Následující text je pouze a jen osobním pohledem jednoho z blokádníků, který se samotné blokády účastnil (a mohl účastnit) pouze po omezenou dobu tří dnů. Nemohu proto hodnotit celkový vývoj a posun v blokádě během více dnů nebo po mém odjezdu. Ačkoliv je celý text výhradně kritický, není určen jako odsouzení způsobu organizace blokády samotné, ale spíše by chtěl vyprovokovat diskuzi o samotné strategii a organizaci podobných událostí.Jsem si plně vědom, že v dané situaci v daný čas nebylo zbytí a samotná organizace blokády probíhala na kraji možností za vypětí sil mnoha lidí. Proto bych byl velmi nerad, pokud bych tím někoho z blokádníků popudil, i když se tak jistě stane. Samozřejmě počítám s tím, že lidé, kteří na blokádě vytrvali po mnoho dnů, budou vidět věci mnohem jinak.
Základním východiskem k mému kritickému postoji je samotné chápání přímé akce. Na rozdíl od českých NGOs si nemyslím, že je přímá akce pouze a jenom poslední možnou “záchrannou brzdou”, jakýmsi posledním použitelným nástrojem k prosazení nějaké agendy. Přímá akce je pro mě tím nejdůležitějším aktivistickým nástrojem v rukou lidí, kteří cítí nějakou nespravedlnost. Je to filozofie svépomoci a nespoléhání se na nikoho dalšího (politické představitele nebo specialisty a odborníky). Udělat něco sám za sebe je a měla by být ta nejjednoduší a nejintuitivnější věc v životě člověka. Přímá akce je pro mě něco, co stojí mimo zákony a je řízeno morálními pohnutkami autonomních jednotlivců nebo skupinek. Zde považuji za nutné upozornit, že přímá akce v tomto kontextu neznamená pouze sabotáž nebo blokádu, jak se mnozí mylně domnívají, ale celou řadu aktivit jako je rozdávání jídla zdarma bezdomovcům, úklid lesa, oprava starého jízdního kola, guerilla gardening, pouliční divadlo, úprava veřejných prostor formou streetartu a jakákoliv jiná nezprostředkovaná samostatná činnost. Motivovat a učit lidi k vlastním angažovaným činnostem je pro mě základním prostředkem k dosažení změny ve společnosti a budu to dělat, i kdyby výsledek nebyl dostatečně velký a cíle se zdály nedosažitelné. Chci prostě udělat svůj malý kus práce za sebe bez toho, aniž bych musel vidět nějaký velký konkrétní výsledek.
Tento snímek dorazil na naši adresu s následujícím komentářem: Nesouhlasíme s tím, že zájmy firem a politiků převládají nad zájmy lidí. Náš jihočeský hejtman si za naše peníze platí velkoplošnou reklamu a přitom kraji peníze chybějí na služby lidem. Nevěříme, že se jedná o investici. Podobně v případě národního parku Šumava stojí na straně developerů a dřevařů, kteří rozkrádají naši společnou přírodu. Politici jsou všichni stejní – ti levicový i ti pravicový. Rozkrádat budou všichni stejně. Nejsou rozdíly mezi pravicovými a levicovými politiky, nejsou rozdíly ani mezi pravicovými a levicovými voliči, ale jsou rozdíly mezi politiky a voliči. Proto musíme začít jednat sami za sebe a hlavně jednotně proti politikům. South Bohemia Adbusters Group
DCIM100MEDIA
Strategie dlouhodobá
Dlouhodobou strategií nemyslím záslužné aktivity, které na Šumavě Hnutí DUHA provádí během posledních více než deseti let ale strategii, kterou Hnutí DUHA zvolilo po dosazení turisty Stráského do čela národního parku. Jedná se především o horizont asi od konce dubna letošního roku, kdy se poprvé začalo mobilizovat k blokádě v národním parku. Byl to přístup právě poslední možnosti poté, co dojdou všechny ostatní páky. Nevládky si naivně myslely, že se nejhoršímu vyhnou a pokud by došlo k blokádě, že arogance moci nepoužije sílu a vše proběhne symbolickou formou. Nechci být generálem po bitvě, ale pokud připouštíme možnost blokády, bylo by výhodné se na ni technicky připravit, zvlášť pokud tento potenciální stav trvá téměř tři měsíce.
Již v dubnu kolovaly po internetu emaily Hnutí DUHA, které zjišťovaly mobilizační potenciál lidí pro případnou blokádu. Navíc proběhli pokusy o domluvu se Stínovou vědeckou radou národního parku, že blokádu by vyhlásila ona a Hnutí DUHA bude jenom jeden ze subjektů, který tuto výzvu vyslyší. Osobně mi toto přijde jako mediálně povedený a strategický krok, který navíc umožňuje zapojení autonomních skupin a jedinců, které jednají bez centrálního vedení. Ač k tomuto kroku nedošlo, tak je jasné, že část vědecké rady již dlouho před samotnou blokádou o tomto kroku věděla.
V průběhu blokády mě pak naštval internetový článek, kde někteří členové stínové vědecké rady tvrdí, že blokáda je „krajní možností“, ke které byli donuceni a že to není trvalá možnost ochrany. Souhlasím, že trvalá možnost ochrany to není, ale proč dělat z blokády (o které vím několik měsíců) a potažmo přímé akce nějakého otloukánka, kterého vůbec nikdo nechce? Neříkám, že toužím po více důvodech k blokádám, ale proč neříci jasně, že se v případě přímé akce jedná o plně legitimní formu, která navíc sehrála a sehrává po celém světě důležitou roli v takových věcech jako je osmihodinová pracovní doba, volební právo žen, zrušení rasové diskriminace a dalších.
Další věcí, se kterou jsem nespokojen, je že v médiích jsem během blokády četl brečení aktivistů, že „nežijeme v právním státě“. Cítím se až trapně, když to musím číst. Co když mě někdo bude považovat za jednoho z nich? To, že nežijeme v právním státě, tady opakují všichni již více než dvacet let. Kdo z těch, co si zakusil policejní brutalitu u Ptačího potoka se v minulosti zastal squaterů, anarchistů nebo antifašistů, kteří dostávají nakládačku relativně pravidelně na různých i nenásilných akcích jenom proto, že hájí své morální přesvědčení a jsou nálepkováni jako „extrémisti“? Jistě mnozí ano, ale z úst některých těch, které vlekla policie na blokádě na Šumavě, jsem slyšel, že si za to mohou zmíněné skupiny samy, protože dělají jenom bordel. Jenže teď podle médií dělají bordel zase ti „ekoteroristi“. Je to pro mě a měl by být pro všechny především důvod k větší solidaritě a spolupráci proti aroganci moci, která má rozhodně radost z individualizace a povrchnosti ve společnosti a která nechá všem bordelářům za potlesku médií nabančit na holou.
Tudíž to, že nežijeme v právním státě je nad slunce jasná věc a rozhodně to není žádná novinka, i když to někteří možná zakusili na vlastní kůži poprvé až při této blokádě. Pro mě je i představa toho, že bych žil v „právním státě“ nedůležitá, protože i kdyby tomu tak bylo a platné zákony se dodržovaly, tak k největším nespravedlnostem tohoto světa by stejně docházelo. Nehledě na to, že si dnes mocenské skupiny čím dál víc pravidla hry (zákony) mění podle své libosti. Takže pojem „právní stát“ nebo „legálnost“ nepovažuji za argumentačně významný. Aktivisté by se měli rozhodovat a operovat s pojmy především etickými: co je špatné a co je dobré. Tudíž není důležité zda žijeme v právním nebo neprávním státě, ale zda žijeme v dobrém nebo ve špatném světě. To by měla být motivace pro přímou akci, nikoliv porušení zákona. Je důležité jasně říci: Když se nespravedlnost stane zákonem, je odpor povinností!
Na argument za nesmyslnost práva, že jako blokádník také porušuji zákon, jsem dostal také nesmyslnou odpověď, že i vedení parku porušuje zákon. Když bude někdo dělat něco špatného, tak to pro mě nebude ospravedlnění dělat něco špatného také. Tudíž nepovažuji otázku zákonnosti v tomto případě za relevantní jinak než jako mediální nástroj.
Hlavním poučením pro dlouhodobou strategii by mělo být nespoléhat se na to, že skrze mediální humbuk budeme moci v potřebný okamžik zastavit developerské zájmy, které jsou prosazovány ve spolupráci se státními institucemi. V případě Šumavy se ukázalo, že vedení národního parku mělo mocné spojence, nejen developery a PR agenturu, ale také Ministerstvo životního prostředí a jemu podřízenou Českou inspekci životního prostředí, soudy, Policii ČR a názorotvorná média. Rozhodně je neváhají proti ekologickým organizacím, jejichž spojencem je pouze vědecká komunita a nevládní sektor, kdykoliv použít. Netvrdím, že připravená přímá akce by v tomto případě stoprocentně zabrala, ale rozhodně má smysl na ni být lépe připraven (především argumentačně) a nevnímat ji jako krajní možnost. Vždyť i v současné době vznikají na západ od nás environmentální hnutí, pro něž je přímá akce ústředním způsobem dlouhodobé činnosti.
Navíc se pak můžeme vyhnout podobným útokům ze strany exotů, jako je Jiří X Doležal, který má v důsledku pravdu.
Strategie krátkodobé
Neadekvátnost dlouhodobé strategie se podepsala i na strategiích krátkodobých přímo při samotné blokádě. Především nezkušenost s přímou akcí ukázala, že většina blokádníků nebyla schopna rozjet účinné strategie a přemýšlet takticky. Samozřejmě to nikomu v dané situaci nemohu mít za zlé a musím přiznat, že v mnoha věcech lidé během velmi krátké doby rozvinuly náznak strategií, které jsou používány environmentálními aktivisty při přímých akcích v zahraničí. Předpokládám, že tyto pozitivní prvky jsou zásluhou především intuice organizátorů a také Greenpeace ČR, které mají s podobnými aktivitami u nás nejvíce zkušeností. Přesto nelze očekávat, že během tak krátké a rychle se měnící situace mohou naučit takto fungovat i desítky nezkušených aktivistů, pro které to byla první podobná zkušenost.
Na dobré úrovni se rozvinuly různé role při blokádě. Takže byly pokryté všechny důležité úkoly jako byla právní porada, transport aktivistů a materiálu, spoteři a hlídači, mediální mluvčí, monitorovatelé a pozorovatelé, aktivní účastníci blokády.
Blokádníci fungovali v něčem co nazvali “úderné skupiny”, což byl slabý náznak taktiky “afinitních skupin”, které jsou v environmetálním hnutí používány od 70. let minulého století a které vyvinuli anarchisté na konci 19. století ve Španělsku. Je pochopitelné, že v situaci, kdy drtivá většina účastníků nemá s podobným fungováním zkušenosti a aktivisté se každý den na místě střídají velkou rychlostí, není čas ani příležitost takové fungování uplatňovat. Afinitní skupiny jsou založeny především na striktní nehierarchii, každý člen má stejné postavení jako kdokoliv jiný. V úderných skupinách figuroval “vůdce” nebo “náčelník”. S tím souvisí i to, že afinitní skupiny by měly zahrnovat více homogenní jedince než různorodý mix lidí. Homogenní v tomto smyslu znamená, že mají zhruba stejně vysoké odhodlání, podobné názory na používání různých taktik a že si navzájem věří. Vyžaduje to jistý druh důvěry, který nelze získat ke komukoliv, kdo se náhodou vyskytne na veřejnosti otevřené akci, kterou je také blokáda na Šumavě.
V afinitních skupinách se rozhoduje nehierarchicky a podléhá takovým procesům jako je konsensus a v bitevním poli pak rychlý konsensus. Tudíž role “náčelníka”, který rozhoduje, by měla být vystřídána rolí facilitátora, který pomáhá s konsensuálním rozhodnutím během jedné až dvou minut. Podobné věci je ovšem nutno trénovat, takže opět narážíme na problém absence dlouhodobé strategie. Důvodem, proč by se měly afinitní skupiny a všichni jedinci rozhodovat nehierarchickým způsobem (tudíž bez velení), je také to, že se v případě přímých akcí jedná o jednání na vlastní morální zodpovědnost. Tudíž motivací by mělo být osobní morální rozhodnutí člověka sám něco vykonat, nikoliv rozkaz od šéfa nebo náčelníka. Domnívám se, že je potřeba mít toto ošetřené do důsledku a tudíž jakékoliv autoritativní tendence a funkce zrušit. (poznámka redakce: V budoucnu budou na webu GreenAction.cz dostupné překlady textů o afinitních skupinách, organizování přímých akcí a způsobech nehierarchického rozhodování. Tyto překlady budou z textů od zahraničních skupin pro environmentální přímou akci.)
Nábor “ekoteroristů” probíhal také z akademických řad. Několik následujících fotografií z nástěnky z budovy Akademie věd v Českých Budějovicích jasně vyjadřuje postoj vědců.
Strategie mediální
Nesouhlasím ani s tak velkým podřizováním podoby samotné blokády mediálnímu obrazu. Chápu potřebu vypadat dobře a nebýt v médiích prezentovaný jako ten špatný. Je ale otázka, jak moc nám může podobná mediální strategie skutečně pomoci. Již jsem si příliš zvykl na to, že korporátní média lžou a vytvářejí falešný obraz skutečnosti. Mediální cenzura se v České republice naplno projevila informačním embargem o událostech po bankrotu na Islandu, velmi pomalým a zkresleným informováním o španělském hnutí rozhořčených nebo vytvářením neoliberálního diskursu na případu zadluženosti Řecka. Ovšem většina dezinformací probíhá mnohem nenápadněji pouze vytvářením jisté formy relativismu s odůvodněním, že chtějí dát prostor oběma stranám. Spoléhat se na to, že když máme pravdu, že ji můžeme bezprostředně protlačit i skrze podplacená (cenzorská) média je naivita. Proto si myslím, že bychom měli přímé aktivity na blokádě podřizovat mediálnímu obrazu pouze omezeně nikoliv úplně.
Blokádníci sice mají pocit, že se mediální obraz postupně překláněl na jejich stranu, ale kladu si jednu otázku. Přikláněla se média na naši stranu, protože jsme během blokády podřizovali naši aktivitu na blokádě dobrému mediálnímu obrazu nebo kvůli domácí a mediální práci mnohých lidí, kteří se blokády přímo neúčastnili? Podle zkušeností přestávají korporátní média lhát většinou ve chvíli, kdy se lež stává příliš zřetelnou a očividnou pro velké množství běžných lidí nebo také novinářů (kteří si ovšem jsou většinou líní zjistit pravdu). Myslím, že to je jeden z důvodů, proč se mediální obraz obracel. Trvalá neudržitelnost lhaní veřejnosti.
Hlavní mainstreamová média samozřejmě pracovala ve prospěch Správy národního parku, kterému vytvářela propagandu o „kůrovcové kalamitě“ nebo také mátla veřejnost v tom, že se kácí (a dřevorubci vyhrávají) i během dnů, kdy na místě blokády nebyl ani jeden dřevorubec. Otázkou spekulace zůstává, proč média lhala o počtech účastníků blokády. Když se nás v terénu pohybovalo asi 40 aktivistů, média informovala o 20 aktivistech. Podle mého názoru se jednalo o cílené dezinformace k demotivaci dalších účastníků. Takovéto malé zaplacené mediální lži ve prospěch Stráského a jeho bandy developerů, pro které jsou navíc investice do PR agentury (z rozpočtu národního parku, tudíž státního, tudíž nás všech) ekonomicky návratnou záležitostí. Pak již samozřejmě nikdo nemůže věřit tomu, když vedení národního parku tvrdí, že ukončuje v oblasti těžbu a přitom stále na místě označuje další a další stromy. Jednoduše to ukazuje, že média jsou pouze nástrojem matení a dezinformace veřejnosti v rukou Správy národního parku společně s developery.
Podle mého názoru nelze souboj o mediální pravdu s takto silnými soupeři vyhrát. A proč se do něj pouštět za každou cenu a podřizovat se mu? Netvrdím, že nemá smysl dobrá a pravdivá mediální kampaň, ale nemá smysl hrát blokádu jako mediální divadlo. A mediálním divadlem to v mnoha případech bylo. Nejen že to může v některých případech být neúcta k lidem, kteří nasazují sebe v akci, ale především nás to může zabrzdit od účinných taktik samotné blokády a může vyčerpávat energii účastníků.
Například lze odsouhlasit, že mít co nejčastěji „nový prvek“ blokády (lezce, trubky), je podle mě super (sami se učíme a zkoušíme taktiky, které jsou účinné) ovšem pouze v případě, že to slouží jako taktika, která má opravdu fungovat, nikoliv pokud to slouží jako způsob jak udržet pozornost médií. Dále posílat aktivisty někam podle přání „hardcore skupinky“ vůdců na základě možnosti mediálního zájmu je špatné rozhodnutí, nebo by mělo být alespoň předem konzultováno a vysvětleno zúčastněným aktivistům. Ti se pak mohou rozhodnout sami, zda tu energii do toho chtějí věnovat či nikoliv. Jako velmi nepříjemné divadlo pro média na mě působilo, když jsme pózovali jako lezci na stromě s poselstvím, že vydržíme dovečera. Přitom se ten den prakticky netěžilo a my po natáčení slezli ze stromu a jeli pryč. Česká televize pak tyto záběry používala ještě i po 14 dnech, protože byla neschopná a líná získat něco aktuálního.
Jaké taktiky byly podřízeny mediálnímu obrazu? Například to mohlo být umístění klád na příjezdové cesty nebo jiné „záškodnické“ akce, které by sice mohly být rizikem v tom, že média budou ukazovat velmi ošklivé a zlé aktivisty. Samozřejmě by bylo v tomto případě nutné počítat s tím, že média by se těchto věcí aktivně chytla a nebyla by zamlčena tak jako většina násilných, ageresivních a sabotážních činností vůči blokádníkům. Je nutné si také zvážit zda destrukce v hodnotě několika set korun může být opravdu brána jako ekonomická škoda v porovnání s tím na kolik finančně vyjde samotný zásah policistů a který je také přímým důsledkem naší činnosti (nemůžeme to neustále svádět na úředníky, ale přiznat si i naši přímou zodpovědnost). V tomto případě je mé osobní doporučení nekoukat na zákony nebo veřejné mínění, ale na morální volbu, ať má jakýkoliv výsledek.
Osobní možnosti
Fungování ve společenských rolích neumožňuje většině lidí se ze dne na den sbalit a vyřadit se z “běžného provozu”. Toto by si měl uvědomit každý jednotlivý aktivista a podle tohoto přistupovat i k ostatním účastníkům blokády. Je to podle mě důležitá a závažná otázka. Nikdo nemůže do ničeho nikoho dalšího nutit. Různí lidé mají různé osobní překážky, které nejsou ochotni obětovat. Může to být práce, rodina, studium, dlouhodobé rozpracované aktivity, možnost ztráty zaměstnání. V žádném případě není pro mě přípustné se na někoho zlobit nebo mu dávat najevo méněcennost na základě toho, že není ochoten něco takového obětovat. Účast na blokádě by se měla opírat o vlastní rozhodnutí každého nevyjímaje domyšlení důsledků svého jednání. Z mého pohledu je jedině takto rozhodnutý člověk pro mě partnerem v akci, nikým nenucený a na základě vlastního úsudku motivovaný. Jak se říká musí to „jít zevnitř“.
Právě proto mnou duševně otřásla některá vyděračská a vyčítavá slova některých spoluaktivistů. „Celý rok máš plnou hubu keců a teď, když je to potřeba, přijedeš na tři dny“ je opravdu vrcholem nepochopení, arogance nebo možná jen zoufalostí z vyčerpání. Hluboce si vážím lidí, kteří na blokádě vydrželi dlouhodobě. Otázka ale je, jak může být jejich odhodlání pro mě vzorem, když u toho projevují takovou bezohlednou ignoranci? Tito aktivisté si musí uvědomit, že ne každý si může díky práci u nevládní organizace nebo jiné instituce s možností takového rozsahu neplánovaného volna dovolit strávit na blokádě dva týdny. Pokud si myslí, že tímto přístupem si získají podporu lidí přímo na místě, tak jsou na omylu.
Jsou lidé, kteří si na blokádu museli vyčerpat veškerou dovolenou do zbytku roku a přesto tam strávili „pouze“ několik dnů. Jsou lidé, kteří si sami sobě budou říkat: „co kdybych nešel pár dnů do práce? co kdybych nešel ke zkoušce? třeba bych zachránil o něco víc.“ Každý člověk stojí před jinou osobní a morální volbou a přestože odhodlání někoho může být stejné nebo větší než někoho jiného, ale přesto stráví na blokádě kratší dobu nebo nasadí menší osobní riziko.
Další záležitostí s tím související je věc, na kterou mě upozornila kamarádka. Míru osobního rizika by si měl každý nastavit sám a nikoliv podle doporučení těch, kteří někoho školí. Prakticky jde o spolupráci nebo nespolupráci při zadržení policií. Proč bylo lidem při úvodním školení doporučeno nespolupracovat namísto vysvětlení výhod a nevýhod obou dvou možností? Nemají snad lidé vlastní schopnost se rozhodnout? Ač se osobní rozhodnutí zdůrazňovalo, tak v některých případech bylo očekáváno něco jiného. Sám jsem ze strachu z bolesti a policejní brutality radši spolupracoval. Oproti kamarádce jsem naštěstí tlak nebo očekávání na mou nespolupráci s policií nezažil, ale ani bych si to nemohl brát osobně, protože jsem si jasně řekl, že jsem srab. Daleko více mě k nespolupráci mohl motivovat kamarád, který si zatčení a dlouhodobé vynášení z lesa s úsměvem z neschopnosti policie užíval.
Tlak na potenciální blokádníky může vést až ke ztrátě jejich důvěry. Ač chápu potřebu, co největšího počtu lidí na místě i vyčerpanost a zoufalost blokádníků, tak nátlak na příjezd dalších lidí není zrovna dobrým prostředkem získání podpory. Navíc pak přichází otázka toho, co všechno byli ochotni někteří blokádníci říci a naslibovat jenom proto, aby přijeli další lidé? Podle mě si všichni zaslouží férové jednání pro možnost vlastního rozhodnutí a ani bezradnost není omluvou. Za největší motivaci do akci považuji férové jednání, informace, diskusi a solidaritu.
Ještě jednou musím zopakovat, že mnoha lidem prostě osobní důvody nedovolují nebo nějak komplikují to, co by jinak rádi udělali nebo to, s čím souhlasí. Solidarita a jiný způsob aktivity je jedna z věcí, která může podpořit ty, jež zrovna nasazují více.
Hierarchie
Hodnotově pro mě nejméně přijatelnou skutečností na blokádě byla hierarchie v organizaci. Myslím, že pokud chceme dosáhnout udržitelné společnosti, musíme používat i udržitelné formy organizace. Přestože tvrdím, že hierarchii nepřijímám hodnotově, tak si uvědomuji, že aktuální situace a improvizace na místě neumožňovaly jinou účinnou organizační alternativu. Jako problém spatřuji to, že hierarchie byla kvůli co největší efektivitě přijata účastníky i hodnotově. Tudíž na místě a při poradách byla neustále používána slova jako „šéf“, „vedoucí“, „náčelník“ a „velitel“. „Velitelé úderných skupinek“ pak měli „vést autoritativně“ členy svých skupinek. Což pokládám za absolutní vrchol absurdity.
Takže meeting všech členů blokády probíhal poté, co proběhlo setkání „hardcore skupinky“, která si mnoho věcí přeplánovala pro ostatní. Je to typická ukázka organizace shora. Organizace zdola zase znamená širší diskusi mezi všemi členy a následné diskutování mezi mluvčími – tedy opačný postup. Nicméně lze připustit, že na diskuse opravdu nebylo mnoho času a vše se řešilo ve velkém časovém presu. To je také důvod, proč jsem částečně hierarchii akceptoval. Zaprvé nebyl čas na to naučit se organizovat blokádu odspoda (konsensus, rychlý konsensus, mluvčí, facilitace), což je opět argument na tomto pracovat spíše dlouhodobě. Dále rychlé střídání účastníků (na čemž mám samozřejmě také podíl) a to, že většina lidí se zdržela spíše krátkodobě, neumožňovalo dostatečné předávání zkušeností a dovedností z akce. Navíc blokáda poskytovala oportunismus pro vlastní autonomii jednotlivců nebo skupin, takže to bylo zvládnutelné i pro notorické individualisty.
Zažil jsem meetingy ve skupině 50 lidí, což je pro efektivitu nehierchické organizace již příliš velké skupina nebo vyžaduje příliš mnoho času na rozhodování. Počet účastníků se ovšem během blokády den ze dne měnil, takže i míra možnosti jednotlivců se nějak prosadit byla jistě jiná a měnila se. Každopádně obecné doporučení pro nehierarchické organizování je rozdělení do různých pracovních skupin nebo menších autonomních afinitních skupin.
Obávám se ovšem, že autonomie skupin byla něco nežádoucího. Protože „hardcore skupinka“ nebo dlouhodobí blokádníci plnili především zadání podle mediální líbivosti, takže potřeba řídit blokádu shora z jejich strany byla. Já tvrdím, že lidé, kteří nasazují sami sebe by měli dostat úplnou volnost jednat podle vlastního svědomí autonomně. Možná by udělali něco, s čím se každý jednotlivec neztotožňuje, ale jednali by na základě vlastní zodpovědnosti. Nebo se budeme bát dávat zodpovědnost do rukou těm, kteří blokádu sami vykonávají? Pro mě osobně je i hodnota to, že lidé přijmou bezezbytku zodpovědnost za celek sami na sebe. Proto myslím, že by tuto možnost měli dostat zvláště ve věci, kdy jednají sami za sebe.
Rozhodně netvrdím, že míra hierarchie byla jako v armádě nebo v bezpečnostních složkách, kde je jasná hodnost velitele a podřízeného. Možnosti sebeprosazení pro aktivnější jedince jistě byla. Přesto mám možnost srovnání z ekologických protestních kempů v zahraničí a musím říci, že je mezi nimi jasný a diametrální rozdíl. Zatímco blokáda na Šumavě byla jasně hierarchicky odshora organizovaná, tak několik Climate Campů ve Velké Británii, které jsem navštívil, byly organizovány odspoda nehierarchicky. Samozřejmě jedná se o akce, z nichž jedna byla plánována dlouho dopředu a druhá vznikla náhle z potřeby chránit les. Ovšem nebyl tam ani pokus o alternativní způsob organizace.
Obávám se především toho, že pokud budeme využívat hierarchickou formu organizace a vládu odborníků a specialistů, budeme vytvářet stále dokola znovu a znovu další problémy, jako je právě konflikt o Šumavu. Hodnotově správnou agendu nemůžeme protlačovat hodnotově nesprávnými metodami, vše se nám pak může vrátit jako bumerang. Ani efektivita metody pro mě není argumentem pro její použití.
Konstruktivně?
Nechci jenom hledat chyby a nedostatky, ale také poskytovat návrhy řešení, ač jsou možná jen vysněným přáním. Snad se podaří proměnit kritiku do návrhů, které jsou potenciální alternativou dnešnímu fungování environmentálně-nevládního sektoru.
Přímá akce nebo občanská neposlušnost by měly být nástrojem, který by mělo využívat i environmentální hnutí, navíc v současných politických podmínkách, kdy je resort životního prostředí ovládán anti-environmentalisty, bude pravděpodobně více než kdy jindy potřeba tento starý kabát zase oprášit. Pokud se tedy najdou tací, kteří budou ochotni přímé akce dělat, bude potřeba nejen invence aktivistů, ale především se takové činnosti učit a vzájemně si předávat mezi sebou dovednosti a zkušenosti. Pokud aktivisté nemají být ovce, měli by mít především čas přemýšlet i o důsledcích svých aktivit: zákonných, bezpečnostních, strategických a dalších. Proto je mým návrhem uspořádat v České republice veřejně otevřený tábor environmentálních aktivistů, který by měl za hlavní cíl učit se vzájemně přímé akci, vnitřnímu nehierarchickému fungování a udržitelnému způsobu života.
Netvrdím zde, že podobný tábor osobně uspořádám, ani nežádám žádnou nevládní organizaci, aby něco podobného uspořádala. Protože pokud má něco podobného proběhnout, tak by to měla být kolektivní práce více lidí, nikoliv jen hrstky organizátorů. Podle mého názoru by musela proběhnout nejprve otevřená diskuse mezi potenciálními participanty o jejich představách a až na základě toho budovat samotnou podobu tábora. Může to zajistit vytváření tábora odspodu již od samotného začátku.
Má současná představa je následující: Několik dnů až týden trvající tábor, kde by se žilo ohleduplně k životnímu prostředí. Během něho by se zúčastnění naučili různé techniky přímých akcí (pouliční divadla, guerilla gardening, Critical Mass ad.) a technik, které mohou při přímých akcí využít (horolezectví, použití arm tubes, propletení nohou a rukou při blokádě, monitorování na kameru ad.), dále by se dozvěděli něco o právních důsledcích a způsobech jak se vyhnout represím od státních složek, jak se chovat při zatčení a během výslechu. Případně provést jednu společnou úspěšnou akci. Vše by ovšem záleželo na předchozí diskusi.
Tento text není voláním po tom, že by měly nevládní organizace dělat přímé akce. Plně si uvědomuji, že to již nelze, ale minimálně některé mohou něco podobného argumentačně podepřít nebo obhajovat. Je to volání spíše po tom, aby ti, kteří se hodnotově shodnou na potřebě nehierarchie v organizování a přímé akce jako nástroje změny, začali samostatně něco dělat a aby se také společně organizovali.
Anti-disclaimer
Omlouvám se pokud jsem tímto textem prozradil něco, co nemělo vyjít najevo nebo jsem zveřejnil něco, co by nějakého bratra v zelené zbroji poškodilo. Jelikož jsem se k sepsání rozhodl sám za sebe, beru zodpovědnost za případné důsledky na svá bedra. Peace and Love 🙂
Petr Zelený