Přichází (T)armagedon?

Peak oil nebo také ropný zlom je koncept známý v ekologických, ale také ekonomických kruzích jako vrchol spotřeby využívání ropných produktů. Po tomto zlomu má docházet ke ztenčování ropných zásob a podle apokalyptických vizí některých ekologů by mohlo dojít k armagedonu v podobě zhroucení světové infrastruktury závislé na fosilních palivech. Optimističtější ekonomové naproti tomu předpovídají oddálení tohoto zlomu v důsledku těžitelnosti nových nalezišť a pomalý přechod na jiné energetické zdroje v důsledku zdražování ropy. Co se ve skutečnosti právě nyní děje? Pravdu mají do jisté míry i ekonomové i ekologové. Peak oil se pravděpodobně odkládá těžbou nekonvenčních zásob ropy, které jsou za současných cen za barel (159 l) na světových trzích ziskové. Ale právě toto můžeme považovat za skutečný ekologický (T)armagedon. Tar sands je anglický výraz pro ropné písky, které oddalují uzavření ropných produktovodů a konec doby ropné. Geologicky se jedná o formu ropných živic, tuhých za běžných teplot, ve směsi s pískem, jílem a vodou, které se nacházejí v zemské kůře.

Přestože ekologické organizace ve světě bijí na poplach a vedou proti těžbě ropných písků kampaně v Čechách, je tato problematika víceméně neznámá. Světové ekologické organizace považují za současný ekologicky nejdestruktivnější projekt na světě těžbu ropných písků v Albertě v Kanadě. Kanada má totiž po Saudské Arábii druhé největší těžitelné ropné zásoby na světě (více než Irán, Irák nebo Kuvajt) a jejich těžba začala pozvolna již od poloviny devadesátých let. Svým rozsahem se jedná o největší industriální projekt na planetě a dotýká se území většího než Česká a Slovenská republika dohromady (140 000 km2) v místech, kde se rozkládaly nebo rozkládají boreální lesy. Kdo má zájem, může využít internetovou aplikaci Google Earth a vyhledat si okolí města Forth McMurray v kanadské Albertě a podívat se na celou scenérii z výšky. Již dnes je Kanada největším dodavatelem ropy pro USA, největšího spotřebitele této suroviny na světě, a v posledním desetiletí tak zastoupila prvenství Mexika a Saudské Arábie. V současnosti těží Kanada 1,3 milionu barelů ropy denně a do roku 2030 by mělo toto množství stoupnout na 3 – 5 milionů barelů za den. Celý projekt má nevídané ekologické důsledky, vč. dopadů na život původních národů a odráží se v politické rovině.

Ropné živice se nacházejí v různé hloubce a podle toho je i volen způsob těžby. Pokud jsou ropné písky blízko povrchu, volí se těžba v povrchovém dolu, a pokud se nacházejí ve větších hloubkách, je pro vytěžení potřeba technologie vysokotlaké injektáže, tzv. in situ metoda. Povrchová těžba trochu připomíná severočeské uhelné doly: odlesněním povrchu prakticky dojde ke zničení lokálního životního prostředí a ekosystémů (často se jedná o boreální lesy a rašelinné mokřady), elektrickými rypadly je zemina vydolována a obřími trucky pak převezena a na místě dolu zůstanou jámy o hloubce několika desítek metrů. Z odtěžené horniny se po převozu získává průmyslovým způsobem ropa s účinností jednoho barelu ze dvou až čtyř tun zeminy. Pro vytěžení 80 % ropných písků je zapotřebí in situ těžba, která vynáší ropu napovrch pomocí vstřikování tlakového proudu vody za vysokých teplot. In situ metoda vyžaduje dvakrát více vody a energie než povrchová těžba.

Jaký je ekologický dopad těžby ropných písků? Více skleníkových plynů, ztenčování zásob ropy, toxické zamoření, odlesňování a dopad na biodiverzitu. Protože tyto dopady jsou v článku pouze nastíněny, je potřeba doporučit publikace s podrobným výkladem: Unconventional Oil – Scraping the bottom of the barrel? od WWF a Cooperative bank a Dirty Oil – How the tar sands are fuelling the global climate crisis od Greenpeace Kanada. Změna klimatu je v současnosti asi nejvíce skloňovaný termína jeden z hlavních impulsů ekologických aktivistů, proč se snaží tomuto gigantickému projektu zabránit. Mezi zmiňované argumenty patří především to, že proces těžby uvolňuje třikrát až pětkrát více oxidu uhličitého než při těžbě konvenční ropy, přičemž ropný průmysl sám připouští navýšení emisí jen o 10 – 15 %. V emisích z těžby samotné se jistě promítá energie potřebná pro těžbu v otevřených dolech, dále spalování zemního plynu při ohřevu vody pro in situ těžbu, úniky do atmosféry při destrukci přirozených ekosystémů s funkcí zásobárny uhlíku. Spálením 174 miliard barelů kanadské ropy se tak můžeme posunout blíže ke klimatické krizi doprovázené sociální nespravedlností, protože původci a nositelé dopad změn klimatu nebudou stejní.

Nadměrným čerpáním vody ovlivňuje těžba životní prostředí především na regionální úrovni. Pro každý barel ropy je potřeba 2 – 4 a podle jiných zdrojů 3 – 7 barelů vody. Primárním zdrojem vody je Athabasca River, ze které je ročně čerpáno 539 milionů kubických metrů vody. Pouze 5 – 10 % tohoto objemu je dostatečně čisté na návrat do řeky. Již dnes jeví říční ekosystém známky stresu. Pro srovnání Toronto s 2,5 miliony obyvatel má roční potřebu vody asi 450 milionů kubických metrů.

Na místě těžby vznikají veliká toxická zbytková jezera s těžebním odpadem, která jsou tvořena pískem, jílem, bahnem, uhlovodíky a toxickými chemikáliemi. V roce 2009 jezera zabírala rozlohu 130 km2 a jsou údajně viditelná z vesmíru. Díky své blízkosti představují potenciální riziko pro Athabasca River a ekosystémy nacházející se po proudu řeky. Už v roce 2008 se v reportech kanadské ekologické organizace Environmental Defence objevily informace o průsacích milionů litrů kontaminované vody do okolí.

Primární boreální lesy pokrývají velkou část kanadských ropných písků, celkem 138 000 km2. Deforestace se netýká pouze povrchových dolů, ale i území nutného pro infrastrukturu jako jsou silnice, vrty a potrubí. Navíc k další deforestaci dochází seismickou činností způsobenou těžbou. Zmíněná infrastruktura nutná pro in situ těžbu má vliv také na fragmentaci boreálních lesů a ovlivňuje klesající populace karibu. V blízkosti dolů se nacházejí tři chráněné oblasti: Wood Bufalo National Park, Clearwater River Provincial Park a Meadow Lake Provincial Park, které mohou být ohroženy kontaminací toxických látek, protože se nacházejí po toku místních řek

Kontaminace životního prostředí v oblasti vede k porušení práv původních národů, které v Albertě žijí. Smlouvy podepsané v 19. století totiž zaručovaly indiánům „právo vykonávat jejich obvyklé činnosti jako lov, užívání pastí a rybaření“. Ovšem mnoho občanů původních národů cítí, že jsou těchto práv fakticky zbaveni. Nejen že rybáři a lovci nacházejí stále častěji nádory v rybách a lovné zvěři, ale vzrůstá i výskyt rakoviny a nemocí spojených s imunitou v komunitách původních obyvatel. Zvýšený výskyt těchto zdravotních problémů byl potvrzen studií Alberta Health Services například ve Fort Chipwyan na břehu jezera Athabasca po proudu od mnohých ropných dolů. Současně byly nalezeny nebezpečné koncentrace arsenu, hliníku, chrómu, kobaltu, mědi, železa, olova, fosforu, selenu, titanu a fenolu ve vodách a arzenu, kadmia a polycylklických aromatických uhlovodíků v sedimentu a rtuti v rybách. Nejnebezpečnější je výskyt arzenu, polycyklických aromatických uhlovodíků a rtuti, které mají širokou paletu rizik: rakovina, cévní poruchy, poškození kůže a jater, nervové poruchy, poruchy kognitivních funkcí, selhání ledvin nebo dýchání a smrt. Přestože bylo podepsáno několik dohod mezi některými kmenovými vůdci a ropnými společnostmi, cítí mnoho lokálních komunit, že jsou obcházena jejich práva, protože z nich mají prospěch pouze někteří a jsou nevýhodná pro původní komunity jako celek. I Human Right Council Spojených národů v roce 2008 potvrdil výtky indiánů, že expanze těžby ropných písků probíhá bez souhlasu těch, jejichž zdraví, ekosystémy, živobytí a způsob života jsou dotčeny. Původní národy se již organizují v odporu proti ropnému boomu v Kanadě a nabývají formy od radikálních grassroot aktivit až po vyjednávání s vládou v Albertě i kanadskou vládou.

Kanada mívala renomé správně fungující demokratické společnosti s ohledem na lidská práva, ale s příchodem ropných společností a prosazováním jejich zájmů se tato představa pomalu sesouvá jako domeček z karet. Jak jsme se mohli přesvědčit v mnoha zemích na světě v minulosti, ropa působí jako politický korozivní faktor a stranou jdou i lidská práva. Stačí si připomenout popravy aktivistů vystupujících proti těžbě společnosti Shell v Nigerii. I Kanadská vláda je stejně úplatná ropné lobby a propaguje klima skeptickou politikou, což se projevilo i na kanadském vyjednávání na klimatické konferenci v Kodani. Kanadský premiér zapletený s ropnými společnostmi Stephen Harper směřoval do Kodaně pozdravy přímo z ropné Alberty. Ministr životního prostředí Kanady Jim Prentice zase otevřeně kritizoval provincii Quebec za zelenou politiku, která redukuje konzumaci fosilních paliv. Veřejná propagace ropného průmyslu je doprovázena i umlčováním veřejných kritiků této politiky. Například Dr John O´ Conner, který jako první upozornil na zdravotní problémy lidí ve Fort Chipewyan, byl mezi roky 2007 až 2009 vyšetřován pod hrozbou ztráty licence lékaře. Mezi několika obviněními bylo i šíření poplašné zprávy, ale i toho byl nakonec zproštěn. Současně se vláda pokoušela zmírňovat informace o zdravotních následcích původních obyvatel. Podobný tlak vyvíjejí i ropné společnosti, když se snaží ovlivňovat kmenové vůdce a složení kmenových zástupců, kam se snaží prosadit loajální osoby. Lidskoprávní organizace již tvrdí, že v souvislosti s těžbou ropných písků již není kanadská demokracie tak průhledná jako dříve.

Čtenáře jistě napadá otázka, kdo v Albertě těží? Dnes jsou v těžbě ropných písků zapleteny snad všechny větší ropné společnosti. Například na webu Rainforest Action Network, aktivistické organizace bojující proti těžbě ropných písků, můžeme nalézt 46 ropných společností, mezi nimiž nechybí staré známé firmy jako jsou Shell, British Petroleum, Chevron, Exxon Mobil, Total, ale i domácí kanadský magnáti jako Suncore Energy, Syncrude, Imperial Oil a Petro Canada. Žádná z nich se jistě nechce připravit o velký zisk z krájení kanadského ropného koláče. Ovšem těžba ropných písků není tak snadná a vyžaduje vysoké investiční náklady do infrastruktury, značně vyšší než do běžné těžby. To činí ropné společnosti závislé na investicích a půjčkách z bankovního sektoru. Do dolů, ropovodů, rafinerií a dalších nutných technologických zařízení bylo od roku 2000 již investováno 86 miliard amerických dolarů a v současnosti se plánuje a investuje dalších 125 miliard. Což je i jeden z důvodů, proč se environmentální aktivistické skupiny bojující proti ropným pískům zaměřují ve svých kampaních také proti bankám, které půjčují na podobné projekty.

Například rozšířením boje proti ropným pískům do Velké Británie skončily na mušce aktivistů British Petroleum (BP), Shell, ConoccoPhilips a Enbridge, ale současně také britské banky, které poskytují těmto firmám úvěry: Royal Bank of Scotland (RBS), HSBC a Barclays. Takže například na benzínkách BP a Shell již během jara probíhaly párty, kdy grassroot aktivisté ze skupin jako Rising Tide, Earth First a Climate Camp obsadili benzínové pumpy těchto společností, aby uspořádali kreativní pouliční party a upozorňovali okolo procházející lidi na porušování lidských práv a ničení přírody, které mají tyto společnosti na svědomí. Dále během jara podnikli aktivisté Art not Oil několik symbolických akcí proti společnosti BP, která sponzoruje několik nejvýznamnějších londýnských kulturních institucí (Tate Modern, Tate British, Britisch Museum ad.). Slogan Beyond Petroleum, který používala společnost ve snaze o greenwashing, by měl spíše znít Back to Petroleum. Letošní britský Climate Camp pak byl zaměřen proti RBS, která v Británii poskytuje největší úvěry na těžbu ropných písků. RBS byla v době krize zachráněna miliardami liber z veřejných peněz v době, kdy dochází k sociálním škrtům ve zdravotnictví nebo vzdělávání. Aktivisté ve snaze donutit banku k etickému investování tak neváhali bojovat ani přímou akcí a obsazením golfového hřiště globálního vedení RBS. Jak moc budou podobné taktiky a kampaně úspěšné, ukáže čas, ale již dnes je jasné, že pomáhají vnášet do povědomí společnosti problémy spojené s těžbou ropných písků.

Nejedná se jen o otázku Kanady, ale ropné živice se nacházejí i jinde ve světě. Například Jordánsko, Venezuela, Kongo, Maroko, Austrálie, Čína nebo Madagaskar. O těžbu na Madagaskaru nebo v Jordánsku již usilují některé ropné společnosti. Budou ovšem muset vyvíjet trochu odlišné technologie, které jsou dnes v podstatě testovány na Kanadě, která představuje pokusnou plochu, jak překonat ropný zlom novou těžbou. O tom, jak budou dodržovány lidská práva například v Kongu, chráněna příroda na Madagaskaru nebo získávány vodní zdroje v Jordánsku, si nemůžeme dělat iluze, pokud se podíváme na podobné skutečnosti v Kanadě, která patří mezi „osm nejvyspělejších států světa“. Ropné písky nás pomalu vmanévrují do neudržitelné budoucnosti klimatické krize prodloužením naší závislosti na fosilních palivech.

M.V.