Se zpožděním přinášíme reportáž z dosud největší akce Ende Gelande, která se konala letos v listopadu v německém Porýní. Cílem akce byl nejhlubší důl v Evropě Hambach. Akce se zúčastnily čtyři a půl tisíce lidí, z nichž dvě třetiny v dole zablokovaly na několik hodin tři rypadla. Občanskou neposlušnost provázelo policejní násilí.
Na maličkém nádraží v porýnském městečku Buir se tísní více než čtyři tisíce lidí. Většina z nich je oblečená v malířských kombinézách, opozdilci se oblékají na poslední chvíli. Jsou slyšet bubny a skandování davu, všichni vědí, co je čeká. Někteří jsou unavení po více než dvouhodinové cestě z Bonnu, kde za jeden den začíná klimatická konference. Většinu účastníků a účastnic listopadové akce Ende Gelande však politická jednání nezajímají, trvají dlouho a nikam nevedou. Je potřeba jednat hned.
Jako obvykle jsou lidé rozdělení do skupin-prstů podle barev. Se svojí afinitní skupinou se řadím do předních řad zlatého prstu. Trvá však dlouho, než se dáváme do pohybu po legálně nahlášené trase. Policisté hledají výmluvy pro to, aby nás maximálně zdrželi a zbavili motivace. „Všichni si musí sundat ochranné štíty a respirátory, jinak nás policie nepustí dále.“ Po chvilce zase „musíme se zbavit pytlů se slámou, jinak nás policie nepustí.“ Takto popocházíme vždy jen několik metrů, náladu se však policii zlomit nedaří.
Vytvoří proto policejní kordón, přes který pouští lidi jednotlivě. Trvá to dlouho, jsme však v tunelu pod dálnicí, tudíž skandování je pořádně slyšet a nálada naopak stoupá. Zkoušíme přes kordón propašovat pytle se slámou na ochranu před obušky, pod transparentem, ale policie naší lest odhalí a zbaví nás ochranných prostředků. Respirátory a ochranné plexiskla však protáhneme pod čepicemi či v batozích.
Po necelém zdlouhavém kilometru dostáváme od komunikační skupiny pokyn, na další odbočce se odtrhneme spolu s dalšími dvěma prsty od davu a půjdeme jinudy, začíná akce. Po odbočení si nasazujeme plexiskla a respirátory, někteří si zahalují tváře. Pokračujeme směle vpřed. Jdeme asi hodinu po různých cestičkách a do vysílaček slyšíme pouze „žádná policie na cestě, máte volno.“ Nakonec přicházíme k vyklizené vesničce Manheim, za kterou už vidíme hranu dolu a první policejní kordón.
Stojí proti nám však pouze sedm těžkooděnců a při probíhání slyšíme, jak do vysílaček dostávají příkaz aby nezasahovali. Nyní nás čeká náročný sestup z příkrého srázu, za kterým policisté vyhloubili příkopy v naději, že nás tím zastaví. Oranžový prst policisté zastaví na jediné volné přístupové cestě. My se vydáváme vstříc příkopu, který se snažíme obejít. Začíná zmatek, rozzuření fízlové začínají shazovat lidi do tři metry hlubokého příkopu, používají pepřové spreje. Avšak téměř pětistovka lidí se odvážně vrhá do příkopu, lidé si navzájem pomáhají nahoru, kromě pepřového spereje je cítit i vzájemnost a solidarita.
V kotli
Náš prst se potkává pouze s šesticí těžkooděnců, tudíž se jednoduše zvládneme dostat pod dopravníkový pás a přes něj na volnou pláň vedoucí k rypadlu. Čekáme na zelený prst, který nemá tolik štěstí jako my. Povzbuzen našim úspěchem se rovněž vrhá do příkopu, to už za ním jsou desítky těžkooděnců s pepřovými spreji a obušky. Nakonec však většina prstu dorazí k nám a my společně postupujeme k rypadlu.
Po další půl hodině se blížíme k velkému policejnímu kordónu, který nás má zastavit přímo před cílem. Rozhodneme se rozptýlit a zkusit proběhnout. Za policejní řadou však stojí plot a barikáda z automobilů. Na poslední chvíli se proto rozhodujeme ustoupit a začít plénum delegátů. Začíná být větrno, přichází bouře. Spolu s počasím se radikalizuje i policie. Nejprve se nás pokusí uzavřít do kotle, na což reagujeme vytvořením velkého kruhu díky čemuž máme spoustu prostoru, avšak nemáme kam odejít.
Po chvíli vidíme zpoza plotu vyjíždět čtyři policistky na koních. Formují se do řady a my se stavíme proti nim. V bláhové naději, že přece policie na nás nezaútočí na koních se stavím do blokády také. Někteří lidé z prvních řad říkají, že chtějí jít dozadu a najednou stojíme přímo proti koním. Ty se proti nám rozcházejí. Se svým buddym se uklidňujeme a říkáme si, že se těsně před námi zastaví. Nezastaví. Najednou cítím náraz, který mě odhodí na stranu. Ve stejnou chvíli dostávám sprchu pepřovým sprejem, když se mi podaří pootevřít oči tak vidím lítat koně sem a tam.
V nastálé panice ztrácím svého buddyho, který je na tom zřejmě podobně jako já. Někdo cizí mě odvádí pryč a snaží se mě uklidňovat. Vymývá mi oči a já po pěti minutách strachu vidím. Jsme uprostřed kotle, kde je docela klid. Avšak vidíme, jak fízlové utržení z řetězu mlátí lidi obuškem, pepřujou sedící blokády a srážejí lidi pomocí koňů. Jednoho člověka dokonce kůň přišlápne k zemi, později jej odvážejí do nemocnice.
Situace se po přibližně dvaceti minutách uklidňuje, avšak hořká pachuť policejního násilí zůstává, stejně jako uslzené oči. Policisté se nadále snaží stlačit nás na menší plochu a vráží do pevně stojících blokád. V jednu chvíli zkoušíme fízly zastavit sedící blokádou, avšak ihned nás rozkládají, zalamují nám ruce. Policista, který se stará o mě si mě zřejmě oblíbí a když mne vrhne zpátky do davu začíná mi dávat rány pěstí do ledvin. Musím proto ustoupit dále do davu. Rány do zad však dostávají i jiní.
I přes velkou snahu se policii nedaří prolomit naší motivaci. Ve chvíli, kdy začíná odvážet první lidi ven z dolu (je nás příliš mnoho aby nás vozili na cely) v davu se skanduje a zpívá. Nezlomili nás. Po asi dvou hodinách se konečně dostáváme na řadu. Spolu se stovkami lidí odcházíme zpátky směrem k Manheimu, kde na nás čeká teplý čaj a pečivo. Nočním vlakem se vracíme do Kolína nad Rýnem a do Bonnu. Unavení, zmlácení, ale s dobrým pocitem, že jsme se zúčastnili největší akce Ende Gelande.
Úspěch v listopadu ukazuje, že klimatické hnutí nadále roste. Je nás čím dál více, roste naše sehranost, zlepšuje se taktika, v hnutí rostou zkušenosti. Kempy a podobné akce se dějí i v jiných státech, poprvé se klimatický kemp konal v České republice, v Holandsku stovky lidí zablokovaly uhelný přístav. V příštím roce se vrátíme a bude nás ještě víc. Boj za klimatickou spravedlnost totiž nelze umlátit obušky, vyprášit pepřovým sprejem nebo zadupat do země koňskými kopyty.
Archibald Rudozelený