Analýza strategií přechodu „deep green alternatives“ podle Alexandera a Rutheforda.
“Jediným realistickým přístupem k vytvoření nové společnosti za a mimo trh a národní stát… je politická strategie, která v sobě postupně zahrne vzrůstající počet lidí v novém druhu politiky a přesune ekonomické zdroje (práci, půdu, kapitál) mimo tržní ekonomiku. Cílem takové přechodové strategie by pak mělo být vytvoření změn v institucionálním rámci a hodnotovém systému, které po určité periodě napětí mezi novým typem institucí a státem by měly nahradit tržní ekonomiku a centrálně řízenou demokracii.” (Fotopoulos 1997, s. 282)
Existují východiska z krizové situace, do které se lidstvo dostalo díky civilizačnímu a domestikačnímu vývoji, technologickému pokroku a triumfu kapitalistickému neoliberalismu? Desítky let se věřilo (a dokonce stále věří), že technologie a věda budou schopny přijít s vynálezy ekologicky nezávadnými a s přírodou kompatibilními, avšak takový názor již dále není věrohodný a vůbec uvěřitelný. Technologie jednoduše nemůže poskytnout únik od skutečnosti, že existují jasné, biofyzikální limity růstu. Ani geneticky modifikované organismy, ani zelené technologie solárních panelů a větrných mlýnů nepřišly s řešením eko-krize, nýbrž spíše rozvinuly úhyn dalších organismů a těžbu dalších nerostných surovin. I přes mimořádný technologický pokrok, který sliboval nejen pozdvižení ekonomik, ale i ekologicky udržitelnější mód spotřeby zdrojů, dochází k opačnému – růstu spotřebního chování a drancování přírody ve světle globálního kapitalismu a růstově orientovaných hodnot.
Klíčová se tedy v dnešní době jeví otázka přechodu k hlubinně-ekologickému módu života, společnosti ekonomiky i politiky. Protipól růstově-orientovaného diskurzu globálního kapitalismu představují rozličné eko-politické směry hlubinné a radikální ekologie, které již v zásadě a základu popírají udržitelnost stávajícího systému. Heterogenní směsice „deep green alternatives“ podle Alexandera a Rutherforda lze víceméně rozdělit do čtyř hlavních proudů: radikálního reformismu, eko-socialismu, eko-anarchismu a hlubinně-ekologické rezistence (angl. deep green resistance). Všechny tyto směry spojuje myšlenka potřeby velké politicko-ekonomicko-společenské změny, která přinese úplně odlišný styl života, odvrhnuvší globálně-kapitalistický diskurz v čele s industrializací a konzumerismem. Třebaže tyto vize vypadají na první pohled extrémně idealisticky a utopisticky, musíme si uvědomit, že povaha řešení přicházejících problémů musí být nezbytně konfrontována se závažností dané krize. Tedy při systémové analýze soudobých problémů z hledisek kvantové fyziky, molekulární biologie, hlubinné ekologie či post-strukturalistické filozofie lze soudit, že přinejmenším uzrál čas na diskuzi o možných východiscích z eko-krizí, které se ještě budou dost pravděpodobně v následujících letech prohlubovat.
Ačkoliv se mohou eko-politické, hlubinně-ekologické směry výrazně lišit především ve strategiích a použitých prostředcích (aneb jak se dostat do ideálního stavu), existuje víceméně překrývající shoda názorů na konečný stav hlubinně-ekologické transformace. Převládají názory, že „opravdová trvalá udržitelnost“ bude dosažena, až lidé přejdou na životní styl radikální jednoduchosti a skromnosti, který se však vyznačuje materiální dostatečností. Takové změny lidé nedosáhnou pouze dílčími úpravami systémového chování, jako je třídění odpadu, recyklace, využívaní obnovitelných zdrojů a nákupem bio a fairtradových produktů. Důležitá je celková, radikální a vědomě-zodpovědná transformace životního stylu, ekonomiky i politiky.
Taková změna ovšem nemůže nastat a vycházet ze stávajících ekonomických, sociálních či politických struktur. To prostě a jednoduše nelze. Hierarchické struktury plodí jen další struktury založené na hierarchickém uplatňování moci. Globálně-kapitalistické struktury založené na zisku vedou pouze k rozvoji dalších ziskuchtivých společností a byznysmenů, kterým je lhostejná míra ekologické stability prostředí v okolí jejich luxusního letoviska. Názorným příkladem může být i vlastní fungování systému zastupitelské demokracie a volených zástupců politických stran. Politický systém, který se rádoby tváří jako rovnostářský, funguje tak, že volení zástupci mají přece jen více moci než „normální“ občané, už jen tím, že mohou zvedat ruce v parlamentu a volit o zákonech. Aby byli zvoleni, musí jednak soupeřit v soutěži vlastních i cizích politických stran a jednak být dostatečně a určitým způsobem propagováni skrze média.
V tzv. rozvinutých zemích musíme v první řadě nejen přestat mluvit o růstu a rozvoji, ale především odstartovat nerůstové a nerozvojové praktiky, které po jisté době mohou docílit ke stavu tzv. nulového růstu. Jak bude však taková společnost vypadat konkrétně? To je vizionářsky komplikovaná otázka, ale můžeme si ji představit jako téměř lokálně potravinově soběstačnou, komunitně a kooperativně orientovanou společnost, netvořící téměř žádný odpad a nepoužívající chemikálie, cestující převážně pěšky nebo na kole, fungující na odlišném módu ekonomiky sdílení a daru. Převážná část potravin se bude organicky pěstovat v zázemí měst, v místních komunitních zahradách, lidé zde budou bydlet v nízkoenergetických domech z přírodních materiálů, volný čas budou trávit ve společné komunitě atp. Nicméně vraťme se k charakteristice jednotlivých strategií citovaných hlubinně-ekologických směrů, popisujících taktiky mobilizace jednotlivců a komunit a destabilizace současných politicko-ekonomických struktur za účelem přechodu k nové rovnostářské a udržitelné společnosti.
Pro radikální reformismus je klíčová hlavně změna cílů a hodnot, jejichž transformace může změnit i stávající systém. Nevěří, že naše závislost na růstu je mimo jiné chybou kapitalismu a západní demokracie, ale spíše se domnívají, že na vině jsou naše ideje a hodnoty. Tedy hlavní strategií změny je kulturní revoluce, přetvářející lidský individualismus a soutěživost na kulturu zdravých lidských vztahů, spolupráce a altruismu. Sem můžeme řadit celosvětová hnutí a grassrootové iniciativy Transition Towns, Slow Food nebo Eco-Villages, které pomáhají rozvíjet myšlenky nerůstu, informální ekonomiky či lokální potravinové produkce a jsou zárodkem dalšího rozvoje radikálního zeleného reformismu. Na druhou stranu je třeba si uvědomit do jisté míry naivitu nekonfliktního a nerevolučního přístupu radikálního reformismu, která může být do budoucna spíše nevýhodou při konfrontaci moci s neoliberálními politiky. Je také otázkou, do jaké míry mohou dílčí iniciativy fungovat nezávisle na globálním kapitalismu, nebo jak dlouho může trvat, než je tento žrout pohltí, jak už to udělal v mnoha jiných případech (viz případ strategie greenwashingu nálepky trvalé udržitelnosti nebo Fairtrade labelu u nadnárodních korporací drancujících přírodní zdroje a vykořisťující dělníky nebo využití guerilla marketingu ve vlastní reklamě a zviditelnění se).
Druhým směrem je eko-socialismus, jenž propojuje socialismus s hlubinně-ekologickými perspektivami. Výchozím bodem je zásadní kritika kapitalismu, který vždy vede zapojené subjekty k rozvoji produkce vyžadující další zdroje. Jinými slovy, kapitalistický systém má podle eko-socialistů v sobě implicitně obsaženu „grow or die“ dynamiku, tudíž nemůže být v žádném případě kompatibilní s nerůstovou ekonomikou. Přestože se takto názorově liší od radikálních reformistů, mají společné návrhy soudobých politik – kampaně zaměřené na jednoduchý životní styl, rozvíjející rovnost, spravedlnost a solidaritu. Z dlouhodobého měřítka se však jejich názory různí – zatímco radikální reformisté tvrdí, že lze provést kulturní revoluci skrze parlamentní demokracii, eko-socialisté nepovažují transformaci idejí a hodnot za dostatečnou a vyžadují socialistickou revoluci za účelem naplnění systémových změn. Před revolucí je zapotřebí dosáhnout „kulturní hegemonie“, která napomůže delegitimizovat a destabilizovat kapitalismus. Nicméně klíčová otázka zní: kdo bude vůdčí silou eko-socialistické revoluce? Diskuze mezi eko-socialisty zatím nepřináší jednoznačné odpovědi, zvláště rozdílné jsou názory na „tradiční“ vnímání revoluční síly třídy pracujících, přičemž jejich zájmy bude zapotřebí zásadně předefinovat. Problémem jsou také stále velké nůžky mezi socialismem a hlubinnou ekologií; pro řadu socialistů není vhodné inkorporovat tyto myšlenky. Je třeba si také uvědomit, že socialismus jako forma redistribuce zdrojů vznikl jako reakce na industrialismus, v němž i přes tehdejší hierarchickou strukturu mělo nové rozdělení pracovních tříd šokující efekt na celou společnost.
Třetí směr eko-anarchismus spojuje hlubinně-ekologická východiska s anarchistickou ideologií, což produkuje různorodou směsici názorů. Jak je již patrné z prvního citátu, ve většině případů odmítá jak kapitalismus, tak socialismus, i když se stále vedou mnohé debaty, např. jakou roli by v nové společnosti měly případně hrát peníze. Podle eko-anarchistů však moc v rukou politiků, byznysmenů nebo byrokratů nejen kazí jejich charakter, ale demoralizuje i ty, co ji nemají. Čím větší je monopolizace moci a ekonomické síly v rukou státu a nadnárodních korporací, tím více je zbytek společnosti zatížen pravidly, zákony a daněmi a tím je také obtížnější realizace nerůstové transformace společnosti. Proto namísto státu eko-anarchisté přicházejí se samovládnoucími jedinci a komunitami; čili jedná se o formu participativní demokracie, v níž jsou zapojeni všichni lidé skrze svoje konání a jednání v místních komunitách. Jedině lokální společenství totiž budou schopna efektivně operovat s lokálními zdroji a znalostmi. Jinými slovy, v podmínkách, kde je omezené množství zdrojů a energie, bude schopna žít pouze společnost s vysokou mírou spolupráce a kolektivismu, jež vytvoří procedury fungující pro všechny.
Nedůvěřujíce změnám za použití státního aparátu a zastupitelské demokracie navrhují eko-anarchisté řešení tzv. prefigurování nové společnosti v rámci soudobé, pomocí výstavby nových elementů tady a teď (např. budováním sítě hybridních ekonomik daru a sdílení, která bude koexistovat s kapitalistickým systémem, ale postupně jej napomůže rozložit). Je nabíledni, že i v rámci těchto změn na úrovni spolupracujících jednotlivců, komunit a družstev bude zapotřebí intenzivního lobbingu a vyjednávání se státními orgány za účelem transformace legislativy a změny politického systému prostřednictvím grassrootového hnutí. Vzhledem k tomu, že většina soudobé populace žije ve městech a jejich zázemí, budou hrát stěžejní roli městská a suburbánní, komunitně rozvojová družstva (nejčastěji se používá anglické označení Community Development Co-operatives – CDC). Samozřejmě, že politicko-ekonomická transformace potrvá desítky let, nicméně skrze praktiky sdílené ekonomiky, komunitních zahrad a opraváren je možné zmobilizovat obyvatele, zvláště v době ekonomické a ekologické krize. Tyto iniciativy existují už nyní, jejich úloha v eko-anarchistické transformaci však bude mít váhu, až z nich vyvstane větší, politicky silnější hnutí s eko-anarchistickou a anti-kapitalistickou agendou. Hlavní potenciál eko-anarchistických změn může být využit právě v době krize, na níž však musí být připravena grassrootové hnutí.
Většina kritik eko-anarchismu (a anarchismu vůbec) vychází z faktu, že společnost bez jakékoliv vlády nemůže fungovat, respektive je alespoň částečně zapotřebí státního aparátu udržujícího společenský pořádek. Typicky kritické připomínky znějí: jak se eko-anarchismus vypořádá s nepřizpůsobivými lidmi a skupinami využívajícími násilné moci? Jak dosáhneme konsensu ve větším množství lidí a globálním měřítku? Nálepka anarchismu může také řadu lidí na první pohled odradit od příklonu k iniciativám přechodu.
Radikálnější variantu eko-anarchismu představuje tzv. hlubinně-ekologická rezistence, která využívá přímé akce k rozvratu industriální společnosti a kapitalismu. Zelená rezistence vychází z naléhavé potřeby aktivně, tady a teď, bojovat proti nespravedlivým projevům kapitalismu a neoliberální demokracie, poněvadž liberální grassrootové hnutí nedokáže svým přístupem pasivní rezistence a podřízeností zastavit ekologickou katastrofu. Hlavním morálním imperativem hlubinně-ekologického odporu přitom není vytvoření společného světového eko-anarchistického hnutí, nýbrž poražení a destrukce civilizace. Můžeme sem řadit jak demonstranty proti těžbě fosilních paliv a hnutí osvobozující zvířata, tak aktivisty ničící infrastrukturu a technologické sítě. Základní rozdělení člení zelenou rezistenci na aktivisty pracující „nadzemně“, tedy veřejně (blokády, protesty, demonstrace) a „podzemně“, resp. tajně (sabotáže). Obojí vytváří kulturu odporu, která vyzývá ke konfrontaci systémy moci a zaměřuje se na její slabá místa. Je zřejmé, že pro drtivou většinu lidí je tento směr značně kontroverzní a nepřípustný, mnoho kritiků také poukazuje na kontraproduktivitu militantních přímých akcí.
Ovšem, pokud zvážíme možné dopady posledního, ne-ideálního přístupu, tedy ponechání současného růstu neoliberálních politik a korporátní moci v kontextu změn klimatu, ztráty biodiverzity a odlesňování bez výrazné hlubinně-ekologické reakce, je dost pravděpodobné, že naše civilizace dopadne jako řítící se kamikadze. Proto jakákoliv snaha o transformaci, ať už vycházející ze zelených radikálních reforem nebo ekologických přímých akcí, může zajistit v případě neočekávaného příchodu bodu zvratu zapojeným lidem vyšší míru flexibility reagovat a přijmout nové změny, zvláště v případě eko-anarchistického přístupu budování komunitní soběstačnosti.
Krize a kolapsy také přináší příležitosti, jak tvrdí i kritizovaný ekonom Friedman: „politické, sociální a ekonomické změny, které byly před krizí považovány za nemožné, se během krize často stávají uskutečnitelnými až nevyhnutelnými“. Podle Alexandera a Rutherforda pak při nástupu globální krize může spíše nastat politicko-sociální revoluce vědomí, jež otevře prostor pro globální, hlubinně-ekologickou transformaci. Ne-ideální cesta vedoucí k post-růstu nebo post-industriální společnosti může být vestavěna do strategií výše diskutovaných směrů, přidáním realistických kontur do strategií, které jinak vypadají utopisticky. Pouze hluboká krize pak může vytvořit sociální a politickou podporu pro zelená, vnímaná dnes jako radikální, hnutí a implementaci jejich politik. Je důležité si uvědomit, že v počátcích hlubinně-ekologické transformace bude vhodné, aby se jednotlivé směry navzájem prolínaly, spolupracovaly a inspirovaly. Eko-anarchisté tak mohou využít širší základny lidí zapojených do radikálně-reformních hnutí komunitních zahrad či družstevního bydlení a podnikání k aktivizaci a šíření dalších eko-anarchistických myšlenek a pohnutek vedoucích k organizaci přímých akcí.
Na počátku roku 2017 to vypadá, že s nástupem nového amerického prezidenta a rozvojem další neoliberální politicko-ekonomické agendy přichází bod zlomu, který může vyústit v ekologicko-politický konflikt. Konflikt to však může být tvůrčí, ve své podstatě harmonizující a sjednocující „deep green alternatives“ v zelenou rezistenci. I přes stávající závislost lidí na systému se s přicházejícím vrcholením konfliktu stává více pravděpodobné, že lidé, kteří žijí v regionu ropou otrávené řeky, pokáceného lesa či zamořeného ovzduší, se postaví proti dnešní politice praktikami zelené akce a rezistence spíše než nákupem fairtradových produktů z palmového oleje a FSC certifikovaného zboží.
Proto se nebraňme se i těm nejradikálnějším guerillovým řešením a vyslechněme si příběhy těch, kteří boji za lepší svět prostřednictvím zelených přímých akcí zasvětili život. Strategie, která ještě včera vypadala jako naprosto radikální a extremistická, nám může zítra připadat jako jediné možné řešení a smysl života…
Zdroj: Alexander, S., Rutheford, J. The Deep Green Alternative. Debating Strategies of Transition. Simplicity Institute Report 14a, 2014.