen T., Bertram J., Kraus T. (2014): Occurrence and distribution of PCB metabolites in blood and their potential health effects in humans: a review. Environmental Science and Pollution Research 21: 11951-11972.
[2] Gore A.C., Chappell V.A., Fenton S.E., Flaws J. A., Nadal A., Prins G.S., Toppari J., Zoeller R.T. (2015): Executive Summary to EDC-2: The Endocrine Society’s Second Scientific Statement on Endocrine-Disrupting Chemicals. Endocrine Reviews 36.
[3] Schecter A., Päpke O. (1998): Comparison of blood dioxin, dibenzofuran and coplanar PCB levels in strict vegetarians(vegans) and the general United States population. Organohalogen Compounds 38: 179-182.
[4] Arguin H., Sanchez M., Bray G.A., Lovejoy J.C., Peters J.C., Jandacek R.J., Chaput J.P., Tremblay A. (2010): Impact of adopting a vegan diet or an olestra supplementation on plasma organochlorine concentrations: results from two pilot studies. British Journal of Nutrition 103: 1433-1441.
[5] Schecter A., Harris T.R., Päpke O., Tung K.C., Musumba A. (2006): Polybrominated diphenyl ether (PBDE) levels in the blood of pure vegetarians (vegans). Toxicological & Environmental Chemistry 88: 107-112.
[6] SCHECTER A., HARRIS T.R., SHAH N., MUSUMBA A., PÄPKE O. (2008): Brominated flame retardants in US food. Molecular Nutrition & Food Research 52: 266-272.
[7] van der Oost R., Opperhuizen A, Satumalay K., Heida H., Vermeulen N.P.E. (1996): Biomonitoring aquatic pollution with feral eel (Anguilla anguilla) I. Bioaccumulation: biota-sediment ratios of PCBs, OCPs, PCDDs and PCDFs. Aquatic Toxicology 35: 21-46.
[8] Leonards P., Hattum B., Leslie H. (2009): Assessing the risks of persistent organic pollutants to top predators: A review of approaches. Integrated Environmental Assessment and Management 4 (4): 386-398.
[9] Figueiredo K., Mäenpää K., Leppänen M.T., Kiljunen M., Lyytikäinen M., Kukkonen J.V.K., Hannu Koponend H., Biasi C., Martikainen P.J. (2014): Trophic transfer of polychlorinated biphenyls (PCB) in a boreal lake ecosystem: Testing of bioaccumulation models. Science of the Total Environment 466–467: 690-698.
[10] STORELLI M.M., ZIZZO N. (2015): Occurrence of organochlorine contaminants (PCBs, PCDDs and PCDFs) and pathologic findings in loggerhead sea turtles, Caretta caretta, from the Adriatic Sea (Mediterranean Sea). Science of The Total Enviroenment 472: 885-861.
[11] Yasuhara A., Katami T., Shibamoto T. (2014): Evidence of PCDD/Fs and PCBs Contamination in Trees Grown in Forests Far from Their Production and Contamination-Free Areas. Bulletin of Environmental Contamination and Toxicology 93: 365–369.
[12] Murtomaa-Hautala M., Viluksela M., Ruokojärvi P., Rautio A. (2015): Temporal trends in the levels of polychlorinated dioxins, -furans, -biphenyls and polybrominated diethyl ethers in bank voles in Northern Finland. Science of the Total Environment 526: 70-76.
[13] Morales L., Dachs J., González-Gaya B., Hernán G., Ábalos M., ABAD E. (2014): Background Concentrations of Polychlorinated Dibenzo-p-Dioxins, Dibenzofurans, and Biphenyls in the Global Oceanic Atmosphere. Environmental Science and Technology 48 (17): 10198–10207.
[14] MILLER S., COBBING M., JACOBSON T., SANTEN M. (2015): Footprints in the snow – Hazardous PFCs in remote locations around the globe. Greenpeace e. V., pp 48.
[15] WEIHE P., GRANDJEAN P., DEBES F., WHITE R. (1996): Health implications for Faroe Islanders of heavy metals and PCBs from pilot whales. Science of The Total Environment 186 (1-2): 141-148.
[16] WEIHE P., KATO K., CALAFAT A.M., NIELSEN F., WANIGATUNGA A.A., NEEDHAM L.L., GRANDJEAN P. (2008): Serum Concentrations of Polyfluoroalkyl Compounds in Faroese Whale Meat Consumers. Environmental Science and Technology 42 (16): 6291-6295.