Loňského listopadu uplynulo 25 let od jedné z největších a nejúspěšnějších přímých akcí v oblasti ochrany práv zvířat. 6. listopadu 1986 se malé, ospalé hlavní město Islandu probudilo do zvláštního rána. Dvěma velrybářským lodím, jindy triumfálně kotvícím v přístavu, koukala z vody u mola jen vrchní část můstku a stěžeň. Už jen z faktu, že potopené byly dvě lodě, bylo zřejmé, že šlo nikoliv o nehodu, ale o sabotáž. Policie okamžitě rozjela rozsáhlou pátrací akci, ale tou dobou už byla dvojice aktivistů organizace Sea Shepherd v bezpečí v zahraničí. Za akt sabotáže se škodou ve řádech milionů dolarů nebyl nikdy nikdo předveden před soud. Island na lov velryb uvalil moratorium, které bylo prolomeno teprve před několika lety.
Pětadvacet let po této sabotáži se na Island vydává mladá novinářka, kterou psaní o obnoveném lovu velryb přivede na fascinující putování po stopách sabotáže a pátrání jak po jejích motivacích, průběhu a provedení, tak po jejích důsledcích.
„Chtěl bych jen říct lidem, že mohou udělat tu samou věc, pokud budou dostatečně odhodlaní a budou v ní věřit. Měli by si určit tak vysoký cíl, jak jen chtějí, a mohou ho dosáhnout. Nemyslete si, že na světě existuje jen jedna sorta lidí, která je schopna udělat něco takového. Tak to není. Někteří lidé se prostě dostali na úroveň, že už to nemohou tolerovat.
Jakmile v sobě odbourali bariéry, cítí se povinni řídit se vyšší spravedlností a ne právem, které bylo zavedeno vládnoucími strukturami aby chránilo je a jejich zájmy. Někdy není na místě se ptát, jestli to je správné nebo ne, ale jak to udělat.“ – Rod Coronado, jeden z reykjavických sabotérů.