Obsazování dolu nebylo to jediné, co se na letošním Klimakempu odehrálo. V rámci pěti dní u Louky u Litvínova se dělo mnohem víc věcí, které stojí za připomenutí. Anarchie znamená pléna a správu záchodů.
Od začátku týdne až do sobotní přímé akce počet stanů na rozlehlé louce stále rostl. V sobotu ráno se odhadovalo, že je na místě alespoň čtyři sta lidí, počet návštěvníků se během kempu vyšplhal přes pětistovku.
To samozřejmě znamenalo spoustu organizace, logistiky a správy vybavení tábora. Organizátoři kolem kolektivu Limity jsme my odvedli obdivuhodnou práci, a tak Klimakemp disponoval pokročilou infrastrukturou v podobě solárních panelů a zásuvek, bezdrátového internetu, kompostovacích záchodů a nezbytné umývárny. Vše v podstatě fungovalo, i když bylo patrné, že je kapacita využitá na maximum.
Hlavním rozhodovacím orgánem byla pravidelná pléna konaná ve velikém šapitó uprostřed tábora. Na těch se řešily praktické problémy, avizoval se program a jednotlivé akční skupiny zde verbovaly pomocníky. Kouzelné bylo to, že když například skupina zajišťující chod kuchyně požádala o pomoc s mytím nádobí, tu pomoc zkrátka dostala. Spontánně a samozřejmě.
I každodenní práce přinášela bezpočet nových známostí a zábavných momentů. Řada lidí si k tomu získala hluboké uznání tím, že dokázala ve svém oboru naprosté zázraky. Jako jeden z příkladů se nabízí palačinkář Ve svém stánku s luxusními veganskými palačinkami trávil snad čtyřiadvacet hodin denně a získané peníze věnoval na pomoc uprchlíkům. Před sobotní přímou akcí vstal nesmírně brzo, aby lidem přichystal svačinu. Jen tak, nezištně, z čiré dobroty a chuti pomoci úspěchu akce. Pro ty, kdo se s ním na Klimakempu nesetkali, je nutné podotknout, že palačinkáře i jeho stánek mohou spatřit i na dalších akcích za klimatickou spravedlnost po Evropě.
Opět se ukázalo, že kolektivní řešení praktických témat nepřináší žádné spory, naopak vede k pocitu společné odpovědnosti za to, že se potřebná práce udělá. Snadno se překonávala i jazyková bariéra a fungoval simultánní překlad z češtiny do angličtiny i naopak.
Jediný problém nastal se sklizením tábora na jeho konci. Převážná většina lidí totiž v neděli odjela a na pondělní úklid tak moc sil nezbylo. Stěží v tom ale hledat nějakou lenost nebo zlomyslnost. Je pochopitelné, že lidé zůstávali pouze do neděle, když se řada z nich v pondělí musela vrátit do práce a k dalším povinnostem.
Akce znamená učit se, hrát si a spolupracovat
Na programu kempu toho byla spousta. Od silných a emotivních večerních folkových koncertů přes bezpočet teoretických i praktických přednášek až po bizarní vystoupení historickopěveckého souboru s holými zadky. Nemá cenu snažit se to všechno shrnout. Stačí říct, že snad neustále bylo co dělat. Pokud člověk nechtěl a nepodílel se zrovna na nějaké práci, vždy se dalo vyrazit na koupačku k nedalekému rybníku, vyjet na cyklovýlet, zajít s partou na pivo nebo se pokusit o družbu s místními.
Jak se blížila sobotní blokáda, zvyšovala se frekvence akčních i právních tréninků. Především ty první poskytovaly neskonale zábavnou podívanou, když se podobaly jakémusi aktivistickému larpu, při němž se skupina lidí s vlajkou a transparentem snaží proběhnout linií improvizovaně ozbrojených lidí v kuklách a tričkách s nápisy „policie“. Hulákání „ve jménu zákona, stůj!“, „ber toho vpravo!“ a následující záchvaty smíchu dávaly případným kolemjdoucím najevo, že se přímé akce nemůžeme dočkat.
Nešlo ale jenom o zábavu. Tréninky se vyplatily a přispěly k úspěchu sobotní akce, i když je jasné, že na peklo plné uhelného prachu a policejních obušků dokonale připravit nemohly. Vyčerpávající běh na přímém slunci a zmatek panující při probíhání kordonu „těžkooděnců“ nicméně už v táboře poměrně přesně předznamenal, co se bude dít.
Stejně jako práce, i tréninky a veškerý program stál samozřejmě na dobrovolnosti a ochotě lidí se na něm podílet. I díky tomu, že se akce opakovaně avizovaly a neustále se připomínalo, že účastnit se alespoň jednoho tréninku je prostě dobrý nápad, k veškerému dění lidé i tak přistupovali odpovědně a aktivně se zajímali o to, jak se na sobotu mají připravit.
Policie znamená sledování a neustálou prudu
S údy zákona jsme byli v kontaktu už od momentu, kdy jsme přijeli na poněkud zastrčené nádraží Louky u Litvínova. Na místě čekala hlídka, jež jako na běžícím pásu legitimovala kohokoli, kdo vystoupil z vlaku s batohem na zádech. Ne snad, že by se jednalo o nějakou extrémní buzeraci – bylo jasné, že vyšší místa zaúkolovala partu místních policajtů, kteří sice každého ihned zastavili, na druhou stranu to celé evidentně chtěli mít co nejrychleji z krku. Kromě toho se ukázalo, že minimálně část cizinců identifikovali „jen jako“ a ve skutečnosti se jejich údaje neobtěžovali nikam zadávat.
Cílem bylo zjevně vytvořit paranoidní atmosféru. K té přispívaly i policejní hlídky neustále kroužící kolem tábora a kontrolující náhodně lidi, co se vydali do městečka. Nahodilost jejich činnosti bila do očí. Zatímco někteří z nás se kontrolám úspěšně vyhýbali po celou dobu, jiní se museli legitimovat dvakrát i třikrát.
Skoro každý den nad kempem přelétl policejní vrtulník a minimálně jednou došlo i na hrátky s dronem, byť poněkud zvláštní. Proč se skupina policajtů rozhodla vydat na šmírovací let v pět ráno, kdy se v táboře neděje vůbec nic, a proč dronem prolétla jenom jednou, a to ještě absurdně nízko, je ve hvězdách.
Jak se blížila sobotní akce, zvětšoval se počet tajných v městečku a zkracoval interval hlídek „náhodně“ projíždějících po cestách okolo. V noci na sobotu přišlo i zábavné zpestření v podobě šmírovacího vozu, který policajti zaparkovali za potůčkem kousek od tábora. Jak se setmělo a zavládla odhodlaná a nedočkavá nálada, zformovala se skupina lidí, co šla Velkého bratra pozdravit. Před potůčkem oddělujícím policejní a naše teritorium se postavila improvizovaná clona z obřího transparentu a jeden z přítomných anarchofolkařů začal hrát různé milé písně speciálně pro policejní uši. Sledovací kamery jsme oslepili silnými baterkami a na závěr se dvojice áčkařů vydala hlasitě si podiskutovat s poněkud zkroušenou policejní hlídkou na zákonu podléhající stranu potůčku.
V neděli se potom policejní síly přesunuly k výjezdovým cestám a do okolních vesnic. Snaha kontrolovat každého, kdo kemp opouštěl, byla sice systematická, při troše snahy a štěstí se jí ale dalo vyhnout. Další riziko kontroly ale čekalo na přestupních nádražích v okolí, kde se občas potloukaly hlídky povolané v rámci celé té absurdní mobilizace policejních sil z celého kraje.
Celkově se policejní aktivita během kempu snažila působit stylem „abyste věděli, že víme“. Neustálý pohyb hlídek kolem tábora a průlety vrtulníku toho reálně moc vyzkoumat nemohly (ostatně jak taky, když bylo předem naprosto zřejmé, co v sobotu podnikneme). Ve snaze znepokojit lidi a odradit je od akce ale policie naprosto selhala. Zda bude mít nějaký důsledek neustálá snaha namátkou identifikovat účastníky Klimakempu, teprve uvidíme.
Klimakemp znamená, že do Česka přišlo nové hnutí
Oproti loňskému roku Klimakemp narostl, a stejně tak související přímá akce byla mnohem masovější a sebevědomější. Je zřejmé, že se zde probouzí hnutí za klimatickou spravedlnost a přitahuje nové lidi i z řad těch, kteří by se jinak nikde neangažovali.
Pro anarchistky a anarchisty to znamená velkou příležitost i výzvu. Je zásadní, abychom se podobných akcí účastnili, přinášeli své zkušenosti a učili se z úspěchů i chyb. Jakkoli můžeme mít výtky ke striktnímu pacifismu akce i patrné neformální hierarchii, měli bychom počítat s tím, že příští Klimakemp může do velikosti i akčnosti snadno předstihnout ten letošní. Je zásadní, abychom byli u toho.