Je biochov řešení pro ukončení utrpení cítících bytostí?

Starší zrecyklovaný text jednoho z našich přispěvatelů věnující se zvířatům v biochovech.

V současné době jsme vychováváni k tomu, že zabít zvíře je něco normálního, proto se nad tím většina lidí nepozastavuje a běžně se podílí na utrpení a zabíjení cítících tvorů. Bohužel zabíjení živých tvorů se táhne s lidskou civilizací už od počátku. Pokud kriticky zauvažujeme, zda je to pro nás nezbytné a nutné, musíme dojít k závěru, že zabíjení zvířat je jen sociálně-kulturní konstrukt. Co nám dává právo zabíjet? To, že můžeme a jsme toho schopni? Stejně tak bychom mohli zabíjet jiné lidi, o kterých usoudíme, že nemají takovou cenu jako my. Naštěstí se něco podobného již považuje za něco nevhodného. Podobně bychom měli vztáhnout náš soucit a práva i na další bytosti, na zvířata. Když budu řezat člověka do ruky, setkáme se bolestí a strachem. Stejně tak i zvíře bude při řezání do tlapky cítit bolest a strach. Vůle žít a možnost cítit bolest a strach je předpoklad pro soucit a pro uchování života. Není to inteligence ani jiné vlastnosti, které činí lidský život hodnotným. Je to pouze a jen vůle žít. Toto mnohé lidi dovede k vegetariánství a stylu života, který je prostý požívání a používání produktů a výrobků, které obsahují zabitá zvířata. Ten, kdo jde dále, tak se zajímá i o produkty a výrobky, které způsobují utrpení zvířat jiným způsobem. Takže se zřekne testované kosmetiky, mnoha chemických látek nebo produktů z velkochovů jako jsou vajíčka a mléko. Je třeba si uvědomit, že maso, jako produkt způsobující zbytečnou smrt a utrpení, je jenom špička ledovce. Důvodem pro ukončení konzumace vajec a mléka z velkochovů je především utrpení zvířat při chovu. To může svést k nákupu produktů z domácích chovů a biochovů, kde tak kruté zacházení není běžné. Bohužel už méně si lidé uvědomují, že při chovu slepic na vajíčka a skotu na mléko dochází k zabíjení podobně jako v chovu na maso. Jak je to možné?

Průmyslová výroba mléka se totiž neobejde bez zabíjení telat, které jsou odpadem zpracovávaným na maso. Aby měla kráva laktaci a člověk ji mohl brát mléko, je potřeba ji otelit, pak teprve dojde k laktaci na několik měsíců. V průmyslovém chovu je telátko ihned po porodu matce odebráno a jde na výkrm, aby bylo zanedlouho zabito na maso. Ještě v době laktace je kráva znova otelena, aby nedošlo k pauze v produkce mléka mezi dalším teletem. Takto dochází opakovaně k rození telat dokud je kráva pro jejího majitele rentabilní. Je to především chtíč co největšího zisku v kapitalistické společnosti, který takto sofistikoval produkci mléka. Kráva je v průmyslovém chovu obvykle rentabilní po dobu tří laktací, během niž přivede na svět tři telátka, z nichž se dvě nedožijí ani puberty a matka je neuvidí ani den.¹⁾ Jedno z nich samičího pohlaví bude mít to štěstí nebo tu smůlu, že ho bude čekat podobný osud jako matku. Pro otelení je používán co nejmenší počet chovných býků, proto je osud narozených samečků ve většině případů neradostný. Kráva, která během jedné laktace vyprodukuje asi 8 000 litrů mléka,¹⁾ je ještě v mladém věku – v poměru, kolik by se přirozeně dožila – zabita jako nepotřebná. Předčasná smrt dvou telat a jedné krávy je obětí za přibližně 24 000 litrů mléka. Z jednoho litru mléka lze vyrobit 125 g sýra.²⁾ Takže lze vyprodukovat za jeden život kravičky až 3 000 kg sýra, který se navíc vyrábí pomocí sýřidel, která jsou v českých mlékárnách dosti často stále přímo živočišného složení (z telecích žaludků) anebo z GMO enzymů. Průměrná živá hmotnost telat byla v ČR v roce 2007 104 kg ³⁾ a na živém teleti je 39 % hmotnosti využitelného masa. Jedno tele představuje tudíž 40,5 kg masa a dvě, která jsou za život matky produkující mléko zabita na maso je to celkem 81 kg masa. Když jíme sýr, působíme tím smrt stejně, jako kdybychom konzumovali maso, pouze to je asi 37x pomalejší než konzumace masa. Z toho vyplývá, že jedení mléčných produktů je krvavé jako konzumace masa, protože se stejně tak neobejde bez zabíjení nepotřebných nebo nadbytečných jedinců cítících bytostí.

Někdo by namítl, že kráva potřebuje podojit a má velkou nadprodukci mléka, než kolik je potřeba pro uživení telete a trpí jinak zánětem vemene a nemocemi, k čemuž běžně ve velkochovu stejně dochází a nezabrání tomu ani paleta léků a antibiotik od veterinářů. Pak ale přehlížíme fakt, že se jedná o vyšlechtěné plemena, která by bez lidského přičinění nežila. Přirozeně žijící předci dnešního vyšlechtěného skotu tento přebytek jistě neměli. To až lidské šlechtění, které na svět přivedlo dnešní produkční plemena, dalo vzniknout takovým tvorům, pro který je mnohdy sám život utrpením. Ukázkou toho mohou být brojleři, jejichž fyzická konstituce je příčinou smrti většinou dříve než dožijí dospělosti. Nebo dalším příkladem je plemeno skotu belgického modrobílého, které kvůli hypertofii osvalení není schopno samostatné reprodukce bez asistence člověka a až 100 % porodů probíhá pomocí císařského řezu.⁴⁾ Možná není něco podobného z pohledu lidí vidět na poprvé u dojného skotu. Ale musíme si klást otázku, jak moc člověk ovlivnil život těchto tvorů? A kdo mu dal právo tvořit plemena, křížence a druhy, které se realizují v jednotlivých cítících bytostech?

Je biochov dojného skotu skutečně alternativou? Po krátké návštěvě biofarmy s chovem dojného skotu jsem usoudil, že jejich život je na první pohled skutečně mnohem lepší než život jejich méně šťastných soudružek ve velkochovech. Na louce se pásly společně dojné a masné krávy. Již na první pohled vypovídala svalnatá stavba těla, které jsou na maso. Plemeno s propadlými zády a velkými vemeny bylo chováno na mléko. Jejich život je v mnoha ohledech lepší a nedochází k tak velkému a bezohlednému týrání. Přesto se podobně jako v průmyslovém chovu neobejde bez zabíjení nepotřebných kusů (telátek a nerentabilních dojnic). Toto má průmyslový chov a biochov společné. V tomto ohledu je dokonce ekologický chov horší než chov průmyslový, ve kterém je mléko získáváno tím nejefektivnějším způsobem. Telátko v biochovu je odebráno od matky až po minimálně třech měsících.⁵⁾ Po tu dobu je kojeno přímo matkou a není krmeno umělou stravou jako v chovu průmyslovém. To má společně s dalšími faktory vliv na množství vyprodukovaného mléka za období jedné laktace. Biokráva má mnohem menší produktivitu, jelikož není řízena její strava a jsou v těchto chovech využívána jiná plemena než v konvenčních chovech. Dalo by se říci, že čím je chov méně řízen a cítící bytosti méně trpí, tím méně mléka je vyprodukováno, nebo také tím více jedinců těchto bytostí je v tomto koloběhu utrpení zneužito. Také je v ekologickém chovu zabito mnohem více telátek pro získání stejného množství mléka než v chovu průmyslovém. Nelze proto vidět v ekologických chovech dojného skotu konec utrpení nebo zabíjení. Toho lze docílit jen zřeknutím se mléčných produktů.

S chovem nosnic, slepic na vajíčka, je to podobné. Při průmyslové výrobě vajec je potřeba zabíjet nepotřebné a nadbytečné jedince. Těmi jsou v tomto případě mladí kohoutci a vynesené slepice, ty které již není rentabilní a výhodné nadále krmit vzhledem k nízkému množství snesených vajec. V průmyslovém chovu začíná utrpení již po vylíhnutí kuřátek od chovných slepic. Tyto kuřátka líhnoucí se z vajec v pohlavním poměru 1 : 1 jsou na běžícím pásu přebrána na samičky a samečky v co nejútlejším věku. Samečky čeká neblahý osud okamžitě a jsou buď zplynováni nebo rozmixováni zaživa. Samičky pak čeká po dosažení dospělosti krátký život 11 měsíců na ploše 550 cm² (to je o něco více než 18 slepic na m²).⁶⁾ Za svůj krátký život snesou asi 340 vajec.⁷⁾ Pak se stanou nepotřebnými a buď se rozprodají domácím chovatelům nebo jsou jinak zužitkovány. To vše se odehrává v diktátu cen na trhu, každý průmyslový výrobce se snaží snižovat náklady často na úkor zvířat.

V České republice je jen několik biochovů slepic. Po návštěvě jednoho z nich jsem usoudil, že ani ekologický chov slepic nemůže plně uspokojit etologické a fyziologické potřeby těchto cítících bytostí. V tom, který jsem navštívil, se nacházelo celkem 1500 slepic. Zrovna byly pod přístřeškem, který byl rozdělen do dvou částí a v každé z nich se nacházela polovina zmíněného počtu. Podle pravidel ekologického zemědělství je minimální plocha pro ustájení 6 slepic 1 m².⁷⁾ Na stejné ploše v ekologickém zemědělství je jen třikrát méně slepic než v chovu průmyslovém, tudíž má bioslepice v ekologickém chovu třikrát více prostoru. Organické soudružky mají to štěstí, že podle pravidel ekologického zemědělství mají přístup do volného výběhu o velikosti minimálně 4 m² na jednu slípku, pokud jim to ovšem umožňují klimatické podmínky nebo pokud zrovna neřádí ptačí chřipka.⁷⁾ Přesto si musím klást otázku, jestli je to prostor dostatečný. Taky nevím, jak může uspokojit takový hromadný život v přístřešku sociální potřeby těchto bytostí. Etologicky jsou to zvířata přizpůsobená životu v menší skupině s pevnou hierarchií a sociálními vztahy.⁷⁾ V takovémto Babylónu čítajícím několik set kusů musí sociálně strádat. Jen krátce jsem nakouknul do haly, kde byly slepice ustájeny, jelikož pach amoniaku byl nesnesitelný. Rozhodně trávit v podobném prostředí dvě třetiny svého života musí být zdravotně nežádoucí i pro některé opravdu odolné druhy organismů (nejen pro savce a ptáky). Podobně jako v průmyslovém chovu se ani biochov nosnic neobejde bez zabíjení těch nepotřebných kusů a v tomto ohledu se jedná o stejná čísla, protože rození samečků ku samičkám je biologicky dané a v ekologickém chovu více než v jiném by byla podobná manipulace zakázána. Stejně tak nepotřebné kusy asi nejsou krmeny dokud nezemřou přirozenou smrtí, ale jsou po vynesení nebo kvůli samčímu pohlaví zabity. Bioslepice v jednom ze dvou větších biochovů snese ročně 280 vajec a jsou zabity za dva roky. To je sice lepší skóre pro biochovy slepic ve srovnání s konvenčním chovem, co se týče množství zabitých cítících bytostí na ekvivaletní množství vajec, ale i farmy v režimu ekologického zemědělství jsou tlačeny trhem k co největší produkci za co nejmenší ceny. Což je vina spíše kapitalismu jako takového a ani pokud by farmář chtěl slepicím ulehčit jejich osud, tak mnohdy z ekonomických důvodů nemůže vyhovět. Nejsou výjimkou požadavky odběratelů v podobě maloobchodních řetězců o zlevnění o několik halířů za vejce pod pohrůžkou, že si dovezou biovajíčka z jiné země. A jak se asi mají cítící bytosti tam, pokud jsou jim odebrané produkty levnější? Podobně ekonomicky uvažuje farmář při výběru krmiva, které musí splnit požadavek co největší snůšky vajec.

Pokud není biochov slepic zcela vhodný pro soucítící lidi, tak se nabízí ještě další běžně rozšířená možnost získávání vajec. Tou je chov domácí, který co se týče životních podmínek určitě poskytuje to nejlepší možné řešení. Ovšem stále zůstává nevyřešen problém zabíjení nepotřebných kusů. Pokud je chov uzavřený a všechny slepice pocházejí z vlastního chovu, tudíž žádné slepice nepocházejí od nikoho dalšího, tak se zabíjejí nepotřební jedinci (samečkové) přímo v chovu. Zatím jsem se nesetkal s tím, že by bylo v hejnu stejný počet samečků a samiček, vždy stačí jenom jeden kohout na cele hejno slípek. Samečkové jsou v domácích chovech většinou vychováni do jateční hmotnosti a zabiti. Prakticky to nelze oddělit od chovu nosnic. Stejně tak jsou vynesené slepice povětšinou zabity jako druhořadý masný produkt, v těch lepších případech jsou nechány na dožití. Pokud někdo nakupuje slepice od další osoby a dává je do svého chovu, tak pouze přesouvá zabíjení samečků na někoho jiného, ale prakticky to dopadá stejně. Chov zcela oproštěn od zabíjení by vyžadoval nechat všechny narozené cítící bytosti v klidu dožít, ovšem s takovýmto chovem jsem se zatím nesetkal a ani nečekám. Proto jediné řešení ukončení utrpení nosnic je zříci se všech vajec ať už z průmyslového, ekologického nebo domácího chovu.

Příčinu tohoto barbarství a zločinům vůči cítícím bytostem můžeme hledat buď v lidském egoismu a sobectví, jež jsou podle některých myslitelů biologickou přirozeností, kterou lze podle jiných utlumit kulturně-sociální změnou na základě osobní vůle. Stejně tak můžeme vidět příčiny v lidském pokrytectví nebo nevědomosti. Je nanejvíc důležité vidět na vlastní oči, co se skrývá za produkty ze zvířat, které denně konzumuje drtivá většina obyvatel západní Evropy. Více než obrázky na papíře může uvědomění změnit samotná návštěva podobných farem a vidět to utrpení na vlastní oči. Bohužel většina toho, co se děje za zdmi velkochovů a jatek se lidem s velkou pečlivostí schovává a ukazují se jen veselé vyobrazení smějících se kraviček a slepiček.

Podle výzkumu Eurobarometru z roku 2005⁸⁾, kterého se zúčastnilo 25 tisíc dotazovaných ze všech členských zemí EU, navštívilo farmu chovající zvířata 2/3 obyvatel EU (nejvíce ve Skandinávii: až 95% a nejméně ve Středomoří: kolem 30%). Stejně tak jako jsou rozdíly v návštěvách farem, tak je rozdíl mezi jižní a severní Evropou (a také mezi západní a východní) ve spotřebním chování konzumentů živočišných produktů. Z průzkumu jasně vyplívá, že je souvislost mezi návštěvou farem a ohledem konzumentů k welfare zvířat chovaných na farmách. To naneštěstí často vede jen k ochotě platit více za animal frifendly produkty asi proto, že při podobných návštěvách farem se ukazuje jen to hezké a lepší. Návštěva farem a velkochovů, kde jsou zvířata vězněna a vykořisťována je nejprůkaznějším způsobem, jak se skutečně přesvědčit o tom, co náš konzum způsobuje. Nesmíme ovšem zapomenout, že více než na tom, co nám chtějí ukázat, záleží na vlastním kritickém uvažování a míře soucitu, který v sobě máme.

Adam S.

Zdroje:

1) Linhartová Eva – Hospodářská zvířata v lidské péči – Skot.

2) Co si nekoupíte – veřejná beseda s Lenkou Voštovou o výrobě mléčných výrobků.

3) Český statistický úřad, Porážky hospodářských zvířat za rok 2007, Kód: 2110-07

4) Web Belgické modrobílé plemeno: www.belgianblue.cz

5) §16 č. 53/2001 Sb., kterou se provádí zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství

6) § 9 vyhlášky 208/2004 Sb., o minimálních standardech pro ochranu hospodářských zvířat

7) Linhartová Eva – Hospodářská zvířata v lidské péči: Slepice.

8) Special EUROBAROMETER 229: Attitudes of consumers towards the welfare of farmed animals. European Commisssion, 2005.