Reclaim the Streets

Dalším velmi zajímavým a inspirativním hnutím 90. let pocházejícím z Velké Británie je Reclaim The Streets. Toto hnutí pro přímé akce si během svého fungování získala širokého uznání. Od blokád silnic a pouličních slavností až po akce proti naftařským společnostem a spolupráci se stávkujícími dělníky – její akce a nápady přitahovaly spousty lidí a celosvětovou pozornost. Rozšíření tohoto hnutí do celého světa zasáhlo i Českou republiku v podobě takzvaných streetparties, které se u nás odehráli mezi lety 1998 až 2002. Recyklujeme tři texty o vzniku tohoto hnutí a zamyšlení nad jeho aktivimami v Čechách.

Vývoj Reclaim the Streets (RTS)

RTS se zformovala v Londýně na podzim 1991 na úsvitu protidálničního hnutí. Během boje za Twyford Down, kdy se objevilo bubnování jako hlasitá hudební kulisa, se dala dohromady malá skupina jednotlivců, aby podnikla přímou akci proti motorovým vozidlům. Jejich vlastními slovy, bojovali:

“Za chůzi, cyklistiku a levnou nebo bezplatnou hromadnou dopravu a proti automobilům, silnicím a systému, jenž je prosazuje.”(1)

Jejich aktivita se odehrávala v malém měřítku, ale byla efektivní a dokonce už tehdy obsahovala prvky drzých a překvapivých taktik, které zformovaly pozdější aktivity RTS. V Park Lane bylo vystaveno nabourané a rozbité auto, což mělo symbolizovat příchod automobilového Armagedonu (Car-mageddon); na silnice celého Londýna byly během noci nakresleny DIY pruhy pro jízdní kola; v roce 1993 byla narušena Earls Court Motor Show a taktéž byly ničeny reklamy na auta po celém městě. Nicméně nátlak kampaně “No M11 Link Road” představil skupinu se specifickým lokálním zaměřením a RTS byly dočasně pohlceno kampaní “Žádnou M11” ve východním Londýně.

Období kampaně “Žádnou M11” bylo významné hned z několika důvodů. Zatímco Twyford Down bylo hlavně ekologickou kampaní – bránící “přírodní” prostory, městský rozměr odporu vůči výstavbě M11 zahrnoval komplexní sociální a politická témata. Kromě proti-silničních a ekologických argumentů čelilo tehdy celé město ničení sociálního prostředí spojeného se ztrátou domovů, degradací životních hodnot a společenskou fragmentací.

Vedle těchto politických a sociálních úvah, kampaň proti M11 rozvinula u zúčastněných zkušenosti s přímou akcí. Vytvořila se síť telefonních čísel aktivistů, která umožnila rychlou mobilizaci. Mnoho lidí se zapojilo do obsazování stavenišť, zástupy aktivistů musely být šikovné, aby přechytračili policii. Demonstranté také získali zkušenosti jak se vypořádat s přidruženými úkoly, jako jsou získávání publicity, jednání s médii a shánění financí.

Potom, ke konci roku 1994, byl vhozen do arény kampaně M11 politický ruční granát: Criminal Justice and Public Order Act (Zákon o trestním právu a veřejném pořádku). Během noci se občanské protesty změnily v trestné činy. Vláda však nepočítala s tím, jak tento legislativní počin spojí a bude motivovat právě ty skupiny, proti kterým byla represe namířena. Boj proti-silničních aktivistů byl stotožněn s bojem travellerů, squaterů a sabotérů honů. Zejména na rázem zpolitizovaná rave scéna se stala veřejně-společenskou základnou pro mnoho lidí.

Kampaň “Žádnou M11” vyvrcholila symbolickou a dramatickou bitvou v Claremont Road. Nakonec, za opakujícího se rytmu The Prodigy ze sound-systému v pozadí, policie a bezpečnostní jednotky zdolaly barikády, věže z lešení a další nástrahy. Bitva však teprve začínala! Epocha kampaně proti M11 svedla dohromady nové politické a společenské spolky a uprostřed horečnatých aktivit se vytvořily základy pevného přátelství. Když byla Claremont Road ztracena, tento kolektiv pátral po dalších způsobu vyjádření a Reclaim the Streets se znovu zformovaly v únoru 1995.

Následující roky svědčí o mohutném rozkvětu Reclaim the Streets. První a druhá street parties proběhly s velkým úspěchem hned po sobě v létě 1995 a uskutečnily se rozličné akce proti Shellu, nigerijské ambasádě a proti Motor Show v roce 1995. Později, v červnu 1996, měla obrovský úspěch “M41 Street Party”, kdy asi 8 000 lidí převzalo na devět hodin kontrolu nad dálnicí M41 v západním Londýně. Slavili a bavili se, zatímco někteří rozkopávali silnici a na její místo sázeli stromy, které byly zachráněny ze stavební trasy M11.

Na základní úrovni stále zůstává cílem snahy RTS šířit anti-automobilismus. To však bylo stále symboličtější, nikoliv specifické. RTS od počátku usilovaly, aby skrze proti-silniční boj přenesly diskusi a upozorňovaly jak na sociální tak na ekologické náklady automobilového systému.

“Auta, která naplňují ulice, stále zužují chodníky … (Kdyby) se chodci na sebe chtěli podívat, uviděli by auta v pozadí, kdyby se chtěli podívat na budovu na druhé straně ulice, uviděli by auta v popředí. Tedy neexistuje ani jediný úhel pohledu, ze kterého by nebyla auta vidět; ani zezadu, ani zepředu, ani z obou stran. Jejich všudypřítomný hluk rozleptává každičkou chviličku přemýšlení jako kyselý déšť.”(2)

Automobily dominují naším městům, znečišťují, dělí a pohlcují naši společnost. Izolovaly lidi jednoho od druhého a naše ulice se staly pouhou cestou pro motorová vozidla, která jimi profičí, bez ohledu na své okolí, které narušují. Auta vytvořila sociální prázdnoty; dovolují lidem, pohybovat se dál a dál od svých domovů, rozptylují a štěpí denní aktivit a životy a zvětšují společenskou anonymitu. RTS věří, že osvobození společnosti od aut nám umožní znovu vytvořit bezpečnější, atraktivnější životní prostředí, že nám umožní také vrátit ulice lidem, kteří v nich žijí a možná nám také pomůže znovu objevit smysl “společenské solidarity”.

Avšak auta jsou jen jedním kouskem skládačky a RTS chce též vznést širší otázky, které jdou dále za téma dopravy – otázky politických a ekonomických sil, jež vedou a pohánějí “automobilovou kulturu”. Vlády tvrdí, že “silnice jsou dobré pro ekonomiku”. Více zboží, které se za dlouhých dnů přepravuje, více spálené nafty, více zákazníků v hypermarketech na okrajích měst – to vše se točí kolem zvyšování “konzumu”, jelikož právě on je indikátorem “ekonomického růstu”. Nenasytné, chamtivé a krátkodobé využívání ubývajících zdrojů bez ohledu na okamžité či dlouhodobé následky je dalším alarmujícím problémem. Tudíž útok RTS proti autům nelze oddělit od širšího útoku proti kapitalismu jako takovému.

Naše ulice jsou plné právě tak kapitalismu, jako jsou plné aut, ale znečištění kapitalismem je mnohem zákeřnější.(3)

Důležitější je, že RTS chce vyzývat lidi, aby se účastnili přímých akcí. Všichni vědí o ničení, které silnice a automobily způsobují, avšak politici si toho stále nevšímají. Jistě není zase tak překvapující fakt, že se starají pouze o to, aby zůstali u moci a udržovali si svoji “autoritu” u většiny lidí. Přímá akce je o rozbití této moci a autority a o převzetí zodpovědnosti lidí za sebe samé. Přímá akce není pouze taktikou, je cílem sama o sobě. Má umožnit lidem, aby spojovali jako jednotlivci se společným cílem a aby svým vlastním jednáním přímo měnily věci.

Street parties I,II a III byly geniální ukázkou představ Reclaim the Streets. Obsahovaly výše zmíněné poselství ztělesněné inspirujícím způsobem: rafinovanou přímou akcí, emancipovaným a schopným davem, zábavou, srandou a ravem. Akce se rozvinuly do festivalů otevřených všem, kteří již mají plné zuby konvenční společnosti.

Do určité míry lze vystopovat taktiku Street parties z historie RTS. Mobilizace, shromáždění a pohyb spousty lidí čerpá své dovednosti ze silničních protestů. Využití sound systému zase vychází z dominantní lidové kultury, zatímco prvotní inspiraci pro Street parties odrážejí party při vyklízení obsazené Claremont Roads. Nicméně RTS si také zpětně uvědomily, že jejich kořeny leží ještě hlouběji v historii. Všechna velkolepá hnutí revoluční hnutí byla obrovskými lidovými festivaly (například dobytí Bastily, Pařížská komuna anebo povstání v Paříži roku 1968). Karneval oslavuje dočasné osvobození ze zavedeného řádu. To představuje odstranění veškeré hierarchie, společenského postavení, privilegií, norem a zákazů. Davy lidí na ulicích jsou zachváceny náhlým uvědoměním si své moci a sjednocují se skrze oslavu svých myšlenek a výplodů. Je tedy jasné, že tyto karnevaly a revoluce nejsou podívanou, kterou jiní sledují, ale právě naopak zahrnují aktivní účast samotného davu. Právě jejich nápady obklopují ostatní lidi a street party tohoto pocitu s úspěchem využívá.

Moc, kterou takovéto aktivity ztělesňují, nevyhnutelně zpochybňuje státní autoritu, takže RTS přitahují pozornost policie a bezpečnostních složek. Organizace jakékoli přímé akce je podrobena dohledu. RTS si jsou tohoto problému plně vědomy. Do vozidel s aparaturou se “někdo” vloupal, při cestě na street party byla auta sledována a zabavena policií. Kancelář RTS byla napadena při policejní razii, telefony odposlouchávány a aktivisté RTS sledováni a zastrašováni žalobami z těžké konspirace. Třešničkou na dortu bylo, že tajná akce RTS v prosinci 1996 (jednalo se o obsazení tankeru jedné naftařské společnosti) byla překažena neočekávanou přítomností dvou stovek policistů. Není jisté jak policie získává informace, ale může to skupinu snadno dovést k vnitřní paranoie a podezíravosti, kterými by RTS oslabily samy sebe.

RTS se však nenechala zastrašit. Každý týden pořádá veřejné schůze otevřené veřejnosti, dále se rozšiřuje a získává lidi. Často ji také kontaktují jiné skupiny využívající přímých akcí. Vznikla tak spojenectví s jinými skupinami (například se stávkujícími Liverpool Dockers a Tube Workers), spolu s tím, jak došlo k vzájemnému poznání, které vyrostlo z půdy společné všem těmto bojům. Po celé Británii a Evropě se formují nové lokální skupiny Reclaim the Streets, ale jsou zcela autonomní. Londýnské RTS sehrály pouze roli jakéhosi katalyzátoru, tím že povzbuzovaly jednotlivce, aby rozšiřovali stejné ideje, pokud je tito shledali užitečnými pro ostatní.

Z mnoha úhlů pohledu byl vývoj RTS vývojem logickým, který odráží jejich kořeny a zkušenosti. Rovněž formy vyjádření přijaté RTS za vlastní, jsou pouze moderní interpretací dávných protestů (přímé akce nejsou novodobým vynálezem). Stejně tak jako její historické protějšky, jsou RTS skupinou, která bojuje za lepší společnost v době, kdy se mnoho lidí cítí odcizeně a znepokojeně v tomto systému. Úspěch RTS spočívá v úmyslu dát lidem veškerou moc, v jejich předvídavosti při stavbě mostů spojující jednotlivá témata a v jejich schopnosti inspirovat.

Budoucí Street party?

“Již od okamžiku zrození jsme ponořeni do aktivity a pouze někdy ji můžeme usměrňovat zamyšlením.”

A. N. Whitehead

Je třeba, aby se taktika měnila. Jestliže se nemění, stává se nudnou. Jedna věc jak se “pohnout” je růst: dělat všechno větší a lépe. Spoléhat se na pevnější organizaci a specializovanější aktivisty. To může přinést skupině okamžité zisky v podobě “úspěchu”: většího mediálního pokrytí, více lidí si objedná vaše informace mailem, určitou proslulost. Další cesta – dialekticky protikladná k té předchozí, ačkoli je také spojená s růstem- je rozptýlit se. Poskytovat zkušenosti dalším a dalším lidem a naopak být ovlivňováni jejich přítomností a jejich možnostmi.

Taktika Street party “roste” oběma způsoby. Tři street parties v Londýně, každá organizovanější a “úspěšnější” než ta předchozí a erupce street parties po celé zemi, lokálně organizovaných a kontrolovaných, ukazuje že odpor – vážná událost, může být zároveň i festivalem. Ale jaká je pointa street party? Jaká je její budoucnost? Čím by mohla potencionálně být? Na tyto otázky by se mělo odpovědět, aby se street party nestala obětí svého vlastního úspěchu.

Jednoduchá, ale omezující odpověď na první otázku je: “upozornit na sociální a environmentální náklady automobilismu”. Což je hezké, pokud to jde, ale podstata street party, určitá zkušenost nám napovídají, že organičtější, transformativnější a dokonce i utopičtější postoj, může přinést jiné odpovědi a jiný potenciál. Jde o to, že street party riskuje to, že se stane karikaturou sebe sama, pokud se bude zaměřovat na okázalost a na své účastníky – na masy. Úvaha spočívá v tom, že v samotné povaze street party – ve smíšení touhy, spontaneity a organizovanosti – jsou určité základy, na kterých lze stavět participační politiku pro svobodnější, ekologickou společnost.

Prodej prostoru

Slova “ulice” a “silnice” se často považují k označení téhož, ale přitom je lze definovat ve vzájemném protikladu, protože představují dva odlišné koncepty prostoru. V každodenním používání je rozdíl stále běžný. Mluvíme o tom “prohodit pár slov na ulici”, “vyrazit do ulic” a o “pouliční kultuře”. Ulice odkazuje na obývání, lidi a jejich interakci, zkrátka: komunitu, společenství. Naproti tomu silnice odkazuje na asfaltový makadam, obzor, “pokrok” a soukromé ohraničení motorového vozidla. Mluvíme o “práci na silnici” a “roadrage”.(5)

Silnice je mechanický, lineární pohyb vykonávaný autem. Ulice, v tom nejlepším případě, je živé místo lidského pohybu a sociálního kontaktu, svobody a spontaneity.(6) Automobilismus nám krade ulici a prodává ji nám zpátky za cenu benzínu. Upřednostňuje čas nad prostor a obojí redukuje a korumpuje na posedlost rychlostí neboli, v ekonomickém jazyce, na “obrat”. Nezáleží na tom, kdo “řídí” tento systém, neboť jeho pohyby jsou již předurčeny. Jak poznamenává Theodore Adorno v Minima Moralia:

“Kterého řidiče neláká, toliko silou jeho motoru, vymazat z ulic tu havěť, chodce, děti a cyklisty? Stroje na pohyb již vyžadují od svých uživatelů násilnou a necitlivou křečovitost fašistického týrání.”

Nebo jak uvedli RTS na svém letáku na Street party, “Auta nemohou tancovat!”(7)

Moderní město je rozšířený kapitalistický “stroj”. Město jako továrna slouží vládnoucím elitám; jako transportní osa pro import a export, jeho “občané” jsou, jako námezdní otroci, drženi ve velkých noclehárnách blízko svého pracoviště. Jeho nelidský rozměr, neosobnost a obětování radosti ve prospěch výkonnosti jsou přímo antithesí skutečné komunity.

Privatizací veřejného prostoru ve formě aut pokračuje eroze čtvrtí a komunit, které definují metropoli. Schéma silnic, obchodní “parky”, nákupní centra – to vše přispívá k dezintegraci komunity a zplošťování lokality. Všechno se stává všude stejným. Komunita se stává komoditou – nákupním centrem uměle utišovaným a pod neustálým dohledem. Touha po komunitě se pak naplňuje jinde prostřednictvím podívané, prodávané nám jako napodobenina. “Ulice” nebo náměstí v televizních mýdlových operách napodobují sféru, kterou beton a kapitalismus ničí. Skutečná ulice je, v tomto scénáři, sterilní. Místo skrze které se pohybujeme a nikoli místo v kterém bychom žili. Existuje jen jako prostředek pro něco jiného – ať už je to výloha obchodu, billboard nebo benzínová pumpa.

Zachránit to, co zbylo z veřejné sféry, rozšířit a transformovat tuto sféru z prodávaného a stále více prodávanějšího prostoru na společný, volný prostor – učinit z kontrolované lokality lokální kontrolu – to je fundamentální vize znovudobytí a obnovení ulic – reclaiming the streets. Logika této vize v sobě zahrnuje nejen skoncování s vládou aut a znovuvytvoření komunity, ale také osvobození ulic od širší vlády hierarchie a dominance. Od ekonomického, etnického a gender útlaku. Od konzumerismu, dohledu, reklamy a tvorby zisků, které redukují jak lidi tak i planetu na prodejné objekty.

Street party jako veřejný mítink

To, že městský prostor v současnosti přenechaný dopravě a obchodu lze přetransformovat na festivalové místo, “pláž” nebo “prales” je zřejmé. Ale rovněž důležité je, že potenciál tohoto prostoru lze využít pro autentickou politiku. Pro zotavení veřejné sféry, kde se jedinci, uvědomující si svůj potenciál a svoji sílu, mohou společně setkávat, aby kolektivně spravovali společenské záležitosti. Bez této komunální sféry, definované zde jako “ulice”, nemůže existovat žádná skutečná komunita. Bez této sféry se komunita snadno stotožní s národním státem a politika – samosprávné řízení komunity – je zredukována na praktikování umění vládnout.

Street party ,v teorii, podněcuje k rozpuštění centralizovaných mocenských struktur ve prospěch sítě samosprávných lokalit. Street party se lehce může vyvinout ve veřejný mítink nebo komunitní shromáždění, které pracuje v opozici ke státu; směrem k převzetí přímé kontroly nad svou lokalitou a poskytující všem stejný hlas při rozhodování. Zahrnutím a zapojením se do dalších bojů; přičleněním dalších lokálních spolků, klubů, nájemníků, pracovních a komunitních skupin; pomáháním dalším s organizací street parties, které obcházejí oficiální kanály: tím vším rozšiřujeme praxi přímé akce a ukazujeme, že podobná politika je možná. V praxi se už takové věci odehrávají, ale bez pochopení toho, kam si přejeme, aby street party směřovala. Pro “autoritu” se tak stává až příliš snadné formu street party kooptovat do systému nebo rozvrátit.

Participační “párty” nebo “pouliční” mítinky by mohly být reálným cílem pro budoucí street party. Taková budoucí street party by mohla být událostí, která přesahuje dočasnou oslavu vlastní autonomie a pokládá základy pro permanentní sociální svobodu. Diskusní arény, rozhodovací orgány, delegáti s mandátem kteří by navštívili jiné parties; zkrátka zformování “politických orgánů”, to vše by se mohlo stát uvnitř širšího rámce street party. Podobné participační komunity byly v tradiční anarchistické teorii nazývány komunami. Založeny na samosprávě prostřednictvím shromáždění tváří v tvář a zdola iniciovaných a často pouličních, představovaly ve veřejné politice konečnou autoritu. Propojeny pomocí koordinace na bázi konfederace vytvářely Komunu komun, která, v překladu do současné terminologie, znamená cosi jako Síť sítí, nebo také Street party street parties. Je zřejmé, že taková Street party by mohla směřovat k podkopání centralizovaného státu a vládních struktur ustavením duální moci v přímé opozici k nim.

Street party street parties

“Revoluční momenty jsou karnevaly, v kterých jednotlivý život oslavuje své sjednocení s obrozenou společností”, napsal Raoul Vaneigm.(8) Street party lze číst jako situ-esque, jako obrácení tohoto výroku: jako pokus udělat karneval revolučním momentem. Umístěním toho “co by mohlo být” do dráhy toho “co je” a oslavováním “tady a teď” na cestě za tím “tam a později”, posiluje naděje na uskutečnění možné radikální změny. Neustálé vynořování se street parties po celé Británii a stále častěji i v jiných zemích ukazuje, že touha po této změně se neomezuje jen na ekonomickou rovnost, na skoncování s nespravedlností nebo na zajištění přežití. Je to rozpínavá touha po svobodě, kreativitě; touha po tom skutečně žít. A tato touha je, vzhledem k současnému společenskému řádu, revoluční.

Takže když čtyři z pěti lidí na Západě žijí ve městě, když dvě třetiny světové populace sdílejí společný prostor s dopravními tepnami, potom to bude:

“Na ulici, kde musí dojít k rozpuštění moci: protože ulice, kde se každodenní život snáší, trpí a rozpadá a kde se moc konfrontuje a kde se s mocí bojuje, musí být přeměněna na doménu, kde se každodenní život s radostí prožívá, vytváří a živí.”(9)

Se Street party je třeba začít rekonstruovat geografii každodenního života, znovu si přivlastnit veřejnou sféru; znovu objevit ulice a pokusit se je osvobodit. Být na “street party” znamená pokusit se zachránit komunalitu před jejím rozpytváním na stole kapitalismu; postavit se volnému trhu s vizí svobodné společnosti. Tato vize, kterou street party ztělesňuje, je kolektivní imaginace v praxi. Radikálně rozpouští politické, kulturní, sociální a ekonomická rozdělení v utopickém výrazu. V utopii definované nikoli jako “neskutečné místo”, ale jako tady a teď.

Konečná Street party – Street party street parties- je street party, kde každá osoba v každé ulici v každé vesnici, městečku a městě, se přidá k ostatním v odmítnutí kapitalismu a s ním spojenými vykořisťováním a rozdíly. Ve skutečném odmítnutí veškeré hierarchie nadvlády, osvojujíce si namísto toho ekologickou vizi vzájemné pomoci, svobody, komplementarity a sounáležitosti. Když jsou ulice autentickou sociální sférou pro participační politiku založenou na vlastní aktivitě a přímé akci. Když kooperace a solidarita jsou sociální praxí společnosti. Když “street party” pomáhá dosáhnout možného a rozpouští se v takové budoucnosti, pak můžeme začít…

“Nejdříve lidé zastaví a převrhnou vozidla na jejich cestě, tady se pomstí dopravě tím, že jí rozloží na její inertní původní elementy. Pak integrují tyto vraky, které vytvořili, do rostoucích barikád; tyto izolované neoduševnělé elementy budou různě kombinovat do nových vitálních uměleckých a politických forem. Davy osamělých, které tvoří moderní město, se na jeden zářivý moment dají dohromady v setkání nového druhu, aby utvořili lid. Ulice patří lidem: ti se chopí kontroly základních prvků města a udělají si ho podle svého.”(10)

Poznámky:

1. Leták Reclaim the Streets
2. “Nesmrtelnost”, Milan Kundera (Faber and Faber, London 1991) – str.271
3. Reclaim the Streets Agit-Prop (distribuovaný na M41 Street Party, 13.července 1996)
4. Leták “Co jsou Reclaim the Streets?”
5. Srovnejte rozdíly v triviálních případech, které však vše lépe osvětlí. “Ulice pro motorová vozidla”, to nezní příliš dobře, že? “Dům uprostřed naší silnice”, to také není o moc lepší. Porovnejte třeba také “Práce na silnici” a “Práce na ulici”.
6. “Reclaim the streets” mají umožnit transformaci starého do nového. V tomto kontextu je hnutí proti silnicím zároveň hnutím pro ulice. Boj proti ničení “přírody” je také zároveň bojem za společnost s humánním rozměrem fungující na principu tváří v tvář, za společnost, která je v harmonii s přirozeným okolím.
7. Leták na Street Party II: Hněv proti stroji/systému – Sobota 23.července 1995
8. “The Revolution of Everyday Life” od Raoula Vaneigema
9. “Post-Scarity Anarchism” od Murray Bookchina (1971)
10. “All That Is Solid Melts into Air” od Marshala Bermana (1982) – citováno “A Shout in the Street” od Petera Jukese (1990)

Ulice lidem

Party, která zabolela – O smyslu Global Street Party

Zdá se to být déle než pár týdnů. Novinové titulky už nestraší nebohého čtenáře zdivočelými hordami, které rozbíjejí a rabují. Politici s úlevou zapomněli na jedno “předvolební shromáždění mladých”, které do jejich scénáře boje o moc jaksi nezapadlo. Skleněné výlohy McDonaldů už se zase blyští až přechází zrak, po pražské magistrále se valí nekončící kolony aut, až přecházejí plíce. Zapomenuto? Ani náhodou. Global street party byla jen krokem v řadě akcí odporu, řadě, jejíž konec je v nedohlednu. Coby největší pouliční nepokoje od listopadu 89 se však stala důležitým mezníkem.

Dunivé rytmy techna, stovky tanečníků, tisíce lidí. Na první pohled na sebe šestnáctého května vzalo pražské Náměstí Míru podobu bezstarostného zábavního parku. Stačí však jen pár minut na místě, pár rytmů, pár pohledů do očí. Atmosféra sjednocuje a nabíjí energií. Až se dá masa na pohyb, nebude síly, která by ji zastavila. Fenomén pouličních slavností konečně doráží i do Prahy.

Po osmi letech kapitalismu – brzo, nebo pozdě? Každý, kdo je blíže seznámen se situací v protestních hnutích, každý, kdo sleduje antiautoritářské akce a následné mocenské reakce, jen úlevně vydechne: “V pravý čas.” Street parties nejsou žádnou nečekanou novinkou, jsou zákonitými dětmi globalizujícího kapitalismu konce dvacátého století. Zaplavují centra západních velkoměst a působí nejen represivním státním složkám nové vrásky na čele. Zatímco o určité snížení účinnosti stávek se postaral sám volný trh ruku v ruce s permanentním oklešťováním zaměstnaneckých práv a protidemonstrační zbrojnici naplnila policie desetiletími zkušeností až po střechu, zažité postupy v případě této nové formy odporu často selhávají. Zatímco k ochromení provozu na dálnicích, tepnách výkonných tržních ekonomik, může dojít během okamžiku, vytlačování tisícových davů, sjednocených a nažhavených technorytmy, je v podmínkách dopravního kolapsu často nad možnosti standartních policejních jednotek.

Důvody

Street parties často kombinují globální i lokální rozměry protestu, jako se tomu stalo 16. května při historicky první české street party v politickém slova smyslu. Globální rozměr vyjadřovalo současné konání podobných akcí ve 37 městech světa. Z pětatřiceti velkoměst, srdcí kapitalistických trhů, zaznělo jasné NE globalizaci ekonomiky krátce před zahájením 2. ministerské konference Světové obchodní organizace (WTO). Nejvíce byl slyšet hlas odporu proti novému kolu dělení světového koláče z Ženevy a… Prahy. Lokální rozměr je zakódován v samotných principech pouličních slavností. Popření narýsovaných velkoměstských zón, návrat člověka do lidských sídel – to je street party. Stejně jako společná radost místo odcizení, osobní zapojení místo trpného konzumování unifikované pseudokultury. Otevřená neprofitní zábava trhu s kulturou navzdory.

“Ulice jsou pro auta – ne pro lidi,” prohlásila den poté policejní mluvčí. Pozoruhodný výrok, avšak nikterak překvapivý. Pro placeného hlídače ukázněného stáda plechových dýmajících ovcí musí být představa dobře se bavícího a nikým nekontrolovaného kolektivu uprostřed jeho pastviny nad rámec vlastní fantazie. Naopak kreativněji založeným účastníkům street party může výrok o ulicích, autech a lidech poskytnout pravé žně: automobilismus se člověku vymkl z rukou, automobil už člověku nepomáhá, vyhání ho z centra lidských sídel – i tak se dá přeložit. Krátce po šesté hodině zmlkly soundsystemy a po úklidu náměstí se masa lidí pohnula na předem ohlašovaný pochod. Směr: magistrála. Když tři tisíce lidí dobyly automobilovou zónu, nad asfaltem magistrály místo monotónního hučení motorů burácelo jediné heslo: “Ulice jsou naše!” Vyjádření nekončící euforie nad úspěchem, vyjádření odhodlání a vědomí o vlastní síle. U verbálního vyjadřování zůstalo až do chvíle, kdy se policejní kordón před hlavním nádražím poprvé pokusil pochod zastavit.

Násilí

Osmadvacet policistů je proti valící se demonstraci síla neúčinná, až směšná. Přesto policisté s vážností trvají na tom, že akci ukončí a účastníky donutí k rozchodu, byť v něm brání nádražní zeď vpravo a budova garáží vlevo. Dokonce se pokoušejí o zatčení několika demonstrantů z předních řad. Reakce, která následuje, je rychlá, účinná, ale hlavně zcela logická. První řady prorážejí policejní kordón a násilím nutí policisty k potupnému útěku po celé délce magistrály. Jestliže se následná reakce politiků a oficiálních médií nesla v duchu zpráv o “násilnících, kteří akce využili ke svému mediálnímu zviditelnění” nebo “anarchistech, kteří si s policií vyřizovali účty za Propast”, svědčí to buď o neznalosti a odtržení od reálných podmínek protestních hnutí, nebo o záměrné manipulaci s fakty. Nebylo zneužívajících, nebylo zneužitých. Na protestní pochod po magistrále se samozřejmě vztahují principy svobody shromažďování. Jestliže se represivní státní orgány pokusily akci narušit, o legitimitě obrany nebylo mezi všemi účastníky pochodu žádných sporů. Jediné, čím se od sebe navzájem účastníci lišili, bylo osobní vyrovnání s faktickou nutností vzít obranu svých práv aktivně do svých rukou. Zde samozřejmě hrála rozhodující úlohu dosavadní zkušenost s policejní zvůlí a tak průvod chránila před policejními ataky na “liniích dotyku” pro blaho všech jen ta “poučenější” část účastníků.

Jejich snahu může urážlivým slovním spojením “vyřizování účtů” nazvat jen ten, kdo se sám aktivně podílí na marginalizaci mimoparlamentních opozičních a protestních hnutí. Tvůrci mediálního mainstreamu může jistě osobní angažovanost mimo rámec profesionální politiky připadat nepochopitelná. To však svědčí maximálně o principech fungování a úrovni masových médií, nikoliv o racionalitě těchto hnutí. V nich se po listopadovém převratu a změně společenských podmínek shromáždily tisíce převážně mladých lidí, kteří se pokoušejí prosadit své představy o fungování společnosti. Nejen anarchistům, ale i radikálním ekologům a lidskoprávním aktivistům bývá v nejlepším případě odpovědí chladný nezájem či výsměch, v horších a stále častějších případech perzekuce a mocenská zvůle. Za příklad může posloužit již zmiňovaná kauza klubu Propast, který v průběhu benefičního večera pro stíhaného antifašistického aktivistu přepadlo policejní zásahové komando s kuklami a samopaly. Zbití účastníci koncertu podali trestní oznámení, vyšetřování prokázalo porušení zákona, přesto nebyl nikdo ze zasahujících policistů trestně stíhán. Protestní demonstraci postižených účastníků koncertu před budovou Ministerstva vnitra policie rozehnala opět značně brutálním způsobem, opět následovala trestní oznámení, opět nebyl za zlomená žebra a rozbité hlavy nikdo hnán k zodpovědnosti. Stačí dodat, že v podmínkách této zvůle mnozí mladí aktivisté prožívají celé roky, a události street party se hned jeví v jiném světle. V něm je třeba posuzovat i následný průběh, kdy po skončení pochodu zaútočily zhruba dvě stovky radikálů na výlohy nadnárodních firem, symboly kapitalistického systému. Poučka o akci, jež plodí reakci, platí i v rovině let.

Důsledky

“Násilí není řešení” je věta, která zní libozvučně, v případě Global street party však její používání není na místě. Zde násilím nikdo problémy související s ekonomickou globalizací či automobilismem řešit nechtěl a ani nemohl. Poprvé se však v posledních letech v českých podmínkách prokázalo to, co je politologii poměrně dobře známo. Totiž že násilí není řešení, ale prostředek, který může k řešení vést, když ostatní cesty selhávají či jsou neúčinné. Případ Global street party poskytl dostatek důkazů. O nastartování společenské diskuse se snažily různé organizace řadu měsíců, naposledy zazněly naléhavé hlasy ze setkání proslulých světových ekofeministek “Diverse women for diverdity”, pouhých několik dní před šestnáctým květnem. Nulová účast na tiskové konferenci, uzívaný nezájem stejně jako v předchozích případech. Události, do kterých street party vyústila, měly efekt přesně opačný a nabízí se otázky, které pseudoudálosti by zaplnily česká média v případě, kdyby účastníci zůstali na Náměstí míru nebo podlehli policejnímu nátlaku.

Jediným, kdo věří, že “násilí je řešením”, zůstává po globální sobotě policie. Masakr, který předvedla proti nezúčastněným lidem ve Vodičkově ulici, zjevně nepocházel než z primitivní pomstychtivosti a neměl jiný účel než otázku radikálních demonstrací jednou provždy vyřešit plošným zastrašením. Projevy solidarity a aktivita za propuštění vazebně stíhaných ukazují, že policejní snaha vyšla naprázdno a obrátila se proti ní samotné. Nic na tom nezmění ani obligátní beztrestnost pro násilníky v uniformě, ani to, že na násilnickou kartu začínají hrát ti nejkonzervativnější z českých politiků, kteří propříště navrhují zastavovat demonstranty střelbou do vzduchu či prvních řad. Dobrá zpráva – prozatím by prý stačily gumové projektily. Jestliže jedinou oficiální reakcí na události Global street party má být prohlášení, že nikdo ze zasahujících policistů nepřekročil zákon, ba ani nespáchal přestupek, a současně se sestavuje speciální policejní jednotka proti demonstracím, zaručuje to bohatý rozvoj úspěšně založené tradice street parties v Praze.

Ulice lidem

Druhá party, druhý krok: méně hřmotný, stejně potřebný

Co vám říká termín “ekonomická globalizace?” že hodně? Není divu, dnes se skloňuje ve všech pádech. Přesto ještě začátkem května jako by neexistoval. Ztratili jste poslední iluze o české policii? Už máte důkazy, že policejní násilí zůstává nepotrestáno? A naopak – už znáte podmínky, za kterých se lze policejnímu násilí účinně bránit? Asi ano. Díky Global street party. A o čem nás přesvědčila Local street party?

Dozvuky květnové soboty

Proč to nepřiznat – hlavní důvod úspěchu květnové streetparty tkvěl v momentu překvapení. Překvapení novou a masovou formou odporu, překvapení nehlášeným pochodem, překvapení aktivní obranou. Jenže karta se nemohla neobrátit. Podruhé překvapit rozhýbanou státní mašinerii bylo možno jen obtížně, naopak vše nasvědčovalo tomu, že se nepříjemné překvapení chystá pro účastníky v čele s desítkami těch, kteří přípravě akce obětovali řadu týdnů většinu volného času. Již týden před akcí se začaly objevovat první obrysy taktiky, kterou se systém hodlal bránit infikaci virem svobody. Policie v první řadě prokázala, že dohnala své rezervy v umění využívat možnosti médií a suverénně okupovala zpravodajské rubriky po celý týden. Tisková konference o “filosofii případného policejního zásahu” v úterý, tisková konference o “konkrétním provedení policejního zásahu” ve čtvrtek, zbývající dny výroky o “radikálech, kteří v lesích nacvičují útok na policisty” nebo “příjíždějících posilách ze zahraničí.” Předpokládaný záměr – předem omezit diskusi o streetparty na otázky pouličních střetů – naprostá většina médií splnila. Kolik lidí tento cílený nátlak odradil od účasti na streetparty samozřejmě nelze odhadnout, škody se však násobí tím, že zabral hlavně u lidí s menší znalostí reality protestních hnutí, zabránil přílivu nové krve, přispěl k izolaci akce a ztížil šíření myšlenek protestu mimo oficiální kanály. Chování politických stran naopak působilo úsměvně. Lehkost, s jakou se její představitelé oprostili od každodenní povolební hysterie vzájemného napadání. Ignorance, s jakou nereagovali na důvody chystaného protestu a souhra, s jakou přenechali vyřízení akce represivním složkám. Dnes už není příliš těžké odhadnout směr toku policejních myšlenek. Při spontánním či vyprovokovaném střetu s demonstranty, jejichž počet se již předem smrskl na nejodhodlanější jedince s nasazenou psí hlavou násilníků, slavně zvítězit. “Ochránit společnost” a napravit si tak v jejích očích reputaci, pošramocenou při květnové Global street party. Ač podobná konstrukce zaváněla před začátkem akce paranoiou, na místě prokázali její pravdivost policejní provokatéři. V jistém směru lze tedy chápat Local street party jako potvrzení úspěchu květnové akce. Jestliže nezaznělo ani pouhé zpochybnění zostřeného policejního režimu na území hlavního města či deportací přijíždějících zahraničních účastníků, protisystémový charakter street party si připisuje další bod za oprávněnost. I za účinnost. Strach před skutečným nepřítelem (nebo alespoň jeho zárodky, abychom nebyli neskromní) občas semkne kohouty doprostřed smetiště. Tisícové demonstrace mladých lidí vám do scénáře nezapadají? Jenom dobře, jen tak dál.

V lokálním rytmu

A znovu – tentokrát za chladnějšího počasí. Dunivé technorytmy, stovky tanečníků, stánky s literaturou. Rytmus, radost, jednota – důkaz o spontaneitě a autentičnosti protestu. Balzám nejen pro pořadatele, deptané několikadenním nátlakem. I ten však byl k něčemu dobrý – po záplavě zpráv o masivním policejním nasazení a chystaných nepokojích lze jen těžko uvěřit, že dnes někdo přišel jen za tancem a zábavou. Přesto podpořily svou účastí proklamované cíle protestu tisíce lidí, více než v květnu. Palackého nábřeží osmadvacátého srpna, Local street party začíná radostně.

“Neuvěřitelný,” hlesne na mě místo pozdravu ……….. “Jdu sem z Václaváku a celou dobu jsme uvažoval, jestli je rok 1998 nebo 1988. Prázdný ulice, spousta antonů, hromady uniformovanejch fízlů i nenápadnejch civilů.” Tady ale nejsou – zdánlivě. Jen vrtulník a desítky kamer, snad z každé střechy. Dokonale zaznamenávají každý pohyb každého účastníka ze všech úhlů: s kým hovoří, jak se podílí na organizaci, prodává časopisy nebo si je snad kupuje? Prý už se neříká policejní, ale právní stát. Asi to někdy splývá, říkám si, když se procházím skrz park. Tady se kouří joint, tady taky, támhle se balí… A odhaduju, kolik lidí by mohli sesbírat na jen základě protidrogového zákona. Pětinu? Čtvrtinu? Ještě čtyři měsíce čas…

A dál? Projev, z něhož ani jedna řádka nepronikne mimo náměstí… a pochod. Přímo na Náměstí Míru, nadnárodním výlohám tentokrát nebezpečí nehrozí. Připomínka možné policejní léčky doprovází průvod celou dobu. Skupinka nabušených třicátníků v extravagantních oblecích, model “jak si důstojníkova manželka představuje punk”. Přičinlivě zamazané džínové bundy, přes obličej černý šátek, na nohou služební kanady. Transparent “Jděte do prdele” oznamuje světu premiérové vystoupení českého policajta-provokatéra v éře “demokracie”. Střety se inscenovat nedaří, průvod doráží v půl desáté na Náměstí míru bez rušivých momentů. Konec z megafonu. Skutečný?

Závěr smutný, závěr trapný

Dvaadvacetiletý Steve z Utahu odchází z Náměstí míru několik minut po půl desáté. Míjí stojící sanitku s týmem v pohotovosti a po dvou, třech minutách se zastavuje na rohu …….u nesourodé skupiny. Bezvládně ležícího muže se marně snaží křísit několik jeho kamarádek, jejichž zděšení kontrastuje s klidnou nečinností tří policistů. Zapíná svou videokameru a nezměněný obrázek točí dlouhých … minut. Vzniknuvší důkaz, záběry monotónní a současně žalující, stačí předat komerční televizi a organizátorům, než vystrašeně dorazí na americkou ambasádu. Diplomati, kteří mu poradili “dát od toho ruce rychle pryč”, se však v odhadu mýlili: to, že policisté nečinně přihlížejí smrti a sanitce trvá ujetí tří set metrů ….. minut, v Čechách nikoho zvlášť nezajímá. Zatímco Steve drží svou amatérskou videokameru, profesionální kamery televizních stanic běží naplno pouhý kilometr dál, na Václavském náměstí. Deset mladíčků, rozhodnutých vynahradit si svou neúčast na Globbal street party, ruku v ruc s agilní provokatérskou bandičkou, sem dokázalo přitáhnout po závěru akce několikastečlenný čumilský dav. Média mají akci, policie pár vyprovokovaných a následně zadržených, víc asi škoda slov.

Příště na poli?

Závěrečná policejní pointa byla ve srovnání s rozmáchlostí předchozích dějství až nudná. “Daňové poplatníky stála policejní opatření milión korun.” Což je samozřejmě smutné. Policie využila streetparty k uspořádání velkolepých manévrů a ukázala svoje schopnosti – proměnila okolí plánované trasy pochodu v nejbedlivěji střežené místo v Evropě, aby na něm nechala nevšímavě umírat člověka po dlouhé desítky minut. O práci policie to vypovídá více než klidný průběh streetparty.

Takto investovaný milión jistě potěší každého daňového poplatníka, účastníky akce dvojnásob. Ti nejenže jsou okrádáni o část výdělků ze své práce, navíc musí snášet na svých akcích nezvané a otravné hosty v uniformách. Přitom jsou organizátoři a účastnící streetparty těmi posledními, kdo by měli cítit odpovědnost za jejich přítomnost. Cifru samozřejmě necitovala policejní mluvčí za účelem nastartování debaty o účelnosti masivního policejního nasazení. Děsuplný předpoklad o tom, že na pořadu jednání má být účelnost tolerance streetparties jako formy politického protestu, se vyplnil o pár dní později. Ministr vnitra si veřejně zaobcoval s myšlenkou omezení shromažďovacího práva a navrhl přesunout podobné akce na blíže neurčené periferie. Ptát se spolu se Švejkem: “A jak to chceš udělat, holoubku?” je v případě šéfa ministerstva vnitra asi zbytečné a tak nezbývá než důrazně poslat do blíže neurčené periferie samotného ministra i s návrhem.

Jednou se budeme jenom radovat…

Asi je smutné, když se článek o politické akci s tak naléhavým apelem, jakou byla pražská Local street party, nese v duchu pomyslného šachového zápasu s policií. Jenže to se vracíme zpět na začátek článku, k charakteristice policie coby jediného kontaktu protestní akce s politickou mocí. Vlastně ještě dál. Můžeme se vrátit historií a přemýšlet, co se stalo, že dnes musíme volit pouliční protest jako cestu k prosazování svých práv. Naštěstí není jediná. Ač streetparty jsou a zůstanou (další 18.června 1999) důležitou formou odporu, k nutné společenské změně je třeba vyvíjet silnější a kontinuálnější tlak. Streetparties nám budou moci posloužit jako lakmusový papírek. Úspěch se začně blížit úměrně tomu, jak se bude vracet původní význam slova street party: Pouliční slavnost.

Generační rebélie, anebo semínka odporu?

Dvě loňské street party namířené proti globalizaci, vzrůstající moci nadnárodních korporací a automobilovému šílenství byly a stále jsou vděčným tématem nejen “podzemního” tisku, jakým je Konfrontace, ale i mainstreamových médií. Bezpochyby to byly mezníky jak pro hnutí odporu, tak pro establišment. V reakcích bylo možné vysledovat více či méně špatně skrývaný údiv nad tím, kde a proč se vzalo tolik lidí. Odpověď se našla: byli to mladí lidé, kteří ani nevěděli proti čemu protestují. Přišli především za zábavou a toho využila hrstka anarchistů ke své prezentaci.

Mladí, hloupí a zmanipulovaní?

Kde se vzalo několik tisíc protestujících, po první street party výtržníků, nezamilovaných, frustrovaných, po té druhé mladých lidí, kteří se přišli především pobavit? Tak nějak by mohla znít otázka zformulovaná politickými profesionály a konformními psychology a žurnalisty. Ale jakoby se systém sám cítil více ohroženější těmito akcemi “mladých radikálů” než početnějšími demonstracemi pod vedením státotvorných odborů. Jakoby systém sám cítil, že kritika těchto “výtržníků” útočí přímo na jeho kořeny a klade nepříjemné, ba nezodpověditelné otázky. Proto bylo tolik třeba nejdříve lhát o vlně rabování, která zachvátila Prahu, o anarchii, která táhla městem (kéž by – pozn.aut.) a později – po druhé street party – demystifikovat mladými lidmi, kteří ani neznají důvod své účasti. Mohl však někdo po vlně hysterie a po zastrašování přijít na druhou street party, aniž by tušil, o co jde? A tak nám reakce obhájců statutu quo odhaluje novou taktiku: protesty s masovější účastí zlehčovat. Slovy ministra kultury Pavla Dostála – mladí lidé se přišli především pobavit, ze zvědavosti, vždyť ani nevěděli, proti čemu protestují. Toto resumé stačí v TV zprávách podbarvit záběry tančícího davu a pro diváka konzumujícího večerní porci zpráv je realita hotova.

Ministr Dostál v pravé poledne dokonce prozradil, že se několika demonstrantů ptal, proti čemu protestují a oni ani nebyli schopni odpovědět! Ponechme teď stranou metodu ministrova sociologického průzkumu i skutečnost, že ani sama řada zvolených politiků není schopna odpovědět na ty nejzákladnější otázky svým voličům. Když se v poslední době ukazuje, že lidé ve volbách volí jaksi emotivně, na základě dojmů, aniž by znali programy politických stran, vše je v pořádku. Jimi delegovaná moc placeným politikům je legitimní. Politické strany na to druhý den po volbách moralisticky zažehrají (politiku je potřeba přenést blíže k lidem), aniž by se to v následujícím volebním období snažily dělat. V případě protestujících se však náhle prověřuje míra jejich “uvědomění” a schopnost provést rozbor ekonomické globalizace. Je tu ale zásadní rozdíl. Smyslem street patries (nejen těch českých) není “zastupovat zájmy voličů”, ale upozorňovat na problémy, probouzet lidi z letargie a apatie, pobízet je k aktivitě. Poskytnout jim informace, skontaktovat lidi navzájem. A taky zprudit kapitalistický systém nadnárodních korporací- který vytlačuje podporou automobilismu lidi z ulic měst, aby se plížili u zdí domů- tím, že si jednou, dvakrát, desetkrát “vezmeme ulice zpátky”.

Kde jsou požadavky?

Street parties si, na rozdíl od jiných protestních akcí, nekladou žádné “konkrétní požadavky”, což se zdá nepochopitelné mnohým autoritářům, počínaje ministry sociálnědemokratické vlády a konče řadou členů enviromentálních nevládních organizací. O jakých “konkrétních požadavcích” by mohli organizátoři street parties jednat? Může se na kuloárním jednání (vy)řešit problémy globalizace a automobilismu, omezit nebo rovnou zničit moc nadnárodních korporací? Ostatně nabídka k jednání ze strany vlády byla jen “fintou fň”, jak ukonejšit veřejnost, že “se problémy řeší”. Ovšem ne problémy nastíněné demonstranty, ale problémy spojené s jejich násilím, kdy omezují svobodu automobilistům jezdit po městě autem, jak naznačil ministr vnitra Grulich. A v druhé řadě tato nabídka byla i taktikou, které dnes i v minulosti čelila i jiná radikálnější hnutí v zahraničí. Hodit návnadu jednání a hnutí rozdělit. Na tu hodnou část, která je konstruktivní a chce jednat, a na tu zlou, která nemá dobrou vůli jednat – a dodejme podřídit se. Rozděl a panuj.

Stávka v rytmu techna

Na jaře roku 1997, kdy byly street parties v Anglii na svém začátku a několikaměsíční stávka liverpoolských dokařů (svými oficiálními odbory zavrženými) v plném proudu, tak to byly právě tyto dvě síly, které se na vzájem podporovaly a zorganizovaly obrovský Pochod za sociální spravedlnost. Toho se zúčastnili jak dělníci z doků a jejich rodinní příslušníci, tak i spousta dalších starších lidí, kteří se vymykali ze škatulky “anarchistů z Reclaim the streets”. Součástí Pochodu za sociální spravedlnost byla i masová street party. Ale nenechte se mýlit – reakce médií o “hordách anarchistů” byly po této demonstraci podobné jako u nás. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej. Ostatně loňská Global street party nebyla pouhou generační záležitostí. Proběhla ve více než třiceti zemích světa, včetně takových, které u nás označujeme za rozvojové. Souběžně se konaly desetitisícové demonstrace zemědělců v Indii nebo bezzemků v Brazílii. K těmto akcím proti ekonomické globalizaci (včetně GSP) vyzvala iniciativa People´s Global Action, kterou lze stěží považovat za generační vzpouru.

Zeshora nebo zezdola?

Street parties prostě nejsou ničím jiným, než novou strategií hnutí odporu, jehož kontinuita se táhne celou histrorií. Navazují na ideu přímé akce, v duchu anarchisty Malatesty: “Nechceme emancipovat lidi, chceme aby se lidé emancipovali sami.” Hluboko do historie sahá i tradice dvou antagonistických tendencí ve společnosti. První autoritářská, podle které má menšina ve jménu boha, zákonů, či “zdravého rozumu” ovládat většinu, která se ve vlastním zájmu podřídí. Strach však není jediným důvodem, proč se milióny lidí podřizují malé skupině profesionálně politiků a jejich dobře placených ozbrojených mužů. Je to tím, že vládci a ovládaní uznávají stejné hodnoty, věří v princip autority, hierarchie moci. A dokonce sami ovládaní se častokrát cítí jako privilegovaní, když si v některých částech planety mohou vybrat značku své elity. Podle druhé, emancipační tendence by lidé měli řídit sami sebe a rozhodovat o svých životech. Měla by být společnost řízena (a společenské změny iniciovány) ze shora nebo zezdola? Můžeme očekávat od politické elity emancipaci společnosti? Vždyť “zákony a vládu lze považovat za spojenectví bohatých k útisku chudých a k zachování nerovnosti statků, kterou by jinak útoky chudiny záhy odstranily…Občanská vláda, jež je zavedena kvůli zajištění majetku, je ve skutečnosti zřízena na obranu bohatých proti chudým, či těch, kdo mají nějaký majetek, proti těm, kdo nemají nic.” Tento citát nepochází ani od Bakunina či Marxe, ale jeho autorem je “otec” současného kapitalistického systému Adam Smith, na kterého se v minulých letech naši ekonomičtí transformátoři a privatizátoři odvolávali. Onen princip autority je lidem vnucován i v modelu občanské společnosti. Krásně to vystihuje anglický jazyk, v kterém se občanské organizace rozdělují na NGO´s (non-governmental), tedy nevládní, a na grassroots, tedy lidové, občanské. Ty první často fungují především zeshora, dostávají granty, mají placené funkcionáře, jsou seriózní. Ty druhé fungují opačně – zdola, dobrovolně na základě spontánní iniciativy a z podnětu lidí. Není náhodou, že je u nás tak protěžován model první.

Semínka odporu

Nemá smysl loňské street parties příliš přeceňovat. Byly to (a vždy budou) jen akce, které trvají pár hodin. Systém je tu po větším, tu po menším otřepání v poklidu vstřebá, jeho odolnost je vskutku obdivuhodná. K jeho odstranění a hledání východisek je potřeba skutečný každodenní odpor na osobní, lokální a globální úrovni. O tom, že odpor a svobodné alternativy skutečně existují, se můžete sami přesvědčit, stačí jen otevřít oči a rozhlédnout se. Jakmile se jednou začnete dívat na lidskou společnost ze svobodomyslného, anarchistického hlediska, zjistíte, že alternativy v trhlinách dominantních mocenských struktur již existují. Jestliže chcete vybudovat svobodnou společnost, její části máte v rukou.

Ulice lidem