Příručka pro přímou akci je text, který vznikl překladem příručky, která byla distribuovaná v rámci britského hnutí za klimatickou spravedlnost v roce 2010.
Stáhnout si ji můžete zde pro tisk a zde v chronologickem pořadí.
Proč Příručka pro přímou akci
Příručka pro přímou akci je překladem publikace Direct Action Handbook, která vychází z britského radikálně environmentálního hnutí, jež se kultivovalo posledních dvacet let a získávalo zkušenosti během stovek úspěšných akcí. Příručka pokrývá především metody nenásilného odporu, které sehrály významnou úlohu nejen v britském environmentálním hnutí ale v celé britské historii. Příručka může posloužit českým environmentálním aktivistům v organizování a přípravě vlastních konkrétních akcí. Samozřejmě se nejedná o vyčerpávající návod, ale pouze o základní zjednodušené informace. Pokud někdo chce začít, bude muset zapojit vlastní fantazii, případně si může doplnit znalosti z dalších cizojazyčných knih a příruček, které byly napsány. Výhodou této příručky je stručnost a ucelenost. Překlad textu je věnován všem odvážným lidem, kteří se nebáli postavit na odpor úřednicko-mafiánské zvůli, která chtěla vykácet část Národního parku Šumava v létě 2011.
Máme i v Česku kulturu odporu?
Nejlépe si na tuto otázku můžeme odpovědět právě srovnáním se zemí, kde tato kultura odporu bezpochyby je. Odpověď nám může pomoc lépe pochopit a začlenit přímou akci než by bylo její pouhé naroubování na české poměry. Po celý novověk byla Británie samostatným a nezávislým státem, bez nadvlády cizí mocnosti. Síla státu zde byla taková, že přešel k aktivní koloniální politice. Nezávislost Británie na cizí mocnosti umožnila silnější vliv obyvatel na vedení tehdejší monarchie a vedla až k dočasným pokusům o nastolení parlamentní republiky, a to již v 17. století. Byla to svého druhu první úspěšná revoluce proti absolutistické moci. Monarchistická vláda se do Británie navrátila, ale již nebyla tak silná jako před revolucí. Silná třídní společnost vytvářela potřebu boje tamějších sociálních hnutí proti vládnoucí třídě. Nezávislost zase umožnila úspěch podobných hnutí tím, že více působila přímo na mocenské centrum. Mnoho takových hnutí bylo neúspěšných, jako například luddité (hnutí rozbíječů strojů). Ale některá, jako byly třeba sufražetky, ve svých snahách uspěly. Z doby nedávno minulé je často zmiňován úspěšný bojkot daně z hlavy. Tyto úspěchy v přímé paměti mnoha Britů mohou být jejich motivací aktivně ovlivňovat společenské události. Tradice emancipačního boje, různé druhy politického aktivismu, občanské neposlušnosti a schopnosti kolektivní organizace jsou v Británii běžné dodnes. Po právu bychom mohli nazvat Británii kolébkou mnoha sociálních hnutí a společenských tendencí.
Historicky se české země lišily. Byly dlouhodobě pod nadvládou cizích mocností, ať oficiálně (Rakousko-Uhersko), nebo fakticky (bývalý východní blok). Významnými pokusy v boji o rozšíření společenských práv bylo husitské povstání v 15. století a vzpoura českých stavů proti habsburské snaze o centralizaci moci v 17. století. Po třicetileté válce, od podepsání Vestfálského míru byly české země definitivně součástí rakousko-uherské monarchie, jejímž centrem byla Vídeň, čímž byly značně omezeny možnosti přímé politické angažovanosti. Ve 20. století zažili Češi hned několik odlišných státních a režimních uspořádání. Ta čerpala své státníky z domácích zdrojů, jejich výběr byl ale ohlasem měnící se mocenské rovnováhy ve světě. Většinu času strávili Češi pod nadvládou jiné mocnosti, nejprve to byla rakousko-uherská monarchie, vystřídaná dvaceti lety samostatnosti a nezávislosti během první republiky. Následovalo období nadvlády nacistického Německa, které bylo vystřídáno čtyřicetiletou nadvládou komunistické diktatury řízené ze Sovětského svazu. Schopnost politické a společenské angažovanosti v Česku je po této historické etapě značně omezená. V historii Česka a tudíž i v kolektivní paměti Čechů je zřetelný nedostatek úspěšných sociálních a protestních hnutí. To je jeden z důvodů, proč většina snah o společenské změny v Česku probíhá skrze oficiální instituce a nedochází k jejich principiálnímu zpochybňování.
Společenská angažovanost v Británii se vyskytuje v mnohem více podobách a častou je také občanská neposlušnost. Naproti tomu v Česku je politická angažovanost omezena především na oficiální organizace bez výrazného prvku občanské neposlušnosti či jiných radikálních aktivit. Podobně projevy společenské angažovanosti jsou v Británii mnohem častější. Důvodem je především to, jakým způsobem docházelo ke společenským změnám v obou zemích. V Česku se tak dělo zejména díky vnějším (mezinárodním) politickým vlivům a zásahům. Naproti tomu v Británii byly příčinou především vnitřní (vnitrostátní) společenské události. Politický aktivismus v Česku více kooperuje s politickým systémem, než že by se proti němu vymezoval. Naproti tomu britský aktivismus se dokáže mnohem více vymezovat proti převládajícímu společenskému systému a zažitým normám. Evidentně máme v kultuře odporu ještě co dohánět a rozhodně není nic lepšího, než začít něco dělat tady a teď.
O dvacet let napřed ve vývoji…
Přes britskou kulturu odporu nepřistálo radikálně environmentální hnutí do Británie ze dne na den. Britské environmentální hnutí si prošlo paralelním vývojem jako to americké. Přeci jenom se environmentální hnutí jako takové zrodilo v 60. letech 20. století a aby došlo k oddělení zrna od plev, muselo nejprve dojít k oddělení ekoreformistických oblbovadel společnosti od skutečného hnutí s radikálním obsahem… Vzniku environmentálního hnutí v Británii předcházely oficiální snahy omezit míru znečištění z industriální sféry a také založení konzervačně ochranářských spolků, jako byla Královská společnost na ochranu ptactva. Na začátku 60. let 20. století také vzniká radikální aktivismus za práva zvířat v podobě spolků sabotujících hony, ze kterých v 70. letech minulého století vznikla Animal Libration Front (ALF). To je ale trochu jiná písnička…
Za počátek environmentálního hnutí v Británii lze považovat až 70. léta 20. století, na jejichž začátku vznikla britská skupina Friends of the Earth (Přátelé Země), která byla svým původem ze Spojených států, kde vznikly o něco dříve. V roce 1977 pak vzniká britská skupina Greenpeace, také původně americká organizace. Greenpeace a Přátelé Země se věnovaly tématům jako toxické látky, kácení deštných pralesů nebo jaderná energetika. Původně kontroverzní organizace se postupně etablovaly a získaly veřejnou podporu, která mohla zajistit také jejich financování.
Na konci 80. a začátkem 90. let bylo environmentální hnutí v Británii zcela institucionalizované s minimem přímých akcí. Organizace jako Greenpeace a Přátelé Země získaly velkou podporu a vzrostl počet jejich členů. Masová organizace nutně vyžadovala rozdělení na aktivisty a podporovatele, a proto došlo také k centralizaci a profesionalizaci těchto organizací. Až poté vznikl prostor pro nové environmentální radikály, kteří využili formy grassroots (nehierarchického, necentralizovaného, zdola organizovaného) hnutí a Britové mohli kopírovat vývoj, který proběhl o deset let dříve v USA. V roce 1991 do Británie proniklo radikálně environmentální hnutí Earth First, které vzniklo v 80. letech právě ve Spojených státech. O rok později vzniklo v jižní Anglii navíc ještě radikálnější Earth Liberation Front.
Earth First se z počátku zaměřilo na dvě úspěšné kampaně: proti užívání geneticky modifikovaných organismů (1997 – 2004) a proti vládnímu programu na výstavby dálnic (1992 – 1997). Vzniklo celé anti-dálniční hnutí (anti-road movement), kterého bylo součástí Earth First. Během 90. let se podařilo pomocí taktiky blokád, sabotáží a protestních kempů celý vládní program výstavby dálnic zastavit (byl zrušen plán na několik set dálnic!!!). Kampaň se stala významným vítězstvím radikálních environmentálních aktivistů a přímé akce jako taktiky. Celé hnutí si přitom udrželo podporu veřejnosti a částečně také podporu médií. Proti výstavbě dálnic vystupovali i Přátelé Země, ale pouze mírnější formou symbolického protestu. Navíc se radikální aktivisté stali terčem jejich kritiky, a to nejen za anti-dálniční protesty. Další aktivitou radikálních environmentálních aktivistů v Británii bylo pořádání “street party”, antikapitalistických protestních akcí v ulicích měst pod hlavičkou Reclaim the Streets.
Dnešní britské environmentální hnutí je tématicky zaměřeno především na problematiku klimatických změn jako současného nejaktuálnějšího ekologického problému. Tomuto tématu se věnují jak etablované ekologické organizace jako Přátelé Země a Greenpeace, tak i radikální grassroots environmentální aktivisté. Přátelé Země a Greenpeace se zaměřují především na lobování a odbornou činnost. Greenpeace navíc pořádají také akce radikálnějšího charakteru, jako bylo například obsazení benzínových pump společnosti British Petroleum v létě 2010. Změnám klimatu v kontextu klimatické spravedlnosti se věnují radikální environmentální grassroots skupiny tím, že organizují přímé akce nebo protestní kempy proti kontroverzním projektům a soukromým společnostem. Jedná se o několik skupin nebo sítí skupin, z nichž významné jsou Rising Tide, Plane Stupid, Climate Rush a Camp for Climate Action. V roce 2010 se pozornost britského environmentálního hnutí částečně obrátila na problematiku těžby ropných písků a nově také na těžbu plynových břidlic (frakování), které velmi úzce souvisejí právě s klimatickými změnami. Vztah oficiálních britských environmentálních organizací k novým grassroots radikálním hnutím doznal změny. Zatímco antidálniční hnutí a Earth First byly oficiálními nevládními organizacemi kritizovány a odmítány, nové hnutí za klimatickou spravedlnost, které provádí přímé akce, je jimi podporováno. Například Climate Camp v roce 2010 byl finančně podpořen od britských Greenpeace…
České čekání
Za počátek českého environmentálního hnutí lze považovat pád bývalého režimu. Přestože probíhaly snahy o ekologické aktivity již během minulého režimu v podobě organizací jako TIS nebo Brontosaurus, lze za vznik environmentálního hnutí hnutí v Česku pokládat až založení nevládních organizací, jako jsou Hnutí Duha a Děti Země. V 90. letech minulého století vzniká také česká pobočka mezinárodní organizace Greenpeace. Hnutí Duha se během 90. let stává členem mezinárodní environmentální organizace Přátelé Země. V průběhu 90. let procházejí environmentální organizace svou radikální fází, podobně jako v 70. letech v Británii. Tematicky se tehdejší environmentální organizace zaměřují na kauzy jako likvidace obce Libkovice, dostavba jaderné elektrárny Temelín nebo výstavba dálnic. Radikálnější akce byly vedeny především formou blokády, demonstrace nebo happeningu. Přestože se někteří vůdčí členové Hnutí Duha podílejí i na ilegálních akcích, celkové směřování této organizace a celého environmentálního hnutí lze charakterizovat jako dlouhodobé umírňování. Toto umírňování je částečně vlivem peněz ze státních a evropských fondů. Kdo chce dotace, musí tomu uzpůsobit i svou činnost (jak tématem tak prostředky). Finanční stabilita přináší profesionalizaci pracovníků sdružení, po kterých již není požadováno přesvědčení a zápal, ale profesionalita v jejich specializaci. Takovýto výběr zaměstnanců a potažmo členů organizace se dále podepsal na deradikalizaci hnutí.
Během druhé poloviny 90. let se v Česku částečně objevuje i radikální environmentální aktivismus. Jednalo se právě o britské vlivy, které měly jen dočasný charakter. V českém prostředí tento prvek nevznikl přirozeným vývojem a neuchytil se. Tento aktivismus byl zastoupen organizací Earth First pod českým názvem Země především, která se aktivizovala zejména v období okolo konání summitu Světové Banky a Mezinárodního měnového fondu v Praze v roce 2000. Dále se jednalo o pořádání několika street parties pod hlavičkou Reclaim the Streets. Tyto aktivity byly spíše ojedinělé a během posledních osmi let nevykazují Earth First v Česku žádné aktivity.
Během uplynulé dekády se české environmentální hnutí zastoupené již prakticky jen nevládními organizacemi dále vyvíjí. Dochází k praktickému vymizení přímých akcí. Environmentální organizace se pod tlakem veřejného mínění a zdrojů finančních prostředků konformizují a proměňují v odborné agentury. Jejich hlavní činností jsou lobování na legislativní úrovni, odborné poradenství, vzdělávání a účast ve správních řízeních.
Nejvýznamnějšími environmentálními organizacemi v Česku jsou pravděpodobně Hnutí Duha, Arnika a Greenpeace. Přestože mají všechny částečně jiný způsob práce a jiný poměr hlavních zdrojů financování, lze u nich vysledovat podobný rys ve vnímání veřejnosti. Sebe chápou jako odborné organizace a po veřejnosti nežádají aktivizaci, ale dary, podpisy a mandát jednat jejím jménem. Po vzoru zahraničí se Greenpeace i Hnutí Duha tématicky zaměřují z velké části na klimatické změny.
Greenpeace jsou financovaní od dobrovolných dárců a mohou si dovolit největší míru kontroverze pořádáním občasných přímých/symbolických akcí. Přesto jejich činnost stojí především na lobování. Arnika, která má minimum financí od dobrovolných dárců a 95 % plyne z grantů, provádí téměř výhradně odbornou a poradenskou činnost. Hnutí Duha je financovaná z 30 % dárci a zbytek tvoří granty a její činností je jak lobování, tak odborná a poradenská činnost. Stojí pomyslně někde mezi Greenpeace a Arnikou. Environmentální aktivismus ve své radikální podobě se v Česku vyskytuje ojediněle. Lze za něj považovat například blokádu v roce 2011 v Národním parku Šumava, kterou ovšem nelze považovat za grassroots aktivitu, především díky částečnému řízení zavedenými nevládními organizacemi.
Nadešel čas pro tvou přímou akci
V Česku se dnes nachází pouze oficiální konformní forma environmentálního aktivismu, kdežto v Británii se mimo tyto oficiální organizace nachází také radikální grassroots environmentální hnutí. Je to především odlišným kulturním kontextem, navíc v Británii vzniklo environmentální hnutí o dvacet let dříve než u nás. Před začátkem 90. let se vzniklé environmentální organizace v Británii proměnili v konformní organizace a vznikl zde prostor pro radikální environmentální hnutí. V době vzniku radikálního environmentálního aktivismu v Británii se environmentální hnutí v Česku jako takové teprve rodí. Vzniklo původně také jako radikální hnutí a podobně se během patnácti let etablovalo v konformní organizace. Nové radikální environmentální hnutí v Česku zatím nevzniklo, ale již máme podmínky v podobě společenské atmosféry nesouhlasu se systémem, inspirace ze zahraničí, mnoha environmentálních problémů (potenciálních bojů), vyklizeného bitevního pole od nevládek…