Critical Mass jako otevřený prostor

Srážka cyklisty a automobilu není ničím výjimečným. Každý rok takovou srážku mnoho cyklistů nepřežije. Strach o vlastní bezpečnost je podle dotazníků nejvýznamnější činitel, který ovlivňuje volbu způsobu dopravy u potenciálních cyklistů. Ti, kteří usedají na svá kola, přestože ve městě nemají vybudovanou dostatečnou infrastrukturu, se pak krčí na kraji silnice nebo spoléhají na ohleduplnost řidičů. A právě protože nejsou všichni řidiči těmi ohleduplnými, představuje dopravní prostor bojiště s nerovnými podmínkami. Emancipace cyklistů v dopravním provozu je pravděpodobně hlavní faktor, který vedl ke vzniku mezinárodního cyklistického hnutí Critical Mass. Toto hnutí lze jak rétorikou a motivy, tak způsobem organizace přirovnat k emancipačním hnutím jako bylo hnutí dělníků za osmihodinovou pracovní dobu nebo k hnutím za všeobecné a také ženské volební právo.

Ač se různě po světě odehrály cyklojízdy již na konci 19. století a v 70. letech 20. století, je za počátek současného cyklistického hnutí považováno odstartování pravidelných měsíčních cyklojízd v San Francisku. V září 1992 takto odstartovala první cyklojízda s názvem Commute Clot a měla okolo 50 účastníků. Následující jízda, v příštím měsíci, již nesla název Critical Mass. Tento název pochází z filmu Return of the Scorcher režiséra Teda Whita. Ve filmu jsou záběry ukazující běžnou dopravu v Číně s komentářem, že křižovatky jsou tam bez světelného značení a silnice jsou užívány velkým množstvím cyklistů společně s řidiči automobilů. Pro jednoho cyklistu se tak samotný přejezd křižovatkou stává nebezpečným. Proto se cyklisté shromažďují na kraji křižovatky a ve chvíli, kdy se jich shromáždí dostatečné množství – anglicky právě critical mass, vyjedou společně napříč křižovatkou.

Critical Mass nebyly nahlášeny na úřadech, zaštítěny žádnou oficiální organizací, ani neměly žádného mluvčího pro kontakt s úřady – postrádaly tak formální hierarchii. Navíc ovšem postrádaly také stabilní hierarchii neformální, což znamená, že byly organizovány anarchisticky „zdola“. Absence hierarchie vyžadovala neexistenci vyšší autority. To je také důvod, proč je datum konání cyklojízd fixně vázáno na určitý den, kterým je zpravidla poslední pátek v měsíci. Critical Mass byly v San Francisku iniciovány v okruhu několika aktivistů, z nichž nejznámější je Chris Carlsson, který se stal ikonou tohoto hnutí.

Během roku 1992 a 1993 se Critical Mass v San Francisku rozrostly na přibližně 500 účastníků a během pár let se zvětšily na události s více než 1 000 účastníky každý měsíc. Již v roce 1993 začaly po vzoru San Franciska vznikat na stejném organizačním základě Critical Mass v dalších městech USA. Cyklojízdy, které existovaly již dříve, se často přejmenovaly na Critical Mass a změnily dobu konání na poslední pátek v měsíci. Hnutí se jen v USA takto rozšířilo do více než 130 měst. Ale šířilo se i mimo Spojené státy prakticky do celého světa. V dubnu 1994 se jela první Critical Mass v Londýně, v září 1995 v Sydney, ve stejném roce v Torontu, Montrealu a dalších kanadských městech.

Následovala další města v Indii, JAR, Japonsku, Izraeli, Číně, Filipínách, Jižní Koreji, Brazílii, Argentině, Kolumbii, na Novém Zélandě a v dalších zemích v Evropě: např. Španělsko, Belgie, Francie, Irsko, Polsko, Maďarsko, Rakousko, Itálie, Rusko a Bělorusko. Během deseti let se Critical Mass rozšířila do 300 až 400 měst po celém světě. Toto grassroot hnutí tak dobylo minimálně 40 zemí na všech obydlených kontinentech. Na rozšíření Critical Mass se významně podílely alterglobalizační tendence ve společnosti druhé poloviny devadesátých let minulého století. Automobilová kultura se tehdy stala synonymem kapitalismu, proti kterému demonstrovalo i jiné tehdejší hnutí Reclaim the Streets, které mělo s Critical Mass společné nejen nepřítele, ale také cíle: osvobození veřejných prostor před automobilismem a komodifikací. Mnoho street parties, které byly formou projevu právě hnutí Reclaim the Streets, a jednalo se v podstatě o zábor veřejného prostoru velkým množstvím bavících se lidí, se konalo současně nebo ve spolupráci právě s Critical Mass, které v některých případech usnadňovaly tyto prostory obsadit lidmi.

Poté, co byl na začátku nového milénia v mediálním diskursu pojem ekonomická globalizace vystřídán pojmem terorismus, ustoupily alterglobalizační tendence do pozadí, ale Critical Mass přetrvaly, a dále se rozšířily a vyvinuly. V jednotlivých zemích se cyklistická hnutí transformovala podle místního kulturně-politického kontextu. Dále vznikla a rozšířila se také další podobná cyklo-hnutí jako například World Naked Bike Ride (nudistické cyklojízdy) nebo cyklojízdy k Mezinárodnímu dni bez aut. Mnohdy, jako například v České republice, je původní myšlenka Critical Mass úplně deformována a zůstává pouze forma aktivity – cyklojízda a nejasný odkaz k pojmenování Critical Mass. Nedopadlo tak cyklo-hnutí pouze v České republice, ale části postsovětských i západoevropských zemích, kde došlo k odklonu od nehierarchické struktury Critical Mass a zastřešení oficiálními cyklistickými advokačními organizacemi. Přesto se stále ve většině zemí termínem Critical Mass běžně označuje již samotná cyklojízda. Jaký je v nich vlastně rozdíl?

Ve většině anglofonních zemích, kde přetrvává anarchistický model cyklojízd, používají k popsání těchto událostí pojem organizovaná koincidence. Jedná se o otevřený prostor složený z autonomních jednotlivců bez formálních nebo neformálních organizátorů. Každý takový jednotlivec se chová podle svých vlastních přesvědčení na vlastní zodpovědnost, snaží se také ovlivnit trasu nebo podobu cyklojízdy. V kontextu Critical Mass se používá pojmu xerokracie odkazující se na to, že dění na cyklojízdě může zásadním způsobem ovlivnit nebo zvrátit jakýkoliv jednotlivec nebo skupina cyklistů bez nějakého oficiálního pověření. Proto může být charakter každé jednotlivé cyklojízdy velmi odlišný, záleží na účastnících, kteří se sešli na tradičním místě v tradiční čas. Podobné události jsou označovány termínem dočasná autonomní zóna. Jedná se o strukturu, která vzniká bez hierarchických vztahů působením mnoha svobodných jednotlivců. Je to jakési zrození fungující společenské struktury z chaosu. Critical Mass postrádá prvoplán a jasný formulovaný účel. Celá událost tak může nabrat spontánního vývoje, ale také vzniká jakási roztříštěnost a pluralita názorů. Každý cyklista má vlastní motivace a důvody účasti na události, proto také nedokáží jasně formulovat cíle nebo účel cyklojízdy. Jediným účelem se stává událost sama o sobě a tvorba sociálního prostoru pro setkávání cyklistů, po kterých je vyžadována maximální míra participace.

V České republice mají cyklojízdy, zvláště ty pořádané sdružením Auto*mat, velmi odlišný organizační přístup. Jsou zpravidla oficiálně pořádané nějakou nevládní cyklistickou nebo environmentální organizací nebo sdružením, které za událost přebírá zodpovědnost a celou akci organizačně připravuje. Organizátoři svolají sraz cyklojízdy na určité místo a čas, plánují trasu a cíl cyklojízdy, odpovídají za akci před úřady a dopravní policií. Tento model vyžaduje více energie při přípravě, dělbu práce a hierarchii. Dochází k rozdělení rolí na organizátory a na pouhé účastníky, z nichž je každý zatížen jinou mírou zodpovědnosti za událost. Pražské sdružení Auto*mat pořádá velké a malé cyklojízdy, které se v organizaci významně liší mírou energie, kterou do nich investují. Velké cyklojízdy, které se konají vždy na jaře a na podzim, vyžadují významně větší organizační úsilí a dokáží zmobilizovat až tisíce účastníků. Přestože pražské cyklojízdy Auto*matu vznikly z myšlenky Critical Mass, vyvinuly se v události s formalizovanou hierarchií, která se vytvořila okolo nejaktivnějších účastníků a iniciátorů, kteří nepojali cyklojízdy jako otevřený prostor bez vůdců, ale využili ho k prosazení vlastní environmentální agendy.

Tyto dva odlišné přístupy v organizační struktuře mají zásadní dopad na podobu samotné události. A rozdílností je celá řada. Z pohledu účastníka je zásadní rozdíl především v atmosféře. Při srovnání londýnských Critical Mass s maximálním počtem okolo tisíce účastníků v letním období a velkých cyklojízd Auto-matu, které přilákaly až na pět tisíc účastníků, se zdají ty pražské poněkud strohé, kde chybí bezprostřední chování účastníků a napětí z neočekávatelných momentů. Tato sterilita je výsledkem propracovaného plánu organizátorů namísto volného průběhu akce.

Další podstatný rozdíl panuje ve vztahu k úřadům a policii. Při Critical Mass hraje policie restriktivní úlohu a snaží se prostor zabraný cyklisty smrsknout. Cyklojízdy sdružení Auto*mat jsou nahlášené akce ve spolupráci s policií. Organizační kolektiv dobrovolníků zastupuje roli, kterou běžně plní během Critical Mass policie například také tím, že zmenšují prostor města zabraný cyklojízdou například popoháněním cyklistů na chvostu. Přestože se občas stane, že se Critical Mass prožene nákupním centrem, jako například v říjnu 2010 v Londýně nelze nazvat její účastníky za primárně konfrontační. Naopak si vytvořili jisté asertivní návyky, které pomáhají předejít konfrontacím s řidiči automobilů. Například cedulemi s nápisem: „Zatrub, pokud máš rád cyklisty“, které ukazují troubícím řidičům. Přesto došlo i na významné konfrontace s policií. Takovou událostí byla Critical Mass v červenci 1997 v San Francisku, která vyústila ve střet s policií. Této jízdy se zúčastnilo na 5 000 cyklistů, z nichž bylo asi sto zatčených. Dalším příkladem je New York, kde Critical Mass čelila dlouhodobě perzekuci ze strany newyorské policie a úřadů. Problémy v New Yorku nastaly v srpnu 2004, kdy se událost překryla s národním shromážděním republikánů. Policie od té doby na každé Critical Mass zabavovala kola a zatýkala účastníky, kteří přišli na místo srazu. Navíc se úřady města snažily usvědčit environmentální aktivisty, které považovaly za organizátory.

Společenský dopad těchto paralelních hnutí je i ve schopnosti vytvářet agendu, které chtějí dosáhnout. Zatímco u Critical Mass je něco takového nemožné, protože fungují pouze jako sociální prostor pro cyklisty a formální sdružení a požadavky v něm vzniklé jsou již nezávislé. Auto*mat má definované a odborně zpracované cíle, které dokáže velmi obratně prosazovat. Investují mnoho energie mimo cyklojízdy, které se stávají instrumentálním prvkem pro snadnější dosažení cílů.

Asi nejpodstatnější rozdíl v obou organizačních modelech cyklojízd je míra participace jednotlivých účastníků. Zatímco Critical Mass vyžadují a umožňují maximální možnost angažovanosti všech jednotlivců, cyklojízdy Auto*matu toto nejenom nevyžadují, ale z velké části ani neumožňují.

Jako plus pro Auto*mat je nutno dodat, že na velkých cyklojízdách v Praze se oproti Critical Mass podílejí velkou měrou sváteční cyklisté a události navíc zasahují širší sociální spektrum účastníků. Na pražských cyklojízdách běžně potkáte vedle politiků také squatery a anarchisty. Naproti tomu ač jsou Critical Mass otevřené všem, potkáte na nich z velké části squaterskou, aktivistickou a cyklistickou komunitu.

Oba typy cyklojízd nám demonstrují dichotomii mezi efektivitou, která představuje schopnost dosažení cílů, a mezi vnitřní demokracií, která je spojena s angažovaností jednotlivců. Zatímco Critical Mass jsou vysoce vnitřně rovnostářské a málo efektivní v prosazování cílů, sdružení Auto*mat je hierarchická organizace s velkou efektivitou. S rovnostářstvím v organizační struktuře je spojena rovněž vysoká míra aktivity a zapojení jednotlivců.

Pokud přeneseme celý problém na celé environmentálně-sociální hnutí, je zajímavé se zamyslet, proč se o post-sovětských zemích mluví jako o zemích s nízkou mírou zapojení jednotlivců do politického aktivismu. Nízká kolektivní angažovanost je pravděpodobně spojená s profesionalizovanými a institucionalizovanými organizacemi. A narážíme na otázku o vejci a slepici. Co je příčina a co je následek? Vznikají profesionální hierarchické organizace z nízké míry participace nebo nízká míra participace z profesionálních hierarchických organizací? Nebo jen částečně? Myslím, že nemůžeme s jistotou tvrdit, že kvůli nízké angažovanosti vznikl současný český model environmentálního aktivismu. Do jaké míry udržují současné environmentální organizace veřejnost v pasivitě? Lze očekávat něco jiného, pokud jsou po jednotlivcích žádány především podpisy nebo finance a nikoliv vlastní aktivita?

Navíc je hierarchická struktura spojená s tunelovitým viděním, protože jednotlivcům je nabízena jen specifická činnost, kde není nezbytně nutné kritické vědomí celku. Toto vědomí celku je přesouváno na vedoucí jednotlivce a nikoliv na každého člena. Na základě takovéto dělby práce vzniká hierarchie zodpovědnosti, kde všichni členové nebo účastníci nejsou zatíženi stejnou mírou zodpovědnosti za celek. Jednotlivci pak podléhají tunelovitému vidění bez výrazné schopnosti sebereflexe. Aktivisté se v tomto modelu stávají jistým způsobem specialisty nebo odborníky na společenskou změnu.

Součástí geneze mnoha problémů, které řeší environmentální organizace, je právě extrémní dělba práce ve společnosti spojená s hierarchickým přístupem v zodpovědnosti. V takovémto modelu pak mají jednotlivci zodpovědnost pouze za určitý výsek aktivit společnosti. Ve filmu Auto*mat mluví jeho tvůrce o tomto problému jako o „roli, za kterou nevidíme”. Právě dělba práce a specializace vedou k snižování zodpovědnosti za celou společnost a k zvyšování zodpovědnosti jednotlivců pouze za svou roli. Takto vzniká ve společnosti diktát odborníků. Je na místě klást si otázku, zda je možné řešit problém způsobem, kterým se stáváme součástí tohoto problému.

V tomto zamyšlení nad současným hierarchickým typem politického aktivismu, který se rozšířil ve střední a východní Evropě, lze nalézt dvě rizika: 1) ztráta širší perspektivy úzkou specializací aktivismu a 2) malá vnitřní organizační průhlednost a rovnost členů. V západoevropských zemích, kde má politický aktivismus dlouhou kontinuální historii, funguje více způsobů sociální organizace, které podporují aktivitu jednotlivců v kolektivu. Pokoušejí se vytvářet struktury, které prosazují alternativu převládajícímu fungování společnosti nejen svou agendou, ale i svým způsobem fungováním.

Co lze vzkázat sdružení Auto*mat? Rozhodně nelze nic vyčítat jejich prospěšným aktivitám v boji za lepší život v Praze. Ovšem používáním názvu Critical Mass pro pražské cyklojízdy se dostávají na tenký led, protože tím vysílají signál, že se jedná o otevřený prostor, kde může kdokoliv participovat a nezávisle na současném mocenském centru měnit trasu bez toho, aniž by za to mohl být haněn. Nebylo by to poprvé, kdy by se něco podobného odehrálo. V březnu 1997 se části cyklistů podařilo strhnout Critical Mass v San Francisku z oficiálně vytyčené trasy směrem na vyhlídku na Hale Bobbovu kometu. Byla to reakce na dočasnou hierarchii. Podobně nedávno dopadla také oficiální cyklojízda v Polsku.

M.V.